Znáte ten pocit, kdy strávíte měsíc něčím, co vám na konci onoho měsíce připadá jako takový delší víkend? Něčím podobným procházím právě teď – dnes je to přesně měsíc ode dne, kdy jsem přijel do Ameriky a mě přijde, že jsem tu pár dní. Za tu dobu jsem toho stačil zažít tolik, kolik spousta lidí nezažije za celý rok. O desítkách lidí, které jsem za tu dobu stačil poznat, se ani nemá cenu zmiňovat – mnoho z nich plánuju snad ještě letos navštívit.

Tenhle příspěvek věnuju New Yorku, kde jsem strávil prodloužený víkend před pár týdny. Americký Den nezávislosti alias Fourth of July je tady opravdu velká událost, která se nedá srovnávat s žádným českým státním svátkem. Letos připadla tahle událost na pátek, což poskytlo ideální příležitost vyrazit na menší výlet právě do New Yorku.

Harlem

skrytá tvář New Yorku - odpadky všude

Zorganizovat celý zájezd bylo lehce frustrující – kvůli mírné neschopnosti většiny ostatních (a zvláště neustále se hádajících Italů) jsem si vzal na starost zařízení většiny věcí. I tak to ale bylo dost šílené – několik lidí řeklo, že pojedou, a pár dnů před odjezdem za mnou najednou přišli, že si to jako rozmysleli. Zaplacené ubytování a nakoupené lístky na autobus je jaksi netrápily.

This is Bronx baby...

New York je vzdálen zhruba 4 hodiny jízdy od Bostonu – v případě prázdných dálnic. My jsme měli to štěstí, že jsme jeli opravdu brzy ráno, kdy byl provoz ještě relativně slabý, takže jsme se nikterak významně nezdrželi. Slyšel jsem ale příběhy i o osmihodinové cestě a tak podobně.

propagace nového filmu Eddie Murphyho na Times Square

Doprava mezi Bostonem a New Yorkem je díky velké konkurenci několika dopravců dost levná. Greyhound, jeden ze symbolů Ameriky, je paradoxně jedna z dražších společností – největší podíl mají čínské společnosti Fung Wah a Lucky Star. První jmenována je ovšem jenom pro otrlé: příběhy o autobusech rozpadajících se doslova za jízdy, šílené manévry v úzkých uličkách Chinatownu, slepice a další zvířectvo převážené spolu s pasažéry a tak podobně.

Macy's - největší obchodní dům na světě

Lucky Star je na tom jenom o trochu lépe, ale jak to tak bývá, realita je většinou o něco lepší než tyto pověry. Za lidových $15 jsme se dostali velice slušným klimatizovaným autobusem do New Yorku bez jediného problému – přirovnal bych to k první jízdě s autobusem Student Agency po létech cestování s ČSAD. Když to porovnám s nejlevnějším vlakovým spojením, které stojí $76, nemám jediný důvod si stěžovat.

vlastenecká momentka

Ještě než se pustím do popisu detailů života v Big Apple, zmíním jeden zajímavý fakt. Moje škola pořádá každodenní aktivity pro studenty – přes týden většinou různé sportovní události, návštěvy muzeí, památek a podobně, a o víkendech pak jedno i vícedenní výlety do vzdálenějších míst. New York je samozřejmě také v nabídce, bohužel za zcela neuvěřitelnou cenu $350 za dva dny. Naše celkové výdaje byly zhruba třetinové a to jsme zůstali ještě o den déle. Někdo si tedy na nebohých študácích pěkně obohacuje konto.

5th Ave

Ground Zero

Po příjezdu do New Yorkského Chinatownu, který je největší na světě, jsme se vydali hledat naše ubytování – odložit věci, převzat klíče a vyrazit do města. Akce se zúčastnilo celkem 14 lidí, bydlících ve dvou různých hostelech, které od sebe však byly vzdáleny pouhých pár bloků. Tady asi přijde největší šok celého výletu: díky rezervaci pouhý týden dopředu, velkému počtu lidí v naší skupině a šílenství způsobeném oslavami Dne nezávislosti jsme bydleli v Harlemu. Ano, Harlem, Bronx, niggas.

MOMA: Museum of Modern Art

Financial District

Byl to totiž jediný přijatelný hostel, který byl ještě volný. O tom, že New York je nechutně ve srovnání se zbytkem USA nechutně drahý, se asi nemá cenu zmiňovat. Za jednu noc jsme včetně daní tedy zaplatili nějakých 43 dolarů, což je na hostel celkem dost. Skupinka několika Francouzů, kterým se to zdálo moc, se rozhodla druhou noc prostě nespát a zůstat celou noc vzhůru kdesi v New Yorku. Hodně, hodně šílený nápad, ale prý to nějak přežili.

pamatujete si Sám doma? :)

Brooklyn Bridge

První kontakt s nechvalně proslulou čtvrtí byl opravdu lehce šokující. Po vystoupení ze starého, špinavého metra jsme se ocitli ve čtvrti, která by asi osamělému turistovi nahnala hodně strachu. To, že jsme byli téměř jediní „bílí“ lidé na ulici asi není třeba zmiňovat. Abych to ale zase zbytečně nedramatizoval – náš hostel se nacházel v 129. ulici, což je ještě relativně bezpečná oblast. Od 135. ulice dál už se ale jedná o opravdové ghetto, kam se stále bojí jezdit i policie.

Apple store

Díky tomu, že jsme byli v relativně velké skupině, to ale nakonec nebylo až tak hrozné. Město se snaží již několik let udělat z Harlemu bezpečnější místo, a opravdu to není již tak horké jako před pěti či více lety. Návštěvou této čtvrti člověk pozná skutečnou tvář New Yorku se vším, co k tomu patří – kultura, lidé, styl života. Skupinky černochů vysedávajících na zápražích, poslouchajících stylovou muziku, připravujících rodinnou večeři a živě diskutujících o životních problémech jsou tu k vidění na každém rohu. Žádné nablýskané mrakodrapy.

Wall Street Bull

Náš hostel se ukázal jako pohodové místo. Ze začátku mě trochu vyděsilo, že byl obehnán plotem s ostnatým drátem a bezpečnostními kamerami, ale to bylo asi hlavně pro lepší pocit přítomných batůžkářů. Jelikož jsme měli celou místnost pro sebe (7 kluků a 1 (statečná) holka), nemuseli jsme řešit žádné problémy s ostatními lidmi, ke kterým občas v hostelích dochází. Holt když se chce jednomu spát a někdo jiný zrovna vypil půl lahve vodky, může to vést k lehce nepříjemným situacím. Náš pokoj byl zařízen opravdu spartánsky, jednalo se vlastně pouze o 4 palandy, klimatizaci a jednu židli.

Po rychlém ubytování jsme se odebrali do města. Doprava v New Yorku je opravdu primitivní: díky systému čísel v názvech ulic se nemůžete ztratit. Stačí se vždy akorát podívat, na jaké Street a Avenue se nacházíte, a hned víte, na čem jste. Hromadná doprava je také slušná, i když opět často chybí klimatizace (nesnesitelné vedro) a všechno je stejně jako celé město nechutně špinavé (sem tam nějaká ta myš nebo krysa). Za jedno svezení metrem nebo autobusem zaplatíte 2 dolary s možností zakoupení jednodenních či vícedenních jízdenek. Jelikož je ale celé město opravdu „walkable“, není třeba užívat MHD příliš často.

Empire State Building

Za ty tři dny jsme stačili navštívit víceméně všechno důležité, co New York nabízí. Socha svobody, Staten Island, Empire State Building, několik zajímavých muzeí, Times Square, Central Park, 5th Avenue, SoHo, Broadway, Madison Square Garden, Little Italy a mnoho dalších míst. Přestože jsem zvyklý opravdu hodně chodit, na konci každého dne jsem byl nedaleko totálnímu vyčerpání. Díky státnímu svátku bylo mnoho přístupnu zcela zdarma, takže jsme ušetřili nemalé peníze na vstupném

První večer jsme za deště shlédli masivní ohňostroj v hodnotě 1 milionu dolarů, který byl odpálen z 5 různých lodí rozmístěných kolem Manhattanu. Během asi 30minutové show jsem zahlídnul několik efektů, které jsem nikdy předtím neviděl – asi nejzajímavějším byl moment, kdy se všechno jakoby zastavilo – snad půl minuty byly po celém nebi nehybně svítící barevná světýlka. Doteď to nechápu. Emotivní byl také moment, kdy někdo v davu začal zpívat americkou hymnu a postupně se téměř všichni přidali. Co jsem tak slyšel, tak v Bostonu jsou oslavy 4.července ještě mnohem masovější záležitostí.

New York je ve srovnání s tím, co jsem zažil, opravdu jiným světem. Všechno je mnohem větší, rychlejší, dražší, ucpanější. Ulice doslova přetékají lidmi, vidět Times Square v noci vyžaduje opravdu hodně trpělivosti. Mrakodrapy jsou tak vysoké, že se vám často ani nevejdou do hledáčku foťáku. Druhý den jsme si samozřejmě nenechali ujít famózní Apple Store na páté avenue, který pro mnoho lidí slouží hlavně jako bezplatná internetová kavárna. Večer jsme opět slušně znaveni dali pár utkání ve stolním fotbálku proti několika Španělům (a Španělkám) na zahradě hostelu a vyčerpáni rychle usnuli.

DVD s nejnovějšími filmy za dolar - zaručeně legální

Cesta zpátky v neděli odpoledne se obešla také bez problémů se zastávkou na pozdní oběd v Burger Kingu, i když jsme museli chvíli čekat na volný autobus. Několik Číňanů emotivně křičících něco v mandarínštině na bezradný dav Američanů čekajících na autobus byl jeden ze zážitků, který mi utkvěl v paměti. Totálně unaveni jsme se někdy kolem osmé dostali zpátky do Bostonu, kde jsme se rychle rozloučili a vydali do našich dočasných domovů, dospat tuhle nezapomenutelnou třídenní akci.

Buddha

rotunda

antické Řecko a Řím

obrazy středověkých mistrů

postel (české hrady jsou podobného braku plné, tady se to tvářilo jako něco extra)

další lehce nezáživná místnost

konečně něco aspoň trochu zajímavého - obrazy od Van Gogha

světoznámý Dance at Bougival (Renoir)

megaobraz od Velasqueze - pohled na Madrid

jedna z mála věcí, které mě zaujaly - sbírka porcelánu s nápaditým optickým efektem

pravé japonské kimono

zpátky v Babylonu

faraon

egyptské sarkofágy

Stále ještě poněkud zničený a unavený vlivem jet lagu jsem se v neděli ráno probudil do svého prvního rána v nové rodině. Snídaně byla klasická, řekl bych ale spíše britská než americká: cereálie na sto způsobů. Jako většina amerických rodinek, i ta moje má celou jednu skříň vyhrazenou na nejrůznější corn flaky, cinny minnies a další odnože cereální stravy. Ne že bych měl něco proti zdravé stravě, ale při pomyšlení, že tohle budu chroupat každé ráno jako v Anglii, mi tak úplně do smíchu nebylo.

To naštěstí nebyl můj případ – s mojí rodinkou jsme si asi docela padli do oka, takže mi krátce po mém příjezdu dovolili dělat víceméně cokoliv, jíst kdykoliv a prostě žít jako další člen jejich rodiny. Takhle to vypadá jako formalitka, ale věřte tomu, že v mnoha hostitelských rodinách panuje mnohem striktnější režim, kdy student prostě dostane co se uvaří a jestli se mu to nelíbí, tak má smůlu.

Cambridge

Plán na neděli byl jasný: shopping. Do Ameriky jsem totiž přiletěl tak trochu jako šílenec – na dvouměsíční pobyt jsem si přivezl jedny kalhoty, jedny kraťasy a 3 trika – a 2 kufry (resp. 1 velký kufr ve kterém jsem měl 1 menší, ve kterém bylo těch pár kousků oblečení). Záměr vrátit se s oběma kufry plnými až po okraj je asi celkem zřejmý.

jídlo. everywhere.

Před odjezdem do Ameriky jsem samozřejmě provedl lehkou analýzu toho co mě čeká. K mému překvapení jsem na internetu nenašel žádné větší nákupní středisko, což mě trošku zarazilo. Realita byla ale trošku jiná: Američané prostě jako „velké“ vnímají něco, co se vymyká chápání českého mozku. Takže ta malá nákupní centra byla ve skutečnosti asi stejně tak veliká, jako ta největší česká.

posezení v křesílku v knihkupectví Borders - prostě si vyberete knížky a čtete

O cenách v Americe asi většina z vás slyšela: elektronika víceméně za polovinu, jídlo taky směšně levné a o oblečení se ani nemá cenu zmiňovat, ten rozdíl je prostě šílený. Zvlášť vezmete-li v úvahu, že průměrný Američan vydělává čtyřikrát tolik co průměrný Čech. Realita ale nebyla až tak růžová – pokud chcete neznačkové oblečení ve standardních kolekcích, zase tolik se až ušetřit nedá, i když kvalita je mnohem vyšší. Pokud ale narazíte na nějaký výprodej, zajímavou slevu, nebo prostě umíte chodit po těch správných místech, ten rozdíl je šílený. Trika Quiksilver za 150 Kč? Hodně kvalitní jeany za pár stovek? Značkové boty Nike, Adidas, Puma a další za 700 Kč? A tak bych mohl pokračovat…

kdo říkal že doubledecker jezdí jenom v Londýně?

Samotné nakupování je také pro Čecha zajímavý zážitek. Zvyklý z českých obchodů, kde máte občas pocit téměř vetřelce, který si dovolil otravovat prodavače s nějakým dotazem, jsem si připadal jak Džin po vypuštění z lahve. V KAŽDÉM obchodě vás u vchodu pozdraví, zeptají se "How are you doing today" a jsou připraveni s vámi strávit kolik času potřebujete. Zákazník je tady prostě pán, a obchodníci dělají všechno pro to, aby si ho udrželi. Taková návštěva Apple Store je pak zážitkem sama o sobě - v obchodě s jabkama je snad 2x tolik zaměstnanců než zákazníků a najednou se vám věnují třeba 3 prodavači. Až to může být někdy pro našince lehce otravné. Nakupování není otravnou nezbytností, ale pohodovým odpočinkem, při kterém stačíte v obchodě probrat 10 dalších věcí (pokud máte na něco takového náladu) a pak vyberete nějaké ty hadříky.

Government Center

Co mě trošku překvapilo je množství španělsky mluvících lidí - očividně imigrantů z Mexika a dalších států. Hlavně v nákupních centrech je to hodně viditelné a jako levná pracovní síla jich tu pracuje více než Slovenek v pražských hypermarketech. Boston je geograficky hodně na severe, takže jsem myslel, že to tady nebude tak žhavé jako třeba v Texasu, ale očividně v tom není velký rozdíl. Hlášení ve španělštině místo angličtině už mi ale přijdou jako trošku silné kafe, zvláště pro patriotické Američany.

Back Bay

Jelikož mám zaplacenou pouze polopenzi (jinak to vlastně ani nejde, přes den jsem ve městě a ne doma), musím se pochopitelně nějak stravovat. Výlet do americké kuchyně si zaslouží určitě pár řádků: o nepřeberném množství fast foodu a dalších možností stravování asi slyšel každý. Ta realita je ale stejně působivá. Je celkem normální, že v jednom bloku na ulici uvidíte vedle sebe McDonalds, KFC a Burger King.

Prudential Center

Snad vůbec nejčastější jsou ale známé koblihy Dunkin Donuts, které jsou doslova všude (jednu dobu myslím byl tenhle obchod i v Praze dole na Václaváku, ale už před pár lety byl zrušen). K tomu si přidejte kavárnu na každém rohu (Starbucks nebo zdravější Au Bon Pain), a pomalu se vám dostává obrázku takové běžné americké čtvrti. Kdo ráno nedrží v ruce kelímek s kafem prostě není dostatečně cool.

tak trochu větší kelímek...

Hodně časté jsou takzvané Food Courts, kde najdete i třeba 20 různých možností stravování od klasických fast foodů po sushi, japonská, čínská, vietnamská, mexická, thajská a všelijaká další bistra. Do toho ještě samozřejmě pizza, sendviče, bagels, buritos a občas i nějaký ten pokus o zdravější stravování. Ten výběr je prostě obrovský a stejně tak porce.

proudly American

Přestože jsem se pevně rozhodl, že nebudu jíst žádný z těchto junk foods, moje váha stejně pomalu roste, a to jsem tady teprve týden. Toho jídla je prostě tolik, že se člověk nemůže divit, proč je Amerika nejobéznější národ na světě. Jestli vám u nás v ČR dají řekněme normální porci rýže a trošku masa, tady dostanete rýže takové množství, co by vystačilo pro japonskou rodinu na týden a masa tolik, že to prostě normální člověk ani nemůže sníst. A všechno to chutná zatraceně dobře.

já prostě musel :)

Stejně tak je to s pitím (viz jedna z fotek u tohoto článku) – normální velikost nápoje je většinou půl litru a „large drink“ se počítá na litry. Šílené. Jediné moje štěstí je, že moje hostitelská rodina naštěstí není tou typickou americkou rodinkou, která by se ládovala hot dogy, pizzou a hamburgery, ale místo toho se mi dostává luxusní množství ovoce, zeleniny a celkově zdravé stravy, kterou často ani neumím pojmenovat.

natočte si co hrdlo ráčí

Po jednom z takových obědu, kdy jsem se cítil jako tiskový mluvčí českého ministerstva zdravotnictví, jsem se pomalým krokem odvalil zpátky do centra města a následně domů. Zjistil jsem dvě věci: chodit bez mapy do cizího města není dobrý nápad (dvakrát jsem se ztratil a nachodil pěkných pár kilometrů navíc) a zadruhé, městská doprava v Bostonu o víkendu stojí za starou bačkoru (místo čekání na autobus jsem se rozhodl jít pěšky cca 2 míle, načež mě přibližně po 20 minutách chůze onen autobus vesele minul a přede mnou bylo stále ještě asi 15 minut svižného vykračování).

Klasicky americky dvojité dveře mi otevírá na první pohled sympatický kluk. Kevin. Na fotkách, které jsem viděl, vypadal sice úplně jinak, ale to je úplně jedno. Rychlé představení mezi dveřmi a už odcházíme do „Apartment 1“. Ve dveřích potkávám Kevinovu přítelkyni – asi první pěkná holka, co jsem tu noc viděl. Ruska Sophia. Nahazuje těch několik ruských frází, které znám, okamžitě se bavíme jako staří přátelé. Kevin je taky naprosto v pohodě. Tohle bude paráda.

Následuje rychlá prohlídka bytu. Celá ulice je víceméně plná studentů, stejně tak tenhle byt. Ve dvou patrech je snad 6 pokojů, v každém bydlí někdo jiný. Jsou tady lidi z celého světa, od rodilých Američanů až po nemluvné Korejce. Kevinovi je 21, také kvůli tomu jsem si ho vybral, věkem jsme si dost podobní. Seznamuju se s několika obyvateli tohohle zvláštního bytu. Ve většině pokojů panuje neuvěřitelný bordel – takhle to dopadá, když pohromadě bydlí parta kluků.

pracovní pořádek

Většina ze současných nájemníků jsou studenti některé z 21 bostonských univerzit. Ano, 21 univerzit v městě s přibližně půl milionem obyvatel, tedy taková poloviční Praha. Přestože je asi půlnoc místního času, nějakých 5 hodin ráno toho našeho, a já jsem po cestě slušně unavený, vyráží se na party. Už chápete proč jsem nechtěl spát v hotelu?

Všichni jsme to viděli v nespočtu amerických filmů. Pravá americká party. Červené kelímky, sud s pivem, muzika rezonující celým barákem a v tom horším případě přivolaná policie násilně ukončující všeobecné veselí. To poslední se naštěstí nestalo, jinak to bylo ale přesně tak, jak jsem si to představoval. Ve dvou místnostech a na zahradě se za ten večer objevilo tak 20 až 30 lidí.

relativně uklizená kuchyně se slušnou sbírkou flašek od nejrůznějšího alkoholu

Beer Pong. Tuhle až trapně jednoduchou hru jste asi už také někde viděli. Ve skutečnosti je to opravdu neuvěřitelně populární hříčka, která vede k docela rychlé opilosti. Stačí se trefit ping pongovým míčkem odrazem o stůl do kelímku s pivem. Kdo prohraje, pije. Kromě něčeho tvrdšího frčí hlavně Bud Light, asi nejpopulárnější americké pivo. Ve srovnání s českým tekutým zlatem však spíš taková vodička, vypláchnuté flašky. Pít se to ale dá.

Za ten večer poznávám takových lidí, že si je ani druhý den ráno nepamatuju. Zaujal mě akorát Miles, který se slušně ožral a celý večer tam běhal v kostýmu king konga. Od hlavy až k patě zabalený v dost věrné napodobenině opičáka, nechápu jak to mohl vydržet. Povědomí Američanů o České republice je překvapivě dobré, pár holek bylo dokonce i v Praze a dost se jim to tam líbilo. Se Sophií jsme si docela padli do oka, přestože neumí až tak dobře anglicky. S Kevinem se potkali před nějakými třemi čtyřmi týdny,