Před několika týdny jsem se v doprovodu dvou kamarádek vypravil vyzkoušet relativně nový aqua park, který vyrostl kousek za Prahou. Zoufalá situace hlavního města co se bazénů a vodních ploch celkově týče se výstavou tohoto vodního světa tak trochu zlepšila, pořád je to ale dost bída. Aquapalace Čestlice je čtyřmiliardovou investicí developerské společnosti, takže vevnitř můžete očekávat opravdu nádherné prostředí a zbrusu nové vybavení.

Jelikož je park poněkud z ruky a doprava hromadnou dopravou není do Čestlic příliš pohodlná, nasedli jsme do auta, ujeli těch pár kilometrů po dálnici na Brno a už jsme parkovali v jednom z patrových parkovišť přímo u bazénu. Parkoviště je zdarma, ale to je asi tak poslední, co dostanete zadarmo v celém areálu. U vchodu nastává hlavní problém celého aquaparku: vstupné je naprosto šíleně nastřelené. Celodenní vstupenka vás vyjde na drsných 600 Kč, o víkendu dokonce 750 Kč. My jsme si vybrali čtyřhodinový lístek, který však nebyl o moc levnější: zaplatili jsme 480 Kč (během víkendu 600 Kč). Tato vstupenka vás navíc opravňuje k užívání pouze bazénů - pokud by se vám zachtělo do lázní, sauny či páry, musíte si opět připlatit. Chápu, že investoři chtějí zpátky své peníze, ale vstupné v takové výši určitě odradí mnoho návštěvníků.

Tím ale záporné stránky víceméně končí a na vás čekají už jenom samé příjemné věci. U vchodu dostanete na ruku čip vypadající jako hodinky, díky kterému se nemusíte starat vůbec o nic. S čipem si zamknete skříňku, zjistíte kolik ještě zbývá času, nebo zaplatíte v restauraci. Toto opatření je velice šikovné, v dnešním světě se jedná ale spíše o standard. Celý areál je rozdělen na venkovní a vnitřní část, která se navíc sestává z několika částí. Kdo byl někdy v nějakém aqua parku v zahraničí (třeba u našich německých sousedů), nebude z toho asi příliš vyplesknutý, "nezkušení" návštěvníci ale asi budou velice spokojeni.

V areálu je asi 6 tobogánů, přičemž jeden z nich je známý trychtýř (první tobogán tohoto typu u nás byl tuším v libereckém Babylonu) a na dalším se jezdí na nafukovacích kolech, což je také celkem sranda. V parku dále najdete umělé vlnobití (celkem nuda po pobytu v Miami :)), divokou vodu a pár dalších atrakcí. Zaujal mě venkovní tobogán ve stylu divoké řeky - nepříliš prudká skluzavka je však zatočena do nejrůznějších nečekaných zatáček a ze stran se na vás valí spousta vody, což ve finále vede k tomu, že nemáte téměř žádnou kontrolu nad vaším tělem. Tahle atrakce je celkově docela drsná, dokážu si představit, že se tam někdo v pohodě utopí - já si během několika jízd stačil rozseknout rameno a párkrát hezky praštit do hlavy, a to jsem ani nedělal žádný blbosti. Zvýšená hladina adrenalinu vás ale stejně donutí jít na divokou řeku znovu a znovu.

Jelikož na vás během plavání téměř určitě přijde i hlad, pravděpodobně využijete místní restauraci, kde se dá celkem rozumně najíst. Porce, kterou mi však dali na talíř, mě opravdu šokovala - pár amerických brambůrků a malý kousek masa byl drsným návratem do české reality. Dokonce jsem se zeptal, jestli je tohle jako normální porce, že se mi toho zdá být nějak málo, ale žádného přídavku jsem se nedočkal. Poměrně příjemný je venkovní bar, kdy sedíte ve vodě u baru, za kterým pro vás personál připravuje nejrůznější koktejly. Takové mojito za parného letního dne celkem bodne.

Přestože jsem byl v mnoha větších a lepších aqua parcích, Aquapalace v Čestlicích ve mně zanechal poměrně kladný dojem. Ony 4 hodiny se ukázaly jako celkem dostatečné na vyzkoušení většiny atrakcí - pravdou ale je, že jsme se kromě obědu vlastně nezastavili, takže ona celodenní vstupenka má asi také smysl, pokud si s sebou vezmete třeba časopis nebo knížku a rozhodnete se pochytat nějaký ten bronz na venkovním lehátku. Jediným, za to však poměrne podstatným negativem je tak cena vstupného, která z této lokality dělá něco  poměrně nedostupného (i v Americe byly mnohem větší vodní parky levnější) - víc než jednu návštěvu za rok si nedokážu příliš představit. Pokud si ale chcete dopřát trochu pozdvižení a na penězích vám až tak nezáleží, Aquapalace lze doporučit.

Docela by mě zajímalo, co tomuhle chlapíkovi přelítlo přes mozek. :-)



Pokud se vám zdá toto video moc drsné, můžete se trošku zklidnit u jednoho nebezpečného tygra...

Za pár dní se i u nás na DVD objeví americké drama Reservation Road, které se kupodivu dočkalo i promítání v českých kinech. Příběh natočený podle stejnojmenné knihy se točí kolem cesty nazvané Reservation Road, kde dojde k neštastné nehodě, při níž zahyne syn jednoho z hlavních protagonistů. Problém je v tom, že "vrah" bez zastavení ujede a uniká spravedlnosti, která v jeho případě znamená až 10 let za mřížemi. Shodou okolností se ale vrah dítěte i jeho otec dostávají do situace, kdy se spolu musí pravidelně stýkat - a hledat "neznámého" vraha. Poněkud zdlouhavý film dobře vyobrazuje černé svědomí viníka smrtelné nehody, který nemůže ani spát a v zoufalosti se hodlá sám udat. Konec Reservation Road však celý děj přes slušné herecké výkony zbytečně kazí a díky jeho neurčitosti nechává diváka jakoby uprostřed cesty. Jelikož je režisérem zkušený Terry George, který natočil i skvělý Hotel Rwanda, čekal jsem trochu víc. Takhle je to pouze průměrná psychologická studie s minimem vzrušení. 6.0/10

Drama / Thriller 
USA, 2007, 102 min

Režie: Terry George
Hrají: Joaquin Phoenix, Mark Ruffalo, Jennifer Connelly, Mira Sorvino, Elle Fanning, John Slattery, Armin Amiri, Antoni Corone, Linda Dano, John Rothman

Reservation Road je příběhem Ethana (Joaquin Phoenix) a Dwighta (Mark Ruffalo), dvou otců, kteří se musí smířit se smrtí dítěte. Ethan, otec oběti autonehody, se nedokáže se situací vyrovnat a stává se čím dál posedlejší v hledání vraha a odplaty. Jeho žena (Jennifer Connelly) je opačného názoru a obává se, že tato fixace zničí zbytek jejich rodiny. Dwight je ten, kdo Ethanova syna srazil a odjel z místa činu. Neuvěřitelný strach, že mu jeho bývalá žena (Mira Sorvino) zakáže kontakt s vlastním synem, mu nedovolí se přiznat. Přestože bojuje se svým svědomím, snaží se zůstat neodhalen a udržet rozpadající se rodinu alespoň částečně pohromadě. Jenže lež má krátké nohy a Dwight je svým zaměstnavatelem přiřazen jako právník Ethana v případu jeho syna. Teď už je jen otázkou času, kdy se pravda dostane na povrch!

Přesun z Organda do Miami se ukázal býti více problematický, než jsem původně zamýšlel. Katastrofální veřejná doprava na Floridě, o které jsem se již minule zmiňoval, způsobila to, že jediný autobus z Orlanda do Miami jel asi ve 4 hodiny ráno, což pro mě bylo naprosto nepřijatelné. Kromě toho jede dolu na jih již pouze několik soukromníků, kteří ale přijímají objednávky nejpozději tři dny předem. Vyhazovat peníze za letenku se mi nechtělo a tak zbyla poslední možnost: vlak americké železniční společnosti Amtrak.

 

O Amtraku putuje v Americe opravdu hodně zvěstí. Zatímco nahoře na severu se jedná o poměrně populární a spolehlivou možnost přepravy, na jihu se často mluví o špinavých vlacích zpožděných v řádu hodin. Cenově to také vychází asi na dvojnásobek cesty autobusem, ovšem jiná volba už opravdu nebyla, a tak jsem si den předem na internetu rezervoval lístek z městečka Kissimmee kousek za Orlandem přímo do Miami. Díky jakési promo akci to nakonec vyšlo docela dobře i cenově – zaplatil jsem asi 40 dolarů.

 

Stalo se mi to již mnohokrát, a ani tentokrát se nic tak hrozného nekonalo: zvěsti o špatné kvalitě služeb železnice zůstaly pouze v teoretické rovině – v praxi sice přijel asi 40 minut zpožděný, za to neuvěřitelně komfortní vlak, který mě vzal na pětihodinovou cestu na jih USA. Američané mají vůbec celkově mnohem vyšší standard služeb a tak berou každý nedostatek dost závažně. Kdyby nastoupili do vlaku Českých drah, asi by se zhroutili. Přestože jsem neměl na lístku žádnou rezervaci, bylo mi přiděleno jedno dvousedadlo, dostal jsem dva polštářky a takového místa na nohy jsem ve vlaku ještě nezažil. K tomu navíc zásuvka u každého sedadla a sedačky, které se daly rozložit na téměř postel – co víc si přát.

 

Moje domněnky o Miami se ukázaly jako dost liché – představa o relativně malém městě na pobřeží oceánu vzala rychle za své. Miami je neuvěřitelně roztahaná aglomerace zasahující hluboko do vnitrozemí. Menším problémem bylo, že můj hostel byl přímo na pláži, zatímco vlak mě vyložil na druhém okraji města. Když jsme po hodině čekání na autobus se čtyřmi dalšími Evropany z Německa a Anglie konstatovali, že tohle už asi nepojede, nezbylo než zaplatit taxík u jednoho z ne zrovna bezpečně vyhlížejících taxikářů, kteří se nás snažili okamžitě oškubat, vidouce naší lehce zoufalou situaci. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a jelikož jsme jeli v autě 3 namísto jednoho, vyšlo to i cenově celkem přijatelně.

 

Po mezizastávce u bankomatu (neměl jsem hotovost) mě taxík vyhodil před dveřmi hostelu na známé South Beach. Jižní pláž se skládá ze tří hlavních ulic, na které jsou kolmo naskládány tradičně očíslované Streets. První „Ocean Avenue“ je plná předražených restaurací a hotelů, před kterými se vás snaží dovnitř nalákat skupinky nelidsky krásných slečen (převážně Rusek). Miami je vůbec takovou jednou módní přehlídkou, i při obyčejné procházce po ulici uvidíte opravdu krásné holky (mnohé z nich vylepšené nějakým tím chirurgickým zákrokem).

 

Druhá ulice, „Collins Avenue“ je zaplavena nejrůznějšími módními butiky a obchůdky. Poslední ulice je pak charakterizovaná „normálními“ obchůdky a také mnoha bary a kluby, před kterými se vás opět snaží promotéři nalákat dovnitř. S jednou slečnou stojící před zoufale prázdným podnikem jsem se dal do řeči, vyklubala se z ní také Ruska, tak jsme chvilku mluvili o Miami a nakonec jsem si nechal doporučit nějaké ozkoušené kluby.

 

Co se hostelu týče, v Miami je obrovské množství těchto podniků a naprostá většina z nich má opravdu vysoké hodnocení. I ten můj neměl chybu: za velice rozumné peníze jsem spal v „Mixed dorm“ po šesti lidech. Mixed dorm znamená, že v jedné místnosti spí obě pohlaví, což není příliš časté – nakonec to ale stejně bylo pět kluků a jedna holka. K tomu koupelna a kompletně vybavená kuchyně na pokoji, navíc snídaně v ceně ubytování.

 

Hned první večer jsem se dal dohromady s partičkou tří kluků z Walesu, kteří přijeli pár hodin po mně. Tihle mírně zazobaní pánové byli zrovna na cestě kolem světa, a USA byla jejich poslední destinace. Víceméně celý můj pobyt jsem nakonec strávil s nimi a po pár hodinách se z nich vyklubali opravdu vtipní a sociální kluci, s kterými jsem zažil hodně srandy. V Miami se toho až tolik dělat nedá. Na nějaké památky a kulturu zapomeňte. Klasická náplň většiny návštěvníků je přes den vyvalování na pláži a večer party v jednom z mnoha klubů. Pláže na South Beach v Miami jsou nereálně krásné: naprosto průzračná voda, jemňoučky bílý písek a takové vedro, že se potíte i při ležení na osušce. Voda samotná není o moc studenější než vzduch, takže si prodavači zmražené vody a různých nápojů přijdou na své. Pláž se táhne dlouhé kilometry a i šířka je úctyhodná.

 

Druhý den jsme tedy společně s lidmi z hostelu strávili na pláži, kde jsem se stačil za pouhý den opálit jako za měsíc a půl v Bostonu. Na Floridě to opravdu praží a bez opalovacího krému budete spálení během pár minut. Na večer byla připravena hostelem jakási party v jednom z klubů, kam měl být vstup zdarma. Před odchodem jsme ještě nakoupili něco k pití a namíchali pár koktejlů, jelikož v klubech je v Miami opravdu draho. Ve výborné náladě se skupinka asi 30 lidí vydala ke klubu, kde však mírně nepříjemní vyhazovači začali dělat tlaky a nechtěli nás pustit dovnitř. Dvacet dolarů za vstup se nám platit nechtělo a tak jsme prostě šli do jiného podniku, ve městě jich bylo i v úterý otevřeno spousta. Zbytek večera si již s dovolením nechám sám pro sebe nebo na osobní vyprávění. ;-)

 

Když jsem se asi v 10 ráno probouzel po 4 hodinách spánku na letadlo zpátky do Bostonu, začala na mě pomalu dopadat první lehká deprese. Po necelých dvou úžasných měsících mě čekal poslední den v Americe. Rozloučil jsem se (=probudil jsem) s nově získanými kamarády a vyrazil na bus směr letiště. To se ukázalo jako mírně nešťastné rozhodnutí, protože autobus jel snad hodinu a půl a let jsem málem nestihnul. Během cesty jsem měl možnost vidět tu tmavší stránku města: špinavé a nebezpečné chudinské čtvrti, kde se anglicky ani nemluví.

 

Tříhodinový let s American Airlines už tak pohodlný nebyl, lehce zastaralé letadlo s klasicky malým prostorem pro nohy mě vrátil zpátky do reality. Přílet do Bostonu byl jako návrat domů – celé město jsem již dobře znal a připadal jsem si, jako bych tu bydlel několik let. Z letiště jsem vyrazil do International Students Guesthouse (IGH), kde bydlelo pár lidí ze školy, u kterých jsem měl domluvený nocleh.

 

Dva němečtí kamarádi ale nevěděli, kdy přijedu, a já se jim zaboha nemohl dovolat, takže to byla tak trochu sázka do loterie, jestli budou doma a jestli u nich budu moct opravdu přespat. Vlastně jsem ani nevěděl přesnou adresu, takže jsem musel kdesi v parku vytáhnout notebook a na nějakém nezabezpečeném hotspotu přes Google Maps adresu najít. Když jsem zazvonil na dveře a za chvíli mi otevřel překvapený Matthias, docela se mi ulevilo.

 

Nocleh v IGH byl vlastně načerno, ubytovaní studenti mají zakázáno nechat někoho vevnitř přespávat, respektive je potřeba zaplatit 60 dolarů za noc, což se mi opravdu nechtělo. Jelikož jsem byl docela hladový, měl jsem tu drzost zajít si i na večeři zadarmo (ztratit se v davu 40 lidí nebyl až takový problém). Večer jsem zažil ještě poslední party v parku u Charles River, kde jsem potkal dalších asi 10 skvělých lidí a pak už jsem se složil na malinkatý gauč, kde jsem strávil poslední noc.

 

Poslední den v USA byl vyloženě rozlučkový: ráno jsem se naposledy vypravil do své školy, kde mě přivítaly překvapené pohledy studentů i učitelů. Posledních pár fotek a loučení a už jsem si se svým cestovním kufříkem razil cestu ke své hostitelské rodince. Vzal jsem to ještě přes pár obchodů, kde jsem utratil poslední dolary a za chvíli už jsem stál před domem, kde jsem strávil měsíc života. Zhruba po dvou hodinách povídání o mých cestách s mojí rodinkou jsem se naposledy rozloučil, naložil dva nacpané kufry do taxíku a vyrazil směrem k letišti.

 

Let proběhl bez větších událostí a zdál si mi až zvláštně krátký. Ranní přestup v Paříži byl opět dost hektický, francouzští celníci naprosto ignorovali, že mi za 5 minut letí letadlo a suverénně mě postavili do šílené fronty před bezpečnostním rámem. Nakonec se ale všechno stihlo a já s mírnou nelibostí usedl vedle bandy uřvaných francouzských fracků, kteří celý let dělali neuvěřitelný bordel. Přistání a první okamžiky v Praze byly lehce deprimující, opět to šedivé, nudné město, na druhou stranu jsem byl i trochu rád, že už jsem zase doma…

 

V příštím, posledním díle přinesu závěrečné shrnutí celého pobytu a také několik statistik.

Čas od času se stane, že se očekávaný trhák nakonec promění v bohapustý propadák. Podobné dojmy mám z filmu "Stalo se", v originále The Happening. Bombastický trailer mě opravdu navnadil a já čekal parádní katastrofický film. Po několika minutách mi však bylo jasné, že tady se něco nepovedl: The Happening absolutně postrádá jakoukoliv atmosféru a herecké výkony mi připomněly nezletilé holčičky v českých filmech typu Sněženky a machři nebo v novějším Gymplu. Téměř každá scéna působí opravdu nepřirozeně a uměle a příběh samotný je také neuvěřitelně děravý. Dostalo mě pár "lekacích" momentů, ale ve finále, kdy "infikovaná" důchodkyně začala mlátit hlavou zběsile do svého baráku jsem se prostě musel smát, to už bylo moc. Z docela dobrého nápadu nedokázali producenti vytěžit absolutně nic, a hlavně ani nepředali žádnou myšlenku či vysvětlení, co filmem vlastně chtěli říci. Pouze pro opravdu nadšené ekology. 4.0/10

Drama / Sci-Fi 
USA / Indie, 2008, 91 min

Režie: M. Night Shyamalan
Hrají: Mark Wahlberg, Zooey Deschanel, John Leguizamo, Ashlyn Sanchez, Spencer Breslin, M. Night Shyamalan, Frank Collison, Alan Ruck

Mohli jsme to vycítit šestým smyslem, viděli jsme znamení a teď se to stalo. Na světě se objevila úplně nová epidemie – rychle se šíří a je smrtelná. Nejhorším symptomem je totiž naprostá ztráta základního lidského pudu jedince – pudu sebezáchovy. Elliot Moore učí přírodní vědy na střední škole ve Filadelfii. Když napříč státy udeří tajemná smrtící epidemie, vyrazí spolu se svou ženou Almou, kolegou z práce Julianem a jeho osmiletou dcerou na zběsilý útěk před katastrofou. Míří do Pensylvánie a doufají, že na farmách mimo dosah velkých aglomerací se jim epidemie vyhne a jim se podaří přežít stále intenzivněji se šířící hrozbu. Brzy ale začne být jisté, že v bezpečí nebude nikdo a nikde…