CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 3
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
03.01.2010 | 02:04 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa IV. - Naivasha, národní park Hell's Gate

Je tomu už téměř čtvrt roku, co jsem se vrátil z africké Keni, ale teprve teď jsem si našel čas na dopsání několika reportů z tohohle neobyčejného měsíce stráveném ve zcela jiném světě. Jak jsem psal naposledy ve třetím příspěvku z Keni, po několika dnech v hlavním městě Nairobi jsme se začali chystat na první výjezd mimo tuto třímilionovou oázu civilizace. Zachtělo se nám poznat trošku té skutečné, divoké Keni, a tak jsme se vydali na sever k jezeru Naivasha.


Zhruba 100 kilometrů po relativně nové cestě jsme zdolali tradičně – v místním autobuse „matatu“.Tahle cesta byla neobyčejně kvalitní, což nám bylo docela podezřelé. Později jsme zjistili proč: Evropská unie před několika lety na tuto dopravní tepnu darovala zemi nemalou finanční částku v podobě grantu, za který si Keňané mohli postavit pořádnou asfaltovou silnici.


Najít to správné matatu nebylo tentokrát úplně jednoduché. Autem jsme popojeli na okraj městě, kde by údajné matata měla stavět. Problém byl, že jsme nevěděli, kde přesně staví. A  na nějaké značky v téhle zemi opravdu spoléhat nemůžete. Možná ještě větším problémem byl největší slum v Nairobi, který začínal přesně v této oblasti. Kibera je extrémně nebezpečné místo, kam ani místní policie nechodí a statisíce lidí zde žijí v absolutní chudobě v chatrčích z klacků a vlnitých plechů.


Když na podobné místo přijedou tři běloši v relativně novém místě a neví přesně, kam mají jít, působí to jako pěst na oko. Tohle byl pravděpodobně nejméně příjemný okamžik za celý měsíční pobyt v Keni. Ten pocit, když na vás stovky lidí neustále koukají, vy sedíte v autě, které nejde zamknout a pomalu projíždíte davem lidí, nebyl vůbec příjemný. Tak nějak jsme prostě cítili, že tady nemáme co dělat.


To správné matatu jsme po chvíli naštěstí s pomocí jednoho z místních našli (samozřejmě si za tuhle radu řekl o nepatrný příspěvek) a konečně nasedli. Jak už to tak v Keni bývá, poloprázdné auto tady opravdu nejezdí a tak jsme i my jeli nacpaní až po okraj. Menší problém byl s dvěma batohy – téměř žádný nákladní prostor tyhle vozítka nemají a na sedadlo vedle jsme si je dát nemohli, respektive bysme si museli zaplatit další místo. Nakonec jsme to nějak uhádali a batohy nacpali pod nohy.


Po necelých dvou hodinách už jsme stavěli a řidič nám oznámili, že jsme v cílové destinaci. Město Naivasha je však od stejnojmenného jezera vzdálené ještě asi 15 kilometrů a my jsme hlavně zastavili někde na odbočce z hlavní silnice. Řidič nám oznámil, že do centra města vůbec nejede, že by si zajel, a jestli nám to prý nevadí. Co na to odvětit než klasické „hakuna matata“ (žádný problém). V téhle zemi se prostě ani stresovat a rozčilovat nemá smysl.


Během chvilky se nás naštěstí chopil jakýsi mladík s autem, že nás prý doveze do centra města i kamkoliv jinam. Už jsem to zmiňoval několikrát, ale jako běloch prostě v Keni působíte jako magnet mezi špendlíky. Ano, bělochů je tady tak strašně málo. Takže kdekoliv se objevíte, okamžitě se k vám začnou sbíhat místní s obchodním duchem a začnou vám nabízet nejrůznější rady, zboží i služby.


Nasedli jsme tedy do auta, které už mělo svoje nejlepší léta za sebou (ale pořád celkem spolehlivě jezdilo) a vydali se asi dva kilometry do centra města. Chlapík byl celkem hovorný a doporučil nám místní supermarket k nákupu, který jsme potřebovali udělat. Když nás před něj dovezl, říkal že tady klidně počká a pak pojedeme dál. To už nám začalo být trochu podezřelé, protože zase až tak ochotní místní nejsou a o nějaké ceně jsme se zatím nebavili.


Po rychlém nákupu jsme se s desetilitrovým kanystrem vody vrátili k autu, kde černoch stále čekal a začali nenápadně vyzvídat, co se bude dít dál. Potřebovali jsme do jednoho z kempů u jezera Naivasha, které jsou asi patnáct kilometrů od města. Podle průvodce do této oblasti jezdí snad jenom několik matatu denně a nejedná se taktéž o příliš bezpečnou oblast. Zeptali jsme se tedy, za kolik by nás tam hodil, načež černoušek s úsměvem nadhodil tak nesmyslnou částku, že jsme se mu prostě na místě vysmáli. Očividně to prostě zkusil, v domnění že nemáme ponětí o cenách, které platí místní za dopravu. Nakonec jsme se dohodli, že nás za pár korun hodí na stanoviště matatu a odtamtud už si nějak poradíme.


Tak to taky dopadlo a za pár okamžiků už jsme stáli na okraji města vedle asi čtyř minibusů. Informace z průvodce se naštěstí ukázaly jako nepravdivé, matatu tady jezdilo zhruba každou půlhodinu. Do jednoho z nich jsme tedy nasedli, ještě asi čtvrt hodiny čekali a pak už se konečně spolu s dalšími patnácti lidmi v autě pro dvanáct osob vydali k naší destinaci.


Neměli jsme přesně představu, kde budeme spát, ale stan a spacáky v batohu nám dávaly možnost ubytovat se prakticky kdekoliv. Nakonec jsme si vybrali hned asi druhý kemp, který byl zmíněn i v našem průvodci. Fisherman’s Camp se ukázal jako skvělá volba. V porovnání s vyprahlou a špinavou krajinou tohle místo působilo jako ráj – krásně zelená louka prakticky hned u jezera ve stínu obrovských stromů, udržované cestičky, nějaké to zázemí, bar a hlavně celá řada bělochů.


Místní specialitou jsou hroši. Ano, jezero je plné obrovských hrochů, kteří hlavně v noci vylézají na pobřeží a ožírají nízké stromky hned za pláží. Přestože to tak nevypadá, jedná se o extrémně nebezpečná zvířata, ke kterým je lepší se vůbec nepřibližovat. Obyvatele kempu od hrochů chrání docela vysoký elektrický plot, celá pláž se navíc po setmění zavírá. Jinak ale můžete v tomhle kempu narazit na nejrůznější zvířata: stáda koz, koček, psů, nejrůznější opic skákajících po stromech a nesměle prozkoumávajících stany hostů.


Jedinou nevýhodou byla cena za ubytování, která byla na místní poměry opravdu dost vysoká. Cena v dva roky starém průvodci byla několikanásobně nižší, ale 25% inflace dělá v Keni svoje. Nakonec se nám již tradičně podařilo cenu alespoň trochu usmlouvat, přesto to byla docela citelná rána do našeho rozpočtu.


K našemu překvapení se v areálu připravovalo jakési pódium a hudební aparatura. Celou věc organizovalo několik Britů a jak jsme se po chvíli dozvěděli, jednalo se o nultý ročník akce s názvem „Rift Valley Festival“, která od příštího léta nabídne koncerty místních i zahraničních hudebních umělců. Po postavení stanu jsme se vydali do místního baru, kde jsme si konečně dali něco k jídlu (výborné a předražené kuře na kari) a zchladili se několika pivy. Hned jsme se dali do řeči s dvěma holkami z Austrálie, s kterými jsme pak strávili víceméně celý zbytek našeho pobytu.


Po večeři následoval výborný chillout na chatrném dřevěném molu a v loďce na jezeře. Zapadající slunce, skvělou Jihoafričanku Carrie a pocit totální svobody a bezstarostnosti si pamatuji velice živě doteď. Večer opravdu následoval hudební koncert. Trošku nás zklamalo, že přestože se nejednalo o nic oficiálního, všichni museli zaplatit vstupné, i když si chtěli dát jenom pivo na baru. K téhle zemi ale už placení úplně za všechno patří, takže jsme i tentokrát odevzdali těch pár set keňských šilinků a vydali se po dlouhé době zase trochu socializovat.


Zní to sice divně, ale když za necelý týden prakticky nezavadíte o bělocha, působí zhruba 50 převážně bílých a převážně přátelských lidí jako malý zázrak. Prakticky každý z nich má za sebou nějaký zajímavý příběh, důvod, proč se do této země vydal, a podobné cestovatelské nadšení jako já. Většinu návštěvníků tvořili mladí Američané, kteří přijeli ve skupině jakýmsi autobusem a jako Američané dělali tradičně neuvěřitelný bordel.



Koncert nebo spíše série vystoupení byla skvělá, na malém pódiu se vystřídal prakticky každý, kdo uměl na nějaký hudební nástroj a vrcholem večera bylo vystoupení keňské rapové skupiny (tuším, že se jmenovali K-Fox, údajně byli opravdu známí). Tahle partička dokázala udělat výbornou show a zapojit prakticky celé publikum. Malinkatý roztomilý Keňan s drsným hiphoperským tričkem ve špinavých kotníkových farmářkách a naprosto nepadnoucích kalhotech působil opravdu vtipně, ale tím jak moc svému umění věřil a dokázal se mu oddat zároveň vyvolával sympatie všech přihlížejících.





Druhý den jsme se celkem brzy ráno vydali do národního parku Hell’s Gate, který konečně sliboval nějaká ta exotická zvířata. Ten den bylo neuvěřitelné horko a na vyprahlých keňských pustinách bylo opravdu k padnutí. Celý výlet jsme pojali jako takovou cykloprojížďku. Za docela přijatelný peníz jsme si v kempu půjčili lehce opotřebovaná kola a vydali se asi 10 kilometrů k branám parku. Cestou jsme se stavili ještě na obligátní láhev Coca-coly a v místním bankomatu střeženém dvěma chlapíky s kulomety vybrali tolik peněz, že se nám ani nevešly do peněženky (ve skutečnosti to bylo pár tisíc Kč) a tak trochu tím tento bankomat ucpali.


U brány do parku Hell’s Gate nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě opravdu drahého vstupného. Ani po půl hodině se nám nepodařilo usmlouvat ani minimální slevu. Jelikož jsme neměli speciální formulář vyplněný naší školou, nesmlouvaví správci nám nechtěli prodat ani studentské vstupné a tak jsme museli každý zaplatit snad 50 dolarů za jednodenní vstup. Samozřejmě nám ještě nezapomněli naúčtovat vstup za kolo. Prostě když už obereme turisty, tak pořádně.


Park samotný je spíše zklamáním, příliš zvířat v něm nebylo. Mnohem zajímavější bylo horolezení na jednu místní horu, což se ukázalo jako docela náročná činnost. Holt ze země to vypadalo tak nějak jednodušeji, než když se s helmou na hlavě v sedáku snažíte udržet na skále a nespadnout dolu. Každopádně zážitek parádní.


Hlavním lákadlem celého parku je však Hell’s Gorge, což je jakási soustava soutěsek a úzkých chodeb vymletých pramenem místní řeky. S najatým průvodcem jsme se vydali do této úžasné spleti kaňonů, které končí dechberoucím výhledem na nekonečný národní park. V Hell’s Gorge jsem se opět cítil jako pětiletý kluk, protože celá cesta je poměrně náročná, musíte různě šplhat, slézat, přeskakovat potoky, brodit se nebo se třeba umýt v jednom z horkých pramenů vyvěrajících z tamějších skal.




Po několikahodinovém okruhu jsme se již celkem vyčerpaní vydali zpátky ke svým kolům a po cestě pokračovali zpátky k vchodu do celého parku. Díky obrovskému horku a poměrně náročnému terénu to byl celkem náročný výlet – a vychlazená kola uprostřed ničeho opravdu bodla. Vážně, občas vám to prostě nechce dojít, jak můžou do bohem zapojené krajiny, kde není zhola nic, dovézt mrazák s coca colou mraženou kostkami ledu a uprostřed té pustiny ji prodávat...

Komentáře



Zatím zde nejsou žádné komentáře



Přidat komentář

bezpečnostní kód: opak dne =

jméno

komentář

zalamování řádků

 

:: Zpět
eXTReMe Tracker