CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 6
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
31.08.2008 | 23:48 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Miami, South Beach a cesta zpátky do ČR

Přesun z Organda do Miami se ukázal býti více problematický, než jsem původně zamýšlel. Katastrofální veřejná doprava na Floridě, o které jsem se již minule zmiňoval, způsobila to, že jediný autobus z Orlanda do Miami jel asi ve 4 hodiny ráno, což pro mě bylo naprosto nepřijatelné. Kromě toho jede dolu na jih již pouze několik soukromníků, kteří ale přijímají objednávky nejpozději tři dny předem. Vyhazovat peníze za letenku se mi nechtělo a tak zbyla poslední možnost: vlak americké železniční společnosti Amtrak.

 



O Amtraku putuje v Americe opravdu hodně zvěstí. Zatímco nahoře na severu se jedná o poměrně populární a spolehlivou možnost přepravy, na jihu se často mluví o špinavých vlacích zpožděných v řádu hodin. Cenově to také vychází asi na dvojnásobek cesty autobusem, ovšem jiná volba už opravdu nebyla, a tak jsem si den předem na internetu rezervoval lístek z městečka Kissimmee kousek za Orlandem přímo do Miami. Díky jakési promo akci to nakonec vyšlo docela dobře i cenově – zaplatil jsem asi 40 dolarů.

 



Stalo se mi to již mnohokrát, a ani tentokrát se nic tak hrozného nekonalo: zvěsti o špatné kvalitě služeb železnice zůstaly pouze v teoretické rovině – v praxi sice přijel asi 40 minut zpožděný, za to neuvěřitelně komfortní vlak, který mě vzal na pětihodinovou cestu na jih USA. Američané mají vůbec celkově mnohem vyšší standard služeb a tak berou každý nedostatek dost závažně. Kdyby nastoupili do vlaku Českých drah, asi by se zhroutili. Přestože jsem neměl na lístku žádnou rezervaci, bylo mi přiděleno jedno dvousedadlo, dostal jsem dva polštářky a takového místa na nohy jsem ve vlaku ještě nezažil. K tomu navíc zásuvka u každého sedadla a sedačky, které se daly rozložit na téměř postel – co víc si přát.

 



Moje domněnky o Miami se ukázaly jako dost liché – představa o relativně malém městě na pobřeží oceánu vzala rychle za své. Miami je neuvěřitelně roztahaná aglomerace zasahující hluboko do vnitrozemí. Menším problémem bylo, že můj hostel byl přímo na pláži, zatímco vlak mě vyložil na druhém okraji města. Když jsme po hodině čekání na autobus se čtyřmi dalšími Evropany z Německa a Anglie konstatovali, že tohle už asi nepojede, nezbylo než zaplatit taxík u jednoho z ne zrovna bezpečně vyhlížejících taxikářů, kteří se nás snažili okamžitě oškubat, vidouce naší lehce zoufalou situaci. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a jelikož jsme jeli v autě 3 namísto jednoho, vyšlo to i cenově celkem přijatelně.

 


Po mezizastávce u bankomatu (neměl jsem hotovost) mě taxík vyhodil před dveřmi hostelu na známé South Beach. Jižní pláž se skládá ze tří hlavních ulic, na které jsou kolmo naskládány tradičně očíslované Streets. První „Ocean Avenue“ je plná předražených restaurací a hotelů, před kterými se vás snaží dovnitř nalákat skupinky nelidsky krásných slečen (převážně Rusek). Miami je vůbec takovou jednou módní přehlídkou, i při obyčejné procházce po ulici uvidíte opravdu krásné holky (mnohé z nich vylepšené nějakým tím chirurgickým zákrokem).

 



Druhá ulice, „Collins Avenue“ je zaplavena nejrůznějšími módními butiky a obchůdky. Poslední ulice je pak charakterizovaná „normálními“ obchůdky a také mnoha bary a kluby, před kterými se vás opět snaží promotéři nalákat dovnitř. S jednou slečnou stojící před zoufale prázdným podnikem jsem se dal do řeči, vyklubala se z ní také Ruska, tak jsme chvilku mluvili o Miami a nakonec jsem si nechal doporučit nějaké ozkoušené kluby.

 



Co se hostelu týče, v Miami je obrovské množství těchto podniků a naprostá většina z nich má opravdu vysoké hodnocení. I ten můj neměl chybu: za velice rozumné peníze jsem spal v „Mixed dorm“ po šesti lidech. Mixed dorm znamená, že v jedné místnosti spí obě pohlaví, což není příliš časté – nakonec to ale stejně bylo pět kluků a jedna holka. K tomu koupelna a kompletně vybavená kuchyně na pokoji, navíc snídaně v ceně ubytování.

 



Hned první večer jsem se dal dohromady s partičkou tří kluků z Walesu, kteří přijeli pár hodin po mně. Tihle mírně zazobaní pánové byli zrovna na cestě kolem světa, a USA byla jejich poslední destinace. Víceméně celý můj pobyt jsem nakonec strávil s nimi a po pár hodinách se z nich vyklubali opravdu vtipní a sociální kluci, s kterými jsem zažil hodně srandy. V Miami se toho až tolik dělat nedá. Na nějaké památky a kulturu zapomeňte. Klasická náplň většiny návštěvníků je přes den vyvalování na pláži a večer party v jednom z mnoha klubů. Pláže na South Beach v Miami jsou nereálně krásné: naprosto průzračná voda, jemňoučky bílý písek a takové vedro, že se potíte i při ležení na osušce. Voda samotná není o moc studenější než vzduch, takže si prodavači zmražené vody a různých nápojů přijdou na své. Pláž se táhne dlouhé kilometry a i šířka je úctyhodná.

 



Druhý den jsme tedy společně s lidmi z hostelu strávili na pláži, kde jsem se stačil za pouhý den opálit jako za měsíc a půl v Bostonu. Na Floridě to opravdu praží a bez opalovacího krému budete spálení během pár minut. Na večer byla připravena hostelem jakási party v jednom z klubů, kam měl být vstup zdarma. Před odchodem jsme ještě nakoupili něco k pití a namíchali pár koktejlů, jelikož v klubech je v Miami opravdu draho. Ve výborné náladě se skupinka asi 30 lidí vydala ke klubu, kde však mírně nepříjemní vyhazovači začali dělat tlaky a nechtěli nás pustit dovnitř. Dvacet dolarů za vstup se nám platit nechtělo a tak jsme prostě šli do jiného podniku, ve městě jich bylo i v úterý otevřeno spousta. Zbytek večera si již s dovolením nechám sám pro sebe nebo na osobní vyprávění. ;-)

 



Když jsem se asi v 10 ráno probouzel po 4 hodinách spánku na letadlo zpátky do Bostonu, začala na mě pomalu dopadat první lehká deprese. Po necelých dvou úžasných měsících mě čekal poslední den v Americe. Rozloučil jsem se (=probudil jsem) s nově získanými kamarády a vyrazil na bus směr letiště. To se ukázalo jako mírně nešťastné rozhodnutí, protože autobus jel snad hodinu a půl a let jsem málem nestihnul. Během cesty jsem měl možnost vidět tu tmavší stránku města: špinavé a nebezpečné chudinské čtvrti, kde se anglicky ani nemluví.

 

Tříhodinový let s American Airlines už tak pohodlný nebyl, lehce zastaralé letadlo s klasicky malým prostorem pro nohy mě vrátil zpátky do reality. Přílet do Bostonu byl jako návrat domů – celé město jsem již dobře znal a připadal jsem si, jako bych tu bydlel několik let. Z letiště jsem vyrazil do International Students Guesthouse (IGH), kde bydlelo pár lidí ze školy, u kterých jsem měl domluvený nocleh.

 



Dva němečtí kamarádi ale nevěděli, kdy přijedu, a já se jim zaboha nemohl dovolat, takže to byla tak trochu sázka do loterie, jestli budou doma a jestli u nich budu moct opravdu přespat. Vlastně jsem ani nevěděl přesnou adresu, takže jsem musel kdesi v parku vytáhnout notebook a na nějakém nezabezpečeném hotspotu přes Google Maps adresu najít. Když jsem zazvonil na dveře a za chvíli mi otevřel překvapený Matthias, docela se mi ulevilo.

 

Nocleh v IGH byl vlastně načerno, ubytovaní studenti mají zakázáno nechat někoho vevnitř přespávat, respektive je potřeba zaplatit 60 dolarů za noc, což se mi opravdu nechtělo. Jelikož jsem byl docela hladový, měl jsem tu drzost zajít si i na večeři zadarmo (ztratit se v davu 40 lidí nebyl až takový problém). Večer jsem zažil ještě poslední party v parku u Charles River, kde jsem potkal dalších asi 10 skvělých lidí a pak už jsem se složil na malinkatý gauč, kde jsem strávil poslední noc.

 



Poslední den v USA byl vyloženě rozlučkový: ráno jsem se naposledy vypravil do své školy, kde mě přivítaly překvapené pohledy studentů i učitelů. Posledních pár fotek a loučení a už jsem si se svým cestovním kufříkem razil cestu ke své hostitelské rodince. Vzal jsem to ještě přes pár obchodů, kde jsem utratil poslední dolary a za chvíli už jsem stál před domem, kde jsem strávil měsíc života. Zhruba po dvou hodinách povídání o mých cestách s mojí rodinkou jsem se naposledy rozloučil, naložil dva nacpané kufry do taxíku a vyrazil směrem k letišti.

 

Let proběhl bez větších událostí a zdál si mi až zvláštně krátký. Ranní přestup v Paříži byl opět dost hektický, francouzští celníci naprosto ignorovali, že mi za 5 minut letí letadlo a suverénně mě postavili do šílené fronty před bezpečnostním rámem. Nakonec se ale všechno stihlo a já s mírnou nelibostí usedl vedle bandy uřvaných francouzských fracků, kteří celý let dělali neuvěřitelný bordel. Přistání a první okamžiky v Praze byly lehce deprimující, opět to šedivé, nudné město, na druhou stranu jsem byl i trochu rád, že už jsem zase doma…

 

V příštím, posledním díle přinesu závěrečné shrnutí celého pobytu a také několik statistik.


Komentáře

Gorog - 01.09.08 - 15:55
Super článek, vítej zpět.

Jirik - 03.09.08 - 22:23
Cau chtel bych videt fotku vlaku interieru jestli mas?:D...nevim proc, ale zajimalo by me to:)

Agam - 07.10.08 - 20:13
Šedivé, nudné město? Tos byl asi hodně unavený, viď?
Nebo přehřátý.

Hannes - 07.10.08 - 20:16
Agam: tim jsem myslel prahu a ver mi, ze po navratu z toho co jsem zazil ja bys mel uplne stejnej pocit...

Petra - 08.08.09 - 05:45
Souhlasim, stravila jsem ted dva mesice na Key West a krome rodiny a pratel me nic moc zpatky nelaka, zkratka ,,americky zivot,, jak se rika...

Petr - 10.01.12 - 22:19
Ahoj, chtěl bych se zeptat, v jakém ročním období jsi byl v Miami a jaké bylo počasí ? Kdy by jsi doporučil se tam vydat ?



Přidat komentář

bezpečnostní kód: opak dne =

jméno

komentář

zalamování řádků

 

:: Zpět
eXTReMe Tracker