Trochu o nakupování a stravování v Americe

Stále ještě poněkud zničený a unavený vlivem jet lagu jsem se v neděli ráno probudil do svého prvního rána v nové rodině. Snídaně byla klasická, řekl bych ale spíše britská než americká: cereálie na sto způsobů. Jako většina amerických rodinek, i ta moje má celou jednu skříň vyhrazenou na nejrůznější corn flaky, cinny minnies a další odnože cereální stravy. Ne že bych měl něco proti zdravé stravě, ale při pomyšlení, že tohle budu chroupat každé ráno jako v Anglii, mi tak úplně do smíchu nebylo.

To naštěstí nebyl můj případ – s mojí rodinkou jsme si asi docela padli do oka, takže mi krátce po mém příjezdu dovolili dělat víceméně cokoliv, jíst kdykoliv a prostě žít jako další člen jejich rodiny. Takhle to vypadá jako formalitka, ale věřte tomu, že v mnoha hostitelských rodinách panuje mnohem striktnější režim, kdy student prostě dostane co se uvaří a jestli se mu to nelíbí, tak má smůlu.

Cambridge

Plán na neděli byl jasný: shopping. Do Ameriky jsem totiž přiletěl tak trochu jako šílenec – na dvouměsíční pobyt jsem si přivezl jedny kalhoty, jedny kraťasy a 3 trika – a 2 kufry (resp. 1 velký kufr ve kterém jsem měl 1 menší, ve kterém bylo těch pár kousků oblečení). Záměr vrátit se s oběma kufry plnými až po okraj je asi celkem zřejmý.

jídlo. everywhere.

Před odjezdem do Ameriky jsem samozřejmě provedl lehkou analýzu toho co mě čeká. K mému překvapení jsem na internetu nenašel žádné větší nákupní středisko, což mě trošku zarazilo. Realita byla ale trošku jiná: Američané prostě jako „velké“ vnímají něco, co se vymyká chápání českého mozku. Takže ta malá nákupní centra byla ve skutečnosti asi stejně tak veliká, jako ta největší česká.

posezení v křesílku v knihkupectví Borders - prostě si vyberete knížky a čtete

O cenách v Americe asi většina z vás slyšela: elektronika víceméně za polovinu, jídlo taky směšně levné a o oblečení se ani nemá cenu zmiňovat, ten rozdíl je prostě šílený. Zvlášť vezmete-li v úvahu, že průměrný Američan vydělává čtyřikrát tolik co průměrný Čech. Realita ale nebyla až tak růžová – pokud chcete neznačkové oblečení ve standardních kolekcích, zase tolik se až ušetřit nedá, i když kvalita je mnohem vyšší. Pokud ale narazíte na nějaký výprodej, zajímavou slevu, nebo prostě umíte chodit po těch správných místech, ten rozdíl je šílený. Trika Quiksilver za 150 Kč? Hodně kvalitní jeany za pár stovek? Značkové boty Nike, Adidas, Puma a další za 700 Kč? A tak bych mohl pokračovat…

kdo říkal že doubledecker jezdí jenom v Londýně?

Samotné nakupování je také pro Čecha zajímavý zážitek. Zvyklý z českých obchodů, kde máte občas pocit téměř vetřelce, který si dovolil otravovat prodavače s nějakým dotazem, jsem si připadal jak Džin po vypuštění z lahve. V KAŽDÉM obchodě vás u vchodu pozdraví, zeptají se "How are you doing today" a jsou připraveni s vámi strávit kolik času potřebujete. Zákazník je tady prostě pán, a obchodníci dělají všechno pro to, aby si ho udrželi. Taková návštěva Apple Store je pak zážitkem sama o sobě - v obchodě s jabkama je snad 2x tolik zaměstnanců než zákazníků a najednou se vám věnují třeba 3 prodavači. Až to může být někdy pro našince lehce otravné. Nakupování není otravnou nezbytností, ale pohodovým odpočinkem, při kterém stačíte v obchodě probrat 10 dalších věcí (pokud máte na něco takového náladu) a pak vyberete nějaké ty hadříky.

Government Center

Co mě trošku překvapilo je množství španělsky mluvících lidí - očividně imigrantů z Mexika a dalších států. Hlavně v nákupních centrech je to hodně viditelné a jako levná pracovní síla jich tu pracuje více než Slovenek v pražských hypermarketech. Boston je geograficky hodně na severe, takže jsem myslel, že to tady nebude tak žhavé jako třeba v Texasu, ale očividně v tom není velký rozdíl. Hlášení ve španělštině místo angličtině už mi ale přijdou jako trošku silné kafe, zvláště pro patriotické Američany.

Back Bay

Jelikož mám zaplacenou pouze polopenzi (jinak to vlastně ani nejde, přes den jsem ve městě a ne doma), musím se pochopitelně nějak stravovat. Výlet do americké kuchyně si zaslouží určitě pár řádků: o nepřeberném množství fast foodu a dalších možností stravování asi slyšel každý. Ta realita je ale stejně působivá. Je celkem normální, že v jednom bloku na ulici uvidíte vedle sebe McDonalds, KFC a Burger King.

Prudential Center

Snad vůbec nejčastější jsou ale známé koblihy Dunkin Donuts, které jsou doslova všude (jednu dobu myslím byl tenhle obchod i v Praze dole na Václaváku, ale už před pár lety byl zrušen). K tomu si přidejte kavárnu na každém rohu (Starbucks nebo zdravější Au Bon Pain), a pomalu se vám dostává obrázku takové běžné americké čtvrti. Kdo ráno nedrží v ruce kelímek s kafem prostě není dostatečně cool.

tak trochu větší kelímek...

Hodně časté jsou takzvané Food Courts, kde najdete i třeba 20 různých možností stravování od klasických fast foodů po sushi, japonská, čínská, vietnamská, mexická, thajská a všelijaká další bistra. Do toho ještě samozřejmě pizza, sendviče, bagels, buritos a občas i nějaký ten pokus o zdravější stravování. Ten výběr je prostě obrovský a stejně tak porce.

proudly American

Přestože jsem se pevně rozhodl, že nebudu jíst žádný z těchto junk foods, moje váha stejně pomalu roste, a to jsem tady teprve týden. Toho jídla je prostě tolik, že se člověk nemůže divit, proč je Amerika nejobéznější národ na světě. Jestli vám u nás v ČR dají řekněme normální porci rýže a trošku masa, tady dostanete rýže takové množství, co by vystačilo pro japonskou rodinu na týden a masa tolik, že to prostě normální člověk ani nemůže sníst. A všechno to chutná zatraceně dobře.

já prostě musel :)

Stejně tak je to s pitím (viz jedna z fotek u tohoto článku) – normální velikost nápoje je většinou půl litru a „large drink“ se počítá na litry. Šílené. Jediné moje štěstí je, že moje hostitelská rodina naštěstí není tou typickou americkou rodinkou, která by se ládovala hot dogy, pizzou a hamburgery, ale místo toho se mi dostává luxusní množství ovoce, zeleniny a celkově zdravé stravy, kterou často ani neumím pojmenovat.

natočte si co hrdlo ráčí

Po jednom z takových obědu, kdy jsem se cítil jako tiskový mluvčí českého ministerstva zdravotnictví, jsem se pomalým krokem odvalil zpátky do centra města a následně domů. Zjistil jsem dvě věci: chodit bez mapy do cizího města není dobrý nápad (dvakrát jsem se ztratil a nachodil pěkných pár kilometrů navíc) a zadruhé, městská doprava v Bostonu o víkendu stojí za starou bačkoru (místo čekání na autobus jsem se rozhodl jít pěšky cca 2 míle, načež mě přibližně po 20 minutách chůze onen autobus vesele minul a přede mnou bylo stále ještě asi 15 minut svižného vykračování).