Z letiště do centra města a první dojmy z Bostonu

Ten naprosto zbytečný spěch většiny pasažérů mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech. Jako by jim to nějak pomohlo. Stovky lidí se prostě zvednou a pospíchají k jedinému východu z letadla. Kdyby věděly, co je za chvíli čeká, zůstaly by pravděpodobně v klidu sedět jako já a pár dalších jedinců.

První věc, která mě po výstupu z letadla vítá, je americká vlajka. Je obrovská. Nějaké to povědomí o americkém vlastenectví má asi každý, ale ta realita vás stejně zasáhne naplno. Američané jsou na sebe prostě náležitě hrdí, i když vlastně nemají pořádný důvod. Postupuju úzkou chodbou spolu s davem ostatních pasažérů, a pak to přijde: celní kontrola. Přibližně padesát přepážek připravených přivítat nebo odmítnout návštěvníky země, kde je možné úplně všechno.

zabíjení času během letu (film Vantage Point)

Padesát přepážek zní skvěle. Bohužel jich je otevřených tak 10, z toho lehká většina vyhrazena pro americké občany. Zbytek světa prostě čeká. Je celkem jedno, že stále přilétávají další a další letadla a „mezinárodní“ fronta se neustále prodlužuje. Americkým úředníkům je to celkem jedno. Ve finále z toho je asi 80 minut opravdu otravného čekání na vytoužené vyzvání k přepážce. Čekání je jedna z věcí, které opravdu nesnáším. Ostatní cestující jsou na tom očividně podobně.

Konečně se na mě dostává řada. Mohutný afro-američan znuděným hlasem podává instrukce a opět se dotazuje na pár debilních otázek. Mluví tak hrozně, že mu sotva rozumím, a to anglicky umím dost slušně. Opět otisky všech prstů, fotografování. Tři razítka do pasu a na další formuláře a jsem propuštěn. Welcome to the USA.

úprk z letadla, v cestě ale stojí ...

Z bostonského letiště mě čeká cesta do centra města za oním klukem, u kterého bych měl spát. Přestože je jedenáct večer, všechny spoje v pohodě jezdí, čekám jenom pár minut. Na internetu jsem si doma našel pomocí Gooole Maps a webu MBTA (poskytovatel MHD) spojení a informace o cestě. Gogole Maps jsou v Americe prostě úžasné: díky funkci Street View si můžete nechat ukázat fotky prakticky jakéhokoliv místa, ulice, baráku. Z druhého konce světa si tak prohlížím dům, kde budu bydlet, školu, kam budu měsíc chodit a spousta dalších míst. Záběry, které můžete libovolně otáčet a přibližovat, jsou prostě dokonalé. K tomu ještě připočtěte spojení s fotkami od uživatelů aplikace Picassa, které se zobrazují rovnou v mapě na místě svého pořízení a máte dokonalý přehled o městě, ještě než do něj vůbec vkročíte.

Jedna z prvních věcí, které jsem ještě na letišti udělal, je návštěva bankomatu. Zní to možná trošku šíleně, ale do Ameriky jsem přijel absolutně bez peněz – resp. jsem si přivezl asi 700 českých korun. V zemi, kde na vás koukají divně, pokud platíte v hotovosti, se prostě hraje hlavně na karty. A tak si vybírám první skutečné dolary. Všechno funguje naprosto bez problémů.

... nečekaná překážka

Městská doprava je v Bostonu docela levná. Měsíční lístek na metro a autobusy stojí 60 dolarů, tedy nějakých 1000 Kč. Na české poměry šílená suma, v Americe jedna z nejlevnějších částek, kterou za MHD zaplatíte. Jelikož je ale 20.června a ne 1.července, kupuju sedmidenní lístek za $15. V automatu se platí kartou, jak jinak.

Bostonské metro nevypadá moc lákavě. Jak by ale taky mohlo – je vůbec nejstarší v celé Americe, pochází z konce 19.století. Jelikož je venku asi 28 stupňů, celkem uvítám klimatizované vagóny. Přestup na Government Center je ale opravdovým utrpením: na několikapatrové zastávce absolutně chybí nějaké větrání nebo klimatizace, těžký a smradlavý vzduch má snad 40 stupňů. Těch pár fukarů nemá absolutně šanci něco změnit, a tak se většina cestujících začíná hezky potit.

jedno z pater zastávky Government center

Nastoupení do vagónu metra (vzhledově spíš takové větší pražské tramvaje) je jako vykoupení. Ten přechod ze 40 do 20 stupňů ale asi není úplně to pravé – na podobné situace si ale budu muset prostě zvyknout, klimatizace je tu skoro všude. Před rokem v Kanadě jsem z toho byl několik týdnů nemocný, teď to snad dopadne o něco líp.

Po nějakých pěti zastávkách konečně přijíždím na cílovou stanici a poprvé vidím americkou realitu. Rušný bulvár i o půlnoci plný aut, davy zvláštních lidí. Zvláštní lidi berte doslova – na ulicích tady potkáte naprosto cokoliv: pomatené blázny, bezdomovce, lidi navlečené do směšných kostýmů a pak také nějaké ty „normální“ občany. Pod normálním občanem si představte 150-kilovou hroudu něčeho v XXL tričku se sluchátky od iPodu v uších. Vážně, za tu půlhodinovou cestu jsem viděl neuvěřitelné spektrum lidí. Pěknou holku ani jednu.

S vytištěným plánkem v ruce jedné a gigantickým kufrem v té druhé vylézám na zemský povrch a během pár vteřin se stává něco, co mě upřímně šokuje. Dvojice slečen podle obleků vracivších se z divadla nebo něčeho podobného mě zastavuje a okamžitě nabízí pomoc. Říkám jim, kam se potřebuju dostat, dostávám instrukce. Následuje několikaminutový pohodový rozhovor, představení se a tak dále. Pak se loučíme, popocházím tak 50 metrů a celá situace se opakuje. Další pár mě opět oslovuje a radí s cestou. „Hi sweetheart, how can I help you?“. Úžasné.

Američané jsou prostě totálně jiní, otevření, přátelští. Během několika dalších dnů se o tom stačím mnohokrát přesvědčit. Asi před půl rokem jsem se v Praze bavil s jednou studentkou, která u nás byla na Erasmu. Jedna z mála věcí, která ji na České republice vadila, byla jakási chladnost a uzavřenost lidí v našem státě. Tehdy jsem tomu nepřikládal větší váhu, moc mi to nepřišlo. Po tomhle zážitku téměř o půlnoci na druhém konci světa jsem si uvědomil, jak markantní ten rozdíl je.

Najít cílovou adresu pro dnešní večer bylo s pomocí mapky a navigace od dvou Američanů hračkou. Ten dům v klasickém bostonském stylu jsem už stejně viděl na internetu, teď před ním stojím ve skutečnosti. S lehkou nervozitou zvoním na „Apartment 1“. V jednom z oken se rozsvěcí světlo a někdo pomalu sbíhá po schodech...