Praha, Paříž, Boston - začátek cesty do Ameriky

Tak je to opět tady. Po roce školy zpříjemněného několika zahraničními výlety opět vyrážím na pořádnou, dvouměsíční akci a druhý konec světa. Cíl: Boston, USA. Měsíční pobyt na jazykové škole následovaný zatím blíže nespecifikovaným cestováním po východním pobřeží. Miluju tyhle akce, kde člověk dopředu moc neví, co ho čeká. Prostě se to nějak vyvrbí. Aspoň doufám.

Praha, Ruzyně

O letu s Air France už jsem se zmiňoval. Přes pár negativních komentářů o kvalitě této společnosti se mi dostává bezchybné péče. Let z Prahy do Paříže, hodina a pět minut na přestup a následné spojení Airbusem přímo do Bostonu. Hodina a půl je na můj vkus trochu málo, na druhou stranu čekání na další spoj je také otravné.

slunce prosvítající skrz pražské mraky

Při čekání mezi bandou Francouzů u přepážky Air France na Ruzyni mě odchytne jakýsi chlapík. Můj český pas ho očividně zaujal. Nabízí mi zadarmo zabalení zavazadla do tlusté vrstvy igelitu. Jakási promoakce SkyTeamu, kam patří ČSA i Air France. Normálně taková služba stojí asi 250 Kč. Proč ne, tohle potěší.

awesome...

Před odletem se ještě ujišťuju, jestli je ona hodina a pět minut na přestup dostatečné množství času. Letiště Charlese de Gaula je druhé největší v Evropě co se počtu přepravených pasažérů týče, hned po Heathrow, a tak mám trošku obavy. Pár telefonátů, prý je to OK, žádné zpoždění není očekáváno, a všechno určitě stihnu. Fajn. Přicházím ke svojí gate a první věc co vidím je „flight delayed by 20 min“. Cool.

letušky už rozvážejí malé občerstvení

Let probíhá v pohodě, malé občerstvení, dva drinky, pohodlná sedadla, ochotné letušky. Do Paříže je to z Prahy nějakých 90 minut, takže se ani nestačím pořádně rozkoukat nebo nudit a už se přistává. Zatímco v Praze je relativně hezky, Paříž mě vítá zataženým počasím a přicházející bouřkou. Na přestup zbývá 45 minut.

lehký snack - jablečný koláč a jakási plněná kapsa

Letiště CDG je neuvěřitelně roztahané. Tři terminály rozdělené na další části. Já se naštěstí nemusím přepravovat nijak extrémně daleko, čeká mě přesun z terminálu 2D na 2E (zde mimochodem před čtyřmi lety spadnul obrovský kus střechy a zabil 4 lidi, včetně jednoho českého turisty). Podle mapky to pěšky zabere asi 15 minut, na autobus se mi čekat nechce, to by bylo ještě delší. Mezi dvěma terminály je ale menší problém, pasová kontrola. Ze zhruba 20 přepážek jsou otevřeny dvě a fronta nervózních lidí, kteří také očividně docela pospíchají, se táhne několik desítek metrů.

na letišti v Paříži - poněkud překvapivě odvoz autobusem

Nakonec po krátkém běhu všechno stíhám – letadlo muselo naštěstí čekat na zavazadla z našeho opožděného letu, takže se všechno stihlo. Před nastoupením do letadla dostávám ještě 3 další formuláře pro americkou celní kontrolu. Američané jsou formuláři posedlí. Opět stejně debilní otázky: jste nakažen pohlavní chorobou, máte teroristické úmysly, vezete v kufru maso, zvířata atd.

stanice TGV přímo uprostřed letiště

Usedám vedle zhruba 40letého Švéda s perfektní angličtinou a rozkoukávám se kolem. Airbus A330 je prostě obrovský. Na létání už mě toho moc nevzrušuje, ta nervozita z prvního letu je dávno pryč. Beru to spíše jako nezbytnou nutnost, na delších letech pak lehce nepříjemnou nutnost. Ten pohled na křídlo letadla prořezávající mraky nebo pitoreskní západ slunce se ale asi nikdy neomrzí.

CDG, před bouřkou...

Zhruba devítihodinový let probíhá bez problémů. Tři jídla, otevřený bar s pitím, nějaké ty filmy, seriály, troška čtení. Snažím se usnout, už je asi půlnoc, ale nejde to. V hlavě se mi honí strašně moc myšlenek a pocitů. Páska přes oči moc nepomáhá, nejsem na to zvyklej. Ubytování mám oficiálně zajištěno od soboty, takže mě čeká jedna noc kdesi v neznámu.

rychlodráha mezi jednotlivými terminály

Na internetu jsem si našel jednoho kluka, studenta Northwestern University v Bostonu, s kterým jsem domluvenej na přespání. Mám adresu, viděl jsem jeho fotku, to je ale tak všechno. Co když bude divnej, co když nebude doma, co když mě zavře jako Nataschu Kampuschovou a bude 8 let věznit. Co když. Tohle všechny se mi honí hlavou, kromě desítek jinejch myšlenek, který člověka napadají při cestě do neznáma. Vím, že nakonec bude asi všechno v pohodě, ale stejně.

Air France, Paříž - Boston, jedno z řady občerstvení

Únava už mě pomalu zmáhá, jsou nějaký 4 ráno našeho času, venku ale pořád světlo. Na chvíli konečně upadám do jakéhosi polospánku, ale za chvíli mě již budí hlášení pilota. Za půl hodiny přistáváme. Opět ono úžasné pronikání vrstvou mraků. Na monitoru v sedačce přede mnou se zobrazuje kamera snímající záběr z podvozku letadla. Nekonečný oceán se pomalu mění v první ostrůvky, objevují se velké tankery, jachty, malé rybářské lodičky. Venku je hnusně, prší. Je skoro 9 večer místního času, když letadlo opatrně dosedá na ranvej bostonského Logan Airport…