CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 3
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
30.07.2007 | 15:21 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Poslední dny ve Vancouveru, cesta zpátky

Poslední týden v Kanadě byl již víceméně rutinní, s několika nevšedními událostmi. Jak jsem psal v posledním příspěvku, v pondělí po škole jsem se vydal na poměrně náročný hike trip na Grouse Mountain. Kupodivu jsem nebyl druhý den ani moc unavený, asi jsem se dobře vyspal. Ráno tradiční sprcha (Kanadani se večer nesprchují), příprava snídaně a nějakého snacku na svačinu a odjezd do školy. V úterý i ve středu chyběl náš učitel na Vocabulary class a tak jsme dostali jakousi náhradu. Zorica ovšem měla daleko do učitele angličtina a podle toho to ve třídě také vypadalo, nikdo jí nevěnoval příliš pozornosti a všichni byli docela otrávení.

 

Matthias a most


Její problém byl v tom, že očividně nebyla rodinná Kanaďanka ale jakási imigrantka, která ještě zcela neosedlala angličtinu. Později jsme se o tom bavili s Patrickem, naším regulérním učitelem a on zcela seriózně říkal, že jestli nám to opravdu hodně vadilo, můžeme zajít za Program counsellerem a stěžovat si, přičemž by nám v nejlepším případě mohli vrátit i nějaké peníze. Pokud ale vím, nikdo tak neučinil, asi také kvůli tomu, že se jednalo pouze o pár dní a bylo by s tím sposta papírování a starostí.

 

moje dopolední třída a hrátky se skateboardem


Na středeční odpoledne jsem měl naplánovaný v rámci možností poměrně zajímavý program. Ve škole jsem se přihlásil na volejbal – tahle akce se koná každou středu na 2nd Beach, „zápisné“ je 5 dolarů. Jelikož jsem měl ještě pár hodin času, šel jsem se trošku projít do částí Vancouveru kde jsem ještě nebyl. Stihnul jsem se i vykoupat v moři a trošku poležet na sluníčku. Bohužel jsem si také jaksi krvavě narazil palec na noze. Nebyl ale nejmenší problém dojít za pobřežní hlídkou, kde mě profesionálně ošetřili (čti nalepili na tu ránu náplast :)).

 

Granville harbour


Kolem páté už pomalu začínal onen volejbalový turnaj. Rob, který má ve škole na starosti všechny aktivity přitáhl s pár dalšími lidmi takový ten zahradní stan, pět volejbalových sítí a barel s pitím. Za to se víceméně platilo ono zápisné, takže poměrně snadno vydělané peníze. Hrálo se na trávě, pár metrů od pláže. Asi si dovedete představit jakou plochu zaberou čtyři nebo pět volejbalových hřišť, a tak jsme víceméně zabrali celou zatravněnou část pláže, což někteří opékači grilovaného masa nesli poněkud nelibě.

 

náš učitel Bruce zkouší novou zrcadlovku


Rozdělení do týmů bylo celkem zajímavé. Jelikož se téměř nikdo navzájem neznal, probíhalo všechno víceméně náhodně. Volejbalový tým z lidí, kteří se nikdy předtím neviděli a nikdo z nich není žádný profík asi nemůže mít nějak vysokou úroveň, ale všichni se tak nějak vyhecovali že to nakonec vypadalo i jako volejbal. Celkem osm týmů se utkalo stylem každý s každým, jeden zápas měl dvacet minut a hrálo se víceméně na jeden set. V třicetistupňovém vedru to bylo docela dost, většina lidí hrála v plavkách a tak jsem se stačil za těch pár hodin volejbalu ještě slušně opálit.

 

Welcome to Yaletown


Můj tým se ukázal jako docela slušný. Dva Němci, výstřední Japonec s vlasami obarvenými na červeno, jedna Brazilka a ještě jeden Tchajwanec. Právě na tohohle šikmookého šikulu jsem zpočátku hleděl dost nedůvěřivě, díky jeho vzhledu a brýlím vypadal asi jako student matfyzu v pokročilém stádiu rozkladu, nebyl ani moc vysoký, ale volejbal uměl hrát v rámci možností parádně. No nebudu to napínat, asi po třech hodinách zápolení jsme k velké radosti celého týmu celý turnaj vyhráli! Poslední zápas byl opravdu slušně vyhecovaný a neuvěřitelně vyrovnaný, vyhráli jsme 27:25 a sklidili zasloužený potlesk ostatních týmů. :-D

 

bydlení pro horních pár tisíc...


Po sprše na pláži jsem se vydal směrem ke klubu Atlantis, který byl téměř na druhé straně centra města. Nádherná cesta podél moře osvícená nádherným západem slunce postupně mizícím za vrcholky hor rychle ubíhala. Cestou jsem narazil na Liqueur store, což je prakticky jediné místo v Kanadě, kde si můžete koupit alkohol. V normálních obchodech neseženete nic, ani pivo a pokud vás tedy zláká chuť na nějaký ten drink, musíte vyrazit právě do tohoto řetězce státem vlastněných obchodů. Zákony o alkoholu jsou v Kanadě vůbec dost přísné, na ulici je zakázáno procházet se byť jen s plechovkou piva a hrozí za to opravdu drsné pokuty. Já jsem tenhle problém vyřešil přelitím obsahu plechovky v jakémsi temném zákoutí do flašky od Canada Dry a bylo po problému.

 

jakási mořský palác. zleva Justin, Hellen, Sandy, Luiz


K Atlantisu jsem se přiřítil asi deset minut před desátou. Pospíchal jsem z jednoho jediného důvodu – měl jsem speciální lístek, který vás opravňuje ke vstupu zadarmo, pokud se dostavíte před desátou hodinou. To jsem sice udělal, ale moje iluze na vstup zadarmo se rychle rozplynuly – uviděl jsem totiž asi desetimetrovou frontu lidí čekajících před klubem. Z předchozí zkušenosti jsem už věděl, že ochranka s pouštěním lidí dovnitř zrovna dvakrát nepospíchá. V praxi to vypadalo asi tak, že dovnitř jsem se dostal po 50 minutách čekání, samozřejmě s nutností zaplatit vstupné $10. No co, business je business a oškubat mladé studenty je více než snadné.

 

tak trochu jiné paneláčky


Ve čtvrtek jsem přišel opět až na odpolední část výuky, byl jsem příliš unavený na to vstávat zase v sedm a cestovat do školy. Mug mi dopoledne uvařila jakýsi lehčí oběd, já ji zase pomohl s něčím na počítači. Odpoledne po škole jsem se vydal ještě na poslední nákupy do Metrotownu, onoho obrovského střediska kde jsem se před pár týdni málem ztratil. Ochutnal jsem také místní výbornou zmrzlinu, kterou vyrábí přímo před vámi. Funguje to asi tak, že pani za pultem vytáhne dřívko od nanuku, vy si řeknete jestli chcete čokoládovou nebo vanilkovou zmrzlinu, ona udělá základní formu nanuku a pak je opět na vás co napatláte na to, můžete si vybrat z několika polev, oříšků, a dalšího zdobení. Zmrzlina je to ve finále opravdu výživná, stejně jako cena za celou tuhle srandu.

 

moje odpolední třída v kavárně


Poslední den školy, pátek, byl docela speciální. Jelikož se jedná o poslední den celé session, učitele většinou berou svojí třídu někam do města. My jsme ráno vyrazili do Denny’s, populárního stravovacího řetězce. Populární slovo brunch by asi bylo nejvýstižnějším termínem pro popis této restaurace – jedná se o jakýsi mix mezi snídaní a obědem. Většina z nás si na doporučení Bruce, našeho učitele objednala jakýsi mix několika tradičních jídel.

 

Matthias a Hellen do sebe ládují vitamíny


Českému žaludku by se asi při této kombinaci udělalo poněkud nevolno: slanina, míchaná vajíčka, malé párečky a k tomu palačinky. Ano, sladké palačinky zalité sladkým sirupem. Přestože to na první pohled vypadalo dost hrozně, chutnalo to výborně. Nevím jestli máte představu o Americké palačince – není to ta tenká, zatočená omeleta namazaná marmeládou, ale spíše takový bramborák, tudíž pořádně tlustá placka a relativně malém průměru. Takových placiček máte na talíři vyskladený celý sloupeček, tudíž se najíte docela poctivě. K tomu jsem si dal Ice Tea, samozřejmě v neomezených refillech, tudíž můžete pít jak moc se vám zlíbí.

 

Po asi dvouhodinovém hodování a diskuzi jsme se vyvalili ven a Bruce nás vzal ještě na jakousi okružní cestu Vancouverem s krátkým výkladem. Díky množství jídla jsem se sotva valil, ale procházka to byla více než příjemná s možností pořízení několika posledních skupinových fotek předtím, než se všichni rozutečou zpátky do celého světa. Odpoledne se neslo v podobném duchu, Patrick nás vzal do jakési vyhlášené kavárny, kde jsme také vehementně diskutovali a probírali všemožné věci. Řeč se snesla i na pivo a já s radostí vyprávěl o kvalitách našeho zlatavého moku. I náš učitel souhlasil že Pilsner Urquell který se v Kanadě celkem běžně prodává je velice kvalitní pivo, mnohem lepší než ty jejich obilné patoky.

 

Ve tříde: Antonella a Stephen


Po těchto dvou vycházkách už nastalo smutné loučení. Za ten měsíc člověk pozná neuvěřitelné množství nových zajímavých lidí a ze spousty z nich si udělá docela dobré kamarády. Všechna sranda ale jednou končí, a tak jsme povyměňovali ICQ, MSN a emaily a po dojemném loučení se rozešli každý svou cestou. Moje asi nejbližší kamarádka Sol mi dala jakési korejské přáníčko s kovovým odznáčkem symbolizujícím přátelství s vtipnou zprávou, docela mě to potěšilo. Sobota už se nesla v duchu příprav na odjezd. Balení jsem tradičně nechal až na poslední chvíli, za což jsem si vysloužil vtipný komentář od své hostmother. Poslední den jsem také své rodince předal dva dárečky které jsem ji přivezl, a to láhev Fernetu Citrus a plyšového medvídka pro děti.

 

Moje letadlo do Londýna mělo plánovaný odlet v 20:30 a podle své rodiny je třeba být na letišti u těchto mezinárodních letů asi tři hodiny před odletem. K mojí radosti mě Mike naložil do auta a spolu s Mateem odvezl na letiště, čímž mi ušetřil docela dost starostí i peněz. Tady jsme se naposledy rozloučili, Mateo možná uronil i nějakou tu slzu. Zároveň jsem byl ujištěn, že kdykoliv v budoucnu přijedu do Vancouveru, můžu se u své rodinky v klidu stavit nebo přespat.

 

i na letišti občas řádí fenomén jménem Windows


Nebyl bych to ale já, aby se neobjevily nějaké problémy. Tím problémem bylo zdržení mého letadla o dvě hodiny. Čekalo mě tedy ještě asi čtyřhodinové čekání na letišti, ale hlavně poněkud větší problém: na můj přestup v Londýně jsem měl pouze hodinu a půl. Dvouhodinové spoždění tak prakticky vyloučilo možnost tento let do Prahy stihnout, a tak jsem musel tuhle situaci začít řešit.

 

čekání na Godota, naštěstí internet a TV zadarmo


To se ukázalo jako menší problém. Z Heathrow do Prahy nelétá až tolik letů, většina dopravců si vybírá Stansted, Gatwick nebo jiná, levnější letiště. Další let British Airways byl již obsazený a tak mi nezbylo než letět s ČSA. To jsem ale tou dobou ještě vůbec nevěděl. Po úmorném čekání ve frontách jsem konečně dostal od zaměstnance BA do ruky jakýsi kus papíru s několika šílenými kódy a čísly. Prý to bude fungovat jako moje letenka. Ovšem nikde na tom papíru nebylo kdy mi to z toho Londýna odlétá, s kým to vlastně poletím, na jaký mám jít terminál a tak dále. Let do Londýna byl ale kromě spoždění zajištěný a tak jsem si řekl že to budu řešit až na místě a vypravil se do Burger Kingu na poslední Kanadskou večeři.

 

hurá, letíme!


Ve finále více než dvouhodinové spoždění JumboJetu mělo snadno rozeznatelnou příčinu. Nefungovala klimatizace. Menším zádrhelem bylo, že se jim to ani po dvou hodinách nepodařilo opravit a tak v letadle bylo poněkud teploučko. Teploučko je možná poněkud slabý výraz – představte si 400 lidí vměstnaných do minimálního prostoru, kteří musí vydržet asi 40 minut sedět přibližně v 50 stupních Celsia s minimem vzduchu. V jednu chvíli jsem myslel že už asi omdlím, letušky nestačili roznášet vodu s ledem a lidi začínali být poněkud nervózní. Doslova za pět minut dvanáct přišlo smilování – povolení ke vzletu. Se zapnutými motory naplno a proudícím vzduchem se během chvilky všechno vrátilo do normálu, i tak se ale jednalo o příšernou zkušenost, kerou bych nechtěl nikdy zažít znova.

 

Let do Londýna byl celkem bez problémů. Po servírované večeři se mi totiž podařilo asi na pět hodin „usnout“ a tak mi cesta i docela utekla. Vedle mě sedící mladý Švýcar si skoro celou cestu krátil luštěním Sudoku nebo sledováním jakéhosi seriálu na svém iPodu. Jídla i pití bylo dost, akorát se mi podařilo rozlít skleničku coly, naštěstí jsem nikoho nepolil. Volné místo vedle mě (snad jediné v celém letadle!) jsem s radostí využil k natažení nohou a pohodlnější pozici ke spaní. Zajímavé bylo také to, že jsme téměř celou dobu letěli za světla, i když jsme odlétali asi v 11 hodin večer.

 

Přílet do Londýna byl přesto smilováním a možností se konečně po devíti hodinách trošku protáhnout a smýt nechutný pot. Po druhé bezpečnostní kontrole jsem se ihned vydal řešit mojí přestupovou situaci. Nejdříve jsem narazil na jakéhosi zcela otráveného zaměstnance, který mě poslal někam úplně pryč. Místo toho jsem si znova stoupnul do fronty u přepážky a na druhý pokus už mě usměvavá paní trošku pomohla. Po dlouhé debatě jsem zjistil, že poletím přibližně za 6 hodin s ČSA do Prahy, žádné jiné letadlo nebylo k dispozici.

 

Jelikož už jsem byl mírně naštvaný ze všech těch problémů, uhádal jsem nakonec 10 librovou poukázku na nákup jídla a pití pro zkrácení mého pobytu na letišti a k tomu jeden telefonát zdarma. Zavolal jsem tedy domů, že nepřijedu v 5 večer ale ve 2 v noci a šel koupit nějaké občerstvení. Za deset liber se toho dá koupit celkem dost i v předražených obchodech na letišti, a tak jsem skončil s dvěma sendviči, dvěma lahvemi pití, talířem ovoce a nějakými bonbóny. I tak bylo ale ono pětihodinové čekání opravdu úmorné. Absence jakéhokoliv zaměstnance ČSA na letišti je také výborná, musel jsem díky tomu všechno vyřizovat s Air France a celkově to byla nepěkná zkušenost.

 

mírně označkovaný kufr


Let s ČSA do Prahy už se obešel bez problémů, české letušky, české noviny a české jídlo mě rychle vrátilo do reality. Po odebrání bagáže z pásu jsem se konečně kolem té druhé hodiny vyvalil z Ruzyně a totálně ospalý vyrazil v autě domů. Tropických 25°C uprostřed noci pro mě bylo po měsíci pobytu ve Vancouveru, kde i při takto vysokých teplotách horko vůbec necítíte díky větší vlhkosti a vánku z moře, docela utrpením. Únava a radost z vlastní postele ale nakonec zvítězila a já téměř okamžitě usnul…

 

Finální zhodnocení celého pobytu čekejte během tohoto víkendu


Komentáře

x4 - 30.07.07 - 23:23
pekne :)

Jirk4 - 31.07.07 - 14:05
Co to tam zkousi za zrcadlovku :)? Jinak nebylo yb pak do veci udelat web kdy budou vsechyn tyhle zapisky od nejstarsi po nejnovejsi, protoze jsem ted nebyl na netu a dost jsem toho nestihl rpecist :-)

Hannes - 31.07.07 - 14:29
Mel nejakyho EOSe, chvilku jsem si s tim taky hral :) co se tyce vsech prispevku pohromade, staci kliknout na kategorii Vancouver a pak to hezky odzadu precist, novej web se mi zda zbytecnej...

Mikail - 31.07.07 - 22:15
A co takhle fotku Hannese v tricku Canada jak se s nim promenaduje po Praze? :))

Jirk4 - 02.08.07 - 22:31
jo, s tim ctenim od konce je to vlastne pravda :-)



Přidat komentář

bezpečnostní kód: opak dne =

jméno

komentář

zalamování řádků

 

:: Zpět
eXTReMe Tracker