Welcome to Vancouver!

Tak ono čekání na přípoj v Londýně se nakonec trochu protáhlo. Je to ale už skoro normální – obrovské množsví těchto zámořských letů bývá opožděno. Po pěti hodinách čekání na letišti, ve frontách a bez možnosti dělat cokoliv smysluplnějšího vás zpráva „Delayed by 60 minutes“ opravdu nepotěší. Nakonec se z těch šedesáti minut vyklubovalo minut devadesát, za které by se nemuseli stydět ani České dráhy.

Po onom úmorném čekání jsme ale přeci jenom vzlétli. Jumbojet, Boeing 747. Opravdu hodně veliké letadlo pro opravdu hodně lidí a posádky. Klasických šest lidí v řadě se tady nekoná, sedí se rovnou po deseti lidech v jedné řadě a celkem to vyjde na nějakých 450 pasažerů. Let s British Airways byl výborný: překvapivě dobré jídlo, téměř neomezené pití a extrémně ochotné letušky s výbornou britskou angličtinou.

vaše zavazadla jsou vždy v dobré péči letištního personálu :)

Jenom kdyby to netrvalo tak dlouho – 9 hodin sedět na jednom místě bez hnutí je přeci jenom hodně i na silné povahy. O nějakém serioznějším spaní se také nedalo mluvit, navíc mi byla docela zima, protože klimatizace v letadla chladila opravdu výkonně. Kromě dvou plnoodnotných jídel s ovocem a zákuskem jsem taky dostal zajímavý balíček obsahující ponožky, deku, sluchátka na LCD displeje zabudované v každém sedadle, zubní pastu a hlavně oční stíny. To mě opravdu rozesmálo :) Před odletem bylo možno vybrat z asi 20 druhů jídla, já to nechal na defaultní volbě, z které se vyklubala rýže s kuřecími kousky a docela dobrou omáčku. Před přistáním jsem se opravdu sotva hýbal.

co takhle trošku solitaire pro zkrácení dlouhého letu?

Zajímavé na celém letu bylo to, že jsme se vlastně posouvali přesně se sluncem – zažil jsem tedy den s přibližně 24 hodinami sluníčka. :) Můj organismus z celé té věci už tak nadšený nebyl – přeci jenom být asi 30 hodin vzhůru bez spánku není zrovna sranda. Po oněch devíti hodinách jsem se s radostí vyvalil z letadla s totálně otlačeným tělem a prošel letadlem do fronty u odbavení. Vancouverské letiště YVR je naprosto úžasné: všechno nové, stromy, vodopády a další příroda přímo v budově a výborné značení. Před odbavením jsem musel asi 30 minut počkat v otravné frontě, až mě konečně odbavila usměváva úřednice. Pár rychlých otázek o mém pobytu a je hotovo: jsem v Kanadě!

Pro cestu z letiště do mé rodiny jsem si na letišti vzal taxíka. Přestože jsem před odletem koukal na internet a našel cenu pro mojí trasu, výsledna cena byla samozřejmě uplně jiná. Vyšší. Oněch slibovaných maximálně 36 dolarů z internetu se nakonec proměnilo v dolarů 45, takže něco kolem tisícovky. Co se ale dá dělat, hádat se s řidičem jsem se opravdu nechtěl. Cesta byla totálně bez problému, mladý řidič si prostě naťukal adresu do GPS navigace a pak jenom jel po vyznačené trase. Náročná to práce :)

Již po cestě jsem byl totálně šokován Vancouverskou přírodou. Něco takového ve světě moc neuvidíte. Představte si to asi takhle: modrý oceán, moře maximálně jednopatrových baráčků hustě protkaných stromy, parky, lesíky a další zelení, v pozadí pár mrakodrapů a stoupající kopce pokryté jehličnany končíci sněhovými vrcholky. Nádhera.

Po příjezdu do rodiny jsem byl trošku vystrašen. S nepříjemnými zážitky z Cambridge v hlavě jsem očekával co se bude dít, jaká to bude rodinka, dům a vůbec. Po zazvonění u dveří středně velkého patrového rodinného domku mi otevřela jakási postarší paní, která očividně neměla kanadské kořeny, ale byla očividně z Indie nebo nějaké podobné země. Jak jsem psal dříve, hostmother se měla jmenovat Muktiar, což by klidně i sedělo. Nebyl jsem z toho tedy zrovna nadšený, ale naštěstí to mělo dobrý konec: jednalo se pouze o nějaké příbuzné mojí pravé rodinky, které mě měli přivítat, protože ona rodinka si vyrazila na koncert Gwen Stefani do Seattlu. Hodně velká úleva.

Asi po hodině čekání opravdu dorazili. Osmiletý kluk Mateo, jedenáctiletá Gabby, a jejich rodiče Mike a Mug (zkratka pro ono Muktiar). Mug měla očividně indické kořeny, ale Mike byl klasický Evropan. Jeho rodiče bydleli v Itálii – takže docela slušně mezinárodní rodinka. Všechno se nakonec ukázalo jako téměř výborné: docela luxusně vybavený domeček, pohodové děti a výborní rodiče.

Mike je tak trochu blázen do techniky: když mi šli do spodního patra ukázat můj pokoj, šokovaly mě hned dvě věci. Zaprvé, obrovská postel. Ale opravdu obrovská, myslel jsem že na ní budeme spát tak tři, ale byla celá jenom pro mě. :) Zadruhé, snad ještě lepší: neuvěřitelná plazmová televize s uhlopříčkou tak 150 centimetrů a asi dvoumetrovým sound systémem v podobě opravdu masivních reproduktorů. Docela mě překvapilo, když jsem nahoře v obývacím pokoji uviděl plazmovku další, sice trošku menší ale stále hodně hodně velikou. Když si k tomu připočtete asi 900 programů, většina z nich HDTV kvalitě, asi si dovedete představit jak nadšený jsem byl...