CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 1
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
15.09.2008 | 15:14 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Závěrečné shrnutí pobytu v Bostonu a života v Americe

Na tenhle závěrečný post jsem se dlouho těšil, zároveň jsem ho ale z nějakého důvodu neustále odkládal a nechtěl publikovat, což je při mých lehce grafomanských vlastnostech poněkud zvláštní. Asi je to pouze další důkaz toho, jak unikátní a pamětihodný můj pobyt v Americe nakonec byl.

 


Friends, a lot of friends...

Ke zhodnocení těch necelých dvou měsíců za velkou louží mohu použít pouze samá superlativa. Bez debat jedny z nejlepších prázdnin v mém životě, poznání obrovského množství skvělých lidí, vytvoření silných přátelství, navštívení většiny významných měst východního pobřeží. Klidné večery strávené zajímavými rozhovory s lidmi s naprosto jiným náhledem na svět, sledování nočního ruchu při svitu měsíce na pláži, divoké parties do časných raních hodin, to všechno jsem zažil.

 

Kamarádům, s kterými jsem se o pobytu v USA bavil, jsem tvrdil že kdybych mohl, zůstal bych tam ještě mnohem déle, pravděpodobně až do začátku školy. To je bezesporu pravda, jediným, za to však poměrně závažným problémem bylo vízum, které mi končilo poněkud brzy (studentská víza se vydávají pouze na pár měsíců) a v jehož poslední den jsem odletěl domů.

 

Co se školy týče, tady mi pobyt moc nedal. Z angličtiny jsem se toho moc nenaučil, úroveň školy ELC v Bostonu taky nebyla nejvyšší a při zamyšlení nad celým kurzem mi to přijde jako trochu vyhozené peníze. Na druhou stranu si za to můžu tak trochu sám, když jedu do Ameriky studovat angličtinu a zároveň mluvím plynule jako rodilý mluvčí. Předchozí školy ve Vancouveru a Cambridge však byly mnohem profesionálnější, na vyšší úrovni. Zde to všichni brali jako takové prázdninové zpestření, i učitelé věděli, že jsme se přijeli bavit a ne trávit večery nad knihami (což takoví Korejci zvyklí studovat od rána do večera těžko nesou).

 


ještě jednou veverka v parku...

Z pohledu sociálního se jednalo o naprosto neuvěřitelný zážitek. Zatímco v Kanadě nebo Anglii jsem většinu času trávil s řekněme 3-5 lidmi a s ostatními jsem téměř nekomunikoval, Boston byl v tomto ohledu naprosto legendární. Jako takový příklad toho bych uvedl fakt, že jsem si na začátku kurzu založil profil na Facebooku a na jeho konci měl v kontaktech asi 60 přátel, z nichž jsem všechny znal osobně, se všemi jsem naživo mluvil, se všemi jsem něco zažil.

 

Tento stav byl částečně způsoben poněkud jiným přístupem, kdy jsem byl mnohem otevřenější a mnohem interaktivnější než při minulých zahraničních pobytech. I tak ale byla atmosféra mnohem přátelštější a studenti ze školy celkově drželi mnohem více při sobě. Prakticky každý den jsme společně vyrazili na nějakou akci, ať už to byl fotbal v parku, společné nakupování, nebo víkendová návštěva jiného města. Zatímco třeba v Anglii byla většina lidí ráda, že jela domu, tady by všichni nejradši zůstali navždy. Případy lidí, kteří si prodloužili pobyt třeba o několik měsíců, nebyly výjimkou.

 

Z praktického hlediska zahrnující vyřizování pobytu jsem nenarazil na závažnější problém. Pobyt ve škole jsem zařídil přes poměrně neznámou agenturu ESL a všechno bylo v pořádku. Potěšil mě kontakt na zaměstnance po Skypu, kterému jsem několikrát zavolal a okamžitě vyřídil, co bylo potřeba. Je to mnohem pohodlnější než někoho shánět po telefonu, navíc je to zadarmo. V Bostonu je celá řada jazykových škol, třeba nejznámější Student Agency také nabízí jakýsi kurz, ale jejich instituce je situována na okraji města a příliš mě nezaujala. Škola ELC je v samém centru města.

 


Times Square

Lehce nepříjemnou zkušenosti bylo vyřizování víz, které je časově i finančně náročné a popravdě dost zbytečné. Na víza mám tak trochu smůlu – když jsem se loni vrátil z Kanady, zhruba po měsíci zrušila Česká republika vízovou povinnost. To samé se děje nyní, kdy na podzim má přestat platit povinnost vyřizování víza i pro USA. Holt špatné načasování.

 

Moje hostitelská rodina byla úžasná – od prvního momentu jsem si Heidi a Iana opravdu oblíbil a jejich přívětivost, ochota a otevřenost mě vždy příjemně překvapily. Několikrát zmiňované hodinové diskuze po večerech byly něčím zcela novým a já se často přistihl, jak se zájmem naslouchám jejich názorům a zasvěcuju je do evropského, zcela odlišného světa. Mírným negativem byla lokalita jejich domu, který byl vzdálený pěkný kus cesty od centra města, s tím se však potýkala většina studentů, jelikož přes léto ani žádné lepší lokality sehnat nejde.

 

O povaze amerického lidu už jsem toho v předchozích reportech taky napsal přehršel, krátkou zmínku si ale neodpustím ani teď. Američané jsou neuvěřitelně přátelští, ochotní a nápomocní. Jejich otevřenost vás zezačátku bude pravděpodobně příjemně šokovat a ony komentáře o „chladnosti“ Čechů jsou hned naprosto jasné a pochopitelné. Pokud poznáte někoho blíže, můžete počítat s jeho pomocí téměř kdykoliv – pro druhé jsou toho tamější obyvatelé ochotni udělat opravdu hodně.

 


Niagara Falls

Onen pozitivismus mi bude také hodně scházet. Samotnou kapitolou je pak jednání se zákazníky, kde platí rigorózní rovnice zákazník = náš pán. Prodavači se prostě snaží udělat maximum pro to, aby zákazník odcházel z jejich podniku spokojený a aby se znova vrátil. Pokud dojde k nějaké chybě, snaží se jí ihned napravit, případně vám ji nějak kompenzovat (jídlo zdarma při pomalé obsluze). Návrat do České republiky byl v tomto případě opravdu drsný, pár prodavačkám s výrazem seschlého hovna a plejádou blbých keců jsem měl chuť dát facku.

 

Moje dvoutýdenní cestování po skončení školy bylo také úžasným zážitkem. Trochu mě mrzelo, že se nenašel nikdo, kdo by mohl posunout letenku a jet směrem na jih se mnou, ale nakonec se to neukázalo jako velký problém. V téměř každém hostelu, kde jsem spal, jsem narazil na několik lidí, s kterými jsem pak trávil většinu času, nebo přinejmenším strávil příjemný večer. Legendární partičku tří Britů v Miami si pravděpodobně v paměti uchovám navždy.

 

Jednu z posledních poznámek zaměřím na finanční náročnost celého pobytu: Amerika je neuvěřitelně levná. Já navíc zemi neomezených možností navštívil v době, kdy dolar atakoval čtrnáctikorunovou hranici, takže všechno bylo ještě mnohem levnější než dnes. Jídlo a oblečení jsou dvě položky, které byly až nereálně laciné a zhruba 20 kousků nového oblečení zabalených v mém kufru při zpáteční cestě je toho důkazem. Za školu jsem díky příhodnému kurzu zaplatil také podstatně méně, než v předchozích letech: zhruba 34 tisíc Kč, včetně ubytování a polopenze.

 

Závěrečné shrnutí celého pobytu lze tedy vyčíst mezi řádky: neuvěřitelné dobrodružství plné opravdu silných zážitků spojené s vytvořením mnoha dobrých přátel. Mrzí mě pouze fakt, že jsem v USA nemohl zůstat déle a procestovat třeba západní pobřeží, či se setkat s několika přáteli a známými. Pokud máte možnost jet do Bostonu nebo do jiného města Ameriky, neváhejte ani vteřinu, na takový zážitek se prostě nezapomíná.


Nakonec ještě výpis všech článků z USA:



31.08.2008 | 23:48 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Miami, South Beach a cesta zpátky do ČR

Přesun z Organda do Miami se ukázal býti více problematický, než jsem původně zamýšlel. Katastrofální veřejná doprava na Floridě, o které jsem se již minule zmiňoval, způsobila to, že jediný autobus z Orlanda do Miami jel asi ve 4 hodiny ráno, což pro mě bylo naprosto nepřijatelné. Kromě toho jede dolu na jih již pouze několik soukromníků, kteří ale přijímají objednávky nejpozději tři dny předem. Vyhazovat peníze za letenku se mi nechtělo a tak zbyla poslední možnost: vlak americké železniční společnosti Amtrak.

 



O Amtraku putuje v Americe opravdu hodně zvěstí. Zatímco nahoře na severu se jedná o poměrně populární a spolehlivou možnost přepravy, na jihu se často mluví o špinavých vlacích zpožděných v řádu hodin. Cenově to také vychází asi na dvojnásobek cesty autobusem, ovšem jiná volba už opravdu nebyla, a tak jsem si den předem na internetu rezervoval lístek z městečka Kissimmee kousek za Orlandem přímo do Miami. Díky jakési promo akci to nakonec vyšlo docela dobře i cenově – zaplatil jsem asi 40 dolarů.

 



Stalo se mi to již mnohokrát, a ani tentokrát se nic tak hrozného nekonalo: zvěsti o špatné kvalitě služeb železnice zůstaly pouze v teoretické rovině – v praxi sice přijel asi 40 minut zpožděný, za to neuvěřitelně komfortní vlak, který mě vzal na pětihodinovou cestu na jih USA. Američané mají vůbec celkově mnohem vyšší standard služeb a tak berou každý nedostatek dost závažně. Kdyby nastoupili do vlaku Českých drah, asi by se zhroutili. Přestože jsem neměl na lístku žádnou rezervaci, bylo mi přiděleno jedno dvousedadlo, dostal jsem dva polštářky a takového místa na nohy jsem ve vlaku ještě nezažil. K tomu navíc zásuvka u každého sedadla a sedačky, které se daly rozložit na téměř postel – co víc si přát.

 



Moje domněnky o Miami se ukázaly jako dost liché – představa o relativně malém městě na pobřeží oceánu vzala rychle za své. Miami je neuvěřitelně roztahaná aglomerace zasahující hluboko do vnitrozemí. Menším problémem bylo, že můj hostel byl přímo na pláži, zatímco vlak mě vyložil na druhém okraji města. Když jsme po hodině čekání na autobus se čtyřmi dalšími Evropany z Německa a Anglie konstatovali, že tohle už asi nepojede, nezbylo než zaplatit taxík u jednoho z ne zrovna bezpečně vyhlížejících taxikářů, kteří se nás snažili okamžitě oškubat, vidouce naší lehce zoufalou situaci. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a jelikož jsme jeli v autě 3 namísto jednoho, vyšlo to i cenově celkem přijatelně.

 


Po mezizastávce u bankomatu (neměl jsem hotovost) mě taxík vyhodil před dveřmi hostelu na známé South Beach. Jižní pláž se skládá ze tří hlavních ulic, na které jsou kolmo naskládány tradičně očíslované Streets. První „Ocean Avenue“ je plná předražených restaurací a hotelů, před kterými se vás snaží dovnitř nalákat skupinky nelidsky krásných slečen (převážně Rusek). Miami je vůbec takovou jednou módní přehlídkou, i při obyčejné procházce po ulici uvidíte opravdu krásné holky (mnohé z nich vylepšené nějakým tím chirurgickým zákrokem).

 



Druhá ulice, „Collins Avenue“ je zaplavena nejrůznějšími módními butiky a obchůdky. Poslední ulice je pak charakterizovaná „normálními“ obchůdky a také mnoha bary a kluby, před kterými se vás opět snaží promotéři nalákat dovnitř. S jednou slečnou stojící před zoufale prázdným podnikem jsem se dal do řeči, vyklubala se z ní také Ruska, tak jsme chvilku mluvili o Miami a nakonec jsem si nechal doporučit nějaké ozkoušené kluby.

 



Co se hostelu týče, v Miami je obrovské množství těchto podniků a naprostá většina z nich má opravdu vysoké hodnocení. I ten můj neměl chybu: za velice rozumné peníze jsem spal v „Mixed dorm“ po šesti lidech. Mixed dorm znamená, že v jedné místnosti spí obě pohlaví, což není příliš časté – nakonec to ale stejně bylo pět kluků a jedna holka. K tomu koupelna a kompletně vybavená kuchyně na pokoji, navíc snídaně v ceně ubytování.

 



Hned první večer jsem se dal dohromady s partičkou tří kluků z Walesu, kteří přijeli pár hodin po mně. Tihle mírně zazobaní pánové byli zrovna na cestě kolem světa, a USA byla jejich poslední destinace. Víceméně celý můj pobyt jsem nakonec strávil s nimi a po pár hodinách se z nich vyklubali opravdu vtipní a sociální kluci, s kterými jsem zažil hodně srandy. V Miami se toho až tolik dělat nedá. Na nějaké památky a kulturu zapomeňte. Klasická náplň většiny návštěvníků je přes den vyvalování na pláži a večer party v jednom z mnoha klubů. Pláže na South Beach v Miami jsou nereálně krásné: naprosto průzračná voda, jemňoučky bílý písek a takové vedro, že se potíte i při ležení na osušce. Voda samotná není o moc studenější než vzduch, takže si prodavači zmražené vody a různých nápojů přijdou na své. Pláž se táhne dlouhé kilometry a i šířka je úctyhodná.

 



Druhý den jsme tedy společně s lidmi z hostelu strávili na pláži, kde jsem se stačil za pouhý den opálit jako za měsíc a půl v Bostonu. Na Floridě to opravdu praží a bez opalovacího krému budete spálení během pár minut. Na večer byla připravena hostelem jakási party v jednom z klubů, kam měl být vstup zdarma. Před odchodem jsme ještě nakoupili něco k pití a namíchali pár koktejlů, jelikož v klubech je v Miami opravdu draho. Ve výborné náladě se skupinka asi 30 lidí vydala ke klubu, kde však mírně nepříjemní vyhazovači začali dělat tlaky a nechtěli nás pustit dovnitř. Dvacet dolarů za vstup se nám platit nechtělo a tak jsme prostě šli do jiného podniku, ve městě jich bylo i v úterý otevřeno spousta. Zbytek večera si již s dovolením nechám sám pro sebe nebo na osobní vyprávění. ;-)

 



Když jsem se asi v 10 ráno probouzel po 4 hodinách spánku na letadlo zpátky do Bostonu, začala na mě pomalu dopadat první lehká deprese. Po necelých dvou úžasných měsících mě čekal poslední den v Americe. Rozloučil jsem se (=probudil jsem) s nově získanými kamarády a vyrazil na bus směr letiště. To se ukázalo jako mírně nešťastné rozhodnutí, protože autobus jel snad hodinu a půl a let jsem málem nestihnul. Během cesty jsem měl možnost vidět tu tmavší stránku města: špinavé a nebezpečné chudinské čtvrti, kde se anglicky ani nemluví.

 

Tříhodinový let s American Airlines už tak pohodlný nebyl, lehce zastaralé letadlo s klasicky malým prostorem pro nohy mě vrátil zpátky do reality. Přílet do Bostonu byl jako návrat domů – celé město jsem již dobře znal a připadal jsem si, jako bych tu bydlel několik let. Z letiště jsem vyrazil do International Students Guesthouse (IGH), kde bydlelo pár lidí ze školy, u kterých jsem měl domluvený nocleh.

 



Dva němečtí kamarádi ale nevěděli, kdy přijedu, a já se jim zaboha nemohl dovolat, takže to byla tak trochu sázka do loterie, jestli budou doma a jestli u nich budu moct opravdu přespat. Vlastně jsem ani nevěděl přesnou adresu, takže jsem musel kdesi v parku vytáhnout notebook a na nějakém nezabezpečeném hotspotu přes Google Maps adresu najít. Když jsem zazvonil na dveře a za chvíli mi otevřel překvapený Matthias, docela se mi ulevilo.

 

Nocleh v IGH byl vlastně načerno, ubytovaní studenti mají zakázáno nechat někoho vevnitř přespávat, respektive je potřeba zaplatit 60 dolarů za noc, což se mi opravdu nechtělo. Jelikož jsem byl docela hladový, měl jsem tu drzost zajít si i na večeři zadarmo (ztratit se v davu 40 lidí nebyl až takový problém). Večer jsem zažil ještě poslední party v parku u Charles River, kde jsem potkal dalších asi 10 skvělých lidí a pak už jsem se složil na malinkatý gauč, kde jsem strávil poslední noc.

 



Poslední den v USA byl vyloženě rozlučkový: ráno jsem se naposledy vypravil do své školy, kde mě přivítaly překvapené pohledy studentů i učitelů. Posledních pár fotek a loučení a už jsem si se svým cestovním kufříkem razil cestu ke své hostitelské rodince. Vzal jsem to ještě přes pár obchodů, kde jsem utratil poslední dolary a za chvíli už jsem stál před domem, kde jsem strávil měsíc života. Zhruba po dvou hodinách povídání o mých cestách s mojí rodinkou jsem se naposledy rozloučil, naložil dva nacpané kufry do taxíku a vyrazil směrem k letišti.

 

Let proběhl bez větších událostí a zdál si mi až zvláštně krátký. Ranní přestup v Paříži byl opět dost hektický, francouzští celníci naprosto ignorovali, že mi za 5 minut letí letadlo a suverénně mě postavili do šílené fronty před bezpečnostním rámem. Nakonec se ale všechno stihlo a já s mírnou nelibostí usedl vedle bandy uřvaných francouzských fracků, kteří celý let dělali neuvěřitelný bordel. Přistání a první okamžiky v Praze byly lehce deprimující, opět to šedivé, nudné město, na druhou stranu jsem byl i trochu rád, že už jsem zase doma…

 

V příštím, posledním díle přinesu závěrečné shrnutí celého pobytu a také několik statistik.


25.08.2008 | 13:33 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Orlando, Disney World, Universal Studios

Let z Washingtonu byl jeden z nejpohodlnějších v mém životě. Nevím, jestli mě letušky omylem usadily do business class, ale tak pohodlné sedačky a tolik místa na nohy jsem v letadle ještě neměl, a to už jsem se toho nalítal celkem dost. Moje cesta po východním pobřeží se tím posunula do cílové destinace, na Floridu. Let byl asi jedinou rozumnou možností, jak stihnout v omezeném časovém období navštívit co nejvíce míst – celé Spojené státy jsou zatraceně veliké a mezi DC a jihem USA je pořádný kus cesty.

 


mráčky...


letiště v Orlandu

Již přílet na letiště v Orlandu naznačil, že tohle místo je hlavně o zábavě. Obrovské letiště s jednotlivými terminály propojenými malými vláčky bylo nádherné – přírodní jezírko a palmy uprostřed letištního terminálu se často nevidí a pohled ven byl stejně tak úchvatný. Co již nebylo tak cool byla teplota cca 35 stupňů Celsia ve stínu, která se na Floridě drží prakticky nonstop, včetně noci. I zbytek mého putování po Americe ale byl dost horký, takže už jsem byl celkem zvyklý.

 


pokoj v hostelu


celkový pohled na hostel

Kdo byl na Floridě mi dá asi zapravdu, že cestování bez vlastního auta je opravdu obtížné. Minimum veřejné dopravy a obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými místy dělají z přepravy lehce unavující zážitek, kdy střídavě čekáte na autobusy nebo téměř usínáte na hodinových tratích. Moje cesta z letiště do hostelu zabrala přibližně 2 hodiny. Hned při nástupu do autobusu jsem se setkal s dalším projevem americké ochoty, když jsem neměl přesnou hotovost na autobus a 20 dolarů za jízdné v ceně $1.75 se mi opravdu dávat nechtělo. Hned první paní sedící v autobuse, které jsem se dotázal, jestli by mi nemohla rozměnit, za mě prostě jízdné zaplatila. Něco takového se vám u nás asi nestane…

 


dálnice obsypaná motely, supermarkety a restauracemi


bazén u hostelu, vzadu malá pláž

Můj hostel byl spíše klasický americký motel umístěný u tříproudé dálnice kousek za Orlandem. Tenhle fenomén v okolí Orlanda vůbec nabývá šílených rozměrů: nekonečné dálnice obsypané hotely, motely, restauracemi, super a hypermarkety, fast foody a zábavními parky. Hostel neměl chybu: místnosti po 6 lidech, všechno čisté, parádní koupelna na pokoji, malá pláž u jezera, bazén, posilovna, různé sportovní vybavení a hřiště, prostě paráda. Filipínská rodinka vlastnící hotel navíc byla velice přátelská a tak jsem se okamžitě cítil jako doma. Hostel byl ke všemu okupovaný téměř výhradně mladými lidmi, převážně Rusy kteří si zde vydělávali přes léto, takže s nějakou sociální interakcí nebyl problém.



vstup do Disney Worldu - Magic Kingdom


hlavní ulice Disney Worldu, vzadu Cinderella's Castle

V Orlandu jsem zůstal 4 dny, z čehož jsem první a poslední den strávil prakticky pouze přesunem. Do tohohle města se nejezdí za kulturou nebo památkami, ale čistě za zábavou: v oblasti jsou desítky nejrůznějších zábavních, aqua a dalších parků, v kterých byste mohli strávit klidně 2 týdny a rozhodně byste se nenudili. Já si na první celý den vybral Disney World, přestože jsem měl trošku obavy, jestli je to vzhledem k mému věku to pravé. Disney World se skládá ze 4 oddělených parků, z čehož každý vydá zhruba na den – já se rozhodl pro ten nejznámější, Magic Kingdom.

 


divadelní představení před Popelčiným hradem


Splash Mountain - jedna z vodních atrakcí

Zde se vyplatila moje poloha za městem, takže jsem byl v areálu zhruba po 20 minutové jízdě autobusem za necelý dolar. Pokud jste byli v Disney Worldu v Paříži, můžete očekávat víceméně to samé – oba parky jsou velice podobné s minimálními odlišnostmi v podobě několika atrakcí navíc. Jelikož byl víkend, park doslova přetékal lidmi, ale na nějakých frontách to kupodivu nebylo až tak znát – asi jsou zde na podobné davy zvyklí.

 


Big Thunder Mountain Railroad - rychlé vláčky mezi horami


Piráti z Karibiku

Stejně jako většina ostatních zábavních parků se Disney World skládá z jednotlivých atrakcí, které přetékají světoznámými postavičkami animovaných seriálů. Přestože jsou některé atrakce vyloženě pro děti, naprostá většina jich skvěle pobaví i dospělé. U většiny atrakcí máte možnost čekat ve dvou frontách: první je klasická, kde prostě čekáte až se na vás dostane řada. Ta druhá je nazvaná Fast Pass – zde si vyzvednete kartičku na které je vytištěný název atrakce a určité časové rozmezí, v kterém můžete přijít a budete puštěni přednostně, bez čekání. Díky tomu se dá za jeden den stihnout projít celý park.

 


Jack Sparrow a jeho minishow


průvod alegorických vozů - Kačer Donald a Pluto

Asi nejlepším zážitkem byly dvě horské dráhy – první vodní, kdy sedíte v jakoby loďce a projíždíte docela drsnými sešupy (počítejte s tím že budete mokří od hlavy až k patě) a druhá dráha imitující jakousi vesmírnou stanici. Tato atrakce byla naprosto brutální, téměř celá v kompletní tmě s mnoha nečekanými záhyby, zatáčkami a propady v opravdu vysoké rychlosti – několikrát jsem měl pocit, že z vagónku asi vylítnu a modlil jsem se aby to už skončilo, ale v cíli jsem byl naprosto nadšen a mít dostatek času, určitě bych šel znovu.

 


Tomorrowland

Povedené bylo také představení před hradem Popelky – víceméně se jednalo o takový zábavnější muzikál s ohňostrojem a různými pyrotechnickými prvky. Dále jsou v parku nejrůznější autogramiády a možnosti vyfocení se se všemi těmi známými postavičkami ze seriálů a filmů Walta Disneyho. Skvělý byl Jack Sparrow a jeho atrakce Piráti z Karibiku. Co se vstupného týče, Disney World není příliš levná záležitost, ale když už je člověk na Floridě, nemá stejně na výběr, tuhle příležitost můžu mít třeba jenom jednou v životě.

 


Vchod do Universal Studios


jedna z ulic zábavního parku, vlevo atrakce The Mummy

Večer po příjezdu zpátky do hostelu jsem vyrazil obhlídnout pár ukrutně levných obchodů (2l Coca Coly za 14 Kč, 500g Cinni Minnies za 35 Kč atd) a za necelý dolar si koupil jakési mražené těstoviny s kuřecím masem a omáčkou do mikrovlnky. Beat that price. Po setmění jsme spolu s ruskými bratry uspořádali menší party, z které si toho bohužel mnoho nepamatuji: po řekněme rozumné konzumaci Bacardi a dalších nápojů Vasilij odněkud přinesl pravou ruskou vodku a do hrnku přede mě mi nalil snad deci tohoto lektvaru. Když jsem namítl, že tohle pít nebudu, ať mi do toho dají aspoň džus, jenom se na mě tak podívali a mě bylo jasné, že takhle zkazit ruský národní nápoj asi opravdu nemůžu. Pomalé usrkávání bylo také zamítnuto, takže jsme hezky v kolečku exli tohohle skoro trojitého panáka… no a bylo veselo. Ze zbytku večera už si pamatuju jenom výbuchy smíchu, tancování s ruskými děvočkami a noční koupání v zavřeném bazénu (snad jsem měl něco na sobě).

 


příjezd skvělých Blues Brothers


Čelisti

Druhý den mě čekala návštěva druhého největšího zábavního parku, konkurujícího s Disney Worldem: filmová Universal Studios. Jelikož byla tahle atrakce vzdálená poněkud daleko, zaplatil jsem si odvoz společností Mears Shuttle, která poskytuje služby v oblasti přepravy na celé Floridě. V 8.40 na mě čekal taxík, do kterého jsem s lehkou kocovinou po včerejší divoké noci nasedl a během dvaceti minut už jsem vystupoval na parkovišti před Universal Studios.

 


World Expo


The Simpsons Ride

Koncept Universal Studios je víceméně stejný jako v případě Disney Worldu, desítky atrakcí inspirované filmovými postavičkami. Pro dospělé návštěvníky je tohle pravděpodobně lepší volba, přestože je zde vyhrazena i část pro děti. Oproti Disney Worldu jsou v Universal atrakce drsnější, velice často se používá oheň a pyrotechnika a také „lekací“ efekty. Park samotný je rozdělený do dvou částí, kromě té klasické je zde ještě vyložený „zábavní park“, kde jsou pouze horské dráhy. Já si koupil lístek do obou a za den jsem to víceméně všechno prošel, i když jsem nestačil navštívit úplně všechny atrakce.

 


skutečný Kwik-E-Mart


rozprašovače studené vody - osvěžení bylo potřeba

Jak jsem již zmiňoval, kombinace divoké včerejší party a poněkud ráznějších atrakcí ve mně občas vyvolávala lehce nepříjemné pocity. Divoké kolotoče celkově příliš nemusím a hlavně „točící“ atrakce mi dávaly pořádně zabrat. Jako nejlepší bych hodnotil rollercoaster „The Mummy“ (Mumie), různé vodní horské dráhy (při kterých jsem byl doslova durch, naštěstí člověk v horkém floridském slunci rychle uschne) a také vystoupení několika kapel, jejichž energie spolehlivě dostala do rytmu celé publikum.

 


focení s The Simpsons


zběsilá horská dráha - Red and Blue Dragon

Třešničkou na dortu pak byl druhá největší horská dráha „Red and Blue Dragon“, což se dá spolehlivě označit za celoživotní zážitek. Po usazení a opravdu pevném připoutání vás ček zhruba 30 vteřinová dráha v naprosto neuvěřitelné rychlosti, při které budete velice často hlavou vzhůru. Kdybych to měl napsat lidově, zemská gravitace tady dostává dost drsně na prdel a sbírka nejrůznějších předmětů vypadaných z lidí pod atrakcí je toho jasným důkazem.

 


vodaaaaa!

Na úplně největší horskou dráhu nazvanou „The Hulk“ jsem se bohužel nedostal, protože se spustila snad dvouhodinová tropická bouřka, kvůli které byla z bezpečnostních důvodů většina atrakcí zavřena. Jelikož už ale byl stejně večer a já měl objednaný odvoz domů, odebral jsem se zpátky k východu z areálu. Během zhruba 500 metrové cesty jsem stačil naprosto totálně zmoknout, takový déšť u nás prostě nezažijete. Aby toho nebylo málo, voda nestačila vůbec odtékat, takže se většina lidí pouze bezradně brodila v snad deseticentimetrovém jezírku vody. Těsně před nastoupením do minivanu do hostelu stačil ještě blesk snad 15 metrů ode mě trefit jednu vyšší palmu, která na chvíli dokonce začala hořet. No, úplně dobře mi z toho nebylo…

 


největší atrakce, The Hulk - bohužel se ale spustila šílená bouřka a atrakce byla zavřena

Po příjezdu do hostelu a ustání bouřky už jsem akorát znaveně zašel na něco k večeři, dopřál si poslední koupel v bazénu, udělal něco práce na notebooku a kolem půlnoci šel spát. Dostal mě malý dáreček a fotka s kontakty od jednoho Korejce s kterým jsem byl na pokoji – přestože jsme spolu strávili pouhých pár večerů. Korejci jsou vůbec neuvěřitelně slušní a vstřícní lidé, tohle byl pouze další důkaz jejich neobyčejné mentality. Druhý den mě čekal již pouze poměrně náročný přesun do nejznámějšího města Floridy, které nikdy nespí: Miami.


08.08.2008 | 21:43 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Washington a pořádná ochutnávka americké historie

Příjezd do Washingtonu z Philadelphie byl lehce překvapivý: přestože se jedná o jedno z nejvýznamnějších měst v celých Spojených státech Amerických, jedná se zároveň o relativně nebezpečné místo: kromě vládníc budov a absolutního centra města zde najdete mnoho nepříliš bezpečných čtvrtí. Jednou z nich je i Chinatown, ve kterém mě vyložil můj autobus – ona nebezpečnost je dána malým množstvím lidí v ulicích, takže pokud se vám něco stane nebo vás někdo napadne, není prakticky žádná možnost, že by vás někdo viděl a mohl zavolat pomoc. První dojmy byly tedy lehce rozporuplné, ale to se brzy změnilo.

 

Pro první noc ve Washingtonu jsem měl zarezervovaný výborný hostel pouhých 5 bloků od Amerického kapitolu, který se nacházel v jedné z nejlepších čtvrtí celého města – Capitol Hill. Bez mapy se ovšem ve Washingtonu není až tak snadné orientovat, i když zde funguje podobný systém ulic jako v jiných amerických městech: čísla a písmena místo klasických názvů. Po několika dotazech místních občanů jsem ale byl nasměrován správným směrem a zhruba po půlhodině chůze jsem dorazil před dveře mého dočasného domova.

 



Nádherná rezidenční čtvrť plná parádních vilek s přímou viditelnost na Capitol a další známé budovy a dokonale čistý a komfortní hostel mě okamžitě zlepšil náladu. Moje obavy o náboženské nátuře hostelu se naštěstí nepotvrdily – oficiální web hostelu informoval, že se jedná o „Quaker’s house“, (viz Wikipedia) a že se zde každé ráno konají modlitby. Realita nebyla tak drsná, přestože se jednalo spíše o klidný, tichý hostel nepříliš vhodný pro různé party a divoké noci. Zničen cestováním jsem ale naopak uvítal možnost pořádně se vyspat.

 

Večer jsem strávil lehkou procházkou a nafocením několika povedených nočních snímků, načež jsem chvíli diskutoval s dvěma holkami z Nepálu na zahradě hostelu. Nutno dodat, že během celého mého dvoutýdenního cestování bylo přibližně 30 stupňů ve stínu, na Floridě pak ještě mnohem víc, takže člověk se i během normálního chození po památkách nepříjemně zapotil. Moje perfektní lokace nedaleko centra města mimojiné znamenala, že doslova na každém rohu stálo policejní auto nebo dvojice pochůzkářů. Oproti tomu na ulicích nebyl téměř nikdo, což občas vypadalo docela komicky – prostě v centru Washingtonu je policie naprosto všude, i když nemá koho hlídat.

 



Druhý den ráno jsem vstal relativně brzy, pojedl rychlou snídani zdarma (tradičně cereálie a kafe) a vyrazil do centra města. Obcházení památek ve Washingtonu je opravdu jednoduché – téměř všechno se nachází na jednom místě, které se nazývá The Mall – nádherný udržovaný park rozpínající se od Capitolu až po Lincolnův pomník je doslova zaplněn desítkami muzeií, galerií, pomníků a památek. A to nejlepší: všechno je zadarmo, žádné vstupy se zde neplatí.

 

Během prvního dne jsem stačil navštívit asi 5 muzeí a amozřejmě také Capitol. Pro vstup do této budovy amerického senátu si musíte vystát frontu na lístek (přestože je zdarma) a následně další frontu před vstupem. Bezpečnost je ve Washingtonu až nepříjemná: před vstupem do každé budovy vás čeká bezpečnostní prohlídka jako na letišti, na některých místech ještě přísnější (žádné jídlo, pití, batohy, notebooku atd). V Capitolu dostane každá skupinka turistů svého průvodce, set bezdrátových sluchátek a pak už jenom procházíte všemi těmi místnostmi plnými historie a posloucháte výklad.

 



Z těch několika muzeí, které jsem navštívil během prvního dne, mě asi nejvíce zaujalo Museom of Indian Culture. Nepříliš veliké, přesto velice zajímavé muzeum o indiánech, jejich tradicích a o tom jak se vyrovnávají s nelehkou součaností. Naprostá většina muzeí v Americe je nesrovnatelně záběvnější, než zde v ČR: namísto nudného procházení a očumování vitrín s exponáty máte možnost téměř všechno vyzkoušet, vše je vysoce interaktivní a velice často jsou promítány zajímavé krátké filmy. Ve výsledku si tak návštěvu muzea užije i osoba, která by normálně do této instituce nikdy nevstoupila.

 

Menším problémem v centru Washingtonu je stravování. Díky přítomnosti vládních budov avšech těch památek je v okolí přibližně 4 bloků od The Mall nemožné najít normální obchod nebo restauraci. Tu a tam narazíte na pojízdný stánek s občerstvením, ale tady zaplatíte tak 300% normální ceny a nic lepšího než hot dog stejně nedostanete. Po dotázání jednoho strážníka jsem se vypravil směrem k Union Station, hlavní vlakovému nádraží Washingtonu. Po zhruba 500 metrech jsem zde konečně objevil několik fast foodů a kaváren, kde jsem uspokojil hladový žaludek.

 

Večer mě čekala moje druhá zkušenost s Couchsurfingem – několik dnů před příjezdem do Washingtonu mi odepsal 21 letý student Matt, že u něj můžu dvě noci přespat. Spakoval jsem si tedy těch svých pár svršků a vyrazil na metro. Zkušenost s washingtonským metrem byla nejpozitivnější v celých Státech – nové, čisté, klimatizované a futuristické metro bylo příjemným překvapením. Mírně komplikovaný je systém jízdného, kdy musíte vždy zadat cílovou stanici a podle toho vám bude vypočteno jízdné. Po lehkém bloudění a hledání té správné adresy jsem zazvonil na zvonek s Mattovým příjmením.

 

Matt a jeho přítelkyně Jenn se ukázali jako naprosto pohodoví studenti místní univerzity. To co nás asi nejvíce spojovalo byl jejich tříměsíční pobyt na Karlově univerzitě v Praze – znali doslova každý klub a hospodu v pražském centru. Stejně tak sbírka českých pivních etiket a láska k Budvaru mě potěšila. Ještě ten večer jsme vyrazili na menší procházku do Georgetownu, což je univerzitní čtvrť Washingtonu plná nejrůznějších barů, klubů a mladých lidí. V jednom z takových barů jsme si dali lehkou večeři a jelikož se spustil naprosto šílený liják, přidali jsme k tomu pár sklenic piva. Pohodový večer jsme zakončili doma sledováním Family Guye.

 

Druhý den ráno jsem vyrazil obhlédnout zbytek památek v centru města. Dva dny v „D.C.“ jsou naprosto nedostatečné a k navštívení všech důležitých míst to opravdu nestačí. Vybral jsem si tedy ta nejzajímavější muzea – vrcholem bylo určitě Muzeum holocaustu, které velice působivě zobrazuje hrůzy páchané během druhé světové války, včetně mnoha expozic o České republice. Odpoledne jsem se ještě zúčastnil asi 90 minutové exkurze s výkladem, kterou zadarmo organizuje parta několika studentů historie (Lincoln Memorial, WW2 Memorial, Korean Veterans War Memorial, White House, Washington Monument, ...). Zážitek to byl tak dobrý, že na konci většina lidí včetně mě dala našemu průvodci pár dolarů, přestože bylo vše organizováno zdarma.

 

Večer jsem byl opravdu unavený a tak jsme společně s mými dočasnými hostiteli koukli na jeden film, Jenn uvařila domácí pizzu a jakýsi dort a před půlnocí jsme šli všichni spát. Moje postel se mimochodem sestávala z gigantického a opravdu komfortního gauče, kde by se v pohodě vyspali i 3 lidi – já na to byl sám. Jelikož mě druhý den kolem poledne čekal let na Floridu a Matt s Jenn museli do práce, ráno jsme se narychlo rozloučili, já jim ještě nechal na stole nějaké ty peníze za jejich štědrost a vyrazil na Dulles Airport, jedno ze tři washingtonských letišť...


(fotky budou přidány během pár dní...)


05.08.2008 | 16:43 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

East Coast Trip, návštěva Philadelphie

Všechno hezké jednou končí a i já jsem se pomalu loučil s Amerikou, kde jsem strávil úžasný měsíc plný celoživotních zážitků a kde jsem potkal spoustu úžasných lidí. Po skončení školy v pátek postupně většina lidí odlétla domů, zpátky do svých běžných životů. Moje dobrodružství ale ještě tak úplně nekončilo – již před cestou do USA jsem si naplánoval menší „East Coast Trip“ – dvoutýdenní cestu na jih. Moje vízum bohužel končí poslední den v červenci, a tak musím chtě nechtě zpátky, i když bych asi normálně zůstal ještě déle. Do Ameriky se přeci jenom člověk nepodívá každý den a když už jsem tady, tak toho chci využít na maximum.

 


tak trochu netradiční hostel...

Vidět to nejlepší na Východním pobřeží během necelých dvou týdnů není úplně jednoduchý úkol a tak mě čekalo dost plánování a zařizování. Pár dní před odjezdem jsem ještě neměl zajištěno absolutně nic a všechno jsem většinou řešil operativně na posledních chvíli. Jelikož tenhle článek píšu se zhruba desetidenním zpožděním, mohu již prohlásit, co jsem stačil za tu dobu navštívit: finální trasa nakonec byla Boston -> New York -> Philadelphia -> Washington -> Orlando -> Miami -> Boston.

 


Independence National Historical Park, Philadelphia

Nebudu ale předbíhat a napíšu několik dojmů z Philadelphie. O New Yorku už jsem psal v samostatném postu, tentokrát jsem v „Big Apple“ akorát přestupoval na bus do Philadelphie. Z Bostonu jsem opět využil služeb čínské autobusové společnosti, a opět to bylo bez problémů, takže ony pověry o kterých jsem psal dříve byly asi opravdu pouze pověry. V New Yorku jsem nakoupil akorát nějaké ovoce na místním trhu a nasednul na další autobus.

 


kráva :)

Co mě celkem rozesmálo je fakt, že společnost Apex prodává na internetu lístky do Philadelphie za 12 dolarů + 50 centů za rezervaci. Já prostě přišel na místo odjezdu a od jakéhosi pouličního prodejce si koupil ten samý lístek za $10. Tak trošku paradox, většinou to bývá přesně naopak, v Chinatownu ale musíte počítat úplně se vším…

 


Independence Hall

Po dvou převážně prospaných hodinách už jsem vystupoval v centru Philadelphie. To je jedna z výhod cestování autobusem: na rozdíl od letadla přijedete přímo do samého centra města, ne na letiště vzdálené 10 mil za metropolí. Cena je samozřejmě také nesrovnatelně nižší a časově to nevyjde o moc hůř (v tomto případě možná dokonce lépe), než při leteckém spojení.

 


tady vznikly Spojené státy Americké...

Philadelphia je docela velké město opředené historií a vznikem Spojených států. Právě tady se v 4.července 1776 zrodila nejslavnější listina celé federace – The Declaration of Independence. Centrum města se rozkládá mezi pouhými čtyřmi pěti ulicemi, které se podobně jako Avenues v New Yorku táhnou celým městem. Kolmo na ně opět náleží číslované „Streets“, takže orientace je po pár hodinách opravdu jednoduchá a mapu prakticky nepotřebujete.

 


Chestnut Street

„Philly“ je zároveň jedním z měst s nejlepší veřejnou dopravou v USA – ne co se týká spolehlivosti nebo čistoty, ale hustoty spojů. Nějaký ten autobus nebo metro provozovaný společností SEPTA (obdoba pražského DP) tu najdete opravdu na každém rohu. Jízdné je podobné jako v ostatních amerických velkoměstech: 2 dolary, pokud si zakoupíte speciální žetony tak vás to přijde na $1.45. Stejně jako v Bostonu či New Yorku platíte přímo v autobusu, a opět tu nefunguje vracení nazpátek, takže musíte mít přesnou částku, nebo zaplatíte zbytečně víc peněz.

 


symbol města, známý Liberty Bell

Jelikož už bylo asi 6 večer, zašel jsem si do Wendy’s na rychlou večeři v podobě několika tortil a vydal se přímo do svého hostelu. Ten byl vzdálený asi 20 minut od centra města v opravdu nádherné rezidenční čtvrti. Spíše než hostel ona budova vypadala jako luxusní vila a vevnitř to vypadalo také úžasně. Jak jsem brzy zjistil, jednalo se spíše o takovou partičku lidí, žijících spolu, než klasický hostel. Podle toho to také vypadalo: všichni se navzájem znali a atmosféra byla opravdu familiérní.

 


další klasická turistická lokalita, LOVE fontána

Jako důkaz můžu dodat, že první večer mi Američan James, s kterým jsem si asi nejvíc rozuměl, uvařil večeři (krevety s jakýmsi salátem, v životě jsem něco takového neviděl) a druhý den se konala „Movie night“ – společně jsme koukali na novou Futuramu na DVD, k tomu objednaná pizza a pití zdarma pro každého. Čistota koupelen a sociálního zařízení byla také jedna z nejlepších, co jsem zažil. Po třech dnech jsem tedy opravdu litoval, že musím odjet.

 


centrum Philadelphie, City Hall


Science Museum

Co se památek týče, stačil jsem navštívit většinu důležitých míst během jednoho dlouhého dne – nejznámější místa jako Independence Hall, slavný Liberty Bell, pitoreskní vodní fontána s nápisem LOVE, dům Bena Franklina, přístav Penn’s Landing a několik dalších míst. Pokud budete mít cestu do Philadelphie, doporučuju také Münster Museum – muzeum lékařských zvláštností a různých chorob. Osmimetrové tasemnice, rentgenové snímky s nejrůznějšími předměty v lidském těle a další lahůdky pro silné žaludky.

 


sushi k obědu, mňam



Hard Rock Café


Třetí den po poledni jsem sbalil a vydal na autobusovou zastávku, čekalo mě další město na mé cestě. Tentokrát se mi lehce vymstilo ono neplánování, jelikož z Philadelphie do Washingtonu jedou asi 3 autobusy za den (pokud nechcete sedět 5 hodin ve smradlavém Greyhoundu). Musel jsem tak čekat asi 3 hodiny, než mi to pojede, autobus byl navíc opožděný. Naštěstí to nebylo tak hrozné, na autobusové zastávce jsem narazil na jednu Holanďanku, s kterou jsem se trochu seznámil a pak jsem šel ještě obhlídnout pár obchodů. Po usazení v autobuse do Washingtonu jsem tradičně během pár minut spokojeně podřimoval...


02.08.2008 | 00:43 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

První loučení s Bostonem a Amerikou

Po víkendu stráveném převážně v autobuse následoval poslední týden mého jazykového kurzu v Bostonu. Shodou okolností končila většina lidí ve stejný den, takže to byl poslední týden pro naprostou většinu z nás. Většina lidí z Evropy přijela do Ameriky na jeden, maximálně dva měsíce – na rozdíl od většiny Asiatů, kteří zde tráví v extrémních případech i několik let (kde na to berou peníze mi není zcela jasné).

 


grupa zpívajících jeptišek v Harvardu :)

Během týdne jsme společně s ostatními přáteli podnikli několik zajímavých exkurzí: já osobně jsem se hodně těšil na návštěvu pivovaru Sam Adams, což je místní výrobce piva, který je paradoxně po nedávné akvizici InBevu největším ryze americkým výrobcem piva. Sam Adams má několik pivovarů po celých Spojených státech, ale právě v Bostonu tahle firma vznikla a nyní je zde jakési testovací centrum, kde se zkouší nové příchutě piva a kontrolují ty existující.

 


pohled na centrum města z parku Boston Common

Bezplatná „tour“ pivovarem trvala asi hodinu a kromě docela zajímavého povídání o výrobě piva a historii firmy obsahovala také ochutnávky. Sam Adams vyrábí asi 12 různých druhů piva – já jich ochutnal asi 5 a všechny byly totálně odlišné od toho našeho, českého piva. Američani si rádi hrají s různými příchutěmi, takže jsem zkusil třeba malinové pivo a další zvláštnosti. Některé příchutě pro mě byly téměř nepoživatelné, nejlépe chutnal „Summer Ale“ s lehce citrónovým, osvěžujícím nádechem. Nutno dodat, že 5 malých skleniček piva v 35 stupňových vedrech dokáže udělat divy i se mnou, takže jsem odcházel v lehce povznesené náladě. J

 


i Američané hrají fotbal - a na rozdíl od nás k tomu mají špičková, veřejně přístupná hřiště

Jeden večer jsme se vydali podívat na Top of the Hub. Hub je označení pro centrum Bostonu a Top of the Hub je luxusní restaurace v posledním, 56. patře Prudential Center, největší budovy ve městě. Dovnitř vás většinou bez společenského obleku nepustí a ceny odpovídají výjimečnosti tohoto místa, ale ten výhled za to rozhodně stojí.

 


Esplanade, Charles River

Díky menším komplikacím jsme se ale dovnitř málem nedostali – bez rezervace je zvláště večer dost obtížné najít volné místo a „usazovací“ slečna u vchodu nám řekla, že budeme muset počkat cca 45 minut. Tak dlouho se nám čekat nechtělo. K našemu štěstí mi ředitelka mé školy řekla, že jedna ze zaměstnankyň této restaurace je Slovenka – zeptal jsem se tedy, jestli tady někdo takový pracuje. Po pětiminutové konverzaci s Martinou ve slovenštině jsme seděli na výborném místě hned vedle okna a já spokojeně popíjel koktejl s Martini.

 


s touhle prostitutkou asi moc srandy nebude...

Jednou z dalších povedených aktivit byla „Free Movie Night“. O této akci jsem se dozvěděl celkem náhodou v Metru, stejných novinách jako máme u nás. Upoutávka však nespecifikovala přesný čas, bylo tam napsáno pouze „at dusk“, což znamená během západu slunce, takže jsme nevěděli kdy přesně přijít. Nakonec jsme se sešli asi v 8 večer a načasování bylo téměř ideální.

 


tour pivovarem Sam Adams

Pěkný, relativně malý park byl již zaplněn lidmi čekajícími na film – představte si to jako takový obrovský piknik (cca 200 lidí) s velkým filmovým plátnem a skvělou atmosférou. Na programu byla komedie Mean Girls s Lindsay Lohan. Nakoupili jsme tunu zmrzliny, chipsů, coly a dalších pochoutek, uvelebili se na pohodlném trávníku (resp. na dece mladého páru sedícího vedle nás) a užili si parádní dvě hodiny. Přestože jsem film již před pár lety viděl, skvěle jsem se bavil.

 


výhled na město z vrcholku Prudential Center

Pátek byl posledním a dost emotivním dnem. Ve škole se po skončení výuky samozřejmě konalo hromadné fotografování, vyměňování kontaktů a loučení s těmi, kteří odlétali domů. ELC dokonce zorganizovala skvělý „Ice Cream Social“, což bylo setkání všech studentů v parku Boston Common se zmrzlinou zdarma pro každého. Pohodový chillout po škole, nějaké to frisbee, fotbálek a tak. Vtipné bylo, když se k pár stovkám studentů pokusila přidat skupinka několika bezdomovců a dožadovala se také zmrzliny zdarma.

 


restaurace Top of the Hub

Na večer byla domluvená poslední „Goodbye“ party na stejném místě jako Korejská party o které jsem psal dříve, ale k velkému zklamání všech pozvaných z toho nakonec sešlo, protože někdo zabral místnost pro party před námi. Dohodli jsme se tedy, že místo toho půjdeme večer zkusit bowling. Z bowlingu se vyklubal asi nejšílenější podnik posledního týdne – někdo totiž našel na internetu velkou „bowling alley“.

 


pojídání chipsů s veverkou v parku :)

Bohužel jaksi zapomněl zjistit přesnou lokaci a tak jsme se asi v 8 večer vydali do údajně 30 minut vzdálené části města. Po vystoupení z metra a autobusu všem lehce zatrnulo: jak jsem se dozvěděl později, Dorcester je asi nejnebezpečnější čtvrť celého města a podle toho to také vypadalo. Následovalo zmatené bloudění liduprázdnou čtvrtí, do kterého se spustila šílená bouřka, déšť jako v tropickém pralese, blesky všude kolem nás, no prostě šílenství.

 


Ice Cream Social

Když jsme po dvou docela drsných hádkách v italštině a francouzštině zjistili, že podnik s bowlingem je za pětiproudou dálnicí, radši jsme to vzdali a vydali se opět zpátky. Následovalo asi půlhodinové čekání na autobus, při kterém nás málem přepadla dvojice lehce ožralých místních wannabe gangsterů. Zkrátka parádní poslední večer.


25.07.2008 | 22:23 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Víkendová návštěva Niagara Falls

Třetí týden v Bostonu uběhl stejně rychle jako ty dva předchozí. Dopoledne škola, odpoledne pak většinou nějaká společná aktivita s ostatními lidmi z ELC. Jelikož se konečně trochu umoudřilo počasí, strávili jsme několik dní na pláži. Revere Beach se táhne několik kilometrů, a přestože to není California a voda je nechutně studená, pořád je to parádní pláž se vším, co k tomu patří.

 



Téměř pokaždé jsme hráli na boso fotbal nebo frisbee (což není na písku až tak jednoduché), což se mi jednou vymstilo – při jednom souboji jsem si zlomil prst na pravé noze. Se zlomeninou na noze toho ale stejně nemůžete moc dělat,, možná tak akorát zafixovat obvazem a tak jsem jenom sledoval lehce nepřirozené zabarvení onoho prstu a doufal že se to nějak spraví. Asi po dvou týdnech se všechno vrátilo do normálu a teď už téměř nic necítím.

 



Na víkend jsme se rozhodli podniknout další větší výlet, a sice Niagara Falls. Niagárské vodopády jsou jedním z míst, které by člověk jednou za život prostě měl vidět a těžko budu mít lepší příležitost se na tenhle skvost podívat. Objednali jsme tedy na internetu jakýsi poloorganizovaný dvoudenní zájezd, jelikož to opět přišlo na polovinu nebo ještě méně než cesta se školou.

 



Vstávání v sobotu ráno v 5.30 bylo jednou z těch tmavších stránek téhle akce. Jelikož ve Winthropu o víkendu takhle brzo ani nejezdí žádný autobus, zavolali jsme si s holkama, který shodou okolností jely do New Yorku taxíka. V 6.30 už jsme nastupovali do autobusu společnosti Sunshine Travel. Čekala nás lehce úmorná cesta – Niagárské vodopády jsou z Bostonu vzdáleny zhruba 8 hodin nonstop jízdy, takže s přestávkami něco přes 9 hodin  cesty.

 



První zástavkou na trase bylo nádherné místo na kanadsko-amerických hranicích nazvané 1000 Islands. Jak název napovídá, jedná se o stovky malých ostrůvků roztroušených v obrovském jezeru. Nejsem si jistý, jestli jich je opravdu tisíc, ale pár stovek určitě. Tady nás čekala asi hodinová plavba na lodi s docela zajímavým komentářem. Většina ostrovů je vlastněna různými celebritami, finančními magnáty a dalšími slavnými osobnostmi – na tom největším je pak nádherný středověký hrad, kde se v úžasně romantickém prostředí konají každý den 4 a více svatby.

 



Po Tísici ostrovech nás čekaly další zhruba 3 hodiny v autobuse, po kterých jsme se konečně dostali do městečka se stejnojmenným názvem - Niagara Falls. Jelikož už bylo asi 7 hodin večer, konala se hodinová přestávka na večeři. Většina lidí včetně naší skupinky skončila v čínské All-you-can-eat restauraci, což byl zážitek sám o sobě. Za lidových 12 dolarů jste do sebe mohli nasoukat libovolné množství čehokoli. A výběr byl obrovský, desítky hlavních chodů, polívky, ovoce, dezerty, nejrůznější nápoje a nakonec neomezené množství zmrzliny. Po tomhle hodinovém obžérství mi bylo zase o trošku jasnější, proč jsou Američané nejobéznější národ na světě.

 



Následoval konečně přesun k samotným vodopádům. Vidět tuhle atrakci v noci je možná ještě větší zážitek než ve dne, protože všechno je krásně nasvětlené a má to takovou zvláštní atmosféru. Bohužel nám celý víkend příliš nepřálo počasí a většinu pobytu lehce pršelo.




Po krátké prohlídce už následoval přesun do hotelu, který byl pouhých pár minut od vodopádů. Jelikož nepřálo počasí, většina lidí byla dost unavená a ráno nás čekalo opět brzké vstávání, strávili jsme asi hodinu s partou holek z Kolumbie v hotelovém lobby a něco po půlnoci šli spát.

 



Druhý den nás čekal hlavní program celého zájezdu. Rychlá snídaně a pak už několik zastávek přímo u Niagarských vodopádů. Viděli jsme povedený asi půlhodinový hraný film v tamějším kině o historii vodopádů, načež následoval ten hlavní zážitek: projížďka lodí přímo pod samotnými vodopády. Tenhle zážitek se vryje do paměti asi každého, kdo toto místo navštíví.

 



Před samotným odjezdem lodi z malinkého přístavu dostane každý modrou pláštěnku. Ze začátku se člověk trošku diví, k čemu to jako je, ale po pár minutách je všechno jasné. Loď vás totiž zaveze do samotného středu vodopádů, kde se na vás každou sekundu řítí obrovské množství hučící vody a i s touto pláštěnkou budete hezky promočeni. Za ten zážitek to ale stoprocentně stojí. Po krátkém okruhu ještě můžete vyšplhat po kluzkých schodech k vrcholku vodopádu, kde se situace opakuje – mnoho lidí ani na vrchol nevyleze, protože jsou totálně zavlaženi tříštící se vodou.

 



Posledních pár fotek a už se pomalu trousíme zpátky do autobusu. Čeká nás ona osmi až devítihodinová jízda zpátky do Bostonu. Naštěstí to není tak hrozné, každé tři hodiny se staví na odpočívadle, většina lidí stejně spí a na minitelevizích běží poslední americké trháky (s původem těchto filmů si nikdo očividně hlavu nedělal, jak napovídá watermark a protipirátská varování na obraze Bournova ultimáta). Někdy kolem osmé večer konečně přijíždíme do Bostonu a bohatší o další nezapomenutelný zážitek se rozcházíme do našich dočasných domovů…


20.07.2008 | 02:30 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Den nezávislosti v USA, víkend v New Yorku

Znáte ten pocit, kdy strávíte měsíc něčím, co vám na konci onoho měsíce připadá jako takový delší víkend? Něčím podobným procházím právě teď – dnes je to přesně měsíc ode dne, kdy jsem přijel do Ameriky a mě přijde, že jsem tu pár dní. Za tu dobu jsem toho stačil zažít tolik, kolik spousta lidí nezažije za celý rok. O desítkách lidí, které jsem za tu dobu stačil poznat, se ani nemá cenu zmiňovat – mnoho z nich plánuju snad ještě letos navštívit.

 



Tenhle příspěvek věnuju New Yorku, kde jsem strávil prodloužený víkend před pár týdny. Americký Den nezávislosti alias Fourth of July je tady opravdu velká událost, která se nedá srovnávat s žádným českým státním svátkem. Letos připadla tahle událost na pátek, což poskytlo ideální příležitost vyrazit na menší výlet právě do New Yorku.

 


Harlem


skrytá tvář New Yorku - odpadky všude


Zorganizovat celý zájezd bylo lehce frustrující – kvůli mírné neschopnosti většiny ostatních (a zvláště neustále se hádajících Italů) jsem si vzal na starost zařízení většiny věcí. I tak to ale bylo dost šílené – několik lidí řeklo, že pojedou, a pár dnů před odjezdem za mnou najednou přišli, že si to jako rozmysleli. Zaplacené ubytování a nakoupené lístky na autobus je jaksi netrápily.

 


This is Bronx baby...


New York je vzdálen zhruba 4 hodiny jízdy od Bostonu – v případě prázdných dálnic. My jsme měli to štěstí, že jsme jeli opravdu brzy ráno, kdy byl provoz ještě relativně slabý, takže jsme se nikterak významně nezdrželi. Slyšel jsem ale příběhy i o osmihodinové cestě a tak podobně.

 




propagace nového filmu Eddie Murphyho na Times Square

Doprava mezi Bostonem a New Yorkem je díky velké konkurenci několika dopravců dost levná. Greyhound, jeden ze symbolů Ameriky, je paradoxně jedna z dražších společností – největší podíl mají čínské společnosti Fung Wah a Lucky Star. První jmenována je ovšem jenom pro otrlé: příběhy o autobusech rozpadajících se doslova za jízdy, šílené manévry v úzkých uličkách Chinatownu, slepice a další zvířectvo převážené spolu s pasažéry a tak podobně.

 




Macy's - největší obchodní dům na světě


Lucky Star je na tom jenom o trochu lépe, ale jak to tak bývá, realita je většinou o něco lepší než tyto pověry. Za lidových $15 jsme se dostali velice slušným klimatizovaným autobusem do New Yorku bez jediného problému – přirovnal bych to k první jízdě s autobusem Student Agency po létech cestování s ČSAD. Když to porovnám s nejlevnějším vlakovým spojením, které stojí $76, nemám jediný důvod si stěžovat.

 



vlastenecká momentka

Ještě než se pustím do popisu detailů života v Big Apple, zmíním jeden zajímavý fakt. Moje škola pořádá každodenní aktivity pro studenty – přes týden většinou různé sportovní události, návštěvy muzeí, památek a podobně, a o víkendech pak jedno i vícedenní výlety do vzdálenějších míst. New York je samozřejmě také v nabídce, bohužel za zcela neuvěřitelnou cenu $350 za dva dny. Naše celkové výdaje byly zhruba třetinové a to jsme zůstali ještě o den déle. Někdo si tedy na nebohých študácích pěkně obohacuje konto.

 


5th Ave



Ground Zero


Po příjezdu do New Yorkského Chinatownu, který je největší na světě, jsme se vydali hledat naše ubytování – odložit věci, převzat klíče a vyrazit do města. Akce se zúčastnilo celkem 14 lidí, bydlících ve dvou různých hostelech, které od sebe však byly vzdáleny pouhých pár bloků. Tady asi přijde největší šok celého výletu: díky rezervaci pouhý týden dopředu, velkému počtu lidí v naší skupině a šílenství způsobeném oslavami Dne nezávislosti jsme bydleli v Harlemu. Ano, Harlem, Bronx, niggas.

 


MOMA: Museum of Modern Art



Financial District


Byl to totiž jediný přijatelný hostel, který byl ještě volný. O tom, že New York je nechutně ve srovnání se zbytkem USA nechutně drahý, se asi nemá cenu zmiňovat. Za jednu noc jsme včetně daní tedy zaplatili nějakých 43 dolarů, což je na hostel celkem dost. Skupinka několika Francouzů, kterým se to zdálo moc, se rozhodla druhou noc prostě nespát a zůstat celou noc vzhůru kdesi v New Yorku. Hodně, hodně šílený nápad, ale prý to nějak přežili.

 


pamatujete si Sám doma? :)



Brooklyn Bridge


První kontakt s nechvalně proslulou čtvrtí byl opravdu lehce šokující. Po vystoupení ze starého, špinavého metra jsme se ocitli ve čtvrti, která by asi osamělému turistovi nahnala hodně strachu. To, že jsme byli téměř jediní „bílí“ lidé na ulici asi není třeba zmiňovat. Abych to ale zase zbytečně nedramatizoval – náš hostel se nacházel v 129. ulici, což je ještě relativně bezpečná oblast. Od 135. ulice dál už se ale jedná o opravdové ghetto, kam se stále bojí jezdit i policie.

 

Apple store




Díky tomu, že jsme byli v relativně velké skupině, to ale nakonec nebylo až tak hrozné. Město se snaží již několik let udělat z Harlemu bezpečnější místo, a opravdu to není již tak horké jako před pěti či více lety. Návštěvou této čtvrti člověk pozná skutečnou tvář New Yorku se vším, co k tomu patří – kultura, lidé, styl života. Skupinky černochů vysedávajících na zápražích, poslouchajících stylovou muziku, připravujících rodinnou večeři a živě diskutujících o životních problémech jsou tu k vidění na každém rohu. Žádné nablýskané mrakodrapy.

 




Wall Street Bull

Náš hostel se ukázal jako pohodové místo. Ze začátku mě trochu vyděsilo, že byl obehnán plotem s ostnatým drátem a bezpečnostními kamerami, ale to bylo asi hlavně pro lepší pocit přítomných batůžkářů. Jelikož jsme měli celou místnost pro sebe (7 kluků a 1 (statečná) holka), nemuseli jsme řešit žádné problémy s ostatními lidmi, ke kterým občas v hostelích dochází. Holt když se chce jednomu spát a někdo jiný zrovna vypil půl lahve vodky, může to vést k lehce nepříjemným situacím. Náš pokoj byl zařízen opravdu spartánsky, jednalo se vlastně pouze o 4 palandy, klimatizaci a jednu židli.

 





Po rychlém ubytování jsme se odebrali do města. Doprava v New Yorku je opravdu primitivní: díky systému čísel v názvech ulic se nemůžete ztratit. Stačí se vždy akorát podívat, na jaké Street a Avenue se nacházíte, a hned víte, na čem jste. Hromadná doprava je také slušná, i když opět často chybí klimatizace (nesnesitelné vedro) a všechno je stejně jako celé město nechutně špinavé (sem tam nějaká ta myš nebo krysa). Za jedno svezení metrem nebo autobusem zaplatíte 2 dolary s možností zakoupení jednodenních či vícedenních jízdenek. Jelikož je ale celé město opravdu „walkable“, není třeba užívat MHD příliš často.

 


Empire State Building


Za ty tři dny jsme stačili navštívit víceméně všechno důležité, co New York nabízí. Socha svobody, Staten Island, Empire State Building, několik zajímavých muzeí, Times Square, Central Park, 5th Avenue, SoHo, Broadway, Madison Square Garden, Little Italy a mnoho dalších míst. Přestože jsem zvyklý opravdu hodně chodit, na konci každého dne jsem byl nedaleko totálnímu vyčerpání. Díky státnímu svátku bylo mnoho přístupnu zcela zdarma, takže jsme ušetřili nemalé peníze na vstupném

 





První večer jsme za deště shlédli masivní ohňostroj v hodnotě 1 milionu dolarů, který byl odpálen z 5 různých lodí rozmístěných kolem Manhattanu. Během asi 30minutové show jsem zahlídnul několik efektů, které jsem nikdy předtím neviděl – asi nejzajímavějším byl moment, kdy se všechno jakoby zastavilo – snad půl minuty byly po celém nebi nehybně svítící barevná světýlka. Doteď to nechápu. Emotivní byl také moment, kdy někdo v davu začal zpívat americkou hymnu a postupně se téměř všichni přidali. Co jsem tak slyšel, tak v Bostonu jsou oslavy 4.července ještě mnohem masovější záležitostí.

 





New York je ve srovnání s tím, co jsem zažil, opravdu jiným světem. Všechno je mnohem větší, rychlejší, dražší, ucpanější. Ulice doslova přetékají lidmi, vidět Times Square v noci vyžaduje opravdu hodně trpělivosti. Mrakodrapy jsou tak vysoké, že se vám často ani nevejdou do hledáčku foťáku. Druhý den jsme si samozřejmě nenechali ujít famózní Apple Store na páté avenue, který pro mnoho lidí slouží hlavně jako bezplatná internetová kavárna. Večer jsme opět slušně znaveni dali pár utkání ve stolním fotbálku proti několika Španělům (a Španělkám) na zahradě hostelu a vyčerpáni rychle usnuli.





DVD s nejnovějšími filmy za dolar - zaručeně legální

Cesta zpátky v neděli odpoledne se obešla také bez problémů se zastávkou na pozdní oběd v Burger Kingu, i když jsme museli chvíli čekat na volný autobus. Několik Číňanů emotivně křičících něco v mandarínštině na bezradný dav Američanů čekajících na autobus byl jeden ze zážitků, který mi utkvěl v paměti. Totálně unaveni jsme se někdy kolem osmé dostali zpátky do Bostonu, kde jsme se rychle rozloučili a vydali do našich dočasných domovů, dospat tuhle nezapomenutelnou třídenní akci.


14.07.2008 | 07:01 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Boston: Korejská party a Museum of Science

Bavit se se sklenicí piva v ruce je v Americe poněkud komplikované, zvláště pokud je vám méně než 21 let. Boston je domovem několika slušným klubům a mnoha barům, ale dostat se dovnitř může být trochu problém: legální věk pro pití alkoholu je právě zmíněných 21 let a na nějaké přimhouření oka nebo falešné občanky se tady nehraje. U vchodu do každého baru totiž nekompromisně ochranka kontroluje ID všech osob, jejichž věk se nápadně přibližuje kritické hranici 21 let. Co víc, vaší občanku si ve většině případů naskenují a uloží do centrální databáze, takže nějaké podvody nepřipadají v úvahu. Pro mě by to nebyl problém, ale většina ostatních studentů je mladších než 21 let a jít do klubu ve dvou lidech je celkem nuda.


Na tenhle problém ale luxusně vyzrála parta Korejců: předminulý pátek uspořádali opravdu stylovou party. Jelikož se málokomu chtělo jít do baru, kde zaplatíte 6 dolarů za třetinku piva a nejdýl ve 2 vás stejně se zavíračkou vyhodí, skončilo to nakonec úplně jinak: nevím koho přesně to napadlo, ale v pátek večer prostě Korejci někde sehnali 3 místnosti v luxusním apartmánu ("suite") jakéhosi hotelu, s kuchyní, gigantickou plazmovou televizí, luxusním ozvučením. Lednička po okraj narvaná plechovkami několika druhů piva, koly, alkoholu a dalších věcí. Americké hot dogy, korejské kulinářské specialitky, spousta masa, chipsy a tak dále, navíc s vědomím, že se nemusíte bát o případné zničení vybavení bytu nebo problémy se sousedy. How cool is that?!


Na akci se objevilo odhadem tak 40-50 lidí, což do normálního bytu těžko nacpete, tady to nebyl problém. Jelikož je doprava v Bostonu dost katastrofická, poslední spoje jezdí něco po půlnoci a na nějaké noční autobusy a jízdní řády se tu nehraje, většina lidí odcházela lehce před dvanáctou, což ale bohatě stačilo. I tak mě ale čekala tradiční 30 minutová procházka nočním městem, poslední autobus prostě nějak nepřijel.


V sobotu jsme se vydali do Museum of Science, z kterého jsou všechny fotky u tohoto článku. Původní plán byl sice whale watching, ale díky špatnému počasí jsme se nakone rozhodli pro muzeum. Moc jsem z toho nadšený nebyl, protože toulání se po muzeích není zrovna moje představa zábavy, ale ve finále jsem byl velice příjemně překvapen. Museum of Science je bez debat nejlepší muzeum, v kterém jsem kdy byl. Důvod je jednoduchý: všechno je neuvěřitelně interaktivní. Každý návštěvník si může sám vyzkoušet obrovské množství exponátů, interaktivních hříček a experimentů - ve finále si tak návštěvu užijí i lidé, kteří by do podobné instituce v životě nevstoupili.


V celém areálu navíc probíhala zajímavá soutěž středních škol z celých Spojených států, kdy měly šestičlenné týmy sestavit z omezeného množství materiálu jakýsi větrný mlýn a s pomocí silného větráku a kladky pak zvednout v co nejkratším čase speciální závaží. Za těch cca 300 Kč, co jsme zaplatili za vstupné, to rozhodně stálo. Pražské Národní technické muzeum je oproti tomuhle trapným odvarem, přirovnal bych to asi ke garáži plné moderních kombajnů vs. dřevěné stodole s rezavým ruchadlem. Po poněkud nudném Museum of Fine Arts se tak jednalo o příjemné překvapení.


V neděli mě pak čekalo seznámení se 4 novými spolubydlícími  - tři Italky a jedna Francouzka, které se mnou budou bydlet další tři týdny. Každý máme vlastní místnost, holky bohužel moc anglicky nemluví a mezi sebou upřednostňují pochopitelně italštinu, ale celkem se snaží. Moje hostitelská rodinka nás všechny vzala na menší procházku městem, kterou jsme ukončili v Chinatownu v jedné renomované restauraci. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit, ten podnik vypadal trochu jako špatné nádražní bistro, ale ochota obsluhy a hlavně kvalita jídla mě rychle přesvědčily, že ty ocenění na zdech jsou oprávněné. Usměvaví Číňánci navíc neustále nosili další a další jídlo, které se kvalitou nedá srovnávat s tou českou "čínou", tohle byla prostě jiná liga.


Po dvou polívkách, asi 4 hlavních chodech, dezertu a jasmínovém čaji jsem se sotva odvalil, rozloučil a odebral do Irish pubu, kde jsme měli sraz na sledování finále EURO 2008. Podnik byl okupován převážně Španěly v národních barvách, což moji němečtí přátelé vzhledem k výsledku utkání nesli celkem špatně, ale atmosféra byla slušná (na to že bylo 2.30 odpoledne). Menší šok nastal asi 2 minuty před koncem při největším náporu, kdy byl přenos zcela nečekaně přeřušen kvůli "thunderstorm warning" - američani prostě během finále mistroství Evropy usekli konec a radši odvysílali předpověď počasí...



robot Aibo - pes, který opravdu poslouchá



umělé tornádo



možnost ošahat si skutečné srdce





jak rychle dokážete nadhodit míček na odpal v baseballu?







10.07.2008 | 05:02 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

REAL AMERICAN HAMBURGER!

Několik návštěvníků vyjádřilo touhu spatřit pravý americký hamburger a tak jsem při jedné příležitosti pořídil tento dokumentární snímek. Těžko říct, jestli zrovna tohle ideální příklad toho skutečného hamburgeru, ale je to asi nejčastější podoba, kterou zde můžete spatřit. Abych byl konkrétní, jedna se o third-pounder, tedy zhruba 200 gramů masa a k tomu tuna oblohy. Kdo vyzkoušel klasický quarter-pounder ví, jaká obrovská porce to je, a tenhle "upgrade" je ještě mnohem masitější (doslova). K zdolání tohoto kousku potřebujete hodně hladový žaludek a i tak se na konci budete cítit opravdu nasyceni.


Pokud si pod pojmem hamburger vybavíte seschlý plátek odporné náhražky masa z McDonaldu, rychle na to zapomeňte - americká verze je kvalitou nesrovnatelně lepší. Místní fast foody, domácnosti i restaurace (ano, hamburger je často podáván i jako hlavní chod v mnoha lepších restauracích) také používají nesrovnatelně větší množství čerstvé zeleniny, což pravděpodobně místní občany utvrzuje v myšlence, že se jedná o zdraví prospěšnou stravu.

Nakonec ještě poznámka o četnosti konzumace tohoto junk foodu: během dvou týdnů mi moje hostitelská rodinka připravila hamburgery na domácím plynovém grilu dvakrát, a to je asi ještě dost pod standardem. Jak jsem psal již dříve, možnost najíst se zde na ulici je doslova na každém rohu, magické písmeno "M" v žluto-červených barvách je k vidění velice často. Cena je na místní  poměry směšně nízká a prakticky nižší než v ČR ($6 za menu s neomezeným množstvím refillů pití), sendviče jsou kromě klasických produktů totálně odlišné a hodně se tu hraje právě na tu zeleninu a zdravou stravu. Pohled na ulice a průměrného Američana ale představuje jasnou odpověď na otázku, jak to s tou zdravostí asi ve skutečnosti je...

eXTReMe Tracker