quatchbox:
kategorie:
HomeNovinky
Offtopic
Patche
Demoverze
Trailery
Screenshoty
Hardware
Software
Filmy
Cambridge
Vancouver
Osobní
Boston
Keňa
Odkazy
vyhledávání:
best of
Poprvé na Game blogu?komentáře:
19.02.16 - Sebo(Ladíme GTA: San Andreas)
10.11.15 - Josef
(PayPal měsíc v ČR: ne až takový zázrak)
04.11.15 - Martin
(Lékař v Kanadě: Zmrdispeak v praxi)
10.03.15 - lopol
(Nové filmy: (500) Days of Summer (2009))
05.03.15 - vasil
(Demo GTA: San Andreas ke stažení !)
archív:
staršíflickr:
ostatní:
Alicante, Benidorm, Moraira - geniální týden ve Španělsku
Jak jsem se zmiňoval již v předchozím postu o problémech s kreditními kartami, během letošního října jsem strávil zhruba týden ve Španělsku. Konkrétně se jednalo o oblast okolo Alicante, které je ještě asi 200 kilometrů jižněji od Valencie. Byl to vlastně geniální začátek nového semestru - celé září jsem byl v Keni, na pár dní se vrátil do studené České republiky a za chvíli zase odjel do Španělska, kde bylo nádherných 30 stupňů (oproti místním zhruba 5°C).
Celý výlet byl nevuěřitelně levný, jelikož jsem dokázal sehnat opravdu výhodné letenky v kombinaci Wizz Air, Ryanair a Easyjet, takže jsem jel opravdu za pakatel. Lehce nepříjemné byly přestupy: cestou tam jsem měl asi 7 hodin na letišti Milan - Bergamo, zptáky mě čekala zase noc na letišti v Londýně. V Miláně už jsem ale byl, takže jsem věděl co mě na tomto letišti čeká. Naštěstí je kousek od letiště obrovské nákupní centrum, kam jsem se na věštinu času přesunul. Těch 7 hodin jsem si tedy značně zkrátil návštěvou několika obchodů a lehkým občerstvením za nepřemrštěné letištní ceny (výborná pizza a pravá italská zmrzlina!). Mimochodem docela nechápu, proč u nás máme tak neuvěřitelně drahé kafe, capuccino a další podobné nápoje, když v Itálii za ně nedáte většinou více než Euro a kvalita je minimálně o třídu výš.
Po zhruba dvouhodinovém letu už jsem vystupoval v Alicante. Tamější letiště je poměrně veliké a moderní, což není příliš časté u low-costových destinací. Autobusem do centra města je to necelá půlhodinka, lístek stál něco přes dvě Eura. Stala se mi tady taková vtipná příhoda, že jsem zapomněl vystoupit na zastávce kde jsem měl, a řidič mě pak zaboha nechtěl pustit ven. Autobus totiž jezdí pořád dokola mezi městem a letištěm a lehce arogantní Španěl mi tvrdil, že když jsem nevystoupil na poslední zastávce směrem do centra tak musím počkat na další celý okruh (WTF?). Vystoupit směrem na letiště jsem podle něj prostě nemohl (a opravdu mi ani neotevřel dveře). Celá situace byla o to vtipnější, že probíhala ve španělštině, ve které nejsem zrovna nejsilnější a anglicky řidič prostě neuměl. Anglicky se ve Španělsku totiž celkově příliš nedomluvíte. Nakonec jsem to nějak uhádal a vydal se těch několik zastávek zpátky pěšky.
Ubytování ve výborném hostelu bylo bez problémů, bohužel bylo celkem prázdno. Na pokoji jsem potkal dva Němce podobného věku a tak jsme se po krátké prohlídce města, večeři a dvouhodinovém spánku vydali společně prozkoumat noční život v Alicante. Při příchodu jsem ještě prohodil pár slov s pohodovým chlapíkem na recepci, který mi doporučil několik klubů a barů. Ve Španělsku se chodí za zábavou opravdu pozdě, většina míst ožívá teprve o půlnoci, a tak jsme kolem desáté usedli do jedné hospody se stolky uprostřed ulice a objednali pár španělských piv, které překvapivě nebyly vůbec špatné a navíc byly v nějaké promoakci snad za euro, tzn. stejně drahé jako u nás.
Vedle nás seděla jakási skupinka starších holek z Kanady a Irska, tak jsme se dali do řeči a zbytek večera strávili víceméně společně. Holky měly opravdu radost, že můžou mluvit anglicky, protože celý týden prý slyšely jenom španělštinu. Kolem půlnoci jsme se přesunuli na jakousi erasmus party a pak ještě do dalšího klubu, kde to jelo prakticky až do rána. Překvapily mě opravdu docela nízké cenové relace ve Španělsku, drinky nebyly vůbec drahé a celkově se cenová hladina pohybovala téměř jako u nás. Někdy dlouho po půlnoci jsme se odebrali zpátky do postelí a znaveni konečně usnuli. To jsem ještě netušil, že následujících 8 dní bude mít úplně stejný průběh a příliš spánku mě tady nečeká...
Druhý den jsem se vydal na vlakové nádraží, kde jsem měl vyhlídnutý spoj do Teulady. Malé městečko asi dvě hodiny cesty od Alicante bylo mojí přestupní stanicí na cestě do vesničky zvané Moraira, kde jsem strávil většinu času. Místo vlaku mě ale čekalo spíše takové metro, které jelo chvilku pod zemí, chvilku nad zemí. Cesta samotná ale byla úžasná - hned za pobřežím se totiž rozpínají obrovské hory a vy tak na jedné straně vidíte zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada a na druhé straně strmý sestup k plážím u Středozemního moře.
V Teuladě už čekalo několik známých, s kterými jsem měl společnou cestu dál. Zavolali jsme si dohromady taxi (autobusy tady zrovna často nejezdí), které za chvíli přijelo. Řidič nám ale řekl, že se tam všichni nevejdeme, tak jsme se s ním opět chvíli (španělsky) hádali, načež nám zavolal větší auto, do kterého už jsme se vešli všichni.
Následujících asi 5 dní jsme strávili v okolí Morairy většinou povalováním na plážích, koupáním v moři (v půlce října!), divokými party do ranních hodin, prozkoumáváním španělské kuchyně (paella con marisco!) a vůbec pohodovým prázdninovým odpočinkem ve víru tance, sangrie a totální relaxace. Vědomí, že moji spolužáci právě sedí na nudných hodinách ve studené Praze mi dělalo obzvlášť potěšení. :-)
Jeden den jsme strávili také v Benidormu, což je vyhlášené turistické letovisko. Tohle město plné mrakodrapů žije prakticky jenom z turismu a jak jsme se mohli přesvědčit při prezentaci primátora na radnici, nabízí úplně všechno od perfektních hotelových služeb po zábavní parky a nejrůznější dovolenkové aktivity. Geniálně pitoreskní západ slunce nad Benidormem (viz foto) byl takovou zlatou tečkou nad celým dnem. Ve Španělsku je zakázáno pít alkohol na veřejnosti, takže se člověk musí chovat alespoň trochu nenápadně. Plážová promenáda ale úplně svádí k tomu, sednout si do písku a za zvuku příboje si v kraťasech a tričku vychutnávat lahodně vychlazenou sklenici sangrie. Nám stačilo sednout si za několik lehátek, kde nás nebylo prakticky vidět. Tenhle skvělý večer vyvrcholil v jakémsi karaoke baru přímo u pláže, kde jsme předváděli do pozdní noci svoje hudební (ne)umění a následně se odebrali nočním autobusem zpátky do Morairy.
Asi nemá cenu dále rozepisovat jednotlivé detaily tohohle výletu - fotky toho řeknou mnohem víc. Každopádně se jednalo o naprosto úžasnou dovolenou v době, kdy u nás skoro mrzlo. Doteď si pamatuji okamžik, kdy jsem jeden večer ležel v plavkách na pláži a druhý den stál promrzlý na pražské Ruzyni, a nemohl uvěřit tomu, jaké počasí a pochmurná nálada tady panuje. Vtipnější to bylo o to víc, že jsem musel jet z letiště rovnou do školy - v kraťasech, žabkách a triku s mikinou. Už jsem si totiž nemohl dovolit další zameškané hodiny po téměř měsíci nechození do školy. Ty pohledy všech lidí zachumlaných v kabátech s čepicí na hlavě byly opravdu vtipné. :-) Alicante na mě udělalo obrovský dojem, poznal jsem tam spoustu skvělých lidí, a jsem si naprosto jistý, že se do tohohle klenotu Andalusie již brzy vrátím.
VISA, Španělsko, platební karty a zbytečné pojištění
Nová karta je mnohem hezčí než ta předchozí (škoda, že si člověk nemůže udělat vlastní design jako u ČS), ale má jednu podstatnou vadu - bezpečnostní čip. Moje minulá embosovaná VISA Classic byla bez čipu, takže se při placení stačilo podepsat a bylo hotovo. Nyní si tedy budu muset zapamatovat PIN a při každém nákupu ho zadat, což považuji za poměrně otravné (jelikož si opravdu nepamatuji všechny svoje PINy). Na druhou stranu je to asi chvályhodná bezpečnostní iniciativa ze strany banky, vzhledem k nedávnému případu odcizení statisícíců údajů o kartách lidí z celého světa. Nová karta navíc platí příjemných 5 let (ta předchozí byla tuším že jenom na 2 roky).
S touto aférou souvisí i můj pobyt ve Španělsku. V této zemi jsem totiž letos byl a stejně jako asi dalších 100 000 Čechů tam platil kartou. Takže bych měl být potenciálně na seznamu ohrožených klientů. Naštěstí moje návštěva proběhla až na začátku října, což je již údajně období, kdy bylo vše v pořádku. Z účtu mi žádné peníze záhadně také nezmizely, takže se snad není čeho bát.
Co se placení s podpisem, bez podpisu a bez PINu týče, můžu přihodit poměrně zajímavý poznatek. Jak bylo zmíněné v tisku, některé internetové obchody ani nechtějí bezpečnostní CCV kód uvedený na zadní straně karty. Sám jsem se s takovým obchodem setkal a neměl jsem z toho zrovna dobrý pocit - zaplatit jsem ale musel, protože nebylo žádné jiné, bezpečnější alternativy. Zloději pak ale stačí znát číslo samotné, a může nakupovat v eshopech po celém světě. Stejně tak některé kamenné obchody bezpečnost moc neřeší: hlavně v Americe se mi několikrát stalo, že prostě kartu projeli, strhli peníze a žádný PIN ani podpis nechtěli. To mě poněkud překvapilo - možnost zneužití je pak opravdu vysoká. Stejně tak si nedělám iluze o důkladnosti kontroly podpisu při placení, napodobit nějakou čmáranici je opravdu jednoduché a jen málokterý prodejce i u nás to kontroluje.
Poslední komentář přidám ohledně pojištění platebních karet. Tahle služba donedávna generovala bankám velice slušný zisk a pouze naprosté minimum klientů opravdu potřebovala kartu zablokovat. Konkrétně u ČSOB je základní varianta pojištění za 150 Kč, dříve to tuším bylo ještě víc. Základní verze nabízí krytí snad jenom do 15 tisíc Kč, pro vyšší limity si musíte opět připlatit. Bez pojištění vám za zablokování karty ČSOB naúčtovala drsné 2000 Kč. Od 1.listopadu ale díky nové směrnici EU musí všechny banky zablokovat kartu zdarma a celkově došlo k zlepšení bezpečnosti ve prospěch klienta. Banky se ale nechtějí připravit o možnost snadného zisku a tak se mi dneska na mojí pobočce snažili celkem okatě ono pojištění stejně prodat (resp. mi tvrdili, že už ho není možné zrušit). Jak už to tak bývá, po chvilce naléhání ale nakonec zázračně nějakou cestu našli...
6. semestr na VŠE aneb říkejte mi pane bakaláři :)
4IT314 Podnikové informační systémy 1
Poněkud nepřehledný a zmatený předmět zaměřující se na nejrůznější podnikové informační systémy. Na cvičení jsem měl pana Otu Novotného, což je údajně uznávaná autorita v oboru a zároveň autor mnoha knih k této tématice. Díky jeho "celebrity-like" statusu se však tento cvičící na cvičeních příliš nevyskytoval, což je tak trochu problém. Na přednášky bylo téměř zbytečné chodit, jelikož se stejného znalostního efektu dalo dosáhnout stažením a přečtením prezentace z internetu za třetinový čas. Na cvičeních bylo potřeba odevzdávat docela dost materiálů, projektů a esejí. Specialitou byl naprosto otřesný a nepoužitelný software Microsoft Axapta, s kterým jsme museli pracovat. Závěrečná ústní zkouška byla však spíše pohodová, hezky jsme si popovídali a většina lidí se známkou 1-2 v indexu odcházela domu. Jako takové nahlédnutí do světa ERP, CRM, EAM, SCM a dalších podivných zkratek poměrně zajímavé, jinak ale nepříliš použitelné.5HP436 Internetová žurnalistika
Předmět, který mi byl mnohými doporučován, vzal jsem si ho zcela dobrovolně nad rámec studia. Ve výsledky ovšem převážně zklamání, moc nového jsem se nedozvěděl. Cvičení a celou výuku vedl vedl Ing. Marek Roll, zaměstnanec Hospodářských novin, respektive internetové sekce iHned. Takovým highlightem celého kurzu měla být návštěva redakce iHned s možností spolupráce na tvorbě zpráv. Já jsem bohužel termín vypsaný na tuto exkurzi prošvihnul a podle referencí ostatních jsem zase až tak o moc nepřišel. Pan Roll mi přišel spíše jako novinář než internetový odborník, což je oblast, které mě zase až tak nezajímá. Dozvěděli jsme se tedy něco interních informací o fungování internetového zpravodajského serveru, něco o fungování běžné redakce, ale jinak spíše zklamání. Veškerá práce spočívala v psaní zadaných tématických článků na školní blog (zpráva, reportáž, interview, ...) a vypracování týmového projektu na téma nový zpravodajský web.2RO162 Španělština pro ekonomy - základní úroveň II
Další pokračování španělštiny, tady asi není moc co dodávat. Vyučující jsem měl stejnou jako minule, jelikož jsem s ní byl spokojen. Španělsky jsem se tradičně moc nenaučil, těch 13 hodin je prostě hrozně málo a chyběla tam nějaká větší motivace. Hodiny probíhají většinou prací na cvičeních v učebnici, uvítal bych mnohem více mluvení. Byla nutná poměrně důkladná příprava z hodiny na hodiny (nová slovíčka, gramatika, úkoly). Paradoxně týden ve Španělsku mi dal zhruba stejně jako skoro půl roku ve škole...11F201 Finanční teorie. politika a instituce
Nenáviděný předmět, který jsem opakoval. I letos na něm vyhořelo obrovské procento studentů, kteří si museli kvůli tomuto jednomu předmětu prodlužovat studium o půl roku. Na přednášky jsem už nechodil, ty jsem měl zpracované z minula a cvičení u tohoto předmětu pro náš obor nejsou. Závěrečný test byl opět brutální, nepříjemné slovní hříčky, kreslení grafů, výpočet příkladů a obrovské množství teorie. Naštěstí už jsem se tentokrát učil fakt na 100% zhruba týden v kuse, takže to vyšlo...5HD226 Dějiny dvacátého století I.
Volitelný předmět, který jsem si zapsal také nad rámec studia. Měl jsem vlastně už dostatek kreditů a nemusel se hnát za dalšími předměty, tenhle předmět měl ale tak pozitivní reference, že jsem na něj stejně chodil. Výuka probíhala formou přednášek docenta Martina Kováře z UK jednou týdně a kupodivu stačila opravdu pokrýt téměř celou polovinu 20. století. Přestože jsem hlavně díky nepříjemným vyučujícím na gymnáziu dějepis neměl příliš v lásce, tohle mě opravdu bavilo a výklad byl tak zajímavý, že jsem se na testy prakticky nemusel učit a většinu informací si pamatoval přímo z hodiny. Vřele doporučuju.4SA312 Teorie a praxe informačních systémů
Totálně zmatený a zbytečný předmět v podání Tondy Rosickýho, vyhlášené to persony fakulty informatiky VŠE. Pod honosným názvem se skrývá neuvěřitelná kombinace filozofie, psychologie, informatiky a mnoha dalších, zdánlivě nesouvisejících oborů. Pan Rosický je bezesporu chytrý člověk a dá se s ním i celkem rozumně bavit, jeho výklad je ale téměř nevstřebatelný a neuvěřitelně zmatený - jedná se o skoky mezi tématy, časem a člověk prostě nestíhá vnímat žádné souvislosti. Již tradiční je u podobných osob kombinace brutálních nároků na studenty co se aktivity týče a vlastní dezorganizovanosti - úkoly na poslední chvíly, nepřehledná zadání, typografické chyby, prostě bordel. Prakticky každý týden jsme museli vypracovávat nelidsky dlouhé eseje, seminárky, překládat zahraniční publikace a vůbec se člověk hodně zapotil, aby se nějak dostal k závěrečné zkoušce. Ta už byla spíše formalitou a shrnutím předchozí aktivity. Snaha vyučujícího změnit naše myšlení a pohled na svět pravděpodobně byla příliš velkým cílem a přestože jsem si uvědomil pár zajímavých informací, bylo to převážně pravidelné týdenní utrpení.Obhajoba bakalářské práce
Bakalářskou práci jsem napsal prakticky za 14 dní, jelikož jsem si vybral vlastní téma o kterém jsem toho poměrně dost věděl. Na rozdíl od ostatních jsem tak nemusel využívat příliš literatury a trávit dlouhé hodiny v knihovně. Přesto to byl neuvěřitelný záběr a mnohem více práce, než jsem očekával. Některé dny jsem na bakalářce pracoval opravdu od probuzení do usnutí a asi si dovedete představit, jak se po takovém dnu člověk cítí. Vtipné bylo, že můj vedoucí práce si ji prakticky nepřečetl a teprve po urgenci vedoucího katedry se začal alespoň trošku angažovat (což mi dal následně pěkně sežrat). Jinak obhajoba samotná za 1, dvě doplňující otázky jsem v klidu zodpověděl, posudek byl také pozitivní, takže všechno v pořádku.Státní zkouška ze studijního oboru
Nakonec to nejlepší - státnice. Díky bohu, že na novém evropském studijním plánu již není třeba dělat bakuli ze 4 předmětů, jako tomu bylo ještě rok před mým nástupem. V mém případě se jednalo o souhrnou zkoušku z informatiky, zahrnující všechny odstudované informatické předměty a ještě něco málo navíc. Jak si můžete všimnout, poslední semestr jsem měl opravdu nabitý - standardně většina studentů má tak 3 předměty a tudíž dost práce na bakalářku a přípravu na státnice. Já toho měl trošku víc a tak nebylo moc času se připravovat. Realita byla taková, že 3 dny před státnicema jsem psal poslední test z veřejných financí, takže jsem se začal učit až ty 3 dny před státnicema, dříve to prostě nešlo. Hodně lidí mi to doteď nevěří, normálně se studenti připravují tak dva týdny, já ale jednoduše více času neměl. Tři dny nonstop učení a pročítání zhruba 400 stránek výpisků nakonec stačily a já si odnesl od státnic tu nejlepší známku. Možná na tom mělo trošku podíl štěstí, vytáhl jsem si pro mě docela sympatickou otázku a ani nestačil odvyprávět všechno co jsem si připravil. Každopádně jsem z toho měl dobrý pocit, uzavřený index a titul před jménem. Tak dobrý pocit, že jsem ještě ten večer koupil letenky a dva dny na to odjel na týden na zaslouženou dovolenou do Portugalska. :)Tilburg, Nijmegen, Amsterdam - dva týdny v Holandsku
Pro inspiraci nahraju alespoň pár fotek z letních dvou týdnů v Holandsku. Celkově na mě tahle země udělala neuvěřitelně pozitivní dojem (a to není vlivem všudypřítomných coffee shopů :-D). Nizozemí je neuvěřitelně moderní, bohaté a hlavně příjemné. Jedná se totiž o poměrně malou zemičku, kterou díky rovinatosti tamější krajiny projedete na kole za pár dnů. A že je to poježdění! Naprosto všude jsou totiž speciální pruhy pro cyklisty, kola mají přednost před auty, není problém nikde zaparkovat, váš bicykl se i nezamknutý bude cítit mnohem bezpečněji, a vůbec, celá doprava tím nabírá úplně jiné rozměry. Na kolech v Holandsku jezdí všichni, od pubertálních floutků po manažery a manažerky v oblecích (občas to vypadá docela vtipně).
Celkově se jednalo o dva neuvěřitelně pohodové týdny strávené se skvělými lidmi v nádherné zemi. Dokonce mě to nadchlo na tolik, že jsem uvažoval o magisterském studiu právě v Holandsku - zatím jsem se ale k tomuto kroku ještě nějak nerozhoupal...
Jak známo, obraz vydá za tisíc slov, takže tady je pár fotek:
kola. všude. nádraží v Eindhovenu.
zábavní park Efteling, taková holandská podoba Disney Worldu.
jedeeeeeeeeeeeeeem :)
zákaz kouření? ideální místo na odložení cigarety.
občas se člověk i trochu namočil...
můj jednorychlostní, lehce prorezlý stroj, který mě provázel celé dva týdny
na pořadnou party je potřeba se důkladně připravit =)
první návštěva coffee shopu. dáte si gram marihuany nebo třeba nějaký hašiš? :)
nádherný statek na venkově kde jsme pár nocí spali...
:-)
klasický symbol Holandska (mlýnů tam překapivě není příliš mnoho)
vemeno =)
došlo i na nějaké to koupání, i když voda nebyla zrovna nejteplejší...
troška umění v kostele v Tilburgu
Amsterdaaaaaaaam!
klasická zástavba v Amsterdamu
nesměla chybět projížďka vodními kanály
nejfotografovanější objekt ve městě...
lehce nevkusná, přesto typická architektura v moderních čtvrtích větších měst...
výhled od mlýnu v jakémsi přířodním muzeu (tušímže Arnhem)
a tohle jsem si přivezl na památku :)
Týden v Portugalsku, část II. - Porto
Cesta samotná probíhala v pohodě, až na fakt, že jsem si původně sednul do první třídy, jelikož tam bylo téměř úplně prázdno. Doufal jsem, že i v Portugalsku funguje podobný systém jako u nás - když nikomu neblokujete místo, můžete sedět kde chcete. Tahlě představa padle poměrně rychle s příchodem průvodčího, který mě dost nevybíravým způsobem vyhodil do vagónu 2.třídy. Asi po půl hodině sezení se situace opakovala, tentokrát mě však vyhazoval jakýsi Portugalec, který neuměl ani slovo anglicky. Až pak jsem pochopil, že všechny jízdenky včetně druhé třídy mají svoje vyznačené místo, na kterém byste měli sedět. Přesunul jsem se tedy o ještě jeden vagón dál a pak už bylo všechno v pořádku.
Hned po příjezdu do Porta jsem se dal do řeči s nějakým párem z Francie zhruba mého věku, kteří také právě přijeli z Lisabonu a stejně jako já o měste prakticky nic nevěděli. Mimochodem tahle dvojice měla 21-denní jízdenku na všechny vlaky v Evropě a prý už stačili projet asi 4 města a teď je na řadě Portugalsko - docela zajímavá alternativa ke klasickému cestování letadlem do jedné destinace a zase zpátky. V Portu funguje supermoderní a velice rozlehlé metro, které vás komfortně vezme téměř kamkoliv (i na letiště). Stejně tak ale téměř na každé druhé zastávce stojí revizoři, takže jezdit načerno se opravdu nevyplatí.
Po několika zastávkách a živé konverzaci s Francouzi (kupodivu nebyli tradičně namyšlení žabožrouti, kteří nemluví jinak než francouzsky) jsem se odpojil a vydal se pěšky směrem k bytu mého kamaráda. Na zadané adrese jsem zazvonil, ovšem místo očekávané tváře na mě z balkónu vykoukla jakási holka zhruba mého věku a začala se vyptávat co jsem zač - kamarád ještě nebyl doma a tahle holka očividně neměla ponětí, že dneska má někdo přijet. Nakonec ale všechno v pohodě dopadlo a Polka Monika mě pustila dovnitř a ubytovala. V pronajatém bytě bydleli dva Češi včetně mého kamaráda a s nimi další dva Poláci. S dorozumíváním tudíž nebyl celkem problém, protože nám Poláci celkem dobře rozumí (zatímco my se až tak nechytáme).
Po příchodu mého kamaráda jsme strávili několik hodin živou diskuzí, přece jenom jsme se asi půl roku neviděli. Na Portugalsko a Porto jsem slyšel jenom chválu a všechny ty fotky a historky ve mě probudily ještě větší touhu vyrazit také někam do ciziny na Erasmus - bohužel na VŠE je to poněkud obtížné, protože je hrozný přetlak zájemců a nedostatek míst. Večer už jsme ani nikam nešli, všichni včetně mě byli dost utahaní, navíc nás čekal další dost divoký den.
Druhý den jsem vyrazil s partičkou mých dočasných spolubydlících do jejich školy, podívat se na lekci angličtiny, kterou vedla prý velice sympatická lektorka. Stejně jako ve Španělsku tak ani v Portugalsku nikdo moc neřeší čas a nějaké pozdní příchody, takže když jsme asi v 11 přišli zhruba o 20 minut později do probíhající hodiny, nikoho to kupodivu moc nevzrušilo. Vyučující Cristina se jenom podivila co jsem zač, tak jsem se představil, trošku jsme si popovídali a dál se účastnil výuky jako normální student bez jakýchkoliv problémů. Ta mentalita je prostě úplně jiná, uvolněnější a pohodovější. Zhruba po hodině výuky jsme vyrazili do školní kantýny na oběd a já se pak oddělil od ostatních a vrátil se zpátky do centra města, udělat si menší prohlídku.
Svojí cestu jsem začal v informační kanceláři, kde mě vybavili parádní mapou a řadou prospektů. Rovnou jsem se zeptal, co stojí za návštěvu a co jsou zbytečné turistické atrakce, sympatická slečna mi zakroužkovala na mapě pár míst a já se vydal zjistit, proč o tomhle městě všichni mluví jako o ráji na zemi.
Bylo by asi vhodné podotknout, že ten večer se měl konat jeden z největších svátků celého roku - St. Joao. Joao je nejběžnější jméno v Portugalsku, anglicky je to John, česky pak samozřejmě Jan / Honza. Byl to tedy i můj svátek a celé město se připravovalo to pořádně oslavit. :-)
Portugalci si umí užívat života, a St. Joao byl ukázkovým příkladem, jak taková party probíhá. Zapomeňte na nějaký uzavřený klub, tady se paří jedině přímo v ulicích! Po celém městě se začali stavět nejrůznější pódia a altány, zvuková aparatura a na každém rohu byl stánek s občerstvením. Všichni se chystali na večerní smršť, kdy prakticky celé více než milioné město vyjde do ulic a začne se bavit.
Do večera ale pořád ještě zbývalo poměrně hodně času, zvlášť vezmete-li v úvahu, že večeře se podává většinou tak v 9-10 večer a paří se zhruba od půnoci. Měl jsem tedy dost času projít si ty nejzajímavější památky města, v klidu vyzkoušet místní kuchyni a vůbec si užít pohodové odpoledne.
V celém Portugalsku je v létě opravdu vedro, i když to není tak hrozné jako třeba v Madridu, díky přítomnosti oceánu. I tak je ale možné ve městě najít různě se povalující a odpočívající lidi, kteří se snaží schovat před horkými paprsky slunce (tenhle se teda moc schovat nesnažil :).
Pohodová odpolední siesta.
Porto, to je spleť nejrůznějších domečků, baráčků a chatrčí. Každý barák je originál, každý vypadá jinak, je jinak vysoký, má jinou fasádu. Přestože je většina budov značně omšelá a zanedbaná, má to svoje neuvěřitelné kouzlo.
Děti se před horkem snaží trochu zchladit v jedné z kašen. Možná i nějaká ta rybka se tam dá ulovit. :)
Cestou k řece Duoro se vám začne otevírat naprosto dechberoucí výhled. Kaskádovité budovy na obou stranách řeky, gondoliéry čekající na bohaté turisty a remorkéry tahající náklady dřeva nebo dalších surovin. Člověk se prostě jenom zastaví a užívá si ten nádherný výhled.
Pohled na samotné centrum města, čtvrť Porto.
Jeden z vysutých mostů přes reku Duoro. Nahoře jezdí tramvaj, dole pak auta.
Tady můžete vidět nejdůležitější součást celého svátku St. Joao - plastová pískající kladiva. Celou noc se totiž těmito kladivy mlátí lidé do hlavy, přičemž každý úder vydává pronikavé písknutí. Člověk si to nedokáže příliš dobře vybarvit, dokuď to nezažije na vlastní kůži, ale představte si prostě pár tisíc lidí navzájem se mlátících do hlavy kladivama. Neuvěřitelná sranda. Zvlášť když můžete přijít za kýmkoliv a prostě ho jemně praštit kladivem, a on nemůže dělat vůbec nic, akorát se usmát. Tradičním cílem jsou pochopitelně policisté a nejrůznější modelky, na kterých jsme se taky dost vyblbli. Už jenom kvůli tomuhle svátku se chci do Porta někdy v budoucnu rozhodně vrátit.
Tady už jsem u večeře vybaven kladivem na večer. Nejvtipnější na celé oné mlátící akci, kvůli které se do Porta sjíždějí tisíce turistů, je to, že podle nějaké pověry by se měly tlouct hlavně holky, obzvláště blondýny. Když jsem se tak v podvečer procházel s tímhle kladivem v ruce, bylo velice vtipné pozorovat pohledy okolních slečen, jak nervózně vyhlížejí, jestli na ně náhodou nevyběhnu. Jedna trojice blondýn přede mnou dokonce se smíchem utekla, a to jsem je ani nijak nepronásledoval. Večer ale stejně nikdo neunikne, protože kladivo v ruce má prakticky každý.
Pobřeží města v noci, v ulicích pulzují davy lidí. Někdy to bylo až nepříjemné, prodírat se nekonečnými davy. Vtipné bylo také když policie zavřela most, vyfocený na jedné z fotek o kousek výš. Ten se totiž z náporu neskutečného množství lidí začal celkem solidně houpat, takže člověk měl opravdu pocit, že se za chvilku roztrhne.
Půlnoční ohňostroj odpalovaný z lodí na řece. Po tomto ohňostroji vlastně celá akce teprve začíná a davy lidí se začnou přesouvat do centra města, kde hraje živá hudba, tancuje se, pije se. Paří se až do rána, většina lidí se za svítání vydá na pláž, kde se ty odvážnější vykoupou ve studeném oceánu. My jsme samozřejmě taky zůstali vzhůru hodně dlouho a do postele ulehali již za denního světla.
Další den byl vyloženě odpočinkový, probudili jsme se něco po poledni a já už se vydal akorát oblídnout místní pláž. Příjemná písečná pláž je v ostrém kontrastu s opravdu studeným mořem, takže se moc lidí nekoupe, i když je dost horko.
A nakonec Hannes a moře. :))
Večer už jsme akorát koukli na nějaký film, otevřeli si k tomu láhev portského a relaxovali. Mě čekal zhruba v 7 ráno odlet zpátky domů, a tak mi to vlastně i vyhovovalo. Cesta na letiště metrem byla bezproblémová, let s RyanAirem taky. Lehce nepříjemný byl pouze sedmihodinový přestup na letišti Frankfurt-Hahn, protože z Porta žádné přímé lety do Prahy nejsou. Měl jsem s sebou ale spacák a karimatku, takže jsem si v klidu ustlal vedle nějakých Italů, dočetl knížku a za chvíli už nastupoval do letadla směr Ruzyně.
Lisabon i Porto mě opravdu oslnily a všem vřele doporučuju tuhle zemi navštívit - nebudete litovat. Já sám se pravděpodobně již příští léto vrátím právě kvůli "svému" svátku, do té doby budu mít na Portugalsko jenom ty nejlepší vzpomínky...
Týden v Portugalsku, část I. - Lisabon
Byla to vlastně taková narychlo plánovaná dovolená. V úterý dopoledne jsem se totiž stal bakalářem, odpoledne se rozhodl že teda pojedu, koupil lehce předražené letenky a ve středu večer už seděl v letadle do Lisabonu. Nějaký odpočinek jsem po téměř měsíci učení už opravdu potřeboval a tahle zahraniční cesta přišla opravdu vhod. Plán byl asi takový, že tři až čtyři dny zůstanu v Lisabonu a pak se přesunu nějakých 300 kilometrů na sever do Porta, kde studuje onen zmíněný kamarád.
Shodou náhod jsem v Lisabonu narazil na partu několika mladých lidí z celého světa, s kterými jsem vlastně strávil celou dobu. Abych to upřesnil, byly to 4 holky: Finka, Švédka, Američanka a Kanaďanka, všechny zhruba v mém věku. Hodil se i další známý - rodilý Portugalec, který nám ukázal všechna zákoutí města a doporučil, co máme navštívit. Tohle je samozřejmě mnohem lepší, než nějaký turistický průvodce (s kterým se stejně v 99% případů neobtěžuju), a tak jsme toho za těch pár dnů zažili opravdu hodně.
Taková typická ulička v Lisabonu. Tohle nádherné město se rozkládá na sedmi kopcích a tak neustále chodíte nahoru a dolu. I pro zkušené cestovatele je to docela makačka a občas se hodí vzít si nějakou tu lanovku nebo speciální tramvaj. Jinak se v Lisabonu stejně jako v celém Portugalsku opravdu nikam nespěchá, lidé mají spoustu času, jsou velice přátelští, příjemní a otevření. S angličtinou bych to viděl podobně jako u nás, alespoň s mladými lidmi se celkem v pohodě domluvíte. Hodně lidí umí také francouzsky.
V Portugalsku se každou chvíli něco slaví a většina takových party se odehrává přímo pod širým nebem, v ulicích města. Ulice jsou proto náležitě vyzdobené a celkově se jedná o velice zajímavý mix nejrůznějších architektonických stylů. Praktický každý barák má jinou omítku a všechno dohromady to působí až romanticky.
Modré nebe uvidíte v Lisabonu opravdu často - město je hodně na jihu, a tak jsou teploty přes 30 stupňů zcela normální. V kombinaci se zdoláváním vyvýšených částí města to může leckomu přivodit lehké zadýchání nebo úpal, proto se hodí s sebou vždycky mít alespoň něco k pití.
Přestože mnoho budov zůstává v nepříliš udržovaném stavu, mnoho majitelů se snaží své obydlí zkrášlovat a vylepšovat, a to hlavně zelení, což ve finále působí velice příjemně. Zelených ploch a různých parků je ve městě poměrně dost, rozhodně více než v Praze.
Jeden z nejvyšších bodů města, odkud je parádní výhled po okolí. Na levé straně je vidět část středověkého hradu (kde ale kromě několik zřícených hradeb prakticky nic není). V povzdálí je pak jeden ze dvou opravdu dlouhých mostů, které nápaditě připomínají americký Golden Gate Bridge.
Stačí popojet kousek mimo centrum a při pobřeží se hned objevují první pláže. Voda je opravdu čistá, pláže krásně písčité, ovšem poněkud přeplněné. Pro lepší koupání je potřeba si trochu popojet autem nebo vlakem za město.
Ráj na zemi. V tomhle případě se opravdu vyplatilo mít někoho místního, kdo nám ukázal tuhle dechberoucí pláž. Množství lidí už je mnohem přijatelnější, navíc tu jsou desítky wakeboardistů, kteří se prohánějí na vlnách atlantického oceánu. Ten je mimochodem neuvěřitelně silný, když jsem poprvé naběhnul do vody tak jsem se málem utopil.
Komu by se omrzela slaná voda, může zkusit i tento luxusní bazén. Všimněte se že téměř nikde nejsou žádní lidé (na tomhle obrázku není vůbec nikdo). Aby toho nebylo málo, našli jsme nedaleko bazénu nedotčenou krabici ještě horké pizzy a jelikož jsme byli po celém dni celkem hladoví, hezky rychle jsme jí sežrali. Zatím pořád žiju. :)
Tohle asi ani nepotřebuje komentář, prostě nádhera...
A ještě jeden snímek pro všechny, co zrovna teď sedí v práci. :-))
Jelikož nám ujel autobus z pláže a další jel zhruba za hodinu, rozhodli jsme se vzít to stopem. Přátelští Portugalci s tímhle opravdu nemají problém a do pěti minut už jsme si to uháněli v autě směrem do centra města. Je fakt, že v autě nebylo zrovna úplně čisto, ale bylo to zadarmo a hlavně pít se musí. :-D
V tomhle squattu jsem bydlel. Na první pohled to vypadá možná dost děsivě, ale bylo to naprosto v pohodě, byl to vlastně normální byt, akorát ta zahrada byla trochu specifická. Důvodem nebyla ani tak snaha ušetřit peníze za nocleh jako spíš možnost potkat hodně dalších lidí, což se také stalo, jak jsem zmiňoval výše. Kromě toho jsme večer udělali třeba pizzu na venkovním roštu nebo luxusní ústřice, takže jsem byl opravdu nadšený.
Když už jsme byli po pár dnech nasyceni Lisabonem, vyrazili jsme na menší výlet do okolí, za město. Na doporučení mého Portugalce jsme vybrali Sintru, což je neuvěřitelně malebná vesnička asi hodinu cesty vlakem z centra Lisabonu. Turistické centrum je plné nádherných zahrad, budov, paláců a hradů, kterým dominují dva hrady. Těžko se to popisuje, to se prostě musí vidět...
Za pár Euro jsme si koupili vstupenky do jakéhosi zámku s obrovským parkem a nádhernými zahradami. Zpočátku se nám to moc nezdálo, ale Portugalec Joao říkal, že to musíme opravdu vidět.
A skutečně, když jsme se dostali dovnitř, bylo to jako v jiném světě. Věžičky, jezírka, jeskyně jak z Pirátů z Karibiku a další absolutně neuvěřitelné momenty.
Po důkladném prochození celé vesničky jsme opustili Sintru a vydali se zběsilou jízdou autem na pláž. Zběsilou zaprvé proto, že nás jelo 7 v třídvéřovém autě pro 4 lidi (2 holky v kufru přikrytý jakousi dekou) a zadruhé protože všichni Portugalci řídí jak blázni. Když jsme v koloně projížděli kolem policejní hlídky, všichni se jenom modlili, aby si ostražitý policista nevšimnul našeho lehce nelegálního nákladu - nakonec to ale dobře dopadlo a my přijeli na další famózní pláž schovanou mezi dvěma útesy. Čerstvý meloun jako dezert v autě taky docela bodnul...
Po návratu domů a delikátní večeři (již zmiňované ústřice) jsme se vydali ještě do centra města trochu popít a zapařit. Čtvrť Barro Alto je plná nejrůznějších klubů, barů a hospod a tak si stačí pouze vybrat lokál a v něm strávit příjemný večer. Pokud se vám podnik nelíbí, stačí se přesunout do toho vedlejšího. Jinak Portugalsko není ani nikterak extrémně drahé, ceny jsou zhruba na naší úrovni.
Poslední den v Lisabonu jsem se vypravil již naposledy do centra města a na vlakové nádraží, odkud jsem pokračoval do Porta. Cestou jsem se ale stavil ještě v jedné z místních restaurací na kafe a lehkou snídani. Personál sice neuměl ani slovo anglicky, ale nakonec jsme to nějak dohodli. Stravování bylo vůbec vtipné, většinou jsme někam přišli, objednali si jakési denní menu (většinou za 5€) aniž bysme věděli, co nám přinesou, a pak se občas nestačili divit. Tyhle lokální restaurace, kde se stravují místní jsou ale parádní, jídlo chutná a ceny jsou velice přijatelné.
Jeden ze známých symbolů Lisabonu, za ním je obrovské nákupní centrum Vasco Da Gama. Co se jazyka týče, mám nějaké základy španělštiny, která není od psané portugalštiny až tak odlišná, takže jsem občas něco rozuměl. Pokud ale přišlo na mluvenou řeč, byl jsem díky specifickéhmu šišlání Portugalců zcela bez šance a musel se spolehnout na angličtinu.
Snad několikakilometrová lanovka a ještě o mnoho delší most.
Poslední fotka je z vlakového nádraží, kde byly volně k dispozici terminály s internetem zcela zadarmo. České dráhy se mají ještě hodně co učit...
Celkově byla návštěva Lisabonu opravdu výtečnou dovolenou, zvlášť s ohledem na to, že jsem se rozhodl prakticky den před odletem a o městě téměř nic nevěděl. Díky známosti místního Portugalce jsme si ale všichni těch několik dní opravdu užili, podívali se na místa kam se normální turista nemá šanci dostat a díky vydařenému počasí jsem se stačil i slušně opálit. V dalším díle přinesu report a fotky z druhé části cesty, z Porta.
Rock For People 2009
stany kam se podíváš...
wait for your turn! :)
hromadné čištění zubů
Moje účast na této akci bylo poněkud neplánovaná, lístek jsem si koupil asi tři dny před začátkem, jelikož jsem do poslední chvíle váhal, jestli jet nebo ne. Nakonec jsem ale hodně rád, že jsem těch zhruba 1500 Kč za vstupenku zaplatila, protože akce to byla naprosto famózní. Přes 25 tisíc lidí na jednom místě vytvořilo neuvěřitelnou atmosféru a jelikož vyšlo i počasí, všichni se královsky bavili. Naše skupina asi deseti lidí postavila pár stanů v gigantickém stanovém městečku a všichni jsme si kromě spálených zad odnesli i celou řadu zážitků.
hlavní vchod do areálu
CS Stage
T-Music stage
Mě osobně nejvíc zaujali The Kooks a Bloc Party - mladé kluky z Kooks jsem měl už dopředu naposlouchané, ale Bloc Party pro mě bylo prakticky neznámé uskupení a velice příjemně mě překvapili. Nesmírně charismatický černoch a lead singer Kele Okereke doslova strhl dav českých i zahraničních návštěvníků a připravil perné chvilky pořadatelům a ochrance, když přelezl ochrané hrazení a s mikrofonem v ruce se vydal doprostřed kotle diváků.
Nabíjení telefonů ve stanu T-Mobile
Toi Toi!
Fotbálek nesmí chybět
Naopak velkým zklamáním byly hlavní hvězdy celé akce, Arctic Monkeys, kteří si svojí hodinovou show odbrnkali bez nejmenšího náznaku zájmu nebo pokusu o spolupráci s fanoušky. Solidní výkon podaly prakticky všechny české kapely, z nichž se nám nejlíp pařilo na Vypsanou fixu. Škoda, že je pořadatelé umístili do relativně malého uzavřeného stanu, kde bylo asi tak 50°C a nedalo se tam hnout - tahle kapela by si určitě přístí zasloužila jednu z dvou hlavních stagí.
Vypsaná fixa
Bloc Party
Underworld
Co se organizačního hlediska týče, přišla mi ta akce celkem zlvádnutá, i když drobné chybičky by se našly. Praktický byl třeba bankomat ČS přímo na festivalové louce, nebo 100 nabíječek na nejrůznější telefony ve stanu T-Mobile. Stravování zajišťovaly desítky stánky, i když leckde byly ceny lehce nastřelené a kvalita jídla taky nebyla občas úplně ideální, ale s tím se na podobných akcích musí počítat. Areál letiště, kde se Rock for People 2009 konal, je naštěstí relativně blízko centru města, takže nebyl problem zajet třeba nakoupit. Festivalové autobusy sice trochu nezvládaly nápor tisíců lidí, ale všechno bylo ještě tak nějak v mezích. Celkově to byla extrémně vydařená akce, která mi také lehce rozšířila hudební obzory. Příští rok se jede samozřejmě zase!
Víc fotek jsem nahrál do fotogalerie na rajče.
Pro nasání té pravé festivalové atmosféry můžete kouknout ještě na dvě videa: The Kooks a Gogol Bordello.
Burger King konečně i v centru Prahy!
Prostory nové haly jsou opravdu pěkné, ale možná poněkud malé, vzhledem k oblíbenosti této značky. Vtipné bylo porovnání s konkurencí - zatímco u jakési kavárny spojené s prodejem baget bylo prakticky prázdno, Burger King na druhém konci haly byl obsypán desítkami lidí, kteří ve frontě čekali na svoje ogrilované masité burgery. Výběr je tradiční a zatím neobsahuje žádné speciality jako v cizině, ale to pro rozjezd bohatě stačí.
Pro začátek jsem si dal klasického Whoppera, hranolky, cibulové kroužky s BBQ omáčkou a ještě jednoho cheeseburgera (kterého jsem do sebe ale už prostě nenacpal). Bohužel jsem narazil na dost tristní obsluhu - čerstvě přijatí zaměstnanci absolutně nestíhali, nevěděli jak co dělat a vůbec to nepůsobilo úplně optimálním dojmem. Když se za mnou zjevil jakýsi Američan, zjistil jsem, že navíc neumí ani slovo anglicky, což je u obsluhy tohoto druhu fast foodu dost smutné. Zvlášť, když se Burger King nachází přímo na autobusovém nádraží, kam denně proudí stovky turistů.
Další lehké rozčarování přišlo při placení - na Florenci totiž prostě neberou platební karty, což mě celkem naštvalo. Přijde mi to jako zcela nepochopitelná věc, obzvlášť v dnešní době. Jen tak tak jsem našel peníze v hotovosti na zaplacení. Všechny zápory ale rezolutně smetlo ze stolu první zakousnutí do gigantického Whoppera, který je prostě DELICIOUS. Obrovský hamburger s grilovaným masem a tunou čerstvé zeleniny prostě nemá chybu, a nedaleký McDonald dostal pořádnou ránu pod pás. Ani Cheeseburger za lidových 20 Kč nezklamal, subjektivně je také lepší než stejný produkt od McD.
Jelikož jsem k hranolkám nedostal žádný kečup nebo tatarku a nikde jsem neviděl samoobslužný pult, kde si ho můžete načepovat (jako tomu je v cizině), vydal jsem se k pokladně na tohle optat. Narazil jsem tam na mladou manažerku prodejny, která se zrovna anglicky bavila s několika kravaťáky, pravděpodobně majitely. Dal jsem se s ní tedy do řeči, sdělil svoje námitky a připomínky uvedené výše a zeptal se i na ten kečup. Slečna mi ochotně řekla, že by mi ho měli nabídnout při objednávání jídla (není zadarmo, další stupidní český zvyk), což se bohužel nestalo, takže na chvilku odběhla a za okamžik byla zpátky s několika gratis baleními. :-) Celkově jde ale hlavně o to jídlo, a v tomto ohledu Burger King rozhodně nezklamal, takže ho nejspíš budu i v budoucnu relativně často navštěvovat...
Votvírák 2009 - parádní hudební zážitek
Votvírák se tradičně koná v Milovicích, malinkém městečku kousek za Prahou směrem na Mladou Boleslav. Velice sympatická je specifická vlastnost této akce: vstupné je úplně zdarma. Program přesto nabídl velice atraktivní jména, dokonce bych řekl téměř to nejlepší co zde v ČR máme. Žádná zahraniční hvězda se nekonala, ale jak se ukázalo, Češi si více než vystačí s vlastními muzikanty a klasickými hitovkami třeba od Michala Davida.
Cestu do Milovic jsem podniknul v pátek odpoledne vlakem z Masarykova nádraží. S přestupem v Lysé nad Labem trvá doprava zhruba 50 minut, což je celkem příjemný čas. Jelikož jsem trochu nestíhal, nastoupil jsem v Praze do vlaku ve jízdenky. Jak se ukázalo, byl to celkem rozumný tah, protože vlak byl totálně nacpaný lidmi jedoucími v 99% právě na Votvírák. Přestože jsem průvodčího kontrolujícícho jízdenky zahlédl, ke mě se tak nějak nedostal, resp. mě přešel bez povšimnutí, takže jsem se svezl zadarmo.
Přestup do motoráčku se třemi malinkými vagónky v Lysé se konal stylem kdo dřív přijde ten dřív jede, protože množství lidí bylo na tento spoj zhruba třínásobné. Já se protlačil do první várky a ani tady jsem nic neplatil - revizor by navíc prostě totálně narvaným vlakem ani neprošel. V Milovicích už se stačilo držet gigantického davu, který směřoval kousek za město na bývalý ruský vojenský prostor. Cest apěšky trvala asi půl hodiny, a blížící se areál festivalu zcela jasně signalizovala dunící aparatura, která byla slyšet opravdu daleko.
Když jsem se dostal na onu gigantickou louku, či snad letiště, udivil mě rozsah celé akce. Areál byl absolutně gigantický, přejít z jednoho konce trvalo snad 10 minut. Podle pořadatelů na akci dorazilo zhruba 150 tisíc lidí - což je obrovské číslo. A bylo to opravdu znát, i když ten pravý nával přišel s lepším počasím až v sobotu. Stanové městečky čítající snad více než tisíc stanů a parkoviště pro 20 tisíc aut jenom dokládají monumentálná rozměry této akce.
Vstup byl opravdu zadarmo - do areálu se ale nesmělo vnášet žádné pití a jídlo. Toto ochranka nejdříve kontrolovala, spolu s rozdáváním oranžových pásek na ruce návštěvníků, ale později na tuto činnost zcela rezignovala a bylo možné projít i pronést cokoliv. Čtyři hudební stage byly strategicky rozmístěné tak, aby se příliš zvukově nepřekrývaly. Celý oplocený areál byl pak doslova obložen stovkami stánků s občerstvením i nejrůznějším harampádím, oblečením a dalšími cetkami. Všechny občerstvovny měly samozřejmě řádně natažené ceny (pivo 32 Kč, klobása 50 Kč, atd), s čímž se ale u takových akcí musí počítat. Zvlášť, když je vstup zadarmo. Mamutí rozměr celému areálu dávala ještě pouťová sekce, kde bylo několik velkých atrakcí, jeřáb s bungee jumpingem a další možnosti adrenalinové zábavy.
Diváci ale přišli hlavně kvůli hudbě - a ta nezklamala. V hodinových intervalech se na pódiích točili známí i méně známí zpěváci a kapely a publikem posilněné vínem a pivem bujaře pařilo. Dav to byl opravdu rozmanitý, od nezletilých dětí po sotva chodící důchodce. Všichni se ale tvářili spokojeně a užívali si začínající léto. Jedinou vadou na kráso bylo v pátek počasí - dost silně foukalo a hlavně pršelo, a to velice vydatně. Večer se navíc dost znatelně ochladilo, ale většině návštěvníků to subjektivně až tak nevadilo, přišli se bavit. V sobotu pak vyšlo počasí naprosto geniálně, azurové nebe a teplota přes 25 stupňů už snad ani nemohly být lepší. To už jsem bohužel seděl doma a učil se na státnice.
Hlavní hvězdou pátečního večera byla bezesporu Lucie Bílá. Ta svým hodinovým vystoupením předvedla, že je opravdu hvězda největšího kalibru, alespoň tady v Čechách. Její show byla opravdu profesionální, zpěvačka dala do svého výkonu všechno, skvěle pracovala s davem a vůbec si to taky dot užila. Zazněly prakticky všechny největší hity, které tisícihlavý dav zpíval s ní. Po bouřlivém potlesku se přiřítil další veterán, a sice Michal David, který rozjeté publikum dál krmil šlágry typů "Sbíráme céčka". Na vedlejších stagích pak prezentovaly svoje schopnosti méně známé kapely či zpěvačky, přesto se dočkaly pozornosti stovek či tisíců diváků.
Moje dojmy z Votvíráku jsou velice pozitivní, jak lze asi vycítit z tohoto zápisku. Celá akce byla profesionálně zorganizována a bylo vidět, že pořadatelé mají s podobnými festivaly dostatek zkušeností. Přestože se náklady údajně pohybovaly kolem 18 milionů Kč, díky placenému parkovišti (250 Kč/auto), vstupu do stanového městečka (50 Kč/osobu), pronájmu stánků s občerstvením a celé řadě sponzorů tato akce určitě nebyla nikterak extrémně prodělečná a dokázala, že i takovýto koncept se vstupem zadarmo může fungovat. Plocha v Milovicích se také ukázala jako velice vhodná pro podobné akce a tak jsem si jako většina návštěvníků odnesl z Votvíráku příjemný zážitek. Kdo akci nestihl, má hned v září šanci to napravit - na stejném místě se totiž koná stejně pojatá akce, tentokrát nazvaná "Zavírák"...
Prague Food Festival 2009: kulinářské hody
Prague Food Festival mě svým konceptem trochu překvapil. Čekal jsem, že se bude jednat o příležitost, jak za levno ochutnat vybrané delikatesy, které normálně stojí stovky a tisíce korun. Bohužel, organizátoři zvolili lehce odlišný kocept, kdy ceny byly jenom o něco málo nižší, než v normálních restauracích. Festivalovou měnou byl jeden grand, který měl hodnotu 25 Kč. Vstupné stálo 350 Kč a v jeho ceně bylo 10 těchto grandů. Bohužel, hned u prvního stánku jsem zjistil, že za tuto částku si koupím tak jedno jídlo o sklenku vína k tomu.
Následovalo tedy navštívení "banky", kde se daly zakoupit další festivalové peníze, kterými se následovně platilo. Na celé akci bylo zhruba 20 vyhlášených restaurací a podniků, které se prezentovaly obvykle dvěma až čtyřmi různými pokrmi a nějakým tím zákuskem. U každého stánku byla cedulka s názvem jídla (které toho většině návštěvníků příliš neřeklo) a jeho cenou v grandech. Tady bych měl hned první připomínku: kdyby u každého jídla byla ještě jeho fotka, bylo by vše mnohem jednodušší, protože naprostá většina lidí netušila, co se pod tajemným názvem na dva řádky skrývá.
Každý účastník festivalu dostal u vchodu pytlík s příbory - byly sice plastové, ale tak trochu lepší, než klasické nejlevnější bílé plasťáky. Touto jednou sadou příborou jste se následně měli stravovat. Talířek vždy člověk dostal s jídlem, naštěstí v naprosté většině případů porcelánový a ne plastový. I tak by ale organizátory asi nezabylo, vydávat k jídlu příbory klasické a ne se jedním plastovým příborem rýpat v 5 různých menu. Úroveň stolování by to znatelně povzneslo. Přes značně nepříznivé počasí byl festival opravdu nacpaný k prasknutí a u většiny stánků se muselo čekat hezky ve frontě. Podle pořadatelů na akci během tří dnů nakonec dorazilo zhruba 15 tisíc lidí, což se na tak malém prostoru celkem pozná.
Po dávce kritiky již ale k tomu hlavnímu, jídlu. K tomu nemám jedinou výtku, bylo jednoduše geniální, i přes poměrně malé degustační porce. Před samotným výběrem jsem obešel všechny stánky a obhlídnul, co kde nabízejí a co bych si mohl vybrat. Celkem jsem si dopřál pět pokrmů: norský losos s jakousi pečenou kaší, pikantní kuskus s kousky kuřecího masa, skleněné nudle s hovězím masem a houbami, smaženou zmrzlinu a na konec skvělý smetanový dezert s jahodami ve stánku hotelu Hilton.
Kvalita pokrmů byla opravdu výborná - kromě kvalitních surovin se na tom hlavní měrou podepsaly nejrůznější zálivky a omáčky, které dávaly jinak poměrně jednoduchým jídlům zcela jinou dimenzi a chuťové buňky návštěvníků tak zažívaly menší orgasmus. Bohužel z reakcí mého okolí vyplynulo najevo, že ne všechna jídla byla takto kvalitní, já měl ale asi štěstí při výběru.
Třetí ročník Prague Food Festivalu byl každopádně výborný zážitek, který mi lehce rozšířil obzory v ohledu stravování. Bohužel jsem na akci nechal na můj vkus opravdu dost peněz a zase až tak se nenajedl - přesto si ale příští ročník pravděpodobně nenechám ujít.
Všechny fotky z akce najdete ve fotogalerii.
