CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 1
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
28.08.2007 | 17:37 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Lékař v Kanadě: Zmrdispeak v praxi

Nevím jestli jsem to během svých článků o pobytu ve Vancouveru dával dostatečně najevo, ale poměrně velkou část tohoto kurzu jsem strávil s určitou chorobou v krku. Těžko říct, jestli to byl vliv devítihodinového foukání klimatizace v letadle, rozdílným klimatem, nebo prostě jenom relativním chladem ve všech budovách, kde jsem se pohyboval. Minimálně 14 dní jsem tak měl bolesti při polykání, občas nějaký ten kašel nebo rýmu. Když se k tomu všemu přidala ještě horečka a Ibuprofen, který jsem si tam asi za 10 dolarů koupil, jaksi nepomáhal, odhodlal jsem se navštívit nějakého lékaře.

Občané Kanady mají narozdíl třeba od Američanů lékařskou péči zcela zdarma. Jejich systém zdravotnictví je jeden z nejlepších a nejvřelejších na světě. To ovšem neplatí o turistech, kteří pochopitelně kanadskými občany nejsou. A tak musí tito chudáci, které během pobytu v zemi javorového listu přepadne nějaký bacil, platit. A to docela tvrdě. Moje návštěva lékaře probíhala celkem hladce: našel jsem nejbližší zdravotní středisko, u vrátnice nadiktoval všechny svoje údaje a kontakty a po asi minutovém posezení v čekárně už si pro mě přišel doktor (vidíte ten rozdíl? vy nechodí k doktorovi, oni si přijdou pro vás). Ve zcela uvolněné atmosféře mě vyšetřil, celý průzkum mého krku a ucha trval asi tak 3 minuty. Napsal mi jakési antibiotikum a diagnozoval mě s "tonsilitis", což je zánět mandlí, nebo taky hezky česky angína.

Na závěr tohoto příjemného vyšetření mě čekala poněkud méně příjemné placení. Za onu pětiminutovou návštěvu a předepsané prášky jsem vysolil 100 dolarů. Hezky na dřevo. Předepsané prášky jsem měl odměřené ve speciální krabičce s mým jménem, na 7 dní (dobíral jsem je ještě po příletu domů) a hezky se srozumitelným návodem. To je mimochodem mnohem rozumější systém, než s kterým se setkáte v našich lékárnách. Doktor vám předepíše určité množství prášků, které vám v lekárně během pár minut přesně odměří a dají do piksly se všemi potřebnými informacemi. Nedochází tak k zbytečnému plýtvání nedobraných prášků, nebo snad nakupování medikamentů do zásoby.


Ono zaplacení dvou tisíc Korun za lékařskou prohlídku mě nijak moc nevadilo. Zaplatil jsem to kreditkou, peníze jsem u sebe neměl, a v pohodě jsem odešel s vědomím, že mi všechno proplatí pojišťovna, u které jsem se před odletem za něco přes tisícovku pojistil. Vychcanost pojišťovacích agentů mě ovšem dneska prostě přelstila - asi měsíc po odeslání všech lékařských zpráv, účtů a vyplněného formuláře k nahlášení pojistné události mi přišel dopis, že se jim tam prostě něco nezdá, a tak mi nemůžou vyplatit celou částku. Všechno je to tak krásně napsané, že by tomu člověk snad i věřil. No, tak až budete příště někam cestovat, radši dopředu počítejte s tím, že vás ani pojištění nemusí zachránit...

08.08.2007 | 19:22 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Finální zhodnocení měsíčního pobytu ve Vancouveru

S několikadenním spožděním konečně přináším moje finální dojmy z měsíční návštěvy Kanady a hlavně Vancouveru. V tomto nádherném městě jsem strávil měsíc života v úžasné hostitelské rodině. Během dne jsem chodil do jazykové školy ILSC na dva odlišné jazykové kurzy, odpoledne a víkendy jsem měl volné pro další aktivity. Stejně jako loni do Cambridge jsem celý pobyt zařídil skrz Student Agency a přestože se opět naskytlo několik problémů, celý pobyt byl neuvěřitelným zážitkem.

Nejzajímavější na podobných výletech je asi poznání nové kultury. Té se mi dostalo ve Vancouveru opravdu dosyta - více multikulurní a multinárodnostní město bystě na světě hledali asi těžko. Téměř polovina obyvatel jsou Asiaté a většina ostatních také nemá v Kanadě zrovna hluboké kořeny. To přináší spousta příležitostí jak zjistit rozdíly mezi jednotlivými národy, mezi jejich chováním, stravou a zvyky. Jestli si myslíte, že v Praze máme celkem bohaté možnosti stravování, jeďte se podívat do Vancouveru - na jedné ulici tam v pohodě najdete McDonald, čínskou, thajskou a japonskou restauraci a k tomu ještě nějaký luxusní podnik s pochoutkami, o kterých se vám ani nezdálo.

Jak jsem psal, se svojí rodinou jsem byl nadmíru spokojen. Dal jsem to také najevo při vyplňování záběrečného formuláře ve škole, ve kterém hodnotíte celý váš pobyt a hlavně rodinu na pětibodové stupnici - skoro ve všech otázkách jsem udělil maximální počet bodů. Škoda jenom té velké vzdálenosti od centra města. Pohodová atmosféra a neustálý smích v mé dočasné rodince mi bude ještě hodně dlouho chybět, stejně jako dvě úžasné děti.

Co se týče školy, tady si nejsem tak úplně jistý. Za ty peníze co jsem zaplatil nelze očekávat nic jiného než zcela profesionální přístup. To se naplnilo, vedení škole je vskutku promyšlené, všechno bezvadně funguje a každý je velice ochotný vám poradit a pomoci. Problémem byla samotná výuka: odpolední 90 minutový kurz Vocabulary byl parádní, naučil jsem se několik velice užitečných slovíček a zjistil chyby, které jsem dělal.

Problémem byl kurz dopolední: Discussion Circle. Je sice nesmírně zajímavé diskutovat na dané téma a porovnávat názory jednotlivých kultur, ale zároveň se mi zdá trošku zvláštní za to platit tak nehorázné sumy peněz, když učitel víceméně jenom diriguje diskuzi a sem tam někoho opraví. Byla to ale moje volba a tak bych neměl moc nadávat, přesto jsem tak nějak čekal trochu víc. Ono je také těžké bavit se v 10 až 12 lidech, každý má na danou věc nějaký názor a chce ho vyjádřit. Než se na vás ale dostane řada (nejsem typ který by neurvale skákal ostatním do řeči, jak to s oblibou dělají třeba Brazilci), téma debaty se často stočí do úplně jiné roviny a váš názor už je tak trochu mimo. Pravdou je, že párkrát jsme měli diskuze v menších skupinkách třeba jenom po 3 až 4 lidech, a to také nebylo úplně ono. Takže asi nějaký kompromis kdesi uprostřed.

Učení angličtiny v mojí fázi je vůbec těžké. Do Vancouveru jsem jel s cílem zlepšení schopností mluvení, proto jsem si také zvolil to co jsem si zvolil. Mluvit plynule bez přemýšlení a zadrhávání jsem ale uměl již předtím, takže ono zlepšení po měsíčním pobytu asi není až tak veliké. Důležité je spíše naučit se rozumět ostatním lidem, kteří mají často naprosto nelidský přízvuk a vyslovují téměř všechny úplně jinak než vy. To vás v jazykovém v kurzu v Čechách nenaučí ani náhodou, a taky za to vypláznete nemalou sumičku. Konečně schopnost reagovat v krizových a nečekaných situacích se také nedá naučit jinde než přímo na ulici, v reálném životě.

Když se ale nad celým systémem výuky zamyslím, asi mi spíše vyhovoval systém z Velké Británie: ve skupinkách rozdělených podle úrovně jazyka se probírá všechno - mluvení, psaní, poslouchání, čtení i veřejné proslovy. Sice vás to kolikrát vůbec nebaví, ale ve finále máte konzistentní zlepšení vaší úrovně jazyka a ne jenom jedné části, která vás zajímá nejvíce. Gramatika například nepatří k mým extrémně silným stránkám, a tak bych vedle onoho mluvení nějaké to cvičení také uvítal. Ale žádná taková možnost v ILSC nebyla, buď diskuze nebo gramatika, hezky zvlášť.

Při odjezdu z Kanady jsem byl tedy docela naměkko. Úžasný měsíční zážitek, na který bude člověk vzpomínat pravděpodobně celý život. Při pomyšlení na návrat zpátky do ČR se mi chtělo pomalu brečet: opět ono nudné zapadnutí do stereotypu všedních dnů. Během takovéhoto pobytu je neuvěřitelně lehké udělat si nové přátele a získat tak užitečné kontakty - až pojedete třeba do ciziny, můžete se u někoho známého stavit a pár nocí třeba přespat.

Jelikož to asi někoho z vás bude opět zajímat, zveřejním zde i finanční stránku celé akce. Hned zkraje je nutno říct, že takovýhle měsíční výlet je opravdu drahá sranda. Celkem mě měsíční pobyt na druhém konci světa vyšel přibližně na 90 tisíc Kč. Je ale třeba podotknout, že jsem se nijak neomezoval a domů přivezl celou kopu oblečení, dvoje boty a několik dalších suvenýrů. Významnou položkou na celkové sumě je letenka - něco kolem 25 tisíc za let do Kanady prostě dáte. Zbytek se rozloží mezi platby za výuku, ubytování, stravu a samozřejmě kapesné a všechny další poplatky. Pokud výslednou částku porovnáte třeba s cenou ročního studia v Americe na střední škole, dostáváte se na téměř identickou hodnotu (když to trochu přeženu, takový pobyt v USA stojí cca 130 000). Já ale investovaných peněz rozhodně nelituju a jsem si celkem jistý, že příští rok strávím většinu prázdnin opět někde v cizině.

Nakonec bych chtěl poděkovat všem známým i neznámým čtenářům za pozitivní hodnocení mých reportů, samotného mě to až překvapuje, že se články těšily takovému ohlasu. Jako zcela poslední přidávám ještě několik drobností, které mě během celého pobytu zaujaly.

Co mi bude scházet:

  • úžasné přírodní prostředí Vancouveru plné zeleně, parků, lesíků a samozřejmě také moře, pláže a blízké hory
  • moje hostitelská rodinka vždy plná energie a optimismu
  • obrovské americké hamburgery a hot dogy :)
  • poznávání nových lidí a úžasné diskuze o čemokoliv
  • coffee shop na každém rohu (Iced Cappucino!)
  • neobvyklé levné ceny oblečení
  • Slurpee
  • pozitivismus a optmismus většiny Kanaďanů
  • angličtina

Co mi naopak až tak vadit nebude:

  • přecpaná a neuvěřitelně drahá městská doprava
  • hodinové dojíždění do centra města
  • (často zfetování) bezdomovci žebrající na každém rohu

Tak, a to je vše přátelé :)

30.07.2007 | 15:21 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Poslední dny ve Vancouveru, cesta zpátky

Poslední týden v Kanadě byl již víceméně rutinní, s několika nevšedními událostmi. Jak jsem psal v posledním příspěvku, v pondělí po škole jsem se vydal na poměrně náročný hike trip na Grouse Mountain. Kupodivu jsem nebyl druhý den ani moc unavený, asi jsem se dobře vyspal. Ráno tradiční sprcha (Kanadani se večer nesprchují), příprava snídaně a nějakého snacku na svačinu a odjezd do školy. V úterý i ve středu chyběl náš učitel na Vocabulary class a tak jsme dostali jakousi náhradu. Zorica ovšem měla daleko do učitele angličtina a podle toho to ve třídě také vypadalo, nikdo jí nevěnoval příliš pozornosti a všichni byli docela otrávení.

 

Matthias a most


Její problém byl v tom, že očividně nebyla rodinná Kanaďanka ale jakási imigrantka, která ještě zcela neosedlala angličtinu. Později jsme se o tom bavili s Patrickem, naším regulérním učitelem a on zcela seriózně říkal, že jestli nám to opravdu hodně vadilo, můžeme zajít za Program counsellerem a stěžovat si, přičemž by nám v nejlepším případě mohli vrátit i nějaké peníze. Pokud ale vím, nikdo tak neučinil, asi také kvůli tomu, že se jednalo pouze o pár dní a bylo by s tím sposta papírování a starostí.

 

moje dopolední třída a hrátky se skateboardem


Na středeční odpoledne jsem měl naplánovaný v rámci možností poměrně zajímavý program. Ve škole jsem se přihlásil na volejbal – tahle akce se koná každou středu na 2nd Beach, „zápisné“ je 5 dolarů. Jelikož jsem měl ještě pár hodin času, šel jsem se trošku projít do částí Vancouveru kde jsem ještě nebyl. Stihnul jsem se i vykoupat v moři a trošku poležet na sluníčku. Bohužel jsem si také jaksi krvavě narazil palec na noze. Nebyl ale nejmenší problém dojít za pobřežní hlídkou, kde mě profesionálně ošetřili (čti nalepili na tu ránu náplast :)).

 

Granville harbour


Kolem páté už pomalu začínal onen volejbalový turnaj. Rob, který má ve škole na starosti všechny aktivity přitáhl s pár dalšími lidmi takový ten zahradní stan, pět volejbalových sítí a barel s pitím. Za to se víceméně platilo ono zápisné, takže poměrně snadno vydělané peníze. Hrálo se na trávě, pár metrů od pláže. Asi si dovedete představit jakou plochu zaberou čtyři nebo pět volejbalových hřišť, a tak jsme víceméně zabrali celou zatravněnou část pláže, což někteří opékači grilovaného masa nesli poněkud nelibě.

 

náš učitel Bruce zkouší novou zrcadlovku


Rozdělení do týmů bylo celkem zajímavé. Jelikož se téměř nikdo navzájem neznal, probíhalo všechno víceméně náhodně. Volejbalový tým z lidí, kteří se nikdy předtím neviděli a nikdo z nich není žádný profík asi nemůže mít nějak vysokou úroveň, ale všichni se tak nějak vyhecovali že to nakonec vypadalo i jako volejbal. Celkem osm týmů se utkalo stylem každý s každým, jeden zápas měl dvacet minut a hrálo se víceméně na jeden set. V třicetistupňovém vedru to bylo docela dost, většina lidí hrála v plavkách a tak jsem se stačil za těch pár hodin volejbalu ještě slušně opálit.

 

Welcome to Yaletown


Můj tým se ukázal jako docela slušný. Dva Němci, výstřední Japonec s vlasami obarvenými na červeno, jedna Brazilka a ještě jeden Tchajwanec. Právě na tohohle šikmookého šikulu jsem zpočátku hleděl dost nedůvěřivě, díky jeho vzhledu a brýlím vypadal asi jako student matfyzu v pokročilém stádiu rozkladu, nebyl ani moc vysoký, ale volejbal uměl hrát v rámci možností parádně. No nebudu to napínat, asi po třech hodinách zápolení jsme k velké radosti celého týmu celý turnaj vyhráli! Poslední zápas byl opravdu slušně vyhecovaný a neuvěřitelně vyrovnaný, vyhráli jsme 27:25 a sklidili zasloužený potlesk ostatních týmů. :-D

 

bydlení pro horních pár tisíc...


Po sprše na pláži jsem se vydal směrem ke klubu Atlantis, který byl téměř na druhé straně centra města. Nádherná cesta podél moře osvícená nádherným západem slunce postupně mizícím za vrcholky hor rychle ubíhala. Cestou jsem narazil na Liqueur store, což je prakticky jediné místo v Kanadě, kde si můžete koupit alkohol. V normálních obchodech neseženete nic, ani pivo a pokud vás tedy zláká chuť na nějaký ten drink, musíte vyrazit právě do tohoto řetězce státem vlastněných obchodů. Zákony o alkoholu jsou v Kanadě vůbec dost přísné, na ulici je zakázáno procházet se byť jen s plechovkou piva a hrozí za to opravdu drsné pokuty. Já jsem tenhle problém vyřešil přelitím obsahu plechovky v jakémsi temném zákoutí do flašky od Canada Dry a bylo po problému.

 

jakási mořský palác. zleva Justin, Hellen, Sandy, Luiz


K Atlantisu jsem se přiřítil asi deset minut před desátou. Pospíchal jsem z jednoho jediného důvodu – měl jsem speciální lístek, který vás opravňuje ke vstupu zadarmo, pokud se dostavíte před desátou hodinou. To jsem sice udělal, ale moje iluze na vstup zadarmo se rychle rozplynuly – uviděl jsem totiž asi desetimetrovou frontu lidí čekajících před klubem. Z předchozí zkušenosti jsem už věděl, že ochranka s pouštěním lidí dovnitř zrovna dvakrát nepospíchá. V praxi to vypadalo asi tak, že dovnitř jsem se dostal po 50 minutách čekání, samozřejmě s nutností zaplatit vstupné $10. No co, business je business a oškubat mladé studenty je více než snadné.

 

tak trochu jiné paneláčky


Ve čtvrtek jsem přišel opět až na odpolední část výuky, byl jsem příliš unavený na to vstávat zase v sedm a cestovat do školy. Mug mi dopoledne uvařila jakýsi lehčí oběd, já ji zase pomohl s něčím na počítači. Odpoledne po škole jsem se vydal ještě na poslední nákupy do Metrotownu, onoho obrovského střediska kde jsem se před pár týdni málem ztratil. Ochutnal jsem také místní výbornou zmrzlinu, kterou vyrábí přímo před vámi. Funguje to asi tak, že pani za pultem vytáhne dřívko od nanuku, vy si řeknete jestli chcete čokoládovou nebo vanilkovou zmrzlinu, ona udělá základní formu nanuku a pak je opět na vás co napatláte na to, můžete si vybrat z několika polev, oříšků, a dalšího zdobení. Zmrzlina je to ve finále opravdu výživná, stejně jako cena za celou tuhle srandu.

 

moje odpolední třída v kavárně


Poslední den školy, pátek, byl docela speciální. Jelikož se jedná o poslední den celé session, učitele většinou berou svojí třídu někam do města. My jsme ráno vyrazili do Denny’s, populárního stravovacího řetězce. Populární slovo brunch by asi bylo nejvýstižnějším termínem pro popis této restaurace – jedná se o jakýsi mix mezi snídaní a obědem. Většina z nás si na doporučení Bruce, našeho učitele objednala jakýsi mix několika tradičních jídel.

 

Matthias a Hellen do sebe ládují vitamíny


Českému žaludku by se asi při této kombinaci udělalo poněkud nevolno: slanina, míchaná vajíčka, malé párečky a k tomu palačinky. Ano, sladké palačinky zalité sladkým sirupem. Přestože to na první pohled vypadalo dost hrozně, chutnalo to výborně. Nevím jestli máte představu o Americké palačince – není to ta tenká, zatočená omeleta namazaná marmeládou, ale spíše takový bramborák, tudíž pořádně tlustá placka a relativně malém průměru. Takových placiček máte na talíři vyskladený celý sloupeček, tudíž se najíte docela poctivě. K tomu jsem si dal Ice Tea, samozřejmě v neomezených refillech, tudíž můžete pít jak moc se vám zlíbí.

 

Po asi dvouhodinovém hodování a diskuzi jsme se vyvalili ven a Bruce nás vzal ještě na jakousi okružní cestu Vancouverem s krátkým výkladem. Díky množství jídla jsem se sotva valil, ale procházka to byla více než příjemná s možností pořízení několika posledních skupinových fotek předtím, než se všichni rozutečou zpátky do celého světa. Odpoledne se neslo v podobném duchu, Patrick nás vzal do jakési vyhlášené kavárny, kde jsme také vehementně diskutovali a probírali všemožné věci. Řeč se snesla i na pivo a já s radostí vyprávěl o kvalitách našeho zlatavého moku. I náš učitel souhlasil že Pilsner Urquell který se v Kanadě celkem běžně prodává je velice kvalitní pivo, mnohem lepší než ty jejich obilné patoky.

 

Ve tříde: Antonella a Stephen


Po těchto dvou vycházkách už nastalo smutné loučení. Za ten měsíc člověk pozná neuvěřitelné množství nových zajímavých lidí a ze spousty z nich si udělá docela dobré kamarády. Všechna sranda ale jednou končí, a tak jsme povyměňovali ICQ, MSN a emaily a po dojemném loučení se rozešli každý svou cestou. Moje asi nejbližší kamarádka Sol mi dala jakési korejské přáníčko s kovovým odznáčkem symbolizujícím přátelství s vtipnou zprávou, docela mě to potěšilo. Sobota už se nesla v duchu příprav na odjezd. Balení jsem tradičně nechal až na poslední chvíli, za což jsem si vysloužil vtipný komentář od své hostmother. Poslední den jsem také své rodince předal dva dárečky které jsem ji přivezl, a to láhev Fernetu Citrus a plyšového medvídka pro děti.

 

Moje letadlo do Londýna mělo plánovaný odlet v 20:30 a podle své rodiny je třeba být na letišti u těchto mezinárodních letů asi tři hodiny před odletem. K mojí radosti mě Mike naložil do auta a spolu s Mateem odvezl na letiště, čímž mi ušetřil docela dost starostí i peněz. Tady jsme se naposledy rozloučili, Mateo možná uronil i nějakou tu slzu. Zároveň jsem byl ujištěn, že kdykoliv v budoucnu přijedu do Vancouveru, můžu se u své rodinky v klidu stavit nebo přespat.

 

i na letišti občas řádí fenomén jménem Windows


Nebyl bych to ale já, aby se neobjevily nějaké problémy. Tím problémem bylo zdržení mého letadla o dvě hodiny. Čekalo mě tedy ještě asi čtyřhodinové čekání na letišti, ale hlavně poněkud větší problém: na můj přestup v Londýně jsem měl pouze hodinu a půl. Dvouhodinové spoždění tak prakticky vyloučilo možnost tento let do Prahy stihnout, a tak jsem musel tuhle situaci začít řešit.

 

čekání na Godota, naštěstí internet a TV zadarmo


To se ukázalo jako menší problém. Z Heathrow do Prahy nelétá až tolik letů, většina dopravců si vybírá Stansted, Gatwick nebo jiná, levnější letiště. Další let British Airways byl již obsazený a tak mi nezbylo než letět s ČSA. To jsem ale tou dobou ještě vůbec nevěděl. Po úmorném čekání ve frontách jsem konečně dostal od zaměstnance BA do ruky jakýsi kus papíru s několika šílenými kódy a čísly. Prý to bude fungovat jako moje letenka. Ovšem nikde na tom papíru nebylo kdy mi to z toho Londýna odlétá, s kým to vlastně poletím, na jaký mám jít terminál a tak dále. Let do Londýna byl ale kromě spoždění zajištěný a tak jsem si řekl že to budu řešit až na místě a vypravil se do Burger Kingu na poslední Kanadskou večeři.

 

hurá, letíme!


Ve finále více než dvouhodinové spoždění JumboJetu mělo snadno rozeznatelnou příčinu. Nefungovala klimatizace. Menším zádrhelem bylo, že se jim to ani po dvou hodinách nepodařilo opravit a tak v letadle bylo poněkud teploučko. Teploučko je možná poněkud slabý výraz – představte si 400 lidí vměstnaných do minimálního prostoru, kteří musí vydržet asi 40 minut sedět přibližně v 50 stupních Celsia s minimem vzduchu. V jednu chvíli jsem myslel že už asi omdlím, letušky nestačili roznášet vodu s ledem a lidi začínali být poněkud nervózní. Doslova za pět minut dvanáct přišlo smilování – povolení ke vzletu. Se zapnutými motory naplno a proudícím vzduchem se během chvilky všechno vrátilo do normálu, i tak se ale jednalo o příšernou zkušenost, kerou bych nechtěl nikdy zažít znova.

 

Let do Londýna byl celkem bez problémů. Po servírované večeři se mi totiž podařilo asi na pět hodin „usnout“ a tak mi cesta i docela utekla. Vedle mě sedící mladý Švýcar si skoro celou cestu krátil luštěním Sudoku nebo sledováním jakéhosi seriálu na svém iPodu. Jídla i pití bylo dost, akorát se mi podařilo rozlít skleničku coly, naštěstí jsem nikoho nepolil. Volné místo vedle mě (snad jediné v celém letadle!) jsem s radostí využil k natažení nohou a pohodlnější pozici ke spaní. Zajímavé bylo také to, že jsme téměř celou dobu letěli za světla, i když jsme odlétali asi v 11 hodin večer.

 

Přílet do Londýna byl přesto smilováním a možností se konečně po devíti hodinách trošku protáhnout a smýt nechutný pot. Po druhé bezpečnostní kontrole jsem se ihned vydal řešit mojí přestupovou situaci. Nejdříve jsem narazil na jakéhosi zcela otráveného zaměstnance, který mě poslal někam úplně pryč. Místo toho jsem si znova stoupnul do fronty u přepážky a na druhý pokus už mě usměvavá paní trošku pomohla. Po dlouhé debatě jsem zjistil, že poletím přibližně za 6 hodin s ČSA do Prahy, žádné jiné letadlo nebylo k dispozici.

 

Jelikož už jsem byl mírně naštvaný ze všech těch problémů, uhádal jsem nakonec 10 librovou poukázku na nákup jídla a pití pro zkrácení mého pobytu na letišti a k tomu jeden telefonát zdarma. Zavolal jsem tedy domů, že nepřijedu v 5 večer ale ve 2 v noci a šel koupit nějaké občerstvení. Za deset liber se toho dá koupit celkem dost i v předražených obchodech na letišti, a tak jsem skončil s dvěma sendviči, dvěma lahvemi pití, talířem ovoce a nějakými bonbóny. I tak bylo ale ono pětihodinové čekání opravdu úmorné. Absence jakéhokoliv zaměstnance ČSA na letišti je také výborná, musel jsem díky tomu všechno vyřizovat s Air France a celkově to byla nepěkná zkušenost.

 

mírně označkovaný kufr


Let s ČSA do Prahy už se obešel bez problémů, české letušky, české noviny a české jídlo mě rychle vrátilo do reality. Po odebrání bagáže z pásu jsem se konečně kolem té druhé hodiny vyvalil z Ruzyně a totálně ospalý vyrazil v autě domů. Tropických 25°C uprostřed noci pro mě bylo po měsíci pobytu ve Vancouveru, kde i při takto vysokých teplotách horko vůbec necítíte díky větší vlhkosti a vánku z moře, docela utrpením. Únava a radost z vlastní postele ale nakonec zvítězila a já téměř okamžitě usnul…

 

Finální zhodnocení celého pobytu čekejte během tohoto víkendu


22.07.2007 | 13:34 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Grouse Mountain a brutální cesta nahoru

Po pondělní škole jsem se vydal na menší výlet: cílem bylo místo nazvané Grouse Mountain. Jedná se o více než 1100 metrů vysokou horu kousek od Vancouveru. Na Grouse Mountain vede lanovka, která vás během několika málo minut přepraví až na samotný vrcholek hory. Lanovka ale není nic zvláštního, i když je to také pěkný zážitek: ti praví dobrodruzi místo lanovky volí něco jiného: Grouse Grind.

 

pěkný terén na procházku, co říkáte


Velice příhodně zvolený název skrývá přibližně tři kilometry dlouhou trasu víceméně od mořské hladiny až na samotný vrcholek hory. Grouse totiž vedle tetřeva znamená také remcat nebo reptat – a to je přesně to co budete pravděpodobně dělat při zdolávání Grouse Grindu. Převýšení 1 kilometr na 3 kilometry délky je samo o sobě již docela výmluvné – vlastní zkušenost je ale úplně jiný příběh, a můžu vám garantovat, že při pokusu o zdolání této hory budete opravdu hodně nadávat. A ne jednou.

 



konečně na vrcholku, pohled na Vancouver


Ve škole nás tak nějak varovali, že Grouse Grind je opravdu optížný „hike“, který by měli zkoušet zdolat pouze lidé ve špičkové kondici. Myslel jsem si, že tak trošku přehánějí a jelikož jsem docela zvyklý chodit, žil jsem v domnění že to bude všechno v pohodě. Nebylo. Bezpochyb nejtěžší trasa, kterou jsem kdy absolvoval je opravdu brutální. Stoupání během oněch nekonečných třech kilometrů je úmorné a bez láhve vody a zcela propoceného oblečení se nahoru prostě nedostanete.

 

asi 6 metrů vysoká socha medvěda vyřezená z kmene stromu


Najdou se ale i blázni, kteří ve zdolávání této trasy závodí. Oficiální rekord je 26 minut. Můj čas byl 70 minut a to jsem šel velice svižným tempem. Když přibližně po půl hodině úmorného výstupu uvidítě ceduli, že jste teprve v polovině, máte sto chutí otočit se a jít zpátky. Dost lidí to skutečně dělá, často i mnohem dříve než v polovině tratě. Problémem Grouse Grindu je polovina druhá, která je ještě mnohem strmější, než část první. Je to asi jako kdybyste hodinu stoupali do nějakého mrakodrapu  a brali to po dvou schodech najednou.



méďa grizzly, naštěstí za plotem


úplný vrcholek hory se zbytky sněhu, vpravo sněžné rolby


O to úžasnější pocit máte, když se konečně dostanete nahoru. Prvních pár pohledů po okolí vás rychle přesvědčí, že celé to utrpení za to opravdu stálo. Neuvěřitelný výhled na celý Vancouver a všechny okolní hory, oceán a zelené lesy. Na vrcholku Grouse Mountain je celý komplex několika budov, restaurací a občerstvení a samozřejmě také stanice lanovky. Docela mě šokovalo, když jsem se procházel po chodníčku na vrcholku hory a najednou se vedle mě prostě vynořila srnka. Vidět dvoumetrového medvěda také není nic zvláštního. Pokud vám to nestačí, můžete se podívat na expozici medvědů grizly, dravých ptáků i dalších zvířat. Zbytky sněhu uprostřed července se také jen tak nevidí...

 


trošku blbnutí s vlastním stínem :)


Cesta dolu je nesrovnatelně rychlejší, prostě se svezete lanovkou. Tady je možná taky vhodné zmínit cenu: zatímco cesta nahoru vás bude stát přes 30 dolarů, dolu se dostanete za dolarů 5. Zajímavý poměr. :) Pekelně unaveného mě čekala ještě asi dvouhodinová cesta zpátky domů – shodou okolností to uteklo neuvěřitelně rychle, protože jsem tak trochu náhodou potkal jednu češku, která také přijela na prázdniny. Přestože mi to ze začátku dělalo slušné problémy, po chvíli jsem se rozmluvil a skoro po měsíci jsem tak zase měl nějakou konverzaci česky...


15.07.2007 | 00:25 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Víkendový odpočinek na pláži, návštěva kina

Můj poslední regulérní víkend jsem strávil parádně. Jelikož v sobotu dorazily do Vancouveru teploty kolem 30 stupňů, vyrazil jsem v sobotu na pláž. Místní pláže jsou jedním z důvodů obrovské popularity tohoto města, a také stojí za tím, že Vancouver je nejdražší místo v celé Kanadě. Je to celkem logické – znáte nějaké jiné místo, kde se můžete ráno povalovat na pláži a o hodinu nebo dvě později sjezdovat v jednom z nejlepších lyžařských areálů na světě.

 

Vancouveru má přes deset pláží, které se od sebe dost liší. Jedna z nich je pouze nudistická, takže na ní v oblečení víceméně nemůžete. Klasická pláž není příliš veliká, takže při dobrém počasí je poměrně obtížné nálézt volné místečko. Narozdíl třeba od Itálie jsou skoro na každé pláži obrovské klády, o které se můžete opřít a pláž pak vypadá více systematicky, než kdyby každý ležel jak se mu zachce.

 


Přestože to většina lidí nedělá, já jsem se párkrát vykoupal i v moři. Většina lidí chodí spíše do bazénů, které jsou ale placené a tak tam prostě musíte přijít, vykoupat se a zůstat vevnitř. Ležet na betonu ale přeci jenom není to pravé a tak jsem zvolil moře. Voda nebyla zrovna modře průhledná, na druhou stranu nebyla ani nějak extrémně špinavá. Teplota kolem 20 stupňů byla tak akorát. Opalování ve Vancouveru je vůbec tak trochu jiné, nevím díky čemu, ale slunce je tady opravdu silné a během dvou dnů na pláži jsem se stačil opravdu slušně opálit.

 

Shodně jako ve městě, i na pláži panovala naprostá čistota. Za měsíc pobytu tady ve Vancouveru jsem neviděl jediný psí exkrement na ulici nebo nějaký jiný nepořádek. Stejně tak tomu bylo na pláži, všechno krásně uklizené a připravené – hlavně díky skupince uklízečů, kteří neustále pobíhají kolem dokola a uklízejí všechny odpadky. Co mě také překvapilo je možnost vrátit jakoukoliv plastovou láhev, plechovku a jiný obal. Dostanete za to nějakých 10 centů, ale ve skutečnosti to opravdu funguje a lidé tu hodně dají na třídení odpadu a recyklaci.

 



Neděle byla spíše odpočinková – s pár dalšími lidmi jsme se vypravili do místního kina Paramount. Supernové kino zaručuje největší kvalitu a jelikož byla neděle, většina filmů byla téměř vyprodaná. Lístek do kina tady stojí 12 dolarů, tedy cca 250 Kč. Sol z Korei ale věděla o jakési restauraci, kde si můžete objendat speciální menu (shodně také za 12 dolarů), ke kterému dostanete „zadarmo“ lístek do kina. Měli jsme tak lehký oběd i vstupenku za férovou cenu.

 

Místní kino funguje trošku jinak než klasický český biograf. Vstupenku totiž kontrolují pouze u vchodu – pak po schodech vyjedete do prvního patra, kde jsou všechny kinosály a můžete si víceméně svobodně vybrat kam půjdete. My jsme tak nejdříve viděli Fantastic Four: Rise of the Silver Surver a po asi půlhodinové přestávce ještě The Transformers (recenze o pár postů níže). Na další film už jsme se opravdu necítili, pět hodin v kině mi opravdu stačilo, a tak jsme se pomalu rozešli domů.


14.07.2007 | 05:53 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Něco málo (nejen) o stravování v Kanadě

Po středeční návštěvu klubu Atlantis jsem byl poněkud unavený. Přeci jenom přijít domu něco po druhé hodině a v sedm opět vstávat do školy je trošku moc, a tak jsem si dopřál trošku delší spánek a do školy šel až na druhou polovinu výuky. K obědu jsem si dopřál jednu specialitku. Místní síť obchodů „7/11“ totiž uzavřela jakousi smlouvu s producentu filmu The Simpsons, který jde za pár týdnů do kin, a díky tomu si můžete ve všech obchodech koupit speciální produkty známé z této legendární TV show.

 

supermoderní a superdrahý Yaletown


Celá propagace jde tak daleko, že 11 obchodů v USA a Kanadě bylo kompletně přeměněno a přejmenováno do podoby Kwik-E-Martu. A lidé zde ve Vancouveru přijali celou akci více než pozitivně, takže se to asi nakonec vyplatilo všem stranám. Za docela rozumnou cenu jsem si tak koupil oficiální filmový donut s růžovou polevou, nějaké sušenky a Squishee, což je víceméně ochucená ledová tříšť s příchutí Coca Coly, 7-Up a mnoha dalších populárních nápojů. Fandové The Simpsons si mohou dále koupit třeba Buzz Colu, Krustyho cereálie a několik dalších věcí.

 

Homerovy donuty :)


Squishee, normálně pojmenovaný jako Slurpee, bude mimochodem jedna z věcí, která mi bude po návratu asi dost chybět. Za velice výhodnout cenu si totiž ze speciálního stroje můžete natočit onu ledovou tříšť. K výběru je asi 10 příchutí a tuhle věc můžete sehnat skoro ve všech větších obchodech, benzínových pumpách a na dalších místech. Slurpee je velice osvěžující a zvlášť ve vedrech které nyní panují ve Vancouveru jde o příjemné osvěžení a schlazení.

 

basketbalové hříště na pláži


V minulém reportu jsem také nějak zapomněl na mojí novou spolubydlící. Tayis je 22 letá Brazilka, které přijela také a měsíc a bydlí tedy se mnou v jedné homestay family. Přestože umí anglicky docela dobře, moc nemluví. Chodí navíc do jiné školy než já, takže se obvykle vídáme akorát večer po návratu z města. Je to ale pohodová holka, která tradičně zapadla do místní početné brazilské komunity a paradoxně mluví asi více portugalsky než anglicky.

 

sobotní povalování na pláži...


V pátek po škole jsem se tradičně v doprovodu dvou Korejek vydal navštívit Queen Elizabeth Park, což je jeden z největších parků v celém Vancouveru. Název dostal po návštěvě Alžběty II. V praxi se pak jedná o takovou malou botanickou zahradu s několika opravdu pěknými místy. Cesta do tohoto parku nám ale zabrala neuvěřitelné množství času, protože v pátek je stejně jako v Praze dopravní špička a park navíc leží v oblasti kde se staví nová trasa SkyTrainu propojující centrum města s letištěm.

 

bazén, moře, les, hory... úžasná kombinace


Večer jsme tradičně zakončili v Red Robin, kde jsme si dali nějaký koktejl a také něco k jídlu. Stravování ve Vancouveru je vůbec zajímavé: většina restaurací funguje na principu neomezeného přísunu jídla. Stačí zaplatit většinou tak 10 až 15 dolarů a máte jídlo i pro opravdu hladového strávníka. My jsme si ve 3 lidech dali Chicken Ceasar Salad s neomezeným množstvím hranolek, všichni jsme se slušně přejedli a ještě něco zbylo. Člověk se pak nemůže divit, že občas potká poněkud kulatějšího člověka – v Americe to pak je ještě o pár úrovní horší, protože jídlo tam je opravdu levné.

 

Queen Elizabeth Garden


Když už jsem u jídla, vzpomněl jsem si ještě na jeden zážitek se zmrzlinou. Točená zmrzlina zde téměř neexistuje, populární je klasická kopečková zmrzlina, která je ale o mnoho stupňů lepší, než to co dostanete u nás. 1 porce zmrzliny je asi tak jako 4 kopečky u nás (cena tomu také odpovídá). Zajímavou zkušenost mám z McDonaldu – na jídlo jsem tam nebyl, nemá smysl jíst něco co můžu mít i doma, ale vyzkoušel jsem místní McFlurry s příchutí Swamp & Swudge. Co mě opravdu překvapilo bylo množství zmrzliny, které jsem dostal.

 



McDonald zde rozlišuje Small a Large porci – zkusil jsem tu menší, protože jsem nebyl zrovna nějak moc hladový. Nestačil jsem se divit, když jsem dostal minimálně trojnásobně velikou porci zmrzliny než když si koupíte McFlurryho u nás. Docela by mě zajímalo, v čem se podává ta Large verze – to musí být asi půl litru zmrzliny. Ve skutečnosti to bylo asi poprvé co jsem vyhodil zmrzlinu, protože jsem to prostě nemohl všechno sníst.

 



Během minulého týdne jsem naštívil také Chinatown. Bylo to asi poprvé co jsem se necítil úplně bezpečně. Podivné úzké uličky plné šikmookých lidiček, velice specifické obchody s naprosto čímkoliv a vůně, z kterých se mi upřímně občas zvedal žaludek. Jestli jste někdy třeba ve filmu viděli onu klasickou scénku asijského tržiště, kde si můžete koupit třeba naporcované kuře na řízky, které ještě před dvěma minutami sedělo v kleci vedle vás, tady jste tohle všechno mohli vidět hezky naživo. Nic příjemného. Na druhou stranu jsou v Chinatownu některé opravdu nádherné stavby, zahrady a parky, ale celkový dojem byl spíše negativní...


09.07.2007 | 08:04 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Canada Day, český meeting a návštěva dance clubu

Zdá se to skoro nemožné. Za necelý týden jedu domu. Čas tady ubíhá neuvěřitelně rychle. Celkem bez problémů si dokážu představit další týden, měsíc a možná i rok života v Kanadě. Stačilo by mít párset tisíc a člověk by si mohl dál užívat místní pohody. Když to tak vemu kolem a kolem, moc se mi ani zpátky do našeho malého státečku nechce...

 

jeden z bavičů na Granville Islandu právě leze na jakési obří kolo


Poslední report z minulého týdne byl sobotní výlet do Whistleru. Den po té, neděle, byl i na místní poměry speciální. Slavil se totiž Canada Day. To v praxi znamenalo, že jste všude po městě mohli potkat lidi s kanadskými vlajkami, odznáčky, trikami a dalšími znaky státní příslušnosti. Já jsem se stále ještě trochu unaven ze soboty vydal na Granville Island, kde se měla konat jakási show, festival nebo přehlídka.

 

stravovací část, všude spousta lidí...


Skutečnost ale byla poněkud slabší – tisíce lidí mačkajících se mezi pár pódii na kterých rádoby baviči předváděli svoje show s jediným cílem: vylákat z diváku co nejvíce peněz. Dále bylo možné vyslechnout několik jazzových kapel, nechat si na ruku udělat dočasné tetování kanadské vlajky a to bylo tak nějak všechno. Zbytek „vystavujících“ byli pouze prodejci nejrůznějšího převážně totálně zbytečného zboží a stánky s občerstvením.

 

Jin Sol z Korei, jedna z kamarádek, ve Vancouveru je už 10 měsíců


Poněkud zklamáni jsem se tedy s dvěma Korejkami a jednou holkou z Turecka vydal do jednoho místního baru, který je proslaven výbornými koktejly a různými shaky. Tady jsme se trošku zchladili a odpočinuli, načež jsme se vydali do Coal Harbouru, kde se měl od 10.30 večer konat ohňostroj. Přístav byl totálně přecpán lidmi očekávajícími onu ohnivou show. Sednout si bylo téměř nemožné a tak jsme museli prostě jenom stát.

 

mapa světa a kamínky. každý návštěvník položil kamínek na svojí zemi, u ČR bylo 15 návštěvníků


O to větší zklamání byl ohňostroj samotný. Přibližně dvacetiminutové výbuchy byly velice slabým odvarem pražského novoročního ohňostroje. V praxi to vypadalo asi tak, že vyletěly dvě rakety, bum a pak 5 vteřin čekání na něco dalšího. Spousta lidí to ale prožívalo jako malý zázrak, různé skupinky kolemstojících lidí s úžasem hučeli při každé druhé explozi, přestože to opravdu nebylo nic moc. Po dvaceti minutách jsem byl docela rád, že už celá věc končí a můžeme jít pomalu domů. Pomalu protože jsme museli nejdřív vystát asi půlhodinovou frontu na SkyTrain, ty tisíce lidí se totiž museli nějak dostat domů.

 

Granville Island


Pondělí druhého byl státní svátek, kdy se v celém městě téměř nic nedělo a tak jsem i já zůstal doma a užíval po dlouhé době pořádného spánku přibližně do jedenácti hodin. Škola samozřejmě odpadla, takže nebyl důvod vstávat nějak zbytečně brzo.

 

na drinku v restauraci Red Robin


Co se týče školy, všechno tak nějak zapadlo do určitých kolejích a nebyl důvod to měnit. Dopolední tříhodinovka kurzu Discussion Circle mě tak nějak moc nenadchla, ale měnit už to nebudu. Důvodem je to, že během oněch tří hodin mluvíte asi tak pár minut. Ve třídě je obvykle circa 12 lidí a není zrovna jednoduché zapojit se do diskuze, když každý chce něco říct. Nejen díky tomu se moje odpoledne Vocabulary class stala snadno mým favoritem. Učitel Patrick je opravdu vtipný ale zároveň dost efektivní učitel, který naučí.

 

západ slunce v mlhovém oparu vodní fontány


V úterý večer mi na můj mail přišla zpráva od neznámého Čecha, který pracuje zde ve Vancouveru. Pravděpodobně náhodou narazil na můj blog a vymyslel jakousi akci pro všechny Čechy v tomto městě. Jednalo se o jakési setkání v kavárně Blenz, kde onen neznámý mladík pracuje. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít a tak jsem se opravdu na onen sraz dostavil. Nakonec se tam sešlo asi 8 českých spoluobčanů.

 

čekání na ohňostroj v parku u přístavu


K mému překvapení byli všichni ve Vancouveru pracovně přes program SWAP. SWAP je zajímavá možnost mezinárodní praxe v různých městech po celém světě. Po zaplacení registračního poplatku vám agentura pomůže se začátky v novém městě. Na vás je pak  najít si nějaké zaměstnání, ubytování a samozřejmě také stravování. Jedná se tak o dost odlišnou zkušenost než návštěva placené školy, překvapivě ale skoro nikdo neměl s hledáním práce problémy.

 

troška romantiky ;-)


Co jsem tak za těch několik hodin vypozoroval, kromě jednoho kluka dělali všichni spíše základní a poměrně otravné práce za minimální nebo velice nízkou mzdu (8 dolarů za hodinu), jako prodavačky, pokojské a tak dále. Onen jediný kluk díky svému vzdělání našel jakousi geodetickou spolešnost, u které měl kromě mzdy nad 20 dolarů za hodinu i služební auto, telefon a další velice příjemné výhody. Většina z těchto lidí zůstávala ve Vancouveru na 2 nebo 3 měsíce.

 

moderní umění aneb kostel naruby


Ten samý večer jsem stačil ještě navštívit dva místní night cluby. Když u nás někdo řekne slovo night club, většina lidí si asi představí pochybný podnik, velice často poskytující různé sexuální služby. Tady se night clubem označuje víceméně disco club. I toto označení je ale poněkud nepřesné. Jelikož jsem měl vstupenku zadarmo do klubu Crush, vydal jsem se do centra města najít tento podnik. Když jsem si vystál frontu a dostal se dovnitř, byl jsem v menším šoku. To, co se navenek tvářilo jako jakýsi luxusní podnik byla ve skutečnosti čtvercová plocha s DJ pultem a asi 4 koženými křesly. Řekl bych takový větší obývací pokoj s barem opodál. Dal jsem si tedy jednu lahev piva Corona Extra (330 ml za 4 dolary, chutnalo to hrozně) a asi po 15 minutách se z onoho klubu vypařil. Přemýšlel jsem co dělat, bylo asi půl desáté a domu se mi zrovna dvakrát nechtělo.

 

ohňostroj


Vzpomněl jsem si, že několik lidí se ve škole zmiňovalo o klubu Atlantis, který měl být o něco lepší. Před odchodem jsem dokonce koukal na web tohoto klubu a prezentace slibovala jakýsi laser a sound systém nejvyšší kvality (na světě jsou prý jenom 2 podobné podniky s touto technikou). Jelikož jsem ale nevěděl, kde přesně se podnik nachází, strávil jsem asi hodinu pobíháním centrem města. Ptal jsem se asi pěti lidí na cestu a každý z nich mě poslal někam úplně jinam. Asi po té hodině jsem naštěstí potkal dvě holky ze Švýcarska, které taky hledali stejný podnik a společnými silami se nám nakonec podařilo všechno najít.

 

Do Atlantisu už jsem neměl žádné volné vstupenky a tak jsem musel zaplatit vstupné cca 220 Kč. Ceny pití byly přibližně stejné, 4-6 dolarů za třetinku piva (je ale o pár stupňů silnější než to české, takže to asi vyjde podobně) a přibližně stejně za panáka něčeho tvrdšího. Ona úžasná výbava nebyla o moc lepší než v předchozím klubu – jakási konstrukce s pár lasery a další světelnou technikou nikterak vybočující z toho, co můžete vidět v českých klubech. Třeba Karlovy lázně mi přijdou co se interiéru týče mnohem lepší, nebylo to ale tak hrozné. Převažující množství Brazilců si vynutilo mnoho brazilských songů které jsem vůbec neznal, došlo ale i na tradiční klubové hity známé všude na světě. Asi v 1 hodinu jsem se s úsměvem na tváři pomalu odebral na poslední SkyTrain zpátky domů...


03.07.2007 | 03:17 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Whistler, kanadské hory a budoucí olympiáda

Že vám Whistler vůbec nic neříká? Nic divného, pro mě to byl před příjezdem do Kanaday také kompletně neznámý pojem. Věřte mi, že během tak dvou let bude toto jméno znát celý svět. Whistler je totiž místo, kde se budou konat zimní olympijské hry v roce 2010. Spolu s Vancouverem se tak toto místo stane centrem pozornosti celého světa. A Kanaďané berou tuto událost opravdu vážně.

 



Začněmeme ale od začátku. Jelikož o víkendu není škola, většina lidí jezdí na nějaké výlety nebo se účastní různých akcích. I já jsem chtěl poznat nějaká nová místa a tak jsem si zaplatil sobotní výlet právě do Whistleru. Ve škole existuje na podobné výlety samostatné oddělení – Activity department. Úkolem této složky je pomoci studentům s organizováním jejich volného času, což zahrnuje jak všemožné výlety tak společenské aktivity jako různé taneční party a tak podobně. Výlet do Whistleru byl jeden z levnějších, zaplatil jsem $35.

 



Odjezd byl poměrně brzy – 8.30 je na sobotu nic moc, zvlášť když strávíte hodinu na cestě do centra města, odkud se odjíždělo. Mírně rozespalý jsem tak dorazil před Canada Place, kde byl meeting. Zde už pár studentů očekávalo autobus, který nás měl vzít do přibližně 120 kilometrů vzdáleného Whistleru. Trošku chladné ráno jsem si zpříjemnil kelímkem French Vanilly v Tom Horton’s, což je jeden z mnoha místních coffee obchodů. Když jsem se vrátil zpátky, autobus už stál na svém místě.

 

Myslel jsem, že si dělají srandu. Všichni určitě znáte ony žluté americké školní autobusy svážející školáky z venkova do jejich školy. K mému překvapení přede mnou stál přesně takový autobus – pravděpodobně dobrý k 10 minutovému svezení, ale nepříliš vyhovující k dvouhodinovému výletu do hor. Nakonec to teda nebylo tak hrozné, ale stejně – klasická karosa je oproti tomuhle kousku luxus, můžete si tam aspoň opřít hlavu. Se svými téměř dvěma metry jsem měl také menší problémy vmáčknout se do sedadla, které bylo asi designováno na malá kolínka amerických školáčků.

 



Ony přibližně dvě hodiny byly rozděleny asi v polovině zastávkou u masivního vodopádu Shannon Falls. Cesta do Whistleru je vůbec zajímavá, jedete údolím do hor a všude kolem je nádherná příroda, oceán, skály, zasněžené vrcholky hor a právě ony horské říčky a vodopády. Whistler je poměrně malé městečko s necelými 10 tisíci stálými obyvateli, a tak k němu vede pouze úzká silnička. To by asi pro budoucí olympijské klání asi nebylo zrovna ideální, a tak se celý onen 120 kilometrový úsek momentálně přestavuje na slušnou dvouproudovou dálnici.

 



Když jsem konečně mírně rozespalý vystoupil z onoho dopravního prostředku, přivítalo mě nádherné městečka v horském stylu švýcarských vesniček. Ve Whistleru je všechno perfektní – neuvěřitelně čisté, zelené, barevné a plné stovek malých obchodů a restaurací. Nemusel jsem se dlouho zamýšlet a bylo mi hned jasné, že Whistler bude více než adekvátním pořadatelem olympijských her.

 





Po prohlídce městečka a návštěvě několika obchodů jsem dorazil před stanici horské lanovky, kde se konalo něco úžasného. Red Bull Elevation 2007. Ano, ona fotka o pár článků níže, více obrázků přidám v samostatném postu. Elevation je největší a nejlepší turnaj v BMX. V úpatí jedné hory byla připravena parádní trať plná všemožných skokánků a ramp, na kterých se proháněly desítky bikerů na kolech a předváděli neuvěřitelné věci. Všechno to asi snadněji pochopíte z přiložených fotek. Závodníci si mohli vybrat z celkem 27 skoků.

 





Dole na konci trati byl největší skok, na který ale většina soutěžících nejezdila, Myslel jsem si, že si to nejlepší šetří na pozdějc, ale to nebyl ten pravý důvod. Moderátor celé akce (docela známý Angličan z Extreme Channelu, párkrát jsem ho viděl v TV) ale později vysvětlil, že na onu rampu soutěžící nejezdí kvůli silnému větru, který by je mohl snadno z jejich kola shodit. Aby oni hazardéři nemuseli šlapat nahoru do kopce pro další jizdu, jezdilo kolem dokola asi 5 buginek řízených pohlednými hosteskami, na které se vždycky naložilo i kolo a za chvíli byl člověk nahoře.

 




Hned vedle této tratě byla také lanovka pro „běžné“ BMX blázny, kteří se nechali vyvést na vrcholek hory a pak jeli několik kilometrů dlouhou zabahněnou trať zpátky dolu do Whistleru. Ve městě jste mohli potkat stovky lidí s neuvěřitelně odpruženým kolem, kteří měli bahno od hlavy až k patě a často jim koukali jenom oči. Whistler je totiž obrovsky populární v této disciplíně a každý milovník downhillu si tady může půjčit kolo a zažít ten adrenalinový pocit.

 




Asi po hodině sledování skokanů na jejich kolech jsem se vydal zpátky do města na oběd. Jednalo se totiž pouze o rozjezdy, kvalifikace byla později odpoledne a finále celé soutěže v neděli. Pořídil jsem ale několik podle mě velice povedených fotek. Oběd jsem si dal ve restauraci nazvané Spaghetti Factory. To je docela populární podnik kde vaří (překvapivě) italská jídla za přijatelné ceny. Po obědě zahrnujícím předkrm, salát, Penne with Chicken jako hlavní chod, zmrzlinu jako dezert a ještě kafe jsem se sotva hýbal.

 





Stravování v Kanadě je stejně jako v Americe trošku jiné než u nás. Tak zaprvé, nemůžete se jen tak nahrnout do nějaké restaurace a čekat až si vás někdo všimne. U vchodu je vždy jakási hosteska, která vás přivítá, usadí ke stolu a přidělí vám vašeho číšníka/číšnici. Ten se o vás pak během celé návštěvy stará. Rozdíly oproti České republice jsou docela markantní – Kelly se mě každou chvíli ptala jestli něco potřebuju, jestli je všechno v pořádku a celou dobu byla nezvykle přijemná a usměvavá.

 




Když to porovnám s některými českými zkušenostmi z různých stravovacích zařízení, je to jako nebe a dudy. Tradiční český otravený vrchní na kterého čekáte 10 minut před placením se prostě nekoná. Stejně jako u cen v obchodě v menu není započítána daň a hlavně spropitné. To se pohybuje obvykle mezi 15 a 20% z celkové ceny, což není tak úplně málo. Nedat dýžko je víceméně nepřijatelné, možná tak v situaci kdy jste byli naprosto nespokojeni.

 





Později odpoledne jsme autobusem sjeli k blízkému Alta Lake, což je horské jezero velikosti tak polovičního Lipna. Je tady i pláž, ale voda byla opravdu studená a stejně jsem neměl v čem plavat. Obešli jsme tedy kousek jezera a pak se chvíli váleli na pláži s pár dalšími přáteli z Německa a Švýcarska. Asi v 5 hodin jsme se vydali zpátky domů, do Vancouveru. Cestou jsme se ještě stavěli u dalšího vodopádu a na jednom vyhlídkovém odpočívadle. Zpátky ve Vancouveru jsem byli kolem osmé hodiny, takže něco před půl desátou jsem dorazil totálně unavený zpátky domů a po rychlé sprše a vyřízení pár emailů jsem nekompromisně vytuhnul v mojí posteli...


30.06.2007 | 09:37 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

Dalších pár zážitků z Vancoveru...

Jak jsem psal minule, sobotní večer byl docela pohodový. Mateo s Mikem vyrazili na jakousi tuningovou přehlídku, kde nechyběl ani team známého TV pořadu Pimp My Ride. Já jsem ale dal přednost oné výřivce, nejenom kvůli tomu že venku pršelo a vstupné na onu show bylo docela vysoké. Domů jsme dorazili asi ve 2 hodiny, všichni docela dost unaveni, takže jsem rovnou spát.

 

park přímo v centru města


Neděli jsem strávil převážně nakupováním – vyrazil jsem do nákupního centra Metropolis, které je pár zastávek SkyTrainu od mého dočasného domova. Metropolis je neuvěřitelně obrovský areál – představte si nějaké velké české nákupní centrum, třeba OC Chodov a vynásobte ho tak desetkrát. Asi tak přibližně je velký Metropolis. Během přibližně pěti hodin jsem ani nestačil celý objekt projít, a to nejsem žádný nákupní fanatik pečlivě procházející každý obchod.

 

už jste někdy měli jablko v karamelu? :)


Jelikož je právě začátek léta, místní obchody asi podobně jako u nás začínají s letními slevami. Opravdu tak nebyl problém najít ten správný kus oblečení, a přestože jsem si víceméně nic koupit nechtěl, skončil jsem asi s třemi nacpanými taškami. Při porovnání místních cen a platů je oblečení neuvěřitelně levné. Člověk se pak ani nediví, že někteří Kanaďané podobně jako Američané nakupují jako diví a často oblečení po dvou nebo třech použitích prostě vyhodí.

 

zamračené centrum Vancouveru


Součástí tohoto nákupního centra je také poměrně velké multikino – lístky ale stojí asi 12 dolarů, což je trošku více než u nás. Když už jsem u filmů, možná pro vás bude zajímavé, že tady se nějaké přepalování hudby nebo DVD prostě neděje. Všude kde jsem byl jsem viděl akorát filmy na originálních nosičích, video hry v originálním balení a hudbu koupenou přes iTunes. Určitě to souvisí s výší místních platů a také cenami třeba oněch počítačových her, které jsou kolikrát i třetinové oproti českým originálním nosičům.

 

moje třída ve škole


Pondělí bylo další novou zkušeností – změnil jsem si totiž svojí dopolední třídu. Ne že by mi Communication Class nevyhovovala, ale úroveň některých ostatních studentů nebyla zrovna valná. Po diskuzi s pár učiteli jsem si vybral Discussion Circle jako novou volbu. Měnit kurz týden po startu sice není úplně ideální, protože většina lidí už se navzájem tak nějak zná a vy přicházíte do úplně nového prostředí, ale v mém případě to nebyl problém, zvlášť když mi zbývají už jenom další tři týdny. Nová třída se ukázala být mnohem pokročilejší a také aktivnější.

 

místní strážci zákona neustále křižující ulice města


Co se látky týče, probírají se vždy určitá témata vybraná ze seznamu asi 150 diskuzních topiců. K tomu má každý den jeden student vymyslet další, bonusové téma k diskuzi. Během tohoto týdne jsme probrali témata jako globální oteplování (s tím souviselo sledování filmu Inconvenient Truth), potraty, Paris Hilton, kamarádství a tak dále. Povětšinou to byla velice živá a zajímavá diskuze s mnoha naprosto protichůdnými názory, způsobenými hlavně rozdílnou kulturou a národností jednotlivých studentů.

 


ne všechny ulice města jsou bezpečné a čisté...


Co mě šokovola třeba na Brazilcích bylo to, že když jdou do nějakého tanečního klubu, je pro ně zcela normální za večer řekněme „blízce poznat“ třeba 5 různých holek. Polibek, který by si naprostá většina Evropanů nedovolila ani po několika dnech či týdnech vztahu je pro ně naprosto normální při seznámení s úplně novou holkou a Brazilky to dokonce očekávají. Zajímavá kultura. :)

 

sushi na cestu :)


Obědy během týdne jsem povětšinou řešil návštěvou nějaké restaurace nebo občerstvení v centru města – měl jsem znova sushi, dále třeba pizzu (asi nejlevnější jídlo zde ve Vancouveru), falafel, různé tortily a tak podobně. Párkrát jsem si dal i korejskou nudlovou polévku s mými Asijskými spolužáky, ale tahle polívka je neuvěřitelně ostrá, takže to chce vždycky docela dost odhodlání. Kanaďané mají mimojiné podobně jako spousta jiných národů zcela jiný jídelní režim – hlavní jídlo dne je teplá večeře. Snídaně se téměř vždy skládá z cereálií, párkrát jsem měl ale třeba různé jablečné koláče nebo slaninu s fazolemi. Není to tedy tak striktní pšeničná strava jako v Anglii a většina rodin zde také na rozdíl od Anglie vaří, namísto kupování nějakých polotovarů. K obědu si pak většina lidí bere jenom nějaký sendvič.

 


automat na lístky pro MHD - narozdíl od těch českých je všechno přehledné, jednoduché a bere hotovost i platební karty


Ve středu jsem jel se školou na menší výlet – Capilano Bridge. Jedná se o jakýsi visutý most pohupující se již přes sto let nad hlubokou propastí s říčkou na jejím konci. Přestože je celý areál opravdu pěkný, průvodce nám udělal pěknou show a všechno je dotažené do konce (totemy, ukázky indiánských řemesel atd), je celý areál dost malý a vstupné nechutně předražené. Když bych měl být hodně sarkastický, tak napíšu že ve slovenských Tatrách můžete najít podobný areál respektive podobnou přírodu bez jakéhokoliv vstupného. Na druhou stranu, onen pocit kdy stojíte uprostřed opravdu dlouhého a vratkého mostu a všechno se kolem vás houpe si asi taky budu chvíli pamatovat.

 








Jestliže z mých několika článků vypadá všechno opravdu růžově a hladce, věřte tomu že to tak úplně není, a to z několika důvodů. Tak zaprvé, těsně před odjezdem jsem chytnul jakousi virózu, které jsem se zbavil, ale asi ne tak docela, protože mě vlastně už druhý týden pronásleduje mírná únava, lehká bolest v krku a otravná rýma. Přestože to některé dny vypadá že jsem už úplně zdravý, druhý den se často zase cítím docela mizerně, i když to není nic co by mě nějak omezovalo, uvítal bych samozřejmě trošku jiný zdravotní stav.

 









Druhým menším problémem je veřejná doprava tady ve Vancouveru. Každé ráno strávím hodinu na cestě do školy a ještě o něco více na cestě zpátky. SkyTrain je skoro vždycky nepříjemně přecpaný a kolikrát musíte dokonce čekat na nějaký další vlak, protože se prostě nevejdete dovnitř. S autobusy to není o moc lepší, mají fakt mizerné intervaly a občas prostě nepřijedou. Na jízdní řády se tady taky až tak moc nehraje. Pražská MHD mi proti tomu přijde docela bezchybná, a to nejen cenově. Počasí je také zatím více než mizerné, téměř každý den prší a tak ani nemůžete jít někam ven nebo na pláž. Přes to všechno jsem ale více než spokojený, hlavně s mojí homestay family a bez problémů bych si dokázal představit ještě nějaký ten týden navíc...


26.06.2007 | 05:02 | kategorie: Vancouver | Hannes | trvalý odkaz

První týden ve Vancouveru je za mnou...

První týden studia proběhl víceméně bez problémů. Na dopoledních lekcích jsme se téměř celou dobu zabývali rozdíly mezi jednotlivými národnostmi a jejich kulturou. Přestože to možná zní jako nějaké nudné téma, bylo to naopak velice záživné, zajímavé a poučné diskutování. Asi největší rozdíly oproti naší, evropské kultuře projevili tři naši Korejci. Některé jejich zvyky jsou opradu divné – zároveň je to ale extrémně zdvořilý národ. Věděli jste třeba, že studují celý týden od 7 do 9 večer? Šílené (možná proto mají tak šikmé oči :)). To samé najdete u různých zdvořilostních pravidel: když třeba učitel ve škole rozdává zadání testu, vy ho musíte vždy přijmout oběma rukama a ještě se poklonit, jinak projevujete svoje pohrdání lektorem. A takovýchto zvláštností mají Korejci spousta.

 

Takovým druhým extrémem jsou Brazilci. Jejich jižanský temperament se prostě nezapře a pro někoho to může být až nepříjemné. Hlavní mladí Brazilci jsou totiž zvyklí strašně moc mluvit a hlavně skákat si do řeči. Je to tady zase úplně naopak: pokud tomu druhému neskáčete do vět a jenom posloucháte a čekáte na konec věty, vyjadřujete tím svůj nezájem o daného člověka. Brazilci také drží extrémně při sobě, po škole téměř okamžitě přechází do portugalštiny nebo španělštiny a je opravdu těžké dostat se do jejich uzavřené komunity. To, že ve čtvrtek ani jeden ze čtyř lidí z Brazílie v naší třídě nikoho nepřekvapilo: ve středu se totiž konala jakási brazilská party. Vtipný byl Renato, který o den později omlouval svojí absenci tím, že mu ujel poslední autobus a on musel přespat v jedné kavárně. :)

 


jakýsi přerostlý racek v parku naproti škole


Moje nová odpolední třída se ukázala jako skvělá volba, učitel Patrick je sice trošku drsný a přísný chlapík, ale po pár dnech ho pochopíte a nyní ho téměř všichni považují za jednoho z nejlepších učitelů. Co se látky týče, ztrávili jsme jednu hodinu na počítačích a v těch dalších jsme pracovali hlavně na Academic Word Listu a některých dalších materiálech pro TOEFL. Nechyběla ani partička Scrabble (Patrick mě docela naštval poněvadž mi neuznal slovo Bilinear, nechápu jak je možné že to neznal a ve slovníku taky nebylo). Ani v jedné z mých lekcí nemáme žádné učebnice, ale učitelé čato nosí nějaké materiály okopírované z různých knížek, což mi přijde lepší než tupě probírat nějakou učebnici stránku za stránkou.

 

Jak jsem řikal, až do pátečního rána jsem se cítil dost mizerně a unaveně, takže jsem ani nepodnikal nějaké větší akce nebo výlety. V pátek už mi bylo líp, tak jsem se vydal projít nějaké obchody v centru města. Ani jsem to nějak neplánoval, ale skončil jsem s párem nových bot. Kožené, ručně vyrobené botky Skechers za v přepočtu 1100 Kč prostě nešly odmítnout. :-) Kdybych před odjezdem do Vancouveru nenakoupil tak moc věcí, asi bych si toho odnesl mnohem více – Winners je prostě úžasný obchod.

 


pokojíček s televizí a Xboxem v posteli bych asi neodmítnul :]


Jedná se o americkou společnost, která skupuje zbytky zboží ve značkových buticích, salonech a sportovních obchodech v USA. To všechno pak prodává za zlomkové ceny. V praxi to tedy vypadá tak, že v obrovském obchodě můžete jeden den najít 10 věcí, které byste si bez váhání koupili a druhý den vás nezaujme totálně nic. Ve Winners mají totiž většinou jenom 1 kus daného modelu, často pouze v jedné nebo dvou velikostech, takže to chce mít opravdu trošku štěstí. Levisky za 600 Kč, trička třeba od Adidasu nebo Quiksilveru za 300 Kč nebo značkové a velmi kvalitní boty za něco málo přes 1000 Kč, tomu se prostě nedá odolat. Jak ale říkám, chce to šťastnou ruku, protože často najdete věci třeba jenom v XXXL.

 

Nakupování v Kanadě je vůbec zvláštní. Zvláštní hlavně kvůli daním, které nejsou zahrnuty v ceně a připočítávají se až při placení. Hlavně v prvních dnech jsem z toho byl trochu rozhozený, připravíte si třeba peníze a pak na vás vyskočí o dolar vyšší cena a vy musíte lovit další mince. Teď už to ale není problém, ale přesto mi přijde cena zahrnující všechny poplatky poněkud rozumější. Co se týče cen, je to jak u čeho. Některé věci jsou stejně drahé jako u nás, něco málo je levnější a většina je trošku dražší. Extrémně drahé jsou třeba cigarety (minimálně 10 dolarů za krabičku), hlavně díky 50% daňovému zatížení. I proto tady uvidíte mnohem méně kuřáků, protože vyhodit třeba 4 stovky denně (2 krabičky) jenom za kouření už si každý dovolit nemůže. Třeba kosmetika a hlavně ono oblečení je ale často mnohem levnější než u nás.

 


nem - všimněte si zeleně všude kolem, takhle je to víceméně v celém městě


Páteční i sobotní večer jsem strávil poněkud netradičně. Moje homestay family jela na návštěvu ke svým příbuzným a mě se zeptali, jestli nechci jet s nimi. Proč bych nejel. Nasedli jsme tedy v 5 do jednoho ze dvou aut (jakýsi luxusnější jeep od Nissanu) a vyrazili. Mike si před cestou vypálil nové CD s hudbou a chtěl ho otestovat. V kombinaci s neuvěřitelnými subwoofery zabudovanými v autě se jednalo o opravdu silný hudební zážitek.

 

Jestliže je dům mojí rodiny víceméně standardním domkem zde ve Vancouveru s trošku nadstandardním vybavením, dům jedné z 5 sester Mug kterou jsme jeli navštívit byl takovým malým palácem. Patrová vila s vlastním hrištěm na basketbal, pár plazmovými televizemi, jakousi jeskyní místo sprchy v koupelně, reproduktory zabudovanými ve zdech po celém domě nebo třeba vlastním barem byla hodně působivá. Jelikož nás bylo dohromady asi 12, objednal někdo asi 10 krabic pizzy. Po večeři jsme šli ven, kde jsme hráli asi hodinu basketbal, načež se většina lidí svalila na gauč vevnitř a sledovala film na DVD. Asi v jednu hodinu se všichni rozloučili a jelo se zpátky domů.

 

V sobotu jsem vstal něco málo po jedenácté, stejně jako většina ostatních. Na další večer byla naplánována další návštěva, které jsem se opět zúčastnil. Díky mírnému nedorozumění jsem nejdříve myslel, že jedeme do nějakého bazénu, ale později jsem pochopil že ten bazén má ona rodinka doma. Takže se všechno víceméně opakovalo: obrovský luxusní dům s parádním bazénem na zahradě. Jelikož byla celkem zima, v bazénu jsme až tolik nebyli – většinu času jsem se válel v kulaté výřivce s masážními tryskami a horkou vodou. Celkem zajímavý pocit, když si ležíte ve vířivce, popíjíte kanadské pivo, z nebe padají jemné kapky deště a z horké vody se valí oblaka páry. Na chvíli jsem si připadal jako milionář. :) Večeře byla opět přivezena nějakým poslíčkem, tentokrát spíše v řeckém stylu: souvlaki, tzatziki, lasagne, zeleninový salát s balkánským sýrem a další pochoutky...


eXTReMe Tracker