CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 2
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
27.09.2009 | 09:37 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa III. - Nairobi, Coca Cola, národní muzeum

Největším místním obchodem v nákupním centru Westgate je jednoznačně supermarket Nakumatt. Tato značka je zároveň asi jediná, která má svoje obchody po celé zemi a která se dá alespoň trochu přirovnat k západním supermarketům. Zbytek supermarketů se většinou podobá zapadlému koloniálu kdesi na českém venkově.


Když jsem přijížděl do Afriky, myslel jsem si, jak tady bude všechno neuvěřitelně levné. První návštěva tohoto supermarketu mě ale prudce vyvrhla z omylu a vrátila do kruté reality. Téměř všechny položky byly paradoxně zhruba dvojnásobně, často ale i mnohem víc dražší. Pro vysvětlení člověk nemusí chodit daleko: jak jsem již psal, Keňa je téměř úplně závislá na dovozu, takže téměř všechny položky ve větších obchodech jsou vyrobeny někde v Evropě a pak draze importovány do Keni.

spravedlivé ceny pro všechny


Balení másla tak stálo zhruba 100 Kč, kilo nejlevnějšího salámu 250 Kč a tak podobně. Jediné, co je levné, jsou výrobky produkované přímo v zemi, kterých je ale naprosté minimum. Jedná se hlavně o ovoce a zeleninu, která je zhruba na 30 až 50% českých cen. Dále pak například místní nápoje, včetně produktů Coca Coly, nebo populární místní limonády Krest.


Coca Cola si zcela určitě zaslouží svůj vlastní odstavec, je to totiž takový místní fenomén. Určitě si vzpomenete na některé z mnoha reklam této firmy, kde se mladý klučina kdesi na zapadlém venkově potuluje po špinavém městě a najednou narazí na obchod s ledově vychlazenou kolou a dá si láhev tohoto osvěžujícího moku. Po dvou týdnech v Keni můžu říct, že tohle není pouze propagační materiál, ale absolutní realita.

Coca Colu totiž můžete sehnat doslova kdekoliv. I ta nejzapadlejší vesnička nebo dřevěná bouda na zdánlivém konci světa dlouhé kilometry od nejbližší civilizace má totiž červeno-bílou ceduli oznamující, že právě tady si můžete dát láhev Coly, Fanty, nebo Spritu. Jelikož v naprosté většině případů nikde není elektřina, limonáda je chlazená pouze ve studené vodě , občas s ledem, v horším případě je úplně teplá. Cola se prodává téměř výhradně ve skleněných lahvích a seženete ji neuvěřitelně levně – půl litru zhruba za 7 Kč. Prodávají se i flašky plastové, ty jsou ale zhruba dvojnásobně drahé.


Po zakoupení jednoduché, leč pěkné drahé snídaně jsme se vydali autem zpátky domů, cestou ještě vyřídili nějaké nákupy a zastavili se pro benzín. Ten je tady opět o dost levnější než u nás, jak už jsem se zmiňoval. Tankování probíhá trošku jinak než u nás – každá benzínka má několik černochů jako obsluhu, kteří hned po zastavení přiběhnou k vašemu autu a všechno zařídí, bez toho abyste museli vystoupit. Ve většině případů řeknete za kolik peněz chcete nabrat benzín a obsluha vám podle toho natočí. Nevím kvůli čemu, ale téměř všechny benzínky mají neuvěřitelně slabý průtok v hadicích, takže trvá dost dlouho, než vám třeba těch třicet litrů načepují. Pak jenom z okénka svého auta zaplatíte a můžete pokračovat.

 
O řízení na levé straně už jsem psal, vliv Velké Británie je ale mnohem větší a stále zřetelný. Například místní zásuvky jsou stejné jako ty britské, umyvadla jsou taky stejně debilně vybavená dvěma kohoutky na horkou a studenou vodu, chleba se prodává prakticky pouze toastový a našly by se i další podobnosti.

První den už se toho moc nedělo, byly jsme dost utahaní z náročné cesty a tak jsme spíš odpočívali. K večeři jsme si dali naprosto neuvěřitelné maso – necelé kilo pravé svíčkové, kterou tady seženete opravdu levně. Pro tři lidi to bylo skoro až moc. :-)

Další den jsme se po tradiční ranní zastávce v Art Café vydali do místního národního muzea. Podle průvodce to mělo být to nejlepší muzeum v celé zemi, které opravdu stojí za návštěvu. Tentokrát jsme se vydali matatem, který nás vyhodil asi kilometr od muzea, takže jsme zbytek došli. Tohohle rozhodnutí jsme během chvilky celkem litovali, protože smog v Nairobi je naprosto příšerný. Na nějaké technické kontroly a katalyzátory se tady opravdu nehraje a tak většina aut zaplavuje ulice štiplavým černým kouřem, který dělá chození po ulici téměř nesnesitelným.

výborný keňský sbor nacvičující v parku u muzea


Muzeum samotné bylo na místní poměry pěkné, ve srovnání se západním světem však poněkud slabé. Když člověk přeci jenom stráví týden ve Washingtonu, je poněkud zmlsaný a lehce zastaralé keňské expozice ho příliš nenadchnou. Během následujících dnů jsme ale navštívili pár dalších muzeí a zjistili, že tohle byla pořád ještě celkem high-class záležitost.

Vstupné pro cizince bylo tradičně osminásobně vyšší než pro místní. Jako vždy se ale vyplatilo trochu pokecat s dvěma černoškami v pokladně a nakonec jsme usmlouvali vstupné na poloviční cenu, v přepočtu za 100 Kč. Asi největším zážitkem v muzeu byl paradoxně jakýsi sbor, který nacvičoval svoje pěvecko-taneční vystoupení na jedné ze zahrad muzea. Okamžitě mi to připomnělo americké gospely – černoši si zpívání prokládané tancem opravdu užívali a ve výsledku to vypadalo opravdu působivě.

cestička mezi dvěma pruhy hlavní městské tepny a černoši kteří si uprostřed dne dali šlofíka


Po prohlédnutí všech expozic jsme se vydali ještě do budovy s hady a krokodýly. Tady ale chtěly opět zaplatit vstupné, dalších 800 šilinků, což se nám opravdu nechtělo, nakonec jsme s hlídačem popošli za roh a dostali se dovnitř za 100 KSh – a ještě na nás asi dost vydělali. Jedna budovu toho opravdu moc nenabízela, pár hadů smotaných ve velkých akváriích, nějaké obří želvy a dva krokodýly.

Zpátky jsme se vydali opět matetem, udělali nějaké menší nákupy a pomalu se začali připravovat na první větší výlet mimo Nairobi…

18.09.2009 | 16:59 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa II. - africká realita, první dny v Nairobi

Po příletu do Nairobi a setkání se smluveným taxikářem jsme se vydali nočním Nairobi směrem k rezidenci našeho kamaráda, který paradoxně bydlel až na úplně druhé straně města. První dojmy z neznámé země byly zcela odlišné od toho, na co je člověk zvyklý z Evropy. Přestože je Nairobi hlavní město Keni, téměř všude byla tma, žádné velké osvětlení, billboardy, cedule, prostě nic. Stejně tak provoz na silnici téměř neexistoval, i když bylo něco po druhé hodině v noci.

náš domeček, na místní poměry vysoce nadstandardní


Jedním z největších šoků byla již zmiňovaná teplota v Nairobi – ta byla zhruba tak o deset až dvacet stupňů pod tím, co jsem očekával. Místo tropického vedro nás v noci čekalo jenom něco málo přes 10 stupňů Celsia, tudíž docela slušná zima. Později se ukázalo, že jsme přijeli zrovna v jednom z nejstudenějších týdnů a podobně nízké teploty se opakovaly každý večer. Přes den bylo mnohem přijatelněji, něco přes dvacet stupňů, o tropickém vedru ale nemohla být řeč. Celkem logickým vysvětlením je fakt, že Nairobi se nachází ve výšce téměř dvou tisíc metrů nad mořem.

Zhruba po dvaceti minutách jízdy opuštěným městem jsme sjeli z asfaltové silnice na prašnou cestu, která záhy končila u železných vrat. Během chvilky se za bránou odněkud zjevil černoch s kulichem na hlavě a začal otvírat bránu, načež náš taxík vjel do rezidence a po chvilce se objevili i naši čeští kamarádi, žijící již druhým rokem v Keni. Následovalo samozřejmě vřelé přivítání, načež jsme se postupně odebrali do rezidence a po lehké konverzaci upadli znaveni do postele v pokoji pro hosty.

Čenda, pravej africkej pes!


První probuzení v Africe bylo zajímavé – jelikož jsme přijeli v noci, neviděli jsme prakticky nic, nevěděli jsme, jak vypadá okolí. Teprve za světla jsme mohli zjistit, kde to vlastně jsme, jak vypadá okolní krajina a co nás asi zhruba čeká v příštím měsíci. Už tady můžu říct, že naše ubytování nemělo nic společného se standardním způsobem, jakým žijí Keňané – vysoce nadstandardní barák s elektřinou, hlídačem, uklízečkami, teplou vodou a dokonce internetem je pro téměř veškeré obyvatele pouze nedostupným snem.

Jak jsme ale rychle zjistili, s tou elektřinou to nebylo tak horké. Díky nedostatku vody ve městě tři dny v týdnu elektřina prostě nejde. Každá čtvrť se tohoto „vypnutí“ dočká v jiný den, ale platí to prostě pro všechny, zhruba půlku týdne budete bez proudu. Poněkud děsivé zjištění, uvážíte-li, že Nairobi je hlavní město země a žije v něm něco přes tři miliony lidí.

naše auto, bez kterého tady člověk nedokáže nic


Jelikož náš kamarád pracuje jako nezávislý novinář a potřebuje být prakticky denně na internetu a nám zrovna nešel proud, vyrazili jsme do nákupního centra Westgate. Westgate je takovou oázou bohatství v poušti chudoby, které představuje zbytek Nairobi. Zbrusu nové nákupní centrum sdružuje světové značky a prodává zboží za ceny, které jsou pro běžné občany naprosto nedostupné.

Samotná doprava do nákupního centra uprostřed města proběhla jako většina našich následujících cest pomocí zhruba 30 let starého typického terénního Land Roveru. Tenhle parádní safari jeep v tradičním zeleno-bílém provedení s náhonem na všechny čtyři kola je ideálním dopravním prostředkem pro keňské silnice, které jsou opravdu hodně divoké, jak jsme se přesvědčili v několika následujících dnech.

lidé čekají na matatu


Doprava v Nairobi si vůbec zaslouží zvláštní odstavec: v naprostém kontrastu s tím, co jsme viděli v noci, je množství aut v hlavním městě Keni naprosto tragicky vysoké, což ústí v hodinové zácpy a kolony. Neuvěřitelný nedostatek kvalitních silnic a obchvatů pro běžného řidiče znamená, že pokud v dopravní špičce vyrazí do města, musí počítat i s několika hodinami, než se dostane z jednoho konce Nairobi na druhý.

Bez auta jste ale zároveň odkázáni dost sami na sebe a vaše mobilita se rapidně snižuje. Jediným efektivním způsobem veřejné dopravy jsou „matatu“ – menší dodávky, do kterých se vejde zhruba 12 až 15 lidí, které jezdí zdánlivě chaoticky po městě a slouží jako místní autobusy. Matatu nemají žádný oficiální systém, značení ani majitele, jezdí prostě tak nějak všude, v náhodný čas a v náhodné formě po městě a většinou je můžete zastavit pouhým mávnutím jako taxík.

důvěryhodný supermarket :)) přesto jeden z těch lepších...


Většina řidičů matatu vytváří dojem, že před nedávnem skončili autoškolu. Realita je ale taková, že se jedná o velice zkušené drajvery, kteří znamenitě využívají nejrůznější zkratky ve městě a dokáží se prokličkovat stojícími kolonami aut zcela bez škrábnutí, přestože většinu jízdy máte dojem, že se v příští zatáčce vaše dodávka překlopí na střechu. Jízdné v tomhle způsobu veřejné představy je stejně jako všechno ostatní v Keni předmětem smlouvání, i když existují určité hranice, pod které se prostě nemůžete dostat. Minimální cena je zhruba 1 Kč za kilometr cesty. Benzín je v Keni o hodně levnější než u nás, litr nafty tady stojí zhruba 18 Kč, Natural je o něco dražší.

Když už jsem u toho smlouvání, trošku se o tomto tématu rozepíšu. Většina průvodců a webů, které jsem pročítal před cestou, doporučuje nosit co nejméně nápadné a lehce omšelé oblečení. Zabráníte tím nechtěnému přilákání pozornosti, které může vést k přepadení či oloupení. Tahle poučka je v praxi bohužel zcela zbytečná, protože samotný fakt, že jste běloch, vám zajistí tolik pozornosti, že nějaké oblečení nehraje žádnou roli. Prostě působíte jako pěst na oko, kapr v hejnu mřenek, MacBook mezi Acery. Všichni na vás čumí. Pořád.

hlavní silniční tepna Nairobi


Podle údajů z roku 2007 Keňu navštíví za rok pouze něco málo přes milion turistů. Mnoho z nich je navíc tmavé pleti a tak tady běloši prostě způsobují menší poprask. Ostatně když jedete v Praze v metru a vidíte černocha, taky se většinou člověk podívá, i když to je jev poslední dobou již poměrně běžný (ten černoch). Abych se tedy dostal zpátky k tomu smlouvání: jakmile někdo vidí, že nejste domorodec, téměř určitě se vás bude snažit oškubat.

Je to vlastně docela přirozená věc – místní lidé prostě peníze nemají a tak když vidí bělocha, automaticky předpokládají, že je to bohatý turista (což většinou je) a zkouší na jeho nevědomosti místního prostředí trochu profitovat. Za ten týden, co tu zatím jsem, jsem se setkal s nadhodnocením ceny i o 25 násobek, což už je opravdu silné kafe. Většinou stačí prostě zkusit někoho jiného nebo se nebohému černochovi do očí vysmát, že tohle nemůže myslet vážně. Samozřejmě, že pokud člověk právě přijel a o Keni nic neví, nemá absolutně ponětí o reálné cenové hladině a zaplatí zbytečně víc tak jako tak.

Tento report paradoxně skončím tam, kde začal ten předchozí – v kavárně v centru Westgate. Celé nákupní centrum je špičkově hlídané místo, kam se dostanou prakticky pouze nejbohatší místní a cizinci. Z těch tu převažují jednoznačně Indové, kteří mají ve městě rozjetých spoustu obchodů a jsou neskutečně podnikaví. Jelikož u nás doma zrovna nešel proud, vyrazili jsme do kavárny Art Café, kde odměnou za hezky předražené kafe můžete získat i přístup na bezdrátovou síť. Já jsem po jednodenní abstinenci od internetu nepotřeboval online nic moc vyřídit a tak jsem se po dopití double espressa vydal trochu porozhlídnout po okolí…

08.09.2009 | 17:30 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa I. - Přípravy, příjezd, první dojmy

Vysmátej černej číšník přináší předražený kafe v restauraci, kam se normální Keňan prakticky nemá šanci podívat – místní klientela se skládá téměř výhradně z cizinců, převážně Indů, několika bělochů a zástupců nejbohatších keňských vrstev. Za kafe, které normálně stojí tak 10 keňských šilinků tady zaplatíte 160 KSh. Na druhou stranu se tady můžete připojit na bezdrátový internet a zapojit si notebook do zásuvky. Elektřina a internet, to je luxus, který v téhle zemi není zrovna běžný.

Začněme ale postupně. Jak jsem psal, někdo jezdí na dovolenou do Itálie, někdo do Chorvatska, někdo někam jinam. Mě už se ale cestování na tradiční zájezdy před mnoha lety omrzelo a Evropu mám prakticky celou projetou. Naskytla se ale šance na trošku zajímavější trip: měsíc v Africe, v Keni. Bez cestovky, ve dvou, na vlastní pěst.

9 letadel čekajících na odlet v Istanbulu


Proč zrovna Keňa? Odpověď je jednoduchá, jeden kamarád v Keni pracuje jako novinář, jeho přítelkyně pak v pobočce jedné z nejbohatších amerických společností. Ubytování zadarmo, kontakty na obrovskou spoustu významných lidí v zemi,několik let zkušeností s Keňou. Tímhle prostě nešlo pohrdnout. A když už člověk jede do Afriky, nemá cenu jet na týden nebo čtrnáct dní – a tak jsme vyrazili rovnou na měsíc.

Zájezdy s cestovkou do Keni s nějakým aktivnějším programem než válení se na pláži většinou nejsou zrovna levné, nedávno jsem koukal na třítýdenní dovolenou asi za 70 tisíc Kč. My jsme zaplatili za letenku asi 13 tisíc Kč a zbytek bude záležet čistě na tom, co budeme chtít dělat. Obecné domnění, že Afrika je neskutečně levná, bohužel vzala po prvních pár dnech tak trochu za své – jako turista se docela prohnete. I tak ale asi člověk hodně ušetří a má hlavně naprostou volnost v tom, co může dělat.


Před samotnou cestou do Afriky je dobré se nechat očkovat. Očkování do exotických zemí je u nás docela slušný byznys. Většina specializovaných očkovacích center se vás bude snažit natlačit do co největšího množství očkovacích látek a vakcín, z nichž mnoho stojí přes tisíc Kč za jednu dávku. Realita je ale taková, že nepotřebujete prakticky nic, akorát několik základních vakcín proti nemocím, které jsou opravdu nebezpečné. Nám tak stačilo očkování proti žluté zimnici, žloutence a tyfu. I tak ale těch pár injekcí vyšlo na více než tři tisíce. Na druhou stranu pak člověk má protilátky na 5 až 10 let, a to se například v mém případě, kdy cestuju několikrát do roka do zahraničí, docela vyplatí.

Před samotným odjezdem do Keni jsem si samozřejmě o téhle zemi našel pár informací a některá čísla byla docela šokující. V zemi, která je rozlohou asi čtyřnásobek ČR žije asi 32 milionů lidí. Oficiální jazyk je kromě svahilštiny také angličtiny, což je velice sympatické – domluvit se není problém. Oficiální údaje o počtu lidí nakažených virem HIV se dost liší v rozmezí od 6 do 13%. Skutečná míra je ale mnohem vyšší. Keňa je prakticky stoprocentně závislá na dovozu, průměrná mzda je docela drsných 33 dolarů měsíčně (600 Kč).


Den před samotným odletem jsme se pomalu začali balit – moje představa o rovníkové Africe byla asi taková, že nebudu potřebovat prakticky vůbec nic, protože tam bude stejně takové vedro, že budu pořád v plavkách. Tahle představa vzala hned po příjezdu za své – po nočním výstupu z letiště nás šokovala neuvěřitelná zima a asi 11 stupňů Celsia.

Let samotný probíhal naprosto v pohodě, letěli jsme s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu. Na tomhle letišti se nám přihodila docela vtipná věc: let byl trošku spožděný, takže jsme na přestup měli asi jenom hodinu. Naběhli jsme teda do duty free shopu a chtěli koupit ještě něco na naší cestu mimo civilizaci. Totálně nás překvapili opravdu nízké ceny, a tak jsme nakonec koupili 3 litry Beefeateru, Havany a dalšího alkoholu spolu s 1.5 kg Haribo bonbonu. Až po zaplacení kartou a obdržení účtenky jsme zjistili, že ceny nebyly v tureckých lirách, ale eurech! Kde se v Turecku vzaly eura?? Zaplatili jsme tedy asi 2.5x víc, než jsme si mysleli, ale stejně už nebylo cesty zpátky. Byli jsme tedy lehce zklamaní, na druhou strany ty ceny byly na české poměry pořád ještě celkem dobré. A hlavně jsme měli slušné zásoby. :)

Istanbul


Druhé letadlo z Istanbulu do Nairobi už mělo poněkud jinou skladbu: většina cestujících byli černoši. První ani druhý kontakt s Afričany nebyl zrovna příjemný: první odmítnutí jsme dostali při žádosti o vyfocení. Očividně znuděná černoška na slušnou otázku o fotku prostě řekla ne a dál znuděně čekala na odbavení. Druhý konflikt nastal v letadle, kdy jsem se spíše jenom ze slušnosti zeptal černocha za mnou, jestli si můžu sklopit sedadlo a on odvětil prosté „no“ a koukal se na mě, jak kdyby mě chtěl zabít. To sedadlo jsem si ale po chvíli stejně sklopil.

Vyřizování víz, vítejte v Africe.


Přílet na letiště Jomo Kenyatta International Airport v Nairobi proběhl něco po jedné v noci. Ve svém životě jsem byl už na opravdu hodně letištích, včetně low-costových destinací, kde prakticky vystupujete z ranveje rovnou na parkoviště. Keňa ale asi všechny tyhle zážitky předčila – letiště vypadalo jako kdyby na něj 20 let nikdo nesáhnul, o nějaké čistotě, klimatizaci a pocitu bezpečí rozhodně nemohla být řeč. Třešničkou na dortu byl fakt, že asi každých 5 minut na celém letišti vypadnul proud a na chvíli se všichni ocitli v úplné tmě.

Každý turista cestující do Keni potřebuje vízum. To nám nabízeli už při prodeji letenky, ale za značně přepálenou cenu. Tahle cesta by navíc zahrnovala nutnost kontakt s množstvím byrokratických institucí, návštěvu britské ambasády kde se víza vydávají a vůbec mnohem víc práce. Keňani se ale s takovou blbostí jako jsou víza moc nemažou, a tak si můžete za 50 dolarů koupit vízum přímo na letišti. My jsme vychytali ještě jakousi promo akci, že bylo jedno vízum za $25.

Pro obdržení víza je zapotřebí vyplnit asi dva krátké formuláře. Nejvtipnější na celém procesu je, že úředníci vaše dokumenty vůbec nijak nekontrolují, akorát vám do pasu nalepí vízum, něco na něj načmárají a můžete vstoupit do země. Nejdůležitější je, že jim vrazíte do ruky tvrdou měnu a hezky se usmějete. Nám se stala ještě menší nepříjemnost, že nás hned po příjezdu někdo buď dost šikovně okrad o naše peníze, nebo jsme je někde vytrousili a pohotový kolemjdoucí je sbalil dřív, než jsme si toho všimli. Musel jsem tedy běžet do bankomatu, vybrat pár tisíc keňských šilinků, následně je vyměnit za dolary a zaplatit vízum.

Když jsme konečně vyřídili tenhle proces, sebrali jsme od černocha stojícího u pásu naše poslední dva batohy a vyrazili z letiště (resp. s jedné velké haly, která celé letiště představuje). U východu už na nás čekal smluvený taxikář Moses s cedulí s krycím jménem „brokolice“, pomohl nám se zavazadly a na levé straně silnice jsme se v jeho taxíku vydali nočním liduprázdným Nairobi do neznáma…

02.09.2009 | 09:54 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Měsíc v Keni - tak trochu jiná dovolená

Někdo jezdí na dovolenou do Itálie.
Někdo do Chorvatska.
A někdo do Keni.



Stěžovali jste si na málo reportů z cestování. Máte to mít.
Měsíc v Africe.
by Hannes ;)

25.08.2009 | 14:33 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Týden v Portugalsku, část II. - Porto

Po třech úžasných nocích v Lisabonu jsem se pomalu začal připravovat na přesun do Porto, kde studuje jeden kamarád. Mezi oběma městy je výborné vlakové spojení a cesta trvá něco kolem 3 hodin, přestože Lisabon je prakticky na jihu země a Porto na severu. Nejdříve jsem měl trošku problémy najít to správné vlakové nádraží, protože v Lisabonu jsou asi 4 a z každého jezdí vlaky do jiné části země, nakonec s tím ale nebyl problém. Za něco přes 20€ jsem si koupil jízdenku a po chvíli čekání nastoupil do přistaveného vlaku.

Cesta samotná probíhala v pohodě, až na fakt, že jsem si původně sednul do první třídy, jelikož tam bylo téměř úplně prázdno. Doufal jsem, že i v Portugalsku funguje podobný systém jako u nás - když nikomu neblokujete místo, můžete sedět kde chcete. Tahlě představa padle poměrně rychle s příchodem průvodčího, který mě dost nevybíravým způsobem vyhodil do vagónu 2.třídy. Asi po půl hodině sezení se situace opakovala, tentokrát mě však vyhazoval jakýsi Portugalec, který neuměl ani slovo anglicky. Až pak jsem pochopil, že všechny jízdenky včetně druhé třídy mají svoje vyznačené místo, na kterém byste měli sedět. Přesunul jsem se tedy o ještě jeden vagón dál a pak už bylo všechno v pořádku.

Hned po příjezdu do Porta jsem se dal do řeči s nějakým párem z Francie zhruba mého věku, kteří také právě přijeli z Lisabonu a stejně jako já o měste prakticky nic nevěděli. Mimochodem tahle dvojice měla 21-denní jízdenku na všechny vlaky v Evropě a prý už stačili projet asi 4 města a teď je na řadě Portugalsko - docela zajímavá alternativa ke klasickému cestování letadlem do jedné destinace a zase zpátky. V Portu funguje supermoderní a velice rozlehlé metro, které vás komfortně vezme téměř kamkoliv (i na letiště). Stejně tak ale téměř na každé druhé zastávce stojí revizoři, takže jezdit načerno se opravdu nevyplatí.

Po několika zastávkách a živé konverzaci s Francouzi (kupodivu nebyli tradičně namyšlení žabožrouti, kteří nemluví jinak než francouzsky) jsem se odpojil a vydal se pěšky směrem k bytu mého kamaráda. Na zadané adrese jsem zazvonil, ovšem místo očekávané tváře na mě z balkónu vykoukla jakási holka zhruba mého věku a začala se vyptávat co jsem zač - kamarád ještě nebyl doma a tahle holka očividně neměla ponětí, že dneska má někdo přijet. Nakonec ale všechno v pohodě dopadlo a Polka Monika mě pustila dovnitř a ubytovala. V pronajatém bytě bydleli dva Češi včetně mého kamaráda a s nimi další dva Poláci. S dorozumíváním tudíž nebyl celkem problém, protože nám Poláci celkem dobře rozumí (zatímco my se až tak nechytáme).

Po příchodu mého kamaráda jsme strávili několik hodin živou diskuzí, přece jenom jsme se asi půl roku neviděli. Na Portugalsko a Porto jsem slyšel jenom chválu a všechny ty fotky a historky ve mě probudily ještě větší touhu vyrazit také někam do ciziny na Erasmus - bohužel na VŠE je to poněkud obtížné, protože je hrozný přetlak zájemců a nedostatek míst. Večer už jsme ani nikam nešli, všichni včetně mě byli dost utahaní, navíc nás čekal další dost divoký den.


Druhý den jsem vyrazil s partičkou mých dočasných spolubydlících do jejich školy, podívat se na lekci angličtiny, kterou vedla prý velice sympatická lektorka. Stejně jako ve Španělsku tak ani v Portugalsku nikdo moc neřeší čas a nějaké pozdní příchody, takže když jsme asi v 11 přišli zhruba o 20 minut později do probíhající hodiny, nikoho to kupodivu moc nevzrušilo. Vyučující Cristina se jenom podivila co jsem zač, tak jsem se představil, trošku jsme si popovídali a dál se účastnil výuky jako normální student bez jakýchkoliv problémů. Ta mentalita je prostě úplně jiná, uvolněnější a pohodovější. Zhruba po hodině výuky jsme vyrazili do školní kantýny na oběd a já se pak oddělil od ostatních a vrátil se zpátky do centra města, udělat si menší prohlídku.

Svojí cestu jsem začal v informační kanceláři, kde mě vybavili parádní mapou a řadou prospektů. Rovnou jsem se zeptal, co stojí za návštěvu a co jsou zbytečné turistické atrakce, sympatická slečna mi zakroužkovala na mapě pár míst a já se vydal zjistit, proč o tomhle městě všichni mluví jako o ráji na zemi.


Bylo by asi vhodné podotknout, že ten večer se měl konat jeden z největších svátků celého roku - St. Joao. Joao je nejběžnější jméno v Portugalsku, anglicky je to John, česky pak samozřejmě Jan / Honza. Byl to tedy i můj svátek a celé město se připravovalo to pořádně oslavit. :-)

Portugalci si umí užívat života, a St. Joao byl ukázkovým příkladem, jak taková party probíhá. Zapomeňte na nějaký uzavřený klub, tady se paří jedině přímo v ulicích! Po celém městě se začali stavět nejrůznější pódia a altány, zvuková aparatura a na každém rohu byl stánek s občerstvením. Všichni se chystali na večerní smršť, kdy prakticky celé více než milioné město vyjde do ulic a začne se bavit.


Do večera ale pořád ještě zbývalo poměrně hodně času, zvlášť vezmete-li v úvahu, že večeře se podává většinou tak v 9-10 večer a paří se zhruba od půnoci. Měl jsem tedy dost času projít si ty nejzajímavější památky města, v klidu vyzkoušet místní kuchyni a vůbec si užít pohodové odpoledne.



V celém Portugalsku je v létě opravdu vedro, i když to není tak hrozné jako třeba v Madridu, díky přítomnosti oceánu. I tak je ale možné ve městě najít různě se povalující a odpočívající lidi, kteří se snaží schovat před horkými paprsky slunce (tenhle se teda moc schovat nesnažil :).


Pohodová odpolední siesta.



Porto, to je spleť nejrůznějších domečků, baráčků a chatrčí. Každý barák je originál, každý vypadá jinak, je jinak vysoký, má jinou fasádu. Přestože je většina budov značně omšelá a zanedbaná, má to svoje neuvěřitelné kouzlo.


 



Děti se před horkem snaží trochu zchladit v jedné z kašen. Možná i nějaká ta rybka se tam dá ulovit. :)



Cestou k řece Duoro se vám začne otevírat naprosto dechberoucí výhled. Kaskádovité budovy na obou stranách řeky, gondoliéry čekající na bohaté turisty a remorkéry tahající náklady dřeva nebo dalších surovin. Člověk se prostě jenom zastaví a užívá si ten nádherný výhled.






Pohled na samotné centrum města, čtvrť Porto.



Jeden z vysutých mostů přes reku Duoro. Nahoře jezdí tramvaj, dole pak auta.



Tady můžete vidět nejdůležitější součást celého svátku St. Joao - plastová pískající kladiva. Celou noc se totiž těmito kladivy mlátí lidé do hlavy, přičemž každý úder vydává pronikavé písknutí. Člověk si to nedokáže příliš dobře vybarvit, dokuď to nezažije na vlastní kůži, ale představte si prostě pár tisíc lidí navzájem se mlátících do hlavy kladivama. Neuvěřitelná sranda. Zvlášť když můžete přijít za kýmkoliv a prostě ho jemně praštit kladivem, a on nemůže dělat vůbec nic, akorát se usmát. Tradičním cílem jsou pochopitelně policisté a nejrůznější modelky, na kterých jsme se taky dost vyblbli. Už jenom kvůli tomuhle svátku se chci do Porta někdy v budoucnu rozhodně vrátit.




Tady už jsem u večeře vybaven kladivem na večer. Nejvtipnější na celé oné mlátící akci, kvůli které se do Porta sjíždějí tisíce turistů, je to, že podle nějaké pověry by se měly tlouct hlavně holky, obzvláště blondýny. Když jsem se tak v podvečer procházel s tímhle kladivem v ruce, bylo velice vtipné pozorovat pohledy okolních slečen, jak nervózně vyhlížejí, jestli na ně náhodou nevyběhnu. Jedna trojice blondýn přede mnou dokonce se smíchem utekla, a to jsem je ani nijak nepronásledoval. Večer ale stejně nikdo neunikne, protože kladivo v ruce má prakticky každý.



Pobřeží města v noci, v ulicích pulzují davy lidí. Někdy to bylo až nepříjemné, prodírat se nekonečnými davy. Vtipné bylo také když policie zavřela most, vyfocený na jedné z fotek o kousek výš. Ten se totiž z náporu neskutečného množství lidí začal celkem solidně houpat, takže člověk měl opravdu pocit, že se za chvilku roztrhne.



Půlnoční ohňostroj odpalovaný z lodí na řece. Po tomto ohňostroji vlastně celá akce teprve začíná a davy lidí se začnou přesouvat do centra města, kde hraje živá hudba, tancuje se, pije se. Paří se až do rána, většina lidí se za svítání vydá na pláž, kde se ty odvážnější vykoupou ve studeném oceánu. My jsme samozřejmě taky zůstali vzhůru hodně dlouho a do postele ulehali již za denního světla.



Další den byl vyloženě odpočinkový, probudili jsme se něco po poledni a já už se vydal akorát oblídnout místní pláž. Příjemná písečná pláž je v ostrém kontrastu s opravdu studeným mořem, takže se moc lidí nekoupe, i když je dost horko.



A nakonec Hannes a moře. :))


Večer už jsme akorát koukli na nějaký film, otevřeli si k tomu láhev portského a relaxovali. Mě čekal zhruba v 7 ráno odlet zpátky domů, a tak mi to vlastně i vyhovovalo. Cesta na letiště metrem byla bezproblémová, let s RyanAirem taky. Lehce nepříjemný byl pouze sedmihodinový přestup na letišti Frankfurt-Hahn, protože z Porta žádné přímé lety do Prahy nejsou. Měl jsem s sebou ale spacák a karimatku, takže jsem si v klidu ustlal vedle nějakých Italů, dočetl knížku a za chvíli už nastupoval do letadla směr Ruzyně.


Lisabon i Porto mě opravdu oslnily a všem vřele doporučuju tuhle zemi navštívit - nebudete litovat. Já sám se pravděpodobně již příští léto vrátím právě kvůli "svému" svátku, do té doby budu mít na Portugalsko jenom ty nejlepší vzpomínky...


16.08.2009 | 16:38 | kategorie: Filmy | Hannes | trvalý odkaz

Nové filmy: Kámoš k pohledání (I Love You Man)

I Love You ManBez většího humbuku se do českých kin na začátku června dostala americká komedie Kámoš k pohledání, v originále I Love You Man. Jedná se o tradiční letní romantický snímek od nepříliš známého režiséra Johna Hamburga. Celý film je plný skvělých hlášek a dvojsmyslů, takže se opravdu zasmějete. Bohužel se mi příliš nelíbil casting, konkrétně obě dvě hlavní mužské postavy - dovedu si představit mnohem vhodnější herce do těchto rolí. Zvláště Jason Segel známý ze seriálu How I Met Your Mother mi v jeho roli příliš nesedí, i když se snaží dokázat, že umí hrát i seriózní role. Film stačil v Americe vydělat již více než 70 milionů dolarů a i u nás se těší celkem slušné popularitě. Pokud tedy hledáte vtipný oddechový snímek na horké léto, Kámoš k pohledání vám dobře poslouží. 7.0/10


Komedie / Romantický 

USA, 2009, 105 min


Režie: John Hamburg

Hrají: Jason Segel, Paul Rudd, Jon Favreau, Andy Samberg, Jaime Pressly, Carla Gallo, Rashida Jones, Lou Ferrigno, J. K. Simmons, Jane Curtin, Sarah Burns, Vicki Davis, Thomas Lennon


Peter Klaven (Paul Rudd) je úspěšný realitní obchodník, který po zasnoubení s dívkou svých snů Zooey (Rashida Jones) zjistí, že nemá žádného dost blízkého přítele, který by se mohl stát svědkem na jeho svatbě. Nelení a pouští se do trapné a bizarní série mužských schůzek, kde potká Sydneyho Fifa (Jason Segel), okouzlujícího muže, který mu ihned padne do oka. Ale čím více se tito dva muži sbližují, tím více trpí vztah Petera a Zooey. V příběhu, který komicky nastiňuje pravou podstatu přátelství, bude muset nakonec Peter volit mezi svou snoubenkou a nově nalezeným parťákem.

16.08.2009 | 12:56 | kategorie: Filmy | Hannes | trvalý odkaz

Nové filmy: Doba ledová 3: Úsvit dinosaurů (Ice Age 3)

Ice Age 3Doba ledová patří k jedněm z mých oblíbených animovaných filmů. Narozdíl od filmů od Pixaru, který se mi poslední dobou již tak trochu přejedl, má Ice Age 3 stále onu geniální, roztomilou grafickou podobu a samozřejmě i skvělý dabing. Třetí pokračování již nasvědčuje tomu, že příliš originálních prvků nemůžeme čekat, a opravdu tomu tak je - přesto je třetí Doba ledová stále poměrně kvalitním animákem pro celou rodinu, s několika vtipnými hláškami. Sestupné tempo oproti předchozím dílům je ale znát a tak by asi bylo dobré se u třetího dílu i zastavit, další pokračování by totiž mohlo být již lehce katastrofální. Sympatickým osvěžením je postava piráta Bucka a samozřejmě také zamilované "veverčice". Doba ledová 3 je fajn filmem, který neurazí ale zároveň se vám ani nijak nevryje do paměti. 6.0/10


Animovaný / Akční / Komedie / Romantický 
USA, 2009, 96 min


Režie: Carlos Saldanha, Mike Thurmeier
Hrají: John Leguizamo, Queen Latifah, Ray Romano, Chris Wedge, Denis Leary, Joey King, Simon Pegg, Seann William Scott, Josh Peck

Hrdinové z prostředí pod bodem mrazu se vrací, aby zažili další neuvěřitelné dobrodružství, tentokrát v příběhu nazvaném Doba ledová 3: Úsvit dinosaurů. Nová “doba ledová” zavede hlavní hrdiny i diváky do ohromného podzemního světa dinosaurů. Je to barevná krajina plná bujné vegetace, která je ostrým protipólem mrazivého prostředí z prvních dvou “dob ledových”. Je to země nebezpečí, ohromných tvorů, rostlin pojídajících mamuty, země plná tajemných míst. Věčný smolař, prehistorický krysoveverčák Scrat má před sebou osudové setkání s krysoveverkou Scratte. Mamuti Manny a Ellie očekávají první přírůstek do rodiny. Lenochod Sid se zase dostane do problémů poté, co si založí vlastní rodinu s nalezenými dinosauřími vajíčky. Šavlozubý tygr Diego řeší dilema, jestli se z něj po boku kamarádů nestává příliš velký měkota. Navíc, když se objeví dinosauři, Manny přestává být „králem džungle“. A také se všichni seznámí s jednookým lasičákem Buckem, který neúnavně loví dinosaury. Doba ledová 3: Úsvit dinosaurů má všechny esence prvních dvou dílů, které si diváci zamilovali, a ještě mnohem víc. Víc humoru, akce, neuvěřitelnou vizuální podívanou, a především kouzlo zvané 3-D.

12.08.2009 | 18:31 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Týden v Portugalsku, část I. - Lisabon

Zhruba po třech týdnech kdy jsem prakticky nebyl doma jsem si konečně našel čas, abych něco napsal. Půlka prázdnin už je téměř za mnou a přestože jsem nebyl nikde na dva měsíce v cizině jako v předchozích letech, tohle léto si užívám víceméně úplně stejně jako ty minulá. Nápad podívat se do Portugalska mi ležel v hlavě už zatraceně dlouho, jelikož tam studuje jeden kamarád. Pořád jsem ale nemohl najít čas a příležitost, se do této země podívat, ale na konci června se konečně našel vhodný termín.

Byla to vlastně taková narychlo plánovaná dovolená. V úterý dopoledne jsem se totiž stal bakalářem, odpoledne se rozhodl že teda pojedu, koupil lehce předražené letenky a ve středu večer už seděl v letadle do Lisabonu. Nějaký odpočinek jsem po téměř měsíci učení už opravdu potřeboval a tahle zahraniční cesta přišla opravdu vhod. Plán byl asi takový, že tři až čtyři dny zůstanu v Lisabonu a pak se přesunu nějakých 300 kilometrů na sever do Porta, kde studuje onen zmíněný kamarád.

Shodou náhod jsem v Lisabonu narazil na partu několika mladých lidí z celého světa, s kterými jsem vlastně strávil celou dobu. Abych to upřesnil, byly to 4 holky: Finka, Švédka, Američanka a Kanaďanka, všechny zhruba v mém věku. Hodil se i další známý - rodilý Portugalec, který nám ukázal všechna zákoutí města a doporučil, co máme navštívit. Tohle je samozřejmě mnohem lepší, než nějaký turistický průvodce (s kterým se stejně v 99% případů neobtěžuju), a tak jsme toho za těch pár dnů zažili opravdu hodně.


Taková typická ulička v Lisabonu. Tohle nádherné město se rozkládá na sedmi kopcích a tak neustále chodíte nahoru a dolu. I pro zkušené cestovatele je to docela makačka a občas se hodí vzít si nějakou tu lanovku nebo speciální tramvaj. Jinak se v Lisabonu stejně jako v celém Portugalsku opravdu nikam nespěchá, lidé mají spoustu času, jsou velice přátelští, příjemní a otevření. S angličtinou bych to viděl podobně jako u nás, alespoň s mladými lidmi se celkem v pohodě domluvíte. Hodně lidí umí také francouzsky.


V Portugalsku se každou chvíli něco slaví a většina takových party se odehrává přímo pod širým nebem, v ulicích města. Ulice jsou proto náležitě vyzdobené a celkově se jedná o velice zajímavý mix nejrůznějších architektonických stylů. Praktický každý barák má jinou omítku a všechno dohromady to působí až romanticky.


Modré nebe uvidíte v Lisabonu opravdu často - město je hodně na jihu, a tak jsou teploty přes 30 stupňů zcela normální. V kombinaci se zdoláváním vyvýšených částí města to může leckomu přivodit lehké zadýchání nebo úpal, proto se hodí s sebou vždycky mít alespoň něco k pití.


Přestože mnoho budov zůstává v nepříliš udržovaném stavu, mnoho majitelů se snaží své obydlí zkrášlovat a vylepšovat, a to hlavně zelení, což ve finále působí velice příjemně. Zelených ploch a různých parků je ve městě poměrně dost, rozhodně více než v Praze.


Jeden z nejvyšších bodů města, odkud je parádní výhled po okolí. Na levé straně je vidět část středověkého hradu (kde ale kromě několik zřícených hradeb prakticky nic není). V povzdálí je pak jeden ze dvou opravdu dlouhých mostů, které nápaditě připomínají americký Golden Gate Bridge.


Stačí popojet kousek mimo centrum a při pobřeží se hned objevují první pláže. Voda je opravdu čistá, pláže krásně písčité, ovšem poněkud přeplněné. Pro lepší koupání je potřeba si trochu popojet autem nebo vlakem za město.


Ráj na zemi. V tomhle případě se opravdu vyplatilo mít někoho místního, kdo nám ukázal tuhle dechberoucí pláž. Množství lidí už je mnohem přijatelnější, navíc tu jsou desítky wakeboardistů, kteří se prohánějí na vlnách atlantického oceánu. Ten je mimochodem neuvěřitelně silný, když jsem poprvé naběhnul do vody tak jsem se málem utopil.


Komu by se omrzela slaná voda, může zkusit i tento luxusní bazén. Všimněte se že téměř nikde nejsou žádní lidé (na tomhle obrázku není vůbec nikdo). Aby toho nebylo málo, našli jsme nedaleko bazénu nedotčenou krabici ještě horké pizzy a jelikož jsme byli po celém dni celkem hladoví, hezky rychle jsme jí sežrali. Zatím pořád žiju. :)


Tohle asi ani nepotřebuje komentář, prostě nádhera...


A ještě jeden snímek pro všechny, co zrovna teď sedí v práci. :-))


Jelikož nám ujel autobus z pláže a další jel zhruba za hodinu, rozhodli jsme se vzít to stopem. Přátelští Portugalci s tímhle opravdu nemají problém a do pěti minut už jsme si to uháněli v autě směrem do centra města. Je fakt, že v autě nebylo zrovna úplně čisto, ale bylo to zadarmo a hlavně pít se musí. :-D


V tomhle squattu jsem bydlel. Na první pohled to vypadá možná dost děsivě, ale bylo to naprosto v pohodě, byl to vlastně normální byt, akorát ta zahrada byla trochu specifická. Důvodem nebyla ani tak snaha ušetřit peníze za nocleh jako spíš možnost potkat hodně dalších lidí, což se také stalo, jak jsem zmiňoval výše. Kromě toho jsme večer udělali třeba pizzu na venkovním roštu nebo luxusní ústřice, takže jsem byl opravdu nadšený.


Když už jsme byli po pár dnech nasyceni Lisabonem, vyrazili jsme na menší výlet do okolí, za město. Na doporučení mého Portugalce jsme vybrali Sintru, což je neuvěřitelně malebná vesnička asi hodinu cesty vlakem z centra Lisabonu. Turistické centrum je plné nádherných zahrad, budov, paláců a hradů, kterým dominují dva hrady. Těžko se to popisuje, to se prostě musí vidět...


Za pár Euro jsme si koupili vstupenky do jakéhosi zámku s obrovským parkem a nádhernými zahradami. Zpočátku se nám to moc nezdálo, ale Portugalec Joao říkal, že to musíme opravdu vidět.


A skutečně, když jsme se dostali dovnitř, bylo to jako v jiném světě. Věžičky, jezírka, jeskyně jak z Pirátů z Karibiku a další absolutně neuvěřitelné momenty.


Po důkladném prochození celé vesničky jsme opustili Sintru a vydali se zběsilou jízdou autem na pláž. Zběsilou zaprvé proto, že nás jelo 7 v třídvéřovém autě pro 4 lidi (2 holky v kufru přikrytý jakousi dekou) a zadruhé protože všichni Portugalci řídí jak blázni. Když jsme v koloně projížděli kolem policejní hlídky, všichni se jenom modlili, aby si ostražitý policista nevšimnul našeho lehce nelegálního nákladu - nakonec to ale dobře dopadlo a my přijeli na další famózní pláž schovanou mezi dvěma útesy. Čerstvý meloun jako dezert v autě taky docela bodnul...


Po návratu domů a delikátní večeři (již zmiňované ústřice) jsme se vydali ještě do centra města trochu popít a zapařit. Čtvrť Barro Alto je plná nejrůznějších klubů, barů a hospod a tak si stačí pouze vybrat lokál a v něm strávit příjemný večer. Pokud se vám podnik nelíbí, stačí se přesunout do toho vedlejšího. Jinak Portugalsko není ani nikterak extrémně drahé, ceny jsou zhruba na naší úrovni.


Poslední den v Lisabonu jsem se vypravil již naposledy do centra města a na vlakové nádraží, odkud jsem pokračoval do Porta. Cestou jsem se ale stavil ještě v jedné z místních restaurací na kafe a lehkou snídani. Personál sice neuměl ani slovo anglicky, ale nakonec jsme to nějak dohodli. Stravování bylo vůbec vtipné, většinou jsme někam přišli, objednali si jakési denní menu (většinou za 5€) aniž bysme věděli, co nám přinesou, a pak se občas nestačili divit. Tyhle lokální restaurace, kde se stravují místní jsou ale parádní, jídlo chutná a ceny jsou velice přijatelné.


Jeden ze známých symbolů Lisabonu, za ním je obrovské nákupní centrum Vasco Da Gama. Co se jazyka týče, mám nějaké základy španělštiny, která není od psané portugalštiny až tak odlišná, takže jsem občas něco rozuměl. Pokud ale přišlo na mluvenou řeč, byl jsem díky specifickéhmu šišlání Portugalců zcela bez šance a musel se spolehnout na angličtinu.


Snad několikakilometrová lanovka a ještě o mnoho delší most.


Poslední fotka je z vlakového nádraží, kde byly volně k dispozici terminály s internetem zcela zadarmo. České dráhy se mají ještě hodně co učit...

Celkově byla návštěva Lisabonu opravdu výtečnou dovolenou, zvlášť s ohledem na to, že jsem se rozhodl prakticky den před odletem a o městě téměř nic nevěděl. Díky známosti místního Portugalce jsme si ale všichni těch několik dní opravdu užili, podívali se na místa kam se normální turista nemá šanci dostat a díky vydařenému počasí jsem se stačil i slušně opálit. V dalším díle přinesu report a fotky z druhé části cesty, z Porta.

20.07.2009 | 15:36 | kategorie: Filmy | Hannes | trvalý odkaz

Nové filmy: Harry Potter 6 a Princ dvojí krve (Half-Blood Prince)

Harry Potter and the Half-Blood PrinceVčera pozdě večer jsem se vrátil z vyprodaného promítání šestého filmu o Harry Potterovi s podtitulem Harry Potter a Princ dvojí krve a rovnou můžu napsat, že mě tento díl přišel nejslabší ze všech. Přestože se v knize samotné až tolik neděje a patří mezi nejslabší ze všech sedmi dílů, dvouapůlhodinový epos režiséra Davida Yatese toho nabízí opravdu málo. Ano, je zde několik vtipných momentů a pár povedených akčních scén s pěknými efekty, ale na tak dlouhou stopáž je to zběsile málo. Šestý Harry Potter je prostě tak nějak o ničem, téměř nic se neděje a u závěrečných titulků jsem jenom nevěřícně zíral, zda je to opravdu všechno. Zajímavý je posun z původně ryze dětského filmu k téměř romantické telenovele s prvky hororu - někdy mi to ale přišlo až nevhodné, všechny ty milostné zápletky. Harry Potter je teď vtipnější, vyzrálejší, pohotovější a ukecanější, ale to je paradoxně i kámen úrazu. Uvidíme co přinese závěrečný díl, ale Princ dvojí krve pro mě byl opravdu celkem zklamání. 5.0/10


Dobrodružný / Fantasy / Mysteriózní / Romantický 
Velká Británie / USA, 2009, 153 min


Režie: David Yates
Hrají: Daniel Radcliffe, Rupert Grint, Emma Watson, Alan Rickman, Tom Felton, Jim Broadbent, Helena Bonham Carter, Ralph Fiennes, Michael Gambon, Warwick Davis, Maggie Smith, David Thewlis, Helen McCrory, Mark Williams, Robbie Coltrane, Natalia Tena, Evanna Lynch, Julie Walters, Katie Leung, Matthew Lewis, Bonnie Wright, Robert Knox, Anna Shaffer, Georgina Leonidas, Isabella Laughland, Louis Cordice, Jessie Cave, Scarlett Byrne, Freddie Stroma, Hero Fiennes - Tiffin, James Phelps, Oliver Phelps, David Bradley, Frank Dillane


Harryho (Daniel Radcliffe) šestý školní rok na Škole čar a kouzel v Bradavicích je pokažen válkou mezi Voldemortovými přívrženci a stoupenci dobra v níž náš hrdina s jizvou ve tvaru blesku na čele buď vyhraje, nebo zemře. Profesor Brumbál ho zasvětí do temné minulosti Toma Riddlea (Christian Coulson) a přitom poodhalí příčinu Voldemortovy (Ralph Fiennes) nesmrtelnosti. Když Harry objeví starou a počmáranou učebnici lektvarů patřící tajemnému Princi Dvojí Krve, spoléhá se na kouzla z ní i přes Hermionino (Emma Watson) varování stále víc. Válka mezitím zasahuje i do domácnosti Harryho spolužáků v té nejnepředstavitelnější podobě a začátek konce se blíží...

11.07.2009 | 12:15 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Rock For People 2009

Před několika dny jsem se vrátil z Hradce Králové, kde se konal již několikátý ročník akce Rock For People. Tentokrát mělo hned několik stagí zaplnit opravdu slušné množství kapel zvučných jmen a převážně britského původu: Arctic Monkeys, Bloc Party, The Kooks a k tomu mnoho dalších rockových a ska skupin jako Gogol Bordello, Ska-P, Placebo, Underworld atd. Nechyběly ani české klasiky jako Divokej Bill, Vypsaná fixa a Wohnout, které lze nalézt prakticky na každém letním festivalu.

stany kam se podíváš...


wait for your turn! :)


hromadné čištění zubů


Moje účast na této akci bylo poněkud neplánovaná, lístek jsem si koupil asi tři dny před začátkem, jelikož jsem do poslední chvíle váhal, jestli jet nebo ne. Nakonec jsem ale hodně rád, že jsem těch zhruba 1500 Kč za vstupenku zaplatila, protože akce to byla naprosto famózní. Přes 25 tisíc lidí na jednom místě vytvořilo neuvěřitelnou atmosféru a jelikož vyšlo i počasí, všichni se královsky bavili. Naše skupina asi deseti lidí postavila pár stanů v gigantickém stanovém městečku a všichni jsme si kromě spálených zad odnesli i celou řadu zážitků.

hlavní vchod do areálu


CS Stage


T-Music stage


Mě osobně nejvíc zaujali The Kooks a Bloc Party - mladé kluky z Kooks jsem měl už dopředu naposlouchané, ale Bloc Party pro mě bylo prakticky neznámé uskupení a velice příjemně mě překvapili. Nesmírně charismatický černoch a lead singer Kele Okereke doslova strhl dav českých i zahraničních návštěvníků a připravil perné chvilky pořadatelům a ochrance, když přelezl ochrané hrazení a s mikrofonem v ruce se vydal doprostřed kotle diváků.

Nabíjení telefonů ve stanu T-Mobile


Toi Toi!


Fotbálek nesmí chybět


Naopak velkým zklamáním byly hlavní hvězdy celé akce, Arctic Monkeys, kteří si svojí hodinovou show odbrnkali bez nejmenšího náznaku zájmu nebo pokusu o spolupráci s fanoušky. Solidní výkon podaly prakticky všechny české kapely, z nichž se nám nejlíp pařilo na Vypsanou fixu. Škoda, že je pořadatelé umístili do relativně malého uzavřeného stanu, kde bylo asi tak 50°C a nedalo se tam hnout - tahle kapela by si určitě přístí zasloužila jednu z dvou hlavních stagí.

Vypsaná fixa


Bloc Party


Underworld


Co se organizačního hlediska týče, přišla mi ta akce celkem zlvádnutá, i když drobné chybičky by se našly. Praktický byl třeba bankomat ČS přímo na festivalové louce, nebo 100 nabíječek na nejrůznější telefony ve stanu T-Mobile. Stravování zajišťovaly desítky stánky, i když leckde byly ceny lehce nastřelené a kvalita jídla taky nebyla občas úplně ideální, ale s tím se na podobných akcích musí počítat. Areál letiště, kde se Rock for People 2009 konal, je naštěstí relativně blízko centru města, takže nebyl problem zajet třeba nakoupit. Festivalové autobusy sice trochu nezvládaly nápor tisíců lidí, ale všechno bylo ještě tak nějak v mezích. Celkově to byla extrémně vydařená akce, která mi také lehce rozšířila hudební obzory. Příští rok se jede samozřejmě zase!

Víc fotek jsem nahrál do fotogalerie na rajče.

Pro nasání té pravé festivalové atmosféry můžete kouknout ještě na dvě videa: The Kooks a Gogol Bordello.

eXTReMe Tracker