CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 12
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
16.11.2008 | 14:14 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Problémové sčítání cestujících v pražském metru

Když jsem tuhle středu jel večer do hospody posedět s pár přáteli, snažili se mi u vchodu do metra vecpat dva studenti jakýsi leták. Obrněn značnou nenávistí vůči podobným akcím jsem bez pohnutí svalu prošel kolem a onen papírek si ani nevzal. Když jsem v metru viděl naprostou většinu pasažérů s tímto letáčkem v ruce, bylo mi to trochu podezřelé a konečně u východu z placeného přepravního prostoru se všechno objasnilo: ležela tam obrovská krabice s nápisem "Sčítání cestujících" a několik dalších studentů koordinovalo vhazování lístků do krabice.


Bohužel, díky absolutně nulové propagaci této akce se Dopravní podnik sám připravil o spoustu cestujících, kteří by jistě rádi pomohli se statistikou. Nejenom já jsem ale vůči rozdavačům zbytečných letáčků zcela imunní a tak jsem bez znalosti nějakých dalších souvislostí prostě tuhle nabídku odmítnul. Přitom by stačila jedna velká cedule u vchodu do metra, nebo nějaký plakát vylepený den předem.

Když už jsem napsal pár řádků o pražském systému MHD, přidám několik poznatků o městské dopravě z ciziny. Ve srovnání se zahraničím totiž vychází pražská metra, autobusy a a tramvaje prakticky nejlépe. Tak třeba ve Vancouveru v Kanadě mají jízdné zhruba 3x dražší, vešekré dopravní prostředky jsou totálně přecpané lidmi (kolikrát se ani nevejdete dovnitř) a autobusy si jezdí jak se jim zachce (občas nejedou vůbec). Amerika na tom není o moc lépe, po půlnoci už je prakticky nemožné se někam dostat. Na druhou stranu v přepravních prostředcích panuje mnohem přívětivější a přátelštější atmosféra (i když takové Miami...). Cenově je doprava také mnohem přijatelnější.

V Evropě mám zkušenosti například s Londýnem - nepříliš přívětivé prostředí londýnského metra a špinavé vagóny okrajových linek také nejsou nic moc. Kromě toho byla doprava ve Velké Británii opravdu drahá, což už se nyní díky silné koruně poněkud zlepšilo. Kdo byl v Pařiži, asi také ví své o tamější městské dopravě - ve vagónech metra se člověk necítí zrovna dvakrát bezpečně, ale alespoň to tak nějak funguje a jezdí podle jízdního řádu. Milán vychází dost podobně, i když je tam o něco čistěji.

Asi nejlepší dojem jsem měl z dopravy v Berlíně - rychlé, relativně čisté (i když množství ožralců a nejrůznějších nočních živlů je také poměrně vysoké) a cenově přijatelné. Drsným návratem do komunismu je MHD v Budapešti, kde stále jezdí původní opotřebované ruské vagóny metra a noční MHD až na pár autobusů prakticky nefunguje. Když už jsem na východě, přihodím ještě dojmy z Bratislavy: absence metra je celkem znát, přestože je zde suplují trolejbusy. Jízdné je relativně levné, avšak v noci se z nepochopitelného důvodu platí dvojnásobek. Suma sumárum, pražská hromadná doprava je na tom výborně a oproti zahraničí se jeví jako vysoce efektivní, i přes nedávné poměrně citelné zdražení jízdného.

13.11.2008 | 15:49 | kategorie: Filmy | Hannes | trvalý odkaz

Nové filmy: Max Payne (2008)

Nejsou tomu ani dva týdny od české premiéry několik let očekávaného filmu Max Payne a už je dávno jasné, že tahle sázka na jistotu příliš nevyšla. Legendární počítačová hra z roku 2001, která dala netradičně předlohu tomuto dílu (většinou to bývá přesně naopak), neměla chybu - bohužel, filmový Max Payne v podání Marka Wahlberga se od originálního příběhu dost odklonil a výsledek je přinejmenším rozporuplný. Osobně si již příliš herní příběh nepamatuji, ale samotné tvrzení, že tvůrci filmu hru nikdy nehráli je přinejmenším arogantní. Hlavním problémem tohohle ryzího akčňáku je fakt, že kvůli potenciálně vyšším maržím se v Americe rozhodli film vydat jako PG-13, tedy bez přehnaně akčních a brutálních scén. To je ovšem v případě Maxe Payna tak zásadní chyba, že to ani nemohlo dopadnout dobře. A skutečně - když se během první půl hodiny prakticky nevystřelí a v celém filmu jsou maximálně dvě scény s dnes už klasickým bullet timem, něco není v pořádku. Zamotaný scénář plný nelogičností a nedotažené scény pod taktovkou režiséra Johna Moora vás zklamou ještě více. Ano, najde se několik skvělých momentů, ale ty na pokrytí sta minut zábavy nestačí. Líbila se mi snaha o navození stejně ponuré a pesimistické nálady jako ve hře, hlavně ona přítomnost umělého sněhu a občasná hra s barevným kontrastem je působivá, ale to je opět pouze malé plus jinak zkaženého potenciálu. Závěrečná scéna nám dává vědět, že si autoři nechali otevřené dveře pro druhý díl, ale v tomto případě bych radši neriskoval ještě větší ostudu. 5.5/10


Akční / Krimi / Thriller / Drama 
USA, 2008, 100 min


Režie: John Moore
Hrají: Mark Wahlberg, Mila Kunis, Beau Bridges,  Ludacris, Donal Logue, Chris O'Donnell, Ted Atherton, Amaury Nolasco, Nelly Furtado, Conrad Pla, Stephen R. Hart, Brea Grant, Olga Kurylenko, Jamie Hector

Max Payne je individualistický policajt, který neuznává pravidla hry, protože už nemá co ztratit. Vyšetřuje sérii záhadných vražd, které by mohly souviset se smrtí jeho ženy a dítěte. Maxův svět je temný New York, ale ten je zde městem v rozkladu, městem rozloženým zločinem a drogami. Na své cestě naráží na mocné síly – skutečné i nadpřirozené, které se snaží skrýt zdrcující pravdu a Maxe navždy umlčet. Je slyšet zvuk ohromných křídel a téměř ve tmě lze spatřit jejich stín. Okřídlený démon Valkyrie s rozšklebenou pusou a rudýma očima je klíčovou stopou k těm, kteří zničili Maxovu rodinu. Je také tím, kdo ohrožuje Maxe a jiné posílá na děsivou smrt.

11.11.2008 | 23:15 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Knižní recenze: Khaled Hosseini - The Kite Runner

O tom, že mi již téměř před rokem přišel balík z Amazonu s dvěma knižními trháky, jsem se tu kdysi zmiňoval. Teď jsem si konečně našel trochu času napsat pár řádků o jedné z této knih a sice The Kite Runner od u nás prakticky neznámého autora Khaleda Hosseiniho. Jedná se navíc o knižní debut tohoto spisovatele. Lovci draků se dočkali krátce po knižním vydání i filmového zpracování, které se ale takové popularitě jako kniha samotná rozhodně netěšilo. Já sám jsem o tomto afghánském autorovi nikdy předtím neslyšel, ale narazil jsem na něj díky neuvěřitelně pozitivnímu hodnocení zákazníků Amazonu - prakticky 80% z 2500 recenzentů udělilo knize nejvyšších 5 hvězdiček, což se často nevidí.


Po doručení se mi anglický paperback dlouho různě povaloval po pokoji, než jsem se do něj konečně pustil. Upřímně, začátek Kite Runnera mě přiliš nezaujal a tak jsem další kapitoly neustále odkládal. Pak ovšem přišel jakýsi zlom, děj se začal konečně rozvíjet a já se od knihy nemohl odtrhnout. Tady je potřeba přidat další dodatek: tou dobou jsem byl zrovna v Americe a cestou tuším že k Niagarským vodopádům se mi podařilo knížku ztratit - zapomněl jsem ji v autobuse. Jelikož už ale nebylo cesty zpátky, hned jsem zavítal na eBay a za směšných 5 dolarů si tam koupil jinou, použitou kopii té samé knihy, která mi opravdu během několika dní přišla a já konečně mohl pokračovat ve čtení a strhující příběh dočíst až do samého konce.

Ke Kite Runnerovi připojím ještě jednu historku: před několika měsíci jsem byl na jakési soukromé party, kde jsem potkal zajímavého chlapíka z Afghanistánu, který osobně znal autora této knihy a momentálně v ČR pracuje jako zahraniční korespondent. Když jsem na něj vybalil pár slov ve Farsi a Pashtu (jazyky používané v knize), zíral na mě s otevřenou pusou a nakonec jsme strávili několik hodin živou debatou v angličtině nejen o Khaledu Hosseinovi, ale i o těžkém životě v Afghánistánu a Pakistánu samotném.

Teď už tedy ke knize samotné. The Kite Runner je příběhem Amira, syna jednoho z velmi významných a bohatých obchodníků v Khabulu. Autor v knize popisuje život Amira od bezstarostného dětství až po útrapy dospělosti a rodinné problémy po přestěhování do USA. Název Kite Runner pochází z oblíbené činnosti afganských dětí v 70.letech minulého století, kdy tamější omladina soutěžila v pouštění, vzájemném ničení a následným lovením papírových draků. Hosseini v knize umě vysvětluje složitou politickou a kulturní situaci Afghánistánu a okolních zemí, ale stejně tak dobře dokáže rozvíjet komplikovaný osobní příběh hlavních hrdinů. Jeho hlavní náplní je vedle lásky a přátelsví také pohodlnost, strach, zbabělost a politování nad zoufalými činy spáchanými v minulosti.

Zajímavou součástí knihy je právě celá řada slov v původních afghánských jazycích. Autor se kolikrát ani neobtěžuje s vysvetlením jejich významu a čtenář si tak musí domyslet jejich překlad z kontextu, což mě ze začátku dost vadilo, později už jsem si ale zvykl. Úroveň použitého jazyka je poměrně vysoká, nejedná se o úplně lehký text a styl psaní je také dost odlišný od klasických novel amerických spisovatelů. Jak jsem uvedl výše, začátek mě přiliš nezaujal, ale zhruba ve třetině knihy se děj rozjíždí nezadržitelným tempem a vy budete chtít jedním dechem přečíst knihu až do konce. Pokud si chcete rozšířit vaše kulturní obzory a zároveň přečíst tak trochu jiný kus beletrie, The Kite Runner je zajisté znamenitou volbou. 8.0/10

08.11.2008 | 13:15 | kategorie: Filmy | Hannes | trvalý odkaz

Nové filmy: Po přečtení spalte (Burn After Reading)

Jakousi shodou náhod jsem po filmu Tahle země není pro starý narazil na dílko od stejné režisérské dvojice, bratří Coenů. Po přečtení spalte je komediální drama, které se do českých kin dostane sice až v únoru příštího roku, v Americe už se ale nějaký ten pátek vysílá a film s výborným hereckým obsazením tam sklízí řádnou dávku pozitivní kritiky. Nacpat Brada Pitta, Johna Malkoviche a George Clooneyho do jednoho 95 minutového snímku už je celkem umění a papírově se tak jedná o opravdu silnou kartu. Bohužel, když film doběhl na závěrečné titulky, moje dojmy byly spíše průměrně - film to je rozhodně slušný, nikterak výrazně mě ale nezaujal. Celkem jednoduchý a předvídatelný příběh alespoň pro mě dost pokazila Frances McDormand v roli Lindy Litzke, která mi byla od prvního okamžiku krajně nesympatická. Filmu jakoby chyběla jakási jiskra, která by toto dílko posunula z průměru k nezapomenutelným zážitkům. Zajímavé bylo pozorovat i Brada Pitta v roli rozpustilého téměřpuberťáka, jelikož tohoto herce si asociuji většinou s mnohem vážnějšími rolemi. Pokud hledáte trochu cynické zábavy před spaním, dá se film doporučit, žádná velká bomba to ale není. 6.5/10


Komedie / Drama 
USA, 2008, 96 min


Režie: Joel Coen, Ethan Coen
Hrají: Brad Pitt, George Clooney, Tilda Swinton, John Malkovich, Frances McDormand, Richard Jenkins, J.K. Simmons, David Rasche

Fanoušci bratří Coenů se údajně dělí buď na „fargovce“, anebo „dudeovce“. Dudeovci se srocují kolem oduševnělých, cynických komedií v čele s Big Lebowskim, zatímco fargovci tíhnou k nekompromisním, až existenciálním dramatům kolem Farga. Po přečtení spalte, sic dudeovské, vnímá takové rozlišení jako omezující a diváky hodlá sesbírat z obou táborů. CIA veterán Malkovich dostane vyhazov z práce kvůli chlastu a nenapadne ho nic lepšího než svůj spleen rozpustit ve vzpomínkové knize. Rukopis se čirou náhodou dostává do rukou dvou bezohledným zaměstnanců místní tělocvičny (B. Pitt a F. McDormand), kteří si sečtou jedna a jedna a pokusí se Malkoviche v domnění, že jde o tajné vládní materiály, vydírat. Do případu se mimo jiné nachomýtne ještě vyšetřovatel a záletník Clooney.

05.11.2008 | 19:32 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

FedEx - opravdu kvalitní doručování

Dneska ráno mě k mému překvapení probudil poměrně agresivně zvonící kdosi, který se po zvednutí domovního telefonu představil jako doručovatel FedExu - prý pro mě má balík z Ameriky. V ten moment mi vůbec nedošlo o co se jedná, ale poměrně velký balík jsem převzal, podepsal se elektronickou tužkou a šel zase spát. Obsah této zásilky si nechám pro sebe, důvodem pro tenhle post je spíše kvalita doručovacích služeb.


Ta je totiž ve srovnání s českými konkurenty v podobě PPL nebo DPD mnohem lepší. Výborné je například podrobné trasování zásilky na internetu, kde si v reálu můžete po naťukání tracking čísla prohlédnout, kde zrovna se váš balík nachází. Rychlost doručení přes půlku světa za 5-6 dnů mi přijde také sympatická, navíc se jednalo pouze o zásilku International Economy, existují i rychlejší možnosti. Konečně vystupování doručovatele bylo také někde úplně jinde, přijemný chlapík navlečený ve firemním mundůru byl na míle vzdálený často dosti arogantním doručovatelům českých firem. Za všechnu tuhle srandu se ale samozřejmě musí něco zaplatit, v mém případě téměř 200 dolarů, tedy něco přes 3 tisíce Kč. Ještě štěstí, že jsem to neplatil ;-)

30.10.2008 | 19:33 | kategorie: Filmy | Hannes | trvalý odkaz

Nové filmy: Tahle země není pro starý (2007)

No Country For Old Men je název přibližně rok starého filmu, který svého času způsobil ve světě značný poprask a odnesl si mimo jiné 4 oskary. Před několika týdny se dostal film do oběhu na DVD i v ČR a já jsem se tak konečně dostal k tomuto vysoce hodnocenému skvostu. Předem bych chtěl uvést, že nesdílím příliš lásky k neúměrně dlouhým filmům, kde se toho moc neděje - a přesně takové byly papírové předpoklady snímku Tahle země není pro starý. Po několika prvních minutách se mi vybavila asociace s podobně střihnutým dramatem There Will Be Blood, které mě ale zaujalo mnohem více. V tomto případě se během dvou hodin neděje opravdu téměř nic strhujícího a jedná se spíše o studii postav; přestože téměř všichni herci odvádějí prvotřídní výkon. Velký zájem diváku asi vyvolá tlaková pistole, použitá hlavní představitelem k tichému vraždění svých nepřátel, ale jinak se jedná spíše o náročnější snímek pro filmové gurus, kteří si třeba při dlouhém zhlédnutí všimnou nějakých detailů, které jsem stačil já přehlédnout. 6.0/10


Krimi / Thriller / Drama 
USA, 2007, 122 min


Režie: Ethan Coen, Joel Coen
Hrají: Tommy Lee Jones, Javier Bardem, Josh Brolin, Woody Harrelson, Kelly Macdonald, Tess Harper, Barry Corbin, Beth Grant, Kathy Lamkin, Garret Dillahunt

Původně si chtěl Lleywelyn Moss (Josh Brolin) v noci jenom zalovit. Jenže v místech, kde se prázdná pustina dělí díky hraničním kamenům na Texas a Mexiko, měl „štěstí“ na jiný úlovek. Mezi zkrvavenými těly v rozstřílených autech leželo několik balíků čistého heroinu a dva miliony dolarů v hotovosti. Neodolal pokušení a započal tím zběsilou štvanici na sebe i svoji mladou ženu. V jejich stopách se vydává stárnoucí šerif Ed Tom Bell (Tommy Lee Jones), který ví, že pokud dvojici nenajde dřív než profesionální zabiják Anton Chigurh (Javier Bardem), bude s nimi zle

27.10.2008 | 14:24 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Víkendová návštěva Bratislavy

Přestože jsem Bratislavou už několikrát projížděl, nikdy jsem se v hlavním městě Slovenska nezdržel na noc a tak bylo na čase tenhle nedostatek napravit. Od nápadu k provedení neuběhlo moc času a tak jsme v pátek odpoledne v pěti lidech již seděli v autě a uháněli si to směrem na východ. Jeden kamarád shodou okolností chodí se slečnou z Bratislavy, takže jsme měli zajištěno i ubytování a o příjemné průvodkyně také nebyla nouze.

D1 nezklamala


pohled na kolej zvenku - dům hrůzy


Cestou do Brna opět nezklamala dálnice D1, kde jsme se asi na hodinu zasekli v šílené mnohakilometrové koloně. Do Bratislavy jsme tedy dorazili celkem pozdě, navíc jsme ještě trošku bloudili po městě, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Ubytování jsme měli domluvené na kolejích jedné z bratislavských univerzit. Když jsme tu budovu viděli, naše nálada rázně poklesla, protože ona budova zvenku připomínala asi nejvíce vybydlený panelák kdesi v Chánově.

naše parádní pokoje - kuchyně


obchod se vším důležitým přímo na koleji, tak to má být :)


Po vyřízení potřebných náležitostí jsme ale zůstali téměř v šoku - v kontrastu s celou kolejí jsme dostali dva naprosto perfektní apartmány, které předčily kdejaký hotel, ve kterém jsem v minulosti spal. Později jsme se dozvěděli, že jsme díky nějakým známostem dostali protekční pokoje ředitele kolejí. Nemělo to chybu - tři místnosti, plně vybavená kuchyně, všechno nové, koupelna, kabelová televize atd. Náš plán ale byl stejně jasný, na kolejích jsme pouze přespávali a celý den trávili někde jinde, takže bysme asi snesli i "klasickou" kolejní buňku. Ale potěší to.

Bratislavský hrad z nábřeží Dunaje


originální most s rozhlednou, pýcha komunismu


V pátek večer jsme se vydali na oslavu narozenin jedné z kamarádek - během večera jsme prošli asi 3 podniky, holky nám jako návštěvníkům koupily pár panáků tequilly a bylo všeobecně veselo. Přestože nám většina lidí trvrdila, že v Bratislavě je poměrně dost revizorů i v noci, vydali jsme se zpátky na kolej hezky načerno, bez lístků, protože v Blavě funguje jakýsi zvláštní příplatek za použití nočních spojů (44 Sk za 1 lístek), a to se nám platit nechtělo. Naštěstí všechno dobře dopadlo a nikdo nás nechytil.

Slovenské národní divadlo


historické centrum města


Sobota byla ve znamení turistiky. Bohužel, potvrdilo se to, co mi tvrdilo hodně známých: Bratislava nemá moc co nabídnout a jedná se o veskrze ošklivé město s minimem turistických lákadel. Prošli jsme si celkem pěkné historické centrum města, prohlédli originální Nový most přes Dunaj, vylezli na Bratislavský hrad (který byl ale zavřený kvůli rekonstrukci) a výlet zakončili u památníku postaveného u příležitosti vysvobození Bratislavy ruskými vojsky. Přestože tohle místo naskýtalo pěkný výhled na celé město, kvůli nelidské zimě jsme se dlouho nezdrželi a den zakončili v jedné z vyhlášených restaurací, kterou nám slovenské holky doporučily: přestože se jednalo o poněkud dražší podnik, podobné obžérství už jsem dlouho nezažil a většina z nás donesené megaporce ani nesnědla.

tady bydlí pan prezident...


gotcha!


Večer už jsme pouze nakoupili nějaké to víno a pivo a odpočívali po náročném dni (a večeři) na koleji. Náš pokoj v osmém patře poskytoval z balkonu dobrý výhled na celý vysokoškolský areál, který byl oproti českým kolejím neobvykle živý - i pozdě v noci byla všude spousta lidí, kteří si užívali víkendový odpočinek od studování. My jsme se ještě něco po půlnoci vydaly do klubu umístěného přímo na kolejích, ale zrovna se tam konal koncert jakési srbské kapely, která nám hudebně zrovna příliš nesedla, takže jsme se po přibližně 30 minutách blbnutí na parketu odebrali zpátky na pokoje.

výhled na město a hrad


Slavín - pomník k příležitosti osvobození země ruskými vojsky


Neděle už byla ryze odpočinková, původní plán jít do zoo jaksi padnul kvůli vybité baterii v autě, takže jsme řešili spíš jak se dostat domů, než kolik mají v Bratislavě bílých tygrů. Naše slovenské děvočky nás vybavili porcí řízků a koláčem na cestu, což jsme doplnili ještě o rychlý oběd a prohlídku města v Brně a za nějaké 4 hodiny bezproblémové cesty po dálnici už jsme byli zase zpátky doma v Praze. Bratislava mě sice příliš nenadchla, navíc tam je nehorázně draho, ale díky skvělé společnosti jsme si to stejně všichni parádně užili...

24.10.2008 | 00:16 | kategorie: Filmy | Hannes | trvalý odkaz

Nové filmy: 96 hodin (Taken)

Překvapivě povedená akční pecka se před pár dny dočkala české premiéry a snímek 96 hodin v originále vydaný jako Taken má velice slušný potenciál. Tento akční mix stylově nejvíce připomíná sérii s Jasonem Bournem řízlou chladnokrevným stylem Jamese Bonda, to vše v podání irského herce Liama Neesona. Přestože Taken obsahuje více než hodně nesmyslů, nepřesností a zhola nemožných věcí (doporučuji tento thread na IMDB), v celé té akční řeži to snadno přehlédnete a budete si užívat povedený, přesto lehce nepříjemný děj, zaobírající se převážně prostitucí, pašováním lidí a zneužíváním mladých žen. Francouzští producenti dokázali, že nejenom Hollywood je schopen vyprodukovat kvalitní akční podívanou a přestože filmy ze země žabožroutů příliš nemusím, 96 hodin je světlou výjimkou, která si zaslouží vaší pozornost. 8.0/10


Akční / Krimi / Drama / Thriller 

Francie, 2008, 93 min


Režie: Pierre Morel

Hrají: Liam Neeson, Maggie Grace, Famke Janssen, Xander Berkeley, Leland Orser, Jon Gries, Holly Valance, Anatole Taubman, Katie Cassidy


Bryan (Liam Neeson) nepatří k tatínkům, kteří by byli přísní, ale rozhodně patří k zastáncům hesla, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Proto taky není moc nadšený z toho, že má jeho dcera Kim (Maggie Grace) jet s kamarádkou na pár týdnů do Paříže. Bryan je nejdříve proti, ale Kim ví co na tatínka platí. Takže jí to nakonec dovolí s podmínkou, že se bude pravidelně hlásit. Při jednom rutinním hlášení Kim vidí jak její kamarádku unáší banda obchodníků s bílým masem a těsně před tím než vezmou i ji celou situaci vylíčí tatínkovi, kterého má právě na telefonu. Což je dobře, protože Bryan není jen tak obyčejný tatínek, je to bývalý špion, který je zvyklý jít si za svým a dostat to co chce. A svou dceru chce zpátky víc než cokoliv jiného. Pouští se tedy po stopách podivnými uličkami Paříže a utahuje únoscům příslovečnou smyčku kolem krku. Poslední věcí na kterou tihle lidi pomyslí než naposledy vydechnou bude, že asi tentokrát udělali chybu. Velkou chybu

22.10.2008 | 21:22 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Paintball podruhé, tentokrát outdoor

Poměrně neplánovaně jsem se krátce po mém prvním setkání s paintballem dostal k příležitosti zahrát si také venku, v mnohem větším a rozmanitějším prostředí, než nabízí vnitřní prostory kanceláří bývalé banky nedaleko Jungmannova náměstí. Areál Hájek nedaleko Chýně je asi nejbližším outdoorovým paintballovým hřištěm od Prahy, a tak nebylo o čem váhat. Navíc jsme měli ještě jakýsi slevový kupón na vstupné, takže se ještě trochu ušetřilo.



Celodenní akce začínala asi v 10 hodin ráno, kdy se do areálu bývalé vojenské základny začalo sjíždět všech zhruba 40 účastníků. Ano, tohle byla opravdu masivní akce ve dvou početných týmech. Pokud bych měl srovnat venkovní paintball s tím indoorovým, jedná se o něco zcela odlišného a pravděpodobně mnohem lepšího. Prostor je zkrátka členitější (11 budov, zákopy, keře, stromy, vysoká tráva), což vede k mnohem rozmanitější hře.



Jelikož se jednalo o celodenní akci, vystřílel jsem zhruba dvakrát tolik kuliček, než při tříhodinové indoorové přestřelce, a to jsem se ještě relativně krotil. Cenově vyšla celá záležitost se zapůjčením zbraní, vybavení, jednou klobásou, slevou na vstupném a pár stovkami prostřílených kuliček na necelých 700 Kč, což je cena poměrně slušná.



Modřin mám tentokrát také mnohem více, navíc jsme stříleli lepšími zbraněmi než minule, z kterých to také více bolelo. Výborná byla organizace akce, takže jestli si chcete tenhle adrenalinový sport také vyzkoušet, můžu areál Hájek doporučit. Více již na fotografiích.

17.10.2008 | 19:19 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Maďarsko, Budapešť a spousta dalších letních zážitků

Na tenhle report jsem se chystal už pořádně dlouho, ale máme tu půlku října a pořád nic, tak jsem si řekl, že už s tím musím něco udělat. Když jsem se v létě vrátil z Ameriky, zůstal jsem asi deset dní v ČR, vrátil se zpátky do reality, opět kontaktoval všechny známé a kamarády, abysme probrali moje zážitky z USA. No a pak mě to tu zase přestalo bavit, takže byl čas opět někam vyrazit: volba tentokrát padla na Evropu východní, kterou ještě procestovanou moc nemám – konkrétně Maďarsko.

 


tramvaje mají v Budapešti pěkný...

Z České republiky je to do Maďarska co by kamenem dohodil, z Prahy do Budapeště je to pak o trošku dál, ale pořád se jedná o velice přijatelnou vzdálenost. Díky jakési promo akci německých drah jsem na webu zakoupil za poměrně rozumné peníze jednosměrný lístek a v den odjezdu dorazil na nádraží k vlaku EuroCity Deutsche Bahn. Srovnávat tuhle formu přepravy s vlaky Českých drah asi ani nemá smysl, je to trochu jiná liga, bohužel v Americe je kvalita ještě větší (například zásuvky u každého místa).

 


tekutý chléb národa nejen českého

Jelikož jsem ten den přijel vlakem ze severních Čech, měl jsem asi 60 minut na přestup, takže jsem jenom doběhl domu, vzal připravený batoh, a opět utíkal na nádraží. Bylo něco po poledni a já měl bez oběda slušný hlad, tak jsem se vydal do jídelního vozu. Nabídka byla poměrně pestrá, bohužel tak i ceny. Za jakýsi sendvič a láhev koly jsem zaplatil zhruba polovinu toho, co stála celá cesta do Budapešti. Na druhou stranu jsem si dobře pošprechtil německou obsluhou a přesvědčil je, abych mohl platit kartou, což prý standardně dělají jenom u větších objednávek. Eura jsem neměl, koruny ani americké dolary se jim jaksi nelíbily, tak ani jiná volba nebyla.

 


jedna z hlavních ulic

Zhruba po sedmi hodinách ve vlaku můj spoj zastavil těsně před půlnocí na jednom ze tří vlakových nádraží v Budapešti. Tady už na mě čekala moje již bývalá přítelkyně, takže jsme se společně odebrali směrem k našemu ubytování. Jelikož jsem měl snad ještě větší hlad než před odjezdem, stavili jsme se v Burger Kingu nedaleko nádraží na rychlou večeři – všechny ostatní obchody a restaurace byly již zavřeny.

 


výhled ze střechy baziliky svatého Štepána

Budapešť si můžete představi jako takovou trochu zaostalejší a špinavější Prahu. Duch města je velice podobný, stejně tak značky obchodů a celkový vzhled města. Na druhou stranu se na ulicích povaluje obrovské množství bezdomovců a všude je dost špinavo. Co mě překvapilo asi nejvíce je velké množství českého zboží, které se v Maďarsku prodává, často s původními českými popisky. Staropramen tady seženete doslova kdekoliv, mlíko Populár stejně tak.

 


a tady je pohled zepředu...

Cenově je Maďarsko taktéž zhruba stejně drahé jako Česká republika. Budapešť je samozřejmě o něco dražší než venkov, stejně jako Praha. Některé položky jsou o dost levnější (víno, klobásy, elektronika, oblečení), některé naopak o dost dražší (rychlé občerstvení). Maďarské forinty jsou sympatické v tom, že 100 forintů je zhruba 10 Kč, takže stačí vždy ubrat jednu nulu a víte „naší“ cenu, není třeba nic přepočítávat.

 


Dunaj a závodní branky

Ubytování jsme měli vyřešeno geniálně: na internetu jsem si našel jakéhosi Američana, který bydlí v Budapešti a v centru města pronajímá několik bytů. Za poměrně rozumné peníze jsme tak měli nádherný, prostorný a plně vybavený byt s dvěma koupelnami, kuchyní, obývákem a velkou ložnicí. Druhý den do vedlejšího pokoje přijela ještě dvojice Francouzů, ale to nebyl nejmenší problém, stejně jsme se viděli akorát večer a ráno a nikdo nikomu nepřekážel.

 


budova parlamentu

Do Budapešti jsem jel tak nějak naslepo, bez průvodce, ani jsem nevěděl jak dlouho ve městě zůstaneme. Tady se opět prokázalo, že ženské myšlení je poněkud zodpovědnější, a tak jsme měli nakonec i nějakého toho průvodce. Náš ubytovatel Američan Jimmy nás také vybavil mapou města a podal nám geniální výklad, co všechno máme navštívit, jak se ve městě dopravovat a kam zajít třeba večer do klubu. Dokonce ode mě za opravdu výhodný kurz odkoupil americké dolary a vyměnil je za maďarské forinty, prostě perfektní chlapík.

 


vlajka s dírou, na oslavu odchodu komunistů ze země

V Budapešti se den před mojím příjezdem konal jakýsi hudební festival obrovských rozměrů, takže město bylo plné turistů z celé Evropy, kteří se přijeli podívat na hudební hvězdy světového jména. Tohle jsme bohužel zjistili až na místě, když jsme neustále potkávali lidi s barevnými páskami na rukou. Škoda, kdybych o akci věděl, mohli jsme dorazit o pár dní dříve.

 


opět jakýsi pomník související s komunismem

Hlavní město Maďarska se skládá ze dvou částí: Buda a Pešť (překvapivě). Rozdíly mezi nimi nejsou veliké, obě části odděluje Dunaj. Budě dominuje hrad, který není až tak odlišný od Pražského hradu. Celkově mi město v opravdu mnoha ohledech připomínalo Prahu a připadal jsem si tam jako doma. Mentalita lidí je také podobná, za to jazyk je totálně nepochopitelný: na místě jsme si koupili malou knížku typu „maďarsky za 24 hodin“ ale ani s její pomocí jsme nebyli schopni vytvořit souvislejší větu. Ugrofinské jazyky jsou opravdu pouze pro fajnšmekry.

 


obývací pokoj v našem bytě :)

První dva dny jsme strávili převážně obcházením památek a prozkoumáváním města. V době našeho pobytu se v Budapešti konaly Red Bull závody letadel (nevím jak přesně se to jmenuje), spočívající v prolétávání branek nad hladinou vody. Prostě takový slalom mezi pilíři a mosty – velice zajímavé pro diváky a turisty, o něco méně zajímavé pro starousedlíky, kteří snad třídenní vřískot letadel snášeli docela těžko.

 


ne všechno vypadá tak úžasně...

Třetí den jsme se vydali do tradičních maďarských lázní, to jsme si prostě nemohli nechat ujít. Ve městě je lázní hned několik, nám byly doporučeny ty novější, kde je prý více mladých lidí a méně seschlých důchodců. Celodenní vstupenka za nějakých 250 Kč se celkem vyplatila, i když jsme zůstali asi jenom 4 hodiny. Naložit se do vroucích perličkových lázní, nechat se trochu namasírovat a následně skočit do ledové vody má něco do sebe.

 


metro - we like it old skool!

Po prozkoumání většiny, co Budapešť nabízí, jsme se rozhodli pro návrat domů. Tady začaly být trochu problémy: vlaková jízdenka šla do tisíců za jednoho a navíc už byla většina míst vyprodaných. Zachránil nás opět Jimmy, který začal někam volat a po chvíli nám do ruky strčil papírek s adresou, že tam máme okamžitě vyrazit – prý jakási cestovní kancelář s několika posledními autobusovými lístky do Prahy. Z cestovky se vyklubala agentura specializující se na zájezdy do ČR, která mimojiné přeprodávala autobusové spoje Student Agency, takže jsme spokojeně zaplatili asi 450 Kč za jeden lístek domů a v klidu se odebrali doprohlídnout město.

 


hotelový bazén aneb minilázně

V den odjezdu se však všechno nějak pokazilo. Nějak jsme nestíhali a následkem menších problémů s metrem (mimochodem jezdí tam hnusné staré a špinavé sovětské vagóny jako kdysi u nás v Praze) jsme bus prostě nestihli. Ten pocit, kdy vycházíte ze zastávky metra o 5 minut později a proti vám akorát vidíte odjíždějící žlutý autobus a vy zoufale voláte, máváte ale nikdo si vás nevšímá mi asi zůstane na pár let vrytý do paměti.

 


král István

Zůstali jsme tak v divné části cizího města bez jakékoliv mapy nebo kontaktů. Od agentury přeprodávající lístky SA jsem věděl, že spoje v dalších dnech už jsou kompletně vyprodané, takže nemělo cenu pár dní čekat. Odebrali jsme se tedy na přilehlé autobusové nádraží zkusit najít nějaký jiný spoj do ČR, ale prakticky nic nejelo, nebo se jednalo o autobusy odjíždějící druhý den v 5 hodin ráno. A tak padlo zásadní rozhodnutí: do Prahy jedeme stopem.

 


Budapešt seshora

Předem uvedu, že ani jeden z nás nikdy nestopoval a neměli jsme tušení, jestli to je vůbec v Maďarsku legální. Opět jsme tedy nasedli na metro, opět zaplatili za lístky (téměř v každé stanici je kontrolují revizoři) a přes celé město se odebrali na severozápad, směrem na Prahu. Pak jsme ještě přesedli na několik tramvají a autobusů, až jsme se dostali prakticky za město. V domnění, že stojíme na té správné dálnici na Vídeň / Bratislavu jsme začali stopovat.

 


šílenci v letadlech

Stopování s holkou se ukázalo jako poměrně jednoduchá záležitost. Já seděl opodál a hlídal batohy zatímco moje přítelkyně se snažila nejen vystrčenou rukou nalákat nebohé řidiče. První auto nám zastavilo zhruba po 10 minutách, postarší BMW a pohodový týpek jedoucí kamsi na chatu, říkal, že nás může hodit asi 60 kilometrů. That was easy!

 


nesmí chybět také trochu kýče...

Problém s Maďary je v tom, že absolutně nemluví žádným jiným jazykem. Angličtina jim nic neříká, lámanou němčinou se jich pár domluví, ale není to žádná sláva. A Maďarsky nemáte šanci rozumět ani slovo, ten jazyk prostě nedává smysl. Mírnou gestikulací jsem se tedy domohl autoatlasu a po sledování několika značek jsem zůstal lehce oněměn: byly jsme sice na dálnici, ale na úplně špatné! Místo na Vídeň jsme tak jeli kamsi do Bánské Bystrice. Shit.

 


nádherně osvětlený hrad v Budě

Na nějaké nápravy už bylo celkem pozdě a tak jsme si řekli, že z toho uděláme takové menší dobrodružství. Nakonec z toho bylo dvoudenní cestování, během kterého jsme vystřídali snad 8 různých aut, zažili opravdu hodně zážitků a totálně zničení se dostali kamsi před Bratislavu, kde už nechtěl zastavit vůbec nikdo. Mezi nejlepší historky patří třeba přespání v jakémsi parku kdesi v Ezstergomi - dva lidi v jednom spacáku, tuna komárů a v 6 ráno vás probudí tupě zírající důchodci hrající tenis na opodál rozkládajícím se tenisovém kurtu (v noci nějak nebyl vidět J).

 


putování po Maďarsku - Ezstegom (beat that!)

Jak jsem psal, Slováci se ukázali jako nepřátele autostopu a když ani po dvou hodinách stopování zhruba 50 kilometrů před Bratislavou nikdo nestavil, odebrali jsme se do nejbližšího městečka, kde nějakým zázrakem jezdil autobus přímo do Prahy – sice bylo odpoledne a bus jel 20 minut před půlnocí, ale to už bylo to nejmenší. Totálně zničení, smradlaví a plní emocí jsme se před rozbřeskem vypotáceli na pražském Florenci z autobusu a jedním z prvních meter vyrazili domů…


Pár set dalších fotek jsem nahrál do fotogalerie.


eXTReMe Tracker