CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 1
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
17.09.2007 | 15:38 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

Web, na kterém strávíte příštích 30 minut vašeho života

Koukněte na tohle video a pokud nepatříte do čtyřprocentní menšiny, pravděpodobně strávíte několik dalších dlouhých minut vašeho života na tomto webu: IDoNothingAllDay jsou stránky, na kterých jeden chlapík z New Yorku prostě točí atraktivní ženy a slečny na ulicích tohoto města a téměř každý den přidává jedno nové video. Je až překvapivé, kolik z jeho "obětí" se do kamery ještě usměje, zamává nebo jinak projeví zájem. Patrick je autorem i mnoha dalších zajímavých webů s podobným obsahem, takže budete mít o zábavu opravdu postaráno. :)


14.09.2007 | 16:02 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

I v MF Dnes potřebují studovat angličtinu...


Při pročítání středeční Mladé Fronty Dnes jsem se poměrně zarazil nad zahraniční rubrikou. Při příležitosti výročí útoku na Světové obchodní centrum v USA zde bylo několik článků o tom, jak celou událost prožívají za velkou louží. Na tom by nebylo nic zvláštního, šokovalo mě něco jiného: u článku byla otisknuta fotografie Reuters téměř přes celou stránku, na které jakési dítě drží nápis "I Love Daddy". K této fotografii byl přidán popisek "Mám rád dědečka", který se jaksi neshoduje s obsahem anglického sdělení. Nevím podle jaké asociace autor článku došel k tomuto překladu (podobnost děda = daddy?), ale takovéto faux pas by si "nejčtenější seriózní deník" opravdu neměl dovolit, zvlášť když o pár stránek dál byla jakási příloha o výuce angličtiny...

13.09.2007 | 12:39 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

Pár nových promo materiálů

Díky mým známostem po celém světě se mi občas poštěstí získat různé promo materiály na nové weby, projekty nebo i firmy. Nejčastěji to jsou asi trička a propisky, ale už jsem dostal i různé hrníčky, klíčenky a další propagační materiály. Kromě toho to bylo i několik originálek her jako Half Life 2 nebo několik verzí Need For Speed, které jsem povětšinou po dohrání prodal. Nesmí se zapomínat ani na podnikové večírky, kde se stoly prohýbají pod návalem kulinářských specialit a alkohol teče proudem. Velké firmy si tímto způsobem udržují náklonnost svých spolupracovníků a nepřímo si je zavazují k pozitivnímu tónu příští recenze nebo nějaké spolupráce.


Posledním balíčkem, který mi přišel před několika dny z Německa je nějaký ten schwag (takto se slangově nazývají ony PR materiály) od webu Mr. Wong. Dělal jsem pro ně betatestování a ještě pár dalších drobností ohledně tvorby webu a za to jsem byl odměněn mimojiné tričkem a malými odznáčky. Na dalším obrázku je pak tričko od Electronic Arts ke hře NFS: Most Wanted. Kromě toho tady mám mnoho dalších triček třeba od Progamers, T-Mobile, Volny.cz nebo několika dalších zahraničních webů. Není nad to být oblékaný zadarmo. :)


07.09.2007 | 19:44 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

V Čechách je radost nakupovat...

Dnešní příhoda z nejmenovaného supermarketu. Stojím ve frontě, přede mnou nějaká důchodkyně a jakýsi mládenec s více-než-doporučeno množstvím gelu na hlavě, odhadhuji tak na 17 let.

Chlapec (na mladou atraktivní prodavačku): Dostanu tašku?

Prodavačka (ukazuje na cedulku s nápisem že žádné tašky zadarmo už se nekonají, naštvaně odpovídá): Ne!

Chlapec: Ty vo*e, tak mi teda dejte tu placenou.


Prodavačka mu jí dá, on zaplatí a odejde. Přicházím na řadu. S úsměvem na tváři pozdravím.

Hannes: Dobrý den :-)

Prodavačka (podívá se na mě s agresivním výrazem čerstvě podojené krávy, údernickým hlasem): Spratek jeden zasranej!


Konec dialogu...

07.09.2007 | 14:04 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

Poslední den v Istanbulu, finální dojmy

Během mého posledního dne v Turecku jsem opět stačil zažít spousta zajímavých věcí. Hotelový pokoj jsem musel vyklidit do 12 hodin, můj odvoz na letiště jsem pak měl sjednaný až na 18.00, takže bylo jasné, že nejlepší volbou je prostě vyrazit do města večer se vrátit, jako jsem to ostatně dělal i ve dnech předchozích. Tentokrát jsem se rozhodl podívat na druhou část města, a poprvé v životě tak stanout na asijské půdě.

Na lodi do neznáma...


Doprava přes bosporský záliv byla mírně komplikovaná. Jednou z možností strávení posledního dne bylo zaplacení jakéhosi výletu v hotelu, dokonce s výkladem v češtině, ale cena za tuhle srandu byla opravdu vysoká. Napadlo mě tak, že si takový výlet udělám sám, sice bez výkladu, ale za to s absolutní volností kam jít a kdy vyrazit. Informace jsem si našel na bohatě zásobené anglické Wikipedii, takže jsem toho průvodce ani moc nepotřeboval. Kromě toho jsou na turisticky atraktivních místech samozřejmě nápisy v angličtině. Finální cenové srovnání bylo celkem šokující: za celodenní výlet jsem zaplatil asi 4 turecké libry, zatímco onen zájezd stál liber 40 a byl jenom půldenní.

Centrum města při pohledu z moře


Jelikož jsem směřoval na druhý břeh Istanbulu, musel jsem se tam samozřejmě nějak dostat. Přestože Turci právě teď staví dvě nové linky metra, jednu z nich pod mořem, jediným možným způsobem tohoto transportu byla lodní doprava. V Istanbulu jsou desítky přístavů a lodě tu pendlují jedna za druhou, takže nebylo až tak obtížné nějaký ten přístav najít. Obrovskou výhodou je to, že za tuto lodní přepravu platíte veskrze stejné jízdné, jako za ostatní městskou dopravu, a tak to není vůbec drahé.

Haydarpasaův Terminal - konečná stanice železnice


Menším problémem se ukázalo najití cíle. Během mého pobytu jsem používal dvě mapy, obě dve jsem kdesi dostal zadarmo a tak nebyly ani příliš konkrétní a ani příliš přesné. U lodního terminálu jsem tak strávil dobrých 10 minut luštěním toho, kam vlastně ty lodě jezdějí. cílovou destinaci jsem na mapě prostě neměl, zcela zmatený jízdní řád mi taky moc nepomohl a tak jsem se vydal za jakýmsi personálem. Tady jsem ale tradičně narazil na to, že anglicky většina Turků umí říct asi tak "Hi" a tak se mi rady opět nedostalo. Jelikož loď odjížděla asi za 3 minuty a byla plná lidí, prostě jsem na ní nastoupil. Někam to jet musí.

Řekli byste že takhle vypadá půjčovna balónů? :)


Během plavby jsem postupně zjišťoval, že jedeme asi na Princess' Island, což je jakási rekreační destinace asi hodinu a půl cesty po moři. Z toho mi přeběhl mírný mráz po zádech, protože jsem si snadno spočítal, že bych taky nemusel stihnout moje letadlo zpátky do Prahy. K mému štěstí však loď ještě před finální destinací zastavila v dalším přístavu, kde jsem z lodi přes roztodivné pohledy policistů i cestujících samotných vyskočil. A dobře jsem udělal.

Banda tureckých kluků, kteří byli ze mě jako z turisty opravdu uvytržení. Jelikož ale anglicky skoro neuměli, moc toho o mě nezjistili a nakonec mě jeden z nich kousnul do ruky (WTF?).


Stanul jsem tak v oblasti Kardikoy, v asijské části města. Poprvé jsem tak navštívil Asii. Upřímně, nějak mi to nepřišlo, všechno vypadalo úplně stejně jako na mé evropské části města. :) Usoudil jsem, že zásadním údajem je nyní nalezení cesty zpět, abych si tak nějak mohl rozložit čas a spočítat, kdy už se musím vrátit. Po lehkém bloudění jsem našel ten správný dok a loď, která jezdil téměř každých 20 minut, takže se mi mérně ulevilo. Vydal jsem se tedy prozkoumat, co zajímavého nabízí tato část města.

Prázdné ulice, stovky lidí, vítejte v Turecku


Asi největším zážitkem bylo obchodní centrum Nautilus. Gigantická budova rozhodně přesahovala všechno, co si u nás pod nákupním centrem můžete představit. Stovky obchodů a hypermarket Carrefour působily v kontrastu se zbytkem města jako nebe a dudy. Opravdu jsem si najednou připadal jako v jiném světě - předražené kavárny, značkové obchody se značkovými cenami, promenádující se zbohatlíci, multikina a tak dále. Pocit izolace od okolního světa ještě umocňoval vstup do nákupního areálu, kde vás kontrolovali jako na letišti, museli jste projít bezpečnostním rámem, odložit si všechno kovové a prokázat se nějakým dokladem. Zajímavé.

Stánek s ovladači. Na všechno.


Na náměstíčku u přístavu se očividně konala nějaká demonstrace nebo naopak propagační mítink, protože všude byly stovky policistů a tisíce lidí. Gigantické turecké vlajky a potréty tureckého prezidenta v nadlidské velikosti jenom zvyšovaly pocit jakéhosi převratu. Radši jsem tak nastoupil na svojí loď zpátky do čtvrti Eminönu a užíval si pohodové platby s tradičním tureckým čajem v ruce. Cestou zpátky jsem chtěl koupit ještě nějaké oblečení nebo malé dárečky, ale jelikož byla neděle, skoro všechny stánky a obchůdky byly zavřené, takže jsem moc nepořídil.

Jeden z mých obědů...


Následovala už cesta na letiště, která tentokrát proběhla zcela hladce, v žádné zácpě jsem neuvíznul. Posledních pár pohledů na turecké pláže, parky a vyzdobené silnice a už vystupuji na Atatürkově letišti. Tady hned u vchodu opět čeká bezpečnostní kontrola, na rozdíl od většiny evropských letišť ale nikomu ani při pozdějších kontrolách nevadí, že mám v batohu litr a půl vody. Čekání na letadlo si krátím pokusem o surfování na internetu, moc se to ale nedaří, protože letištní WiFi načte asi tak jednu stránku z 10. Těžko říct jestli nějaké technické problémy, nebo jen státní aparát nestíhá cenzurovat zápisky tureckých bloggerů.


Čekání na odbavení na letišti...


Dávám si nechutně předražené jídlo v jedné z fast food restaurací, když se najednou ozve neuvěřitelný křik. Všichni lidi se otočí, diví se co se děje, vyděšené tváře jsou všude. S úlevou zjišťuji, že to jenom banda Turků sleduje fotbal v jedné z restaurací a Galatasaray právě skóroval. Ohlas fanoušků ale připomínal spíše malou revoluci než vstřelený gól, holt to tady asi dost prožívají. Měním zbytek tureckých peněz za mírně nevýhodný kurz zpátky na Eura, které je přeci jenom trošku použitelnější.

Jak to máme rádi? Zezadu!


Letadlo má tradičně asi hodinu spoždění, co se dá dělat. Po chvíli konečně přijíždí letištní autobus a opět nás odváží k letadlu. Všichni lidi se hrnou dovnitř jak kdyby se tam něco rozdávalo, já v klidu čekám na letištní ploše a prohlížím si opodál stojící letadla. Když už jsou skoro všichni vevnitř, v klidu nastupuji zatímco většina těch co pospíchali už je nepatrně nervózní. Sedím vedle jakéhosi mladého páru, který se očividně na cestu trošku posilnil a tak je celkem veselo. Únava a tma v letadla ale nakonec převažuje a já plný dojmů usínám...

A lahůdka na konec: hotelový vždy čistý záchod :-)


Kdybych měl nějak shrnout svoje dojmy a pocity z celého pobytu, byly by určitě kladné. Návštěva Istanbulu mi toho hodně dala, otevřela mi pohled na zcela jinou kulturu a mentalitu lidí. Nebýt mírně nepříjemných střevních potíží, které jsem si přivezl domů, bylo by všechno naprosto v pořádku. Na druhou stranu jsem se na vlastní kůži usvědčil v tom, že Turecko do Evropské unie zatím rozhodně nepatří, což jsem zastával i před tímto pobytem. Ony sociální a kulturní rozdíly jsou přeci jenom stále příliš vysoké, bordel je skoro všude a absence nejen hygienických norem, omezení ale celkově zákonů je pro Evropana nepochopitelné. K tomu, abych si kdesi v parku sednul a vybalil notebook jako ve Vancouveru jsem se opravdu neodvážil. Přestože ekonomicky je na tom Turecko a Istanbul hlavně velice dobře, budou muset asi ještě něco málo změnit, než se tato země dostane do evropského společenství.

07.09.2007 | 13:23 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

Beauty and the Geek - kráska a zvíře?

Již během mého pobytu ve Vancouveru jsem na jednom z tamějších devíti stovek kanálů narazil na reality show Beauty and the Geek (web). Na první pohled mě tenhle pořad zaujal - jedná se o soutěž, kde jsou dohromady dány dvě zcela odlišné osobnosti: nádherná, atrakitvní, avšak nepříliš chytrá kráska je spárována s relativně nevzhledným, asociálním, ale extrémně chytrým geekem. Celkem 8 párů musí projít každý druhý den speciální soutěží, kde vítězství zajistí jednomu nebo dvěma párům imunitu z vyřazení a možnost vybrat dva páry, které se utkají ve znalostním kvízu. Soutěže i otázky jsou postaveny tak, že si zakládají na znalostech toho druhého jedince, takže mužská část páru dostává otázky třeba o módě a atraktivní blondýna pak o autech. Vítězný pár si na konci celého pořadu odnáší 250 tisíc dolarů.


Mnohem zajímavějším aspektem celé show je ale postupná transformace oněch netaktních mladíků na relativně normální mládence, které již nebudou mít problém sednout si na obědě vedle nějaké slečny a začít s ní nevinnou konverzaci. V některých případech se to povede více, někdy trochu méně, ale ten výsledek je znát. Pozoruhodné je i to, že právě ony atraktivní slečny si ze soutěže také něco odnesou - poznání, že nemohou spoléhat pouze na svojí krásu, a že i ne zcela atraktivní protějšek má co nabídnout. Někteří hráči jsou v soutěži samozřejmě jenom pro peníze, ale naprostá většina po několika kolech pozná, že tato přidaná hodnota je mnohem cennější než možná finanční výhra.

Celá show je opravdu dobře promyšlená - v Americe již skončila třetí řada a brzy začne čtvrtá. Klony tohoto pořady se vysílaly i ve Velké Británii a několika dalších státech. U nás by se pak podle mého názoru jednalo také o zaručený úspěch, protože ony životní příběhy jsou kolikrát opravdu dojemné a mnoho lidí si z toho může odnést poučení. Těžko říct, jestli by však český štáb dokázal udělat takovou show - vyhodit pár set tisíc Korun jenom za nakoupení nového oblečení a transformaci vzhledu mužské části (která je mimochodem v některých případech zcela úžasná). S každou novou sezónou pořadu jsem sledoval určité zlepšení a připravovaná čtvrtá řada bude bez pochyby stejným hitem, jako ty předcházející.


Mezi nejzajímavější soutěže patřila zcela určitě ta na baru. Atraktivním skoromodelkám zde bylo zakázáno použití make-upu a dále se musely převléci do ne zrovna atraktivních oděvů. Jejich úkolem pak bylo získat během jedné hodiny v jakémsi klubu co nejvíce drinků od cizích mužů - a bylo poměrně zábavné sledovat, jak dívky zvyklé na neutichající zájem ze strany mužů byly jenom díky jejich vzhledu najednou velice často odmítnuty. Pánové na tom nebyly o moc lépe třeba při soutěži se získáváním telefonních čísel nebo pořádání vlastní party. No nebudu dále zdržovat, jestli si chcete užít kopu srandy, vřele doporučuji tenhle seriál naladit. Hlavně třetí řada se opravdu povedla...

04.09.2007 | 19:06 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

10 momentek a jedno video z Istanbulu

Před posledním článkem o mém výletě do turecké metropole přidávám ještě 10 vybraných fotografií a jedno krátké video, dokumentující atmosféru tohoto města.

Mladí kluci hrají obří šachy v gigantickém nákupním středisku Nautilus


Tradiční turecké pečivo - jakési loupáky - seženete na každém rohu..


Pohled z restaurace umístěné na střeše mého hotelu. V pozadí Marmarské moře a Modrá mešita.


Čističi bot čekají na první zákazníky...


Další turistické lákadlo - stařenka prodávající zrní pro holuby.


Desítky druhů koření v Egyptském bazaru.


Lounge před jakýmsi klubem pod mostem Galata.


Mladá Turkyně zabraná do práce na notebooku. Oproti zbytku města působí jako člověk z jiného století, počítač tady není zrovna běžný produkt.


Prodejna pistolí v jakémsi podchodu. Se zbraněmi si tady nikdo moc starostí nedělá...


Tradiční (a výborné!) turecké cukroví.


Konečně, následující video ukazuje takovou standardní tvář tohoto města. Jedná se o jakýsi podchod pod hlavní silnicí. Stejně jako na ostatních místech je to pro Turky ideální lokace k dobrému nákupu nebo i rychlému občerstvení. Každý si zde může dle mých zkušeností očividně prodávat co chce a na nějaká povolení se prostě nehraje. A samozřejmě, všude jsou davy uřvaných lidí...



03.09.2007 | 14:11 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

O památkách a kultuře Istanbulu

Jelikož jsem včera tak nějak neměl čas, přidávám další příspěvek o Istanublu s menším zpožděním, které bylo zapříčiněno hlavně atraktivností této lokace a mojí únavou po celodenním chození po městě. Místní internet taky tak různě funguje nebo spíše nefunguje, takže jsem ani nemohl přidat další fotky. Za těch několik dní jsem našlapal desítky kilometrů, což se projevilo pár puchýři na nohou. Nyní už ale k těm největším lákadlům tohoto města.

 

Příjemný park kousek od mého hotelu


Díky úžasné historii a rozmanitosti kultur v Istanbulu můžete narazit na téměř úplně všecny druhy architektonických památek. Přestože jasně dominuje islám a tedy mešity, minarety a podobné budovy, najdete zde i mnoho křesťanských kostelů, modliteben a hřbitovů. Historie města, které bylo v minulosti známo hlavně jako Cařihrad, Konstantinopol, Byzancium, nebo třeba Nový Řím, zanechala na současné podobě výrazné otisky. Téměř každý panovník nechal vystavět nějakou pozoruhodnou památku. Někteří vládci naopak historické monumenty spíše bořili nebo plenili.

 

V mešitě...


Zajímavý je už samotný přechod k názvu Istanbul. V druhé polovině devadesátých let požádala turecká vláda celý svět, aby začal používat pouze jméno Istanbul. A aby tomu dodali na vážnosti, přestali ze dne na den doručovat všechny poštovní zásilky, které měli na obálce jakýkoliv jiný název tohoto města. Podobné to bylo s dalším velkým tureckým městem, Ankarou.

 

Jedna z 58 uliček Grand Bazaaru


Když někomu řeknete, že jedete do Istanbulu, asi se mu jako první vybaví Hagia Sofia. Monumentální mešita s tradiční načervenalou barvou je opravdu jednou z hlavních dominant města, moje dojmy z její návštěvy ale nebyly nijak uchvajícující. V prostorách této velestavby se totiž dnes nachází muzeum, které ovšem nemá až tak moc nabídnout. Poněkud přehnaně řečeno je tahle stavba zajímavější venku více než vevnitř.

 

Vstupní brána University of Istanbul


Doslova naproti je Blue Mosque – Modrá mešita. Tahle stavba mě zaujala mnohem víc: namodralé minarety obklopující obrovskou mešitu s krásnými zahradami kolem dokola vám vyrazí dech. Člověk si říká, jak ty úzké věže mohou vůbec držet, když se táhnou do takové obrovské výšky. Další výhodou této památky bylo to, že jsem ji měl doslova za rohem, můj hotel byl totiž v samém centru města. Zvláště noční návštěva, kdy je celá stavba parádně osvětlená, ve vás zanechá dlouhou vzpomínku.

 

Süleymaniyeova mešita


Jako do většiny mešit se narozdíl od muzeií neplatí vstupné. Návštěva takového místa má ale zase poněkud jiné zákonnistosti: před vstupem se musíte vzout a boty buď nechat u vchodu nebo si je vzít s sebou. Nemusíte se bát že byste nastydli nebo se ušpinili – na podlaze jsou natažené úžasně jemné hedvábné koberce z rozmanitými vzory, na kterých klečí modlící muslimové. Do mešit musíte vstupovat také vhodně oděni, mužům nesmí být vidět kolena a ženy by měli mít zakryté rameny, nohy a někde i hlavu. Pokud nemáte nějaký závoj nebo hábit, u vstupu vám rádi nějaký pujčí.

 

Vyhlášená čtvrť Kumkapi plná restaurací nabízející plody moře


Když už jsem u toho náboženství tak se také krátce zmíním o muslimských tradicích. Podle Koránu by se každý správný muslim měl pětkrát denně modlit k Alláhovi. Tomu se také opravdu děje – pětkrát za den můžete slyšet ze všech minaretů ve městě hulákání meuzínů, svolávající lidi k modlitbě. Díky různým zesilovačům a ampliónům jsou tyto zvláštní zvuky slyšet opravdu všude. Pro jedince se slabým spánkem může být mírně problematický čas první takové podlitby, která se odehrává v 5 hodin ráno. Když vám těsně před rozedněním pod oknem huláká jakýsi papaláš a v ozvěně se jeho projev nese celým městem, není to pro Evropana nic až tak příjemného. Poslední, pátá modlitba se pak odehrává většinou v 10 hodin večer. Během těchto modliteb je turistům do mešit vstup zakázán.

 

Hagia Sophia


Jelikož je Istanbul poměrně kosmopolitní město, nemusíte se obávat, že zde o ženu nezavadíte. Ani ona tradice zahalování, kdy je ženským protějškům vidět pouze úzký pruh obličeje už tolik neplatí – některé starší muslimky to sice stále dodržují, mnoho těch mladších už ale na tuhle tradici příliš nedá. Zajímavý pro turisty může být také fakt, že fotit ženy a obzvláště ty zahalené je zákázáno. Stejně tak za vyfocení policisty si můžete jít posedět hezky do chládku.

 

A hned naproti Blue Mosque


Další známou památkou je Velký bazar (Grand Bazaar). Tohle úchvatné obchodní centrum žije každý den neuvěřitelným způsobem. Spletitý systém úzkých uliček v zastřešeném objektu mi několikrát způsobil slušné zabloudění. Co se sortimentu týče, můžete tady sehnat vlastně cokoliv. Od oblečení, bot, kabelek přes zlato, koberce, koření nebo vodních dýmek až třeba k živým zvířatům, tureckému cukroví nebo různé elektroniky.

 

Sultánova kašna v paláci Topkapi


Obchodování v Turecku je také kapitolou sama pro sebe. Téměř na všech místech kromě kamenných obchodů se dá smlouvat. „Dá“ je možná poněkud nepřesné, lepší by asi bylo napsat „musí“. Turci totiž hádání o ceně berou jako zábavu a k obchodu to u nich prostě patří. Pro turisty je to ale poměrně těžká disciplína. Zvláště v prostorách onoho Velkého bazaru vám vaše vyjednávací schopnosti asi nebudou moc platné, obchodník vždycky vyjde ze souboje jako vítěz a na směně vždy vydělá. V nějaké zapadlejší uličce už ale můžete značně ušetřit a sehnat velice výhodně požadované zboží. Já jsem třeba uhádal po pár minutách celkem pěkný pásek z 10 tureckých lir na 4 a půl, což už je celkem slušná sleva. Během oné diskuze jsem s prodavačem stačil probrat mojí školu, Českou republiku a fotbalové kluby v Istanbulu.

 

Otomanské brnění v jednom z muzeí


Abyste mohli vyjednávat o ceně, potřebujete umět nějaký ten jazyk. To je v Turecku trošku problém – běžní obyvatelé nic jiného než zběsilou turečtinu neumí a lámanou angličtinu uslyšíte pravděpodobně jenom od těch lepších obchodníků. Moje dotazy na místní policisty třeba s žádostí o ukázání cesty na mapě také končily často na tom, že oni umí jenom turecky. Jelikož sem až tolik turistů nejezdí (jsou tu převážně Rusové, Francouzi a nějací ti Němci), hodí se umět nějaký ten jazyk navíc. Já jsem párkrát prohodil něco v Němčině a padlo i nějaké to slovíčko francouzsky. Pokud nic z toho neovládáte, poslouží vaší domluvě nejlépe asi kalkulačka, kam prostě budete střídavě psát ceny a na nějaké té částce se časem shodnete. :)

 

Loďka prodávající čerstvý Fish kebab 


Abych se vrátil zpátky k těm památkám: většina placených muzeí, která jsem navštívil, mě spíše zklamala. Za vstupné většinou zaplatíte 10 až 15 lir (150-200 Kč), vystavená expozice tomu ale občas moc neodpovídá. Třeba výstava jakéhosi porcelánu a obrazů v paláci Topkapi byla vyloženě mizerná, z talířů které tam měli ve vitrýnách běžně jím u své babičky a vstupné za to taky nevybírám. Mnohem zajímavější tak byly právě ty mešity, i když třeba jedna výstava osmanských zbraní a brnění mě také docela zaujala.

 

Pohled na věž Galata od stejnojmenného mostu plného rybářů


Další známým a turisty hojně navštěvovaným místem je Hypodrom. Tahle lokace mi také připravila menší zklamání, protože jsem čekal pozůstatky onoho známého závodiště, které dokázala pojmout až sto tisíc diváků. Místo toho ale na prostoru tohoto stadionu nyní stojí jeden obelisk a udržovaný park obehnaný stánkami s nejrůznějšími turistickými cetkami.

 

Historická travmaj u náměstí Taksim


Jestliže moje dojmy z nakupování a vůbec určité světovosti byly do posledního dne dost smíšené, během jedné návštěvy se všechno změnilo. Celkem náhodou jsem totiž narazil na Istiklal Avenue ve čtvrti Beyoglu. To je prémiová destinace, která se dá bez okolků srovnat třeba s Champ Elyses v Paříži nebo jinými světoznámými nákupními třídami. Obchody světových značek místo tradičních stánků nabízejících napodobeniny, fast foody včetně McDonaldu a Burger Kingu, kavárny s terasami včetně několika poboček Starbucks a tak dále. Docela šok, oproti těm tradičním místům, kde jsem trávil většinu času. Mezi tím vším jezdí historická tramvaj a celkově si připadáte v úplně jiném světě. To všechno vrcholí obrovským náměstím Taksim, kde se kříží téměř všechny uzly městské dopravy.

 

Kostel Saint Antonio di Padova


Transport v Istanbulu je vůbec zvláštní kapitolou. Jak jsem se již zmiňoval, město má podle posledních průzkumů přes 11 milionů obyvatel – a na to už potřebujete sakra hodně dopravních prostředků. Přestože na tom město není tak úplně špatně, mají turci stále co dohánět. V Istanbulu fungují dvě linky metra (mimochodem druhého nejstaršího na světě), centrem města projíždí supermoderní tramvaje s klimatizací (bohužel opět jenom dvě nebo tři linky).

 

Istiklal Avenue plná turistů


Do toho připočítejte stovky autobusů a taxíků, které jsou ale ještě dražší než u nás a jako turista máte velice slušnou pravděpodobnost, že vás v nich oberou. Přidat můžete ještě takzvané dolmetšeny, což jsou vlastně minibusy pendlující mezi určitými atraktivními lokacemi. Jejich problémem stejně jako u většiny dopravních prostředků v tomto městě je však zcela nahodilý jízdní řád a naprostá absence jakýchkoliv plánů a map města. Pro turisty ne zrovna ideální stav, ještě navíc když máte jenom poměrně hrubou mapu jako já.

 

Pokračování pravděpodobně zítra...


31.08.2007 | 22:07 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

První dojmy z Istanbulu a Turecka obecně

Moje další prázdninová cesta začala tradičně odjezdem na Ruzyni. Stačilo tam být asi hodinu a půl před odletem, i když většina leteckých společností doporučuje spíše 3 hodiny. To je ale hodně přehnané a pokud neletíte mimo Evropu, tak většinou stačí mnohem menší předstih. Jak jsem psal již včera, jednalo se o charterový let plný dovolenkářů. To znamená také velkou pravděpodobnost spoždění, protože tyto lety se otáčejí víceméně nonstop a pokud někde naberou spoždění, už se to celkem blbě nahání.

 

nastoupení do letadla, hezky s tureckou vlaječkou u dveří


Nakonec z toho ale byla asi jenom hodinka, což se dá ještě unést. Jakýsi Airbus turecké společnosti Atlas Jet neoplýval zrovna novotou, ale na nohy měl více místa než klasická 737čka, takže jsem si nestěžoval. Během letu se podával obídek, zařadil bych ho spíše k průměru (těstoviny s mletým masem, houska s máslem, koláč a zeleninový salát). Na stravu od British Airways asi ještě dlouho nic mít nebude.

 

Atatürkovo letiště a letadla Turkish Air


Vtipná byla jedna turecká letuška, která očividně neměla svůj den. Nejdřív se jí povedlo vysypat prázdné tácy se zbytky jídla a pak svůj výkon korunovala politím jednoho pasažéra kolou. Nic moc. :) Asi po dvou hodinách už jsme začali klesat a pod námi se pomalu objevoval Istanbul. První dojem – obrovské město táhnoucí se desítky kilometrů, více než 11 milionů obyvatel (tzn. celá naše republika v jednom městě!).

 

Jaksi...


Dosed na přistávací dráhu byl korunován bouřlivým potleskem – věc, kterou na pravidelných leteckých linkách také často nezažijete, ale u charterových letů je to téměř standard. Atatürkovo letiště je velice moderní, veliké a špatně klimatizované místo, my jsme si ale vystoupili hezky po schůdkách a následně nás převezl letištní bus k pasové kontrole. Dojmy z počasí byly nepříliš příjemné: přestože mělo být podle předpovědi nějakých 28 stupňů a asi i bylo, přišlo mi to jako kdyby bylo 45.

 

postýlka v hotelovém pokoji


Z letiště jsem absolvoval asi hodinovou cestu do svého hotelu. Už tady bylo možno zpozorovat spoustu zajímavostí: tak třeba výzdoba ulic. Téměř všechny hlavní třídy jsou lemovány tisíci tureckých vlajek, podél silnic se rozkládají nádherné záhonky plné barevných květin a všechno to vypadá tak nějak pěkně. Druhá věc, která vás okamžitě praští přes oči je stav dopravy. Stručně řečeno, Turci jsou blázni.

 

výhled z mého pokoje


Řidičovi zvyklému na evropské silnice bych do tureckého provozu radši ani nedoporučoval vjíždět. Na značky se tu nehraje, semafor se respektuje podle nálady, přechody jako by nebyly. Blikání při odbočování jsem si ještě nevšimnul. Kdo nemá v autě pořádný klakson, jako by snad ani nebyl – všichni troubí jak o život a mají přitom neuvěřitelně znuděný výraz. Do toho všeho běhají turci s balíkama zboží, turisti a jiná pakáž mezi auty, takže výsledný obrázek je opravdu drsný.

 

Turci jsou na svojí národonost patřičně hrdí a dávají to najevo


Můj hotel se nachází v samém centru města ve čtvrti Sultahanmet. V okolí hotelu jsou i další místa ke složení hlavy hlavně pro bohatší turisty, ale stačí popojít o pár ulic dále, a nabídne se vám trošku jiný obrázek (o tom později). Čtyřhvězdičkový hotel Azyiade vypadá docela jinak než na promo obrázcích, ale není si na co stěžovat, luxus to je parádní.

 

Znají nás i v Istanbulu...


Na hotelové zvyklosti veliká místnost s dvojlůžkem, špičková koupelna, vlastní klimatizace s termostatem, satelitní televize, telefon, vlastní trezor a další drobnosti. Dostali mě třeba obálky na dopisy, dopisový papír, bloček s logem hotelu, noviny, různé dotazníky (snídaně v restauraci / na pokoji, kdy má chodit pokojská atd), nějaké tužky. Na nočním stolku čekaly tradiční turecké bonbóny s nápisem „Good night“, v koupelně celá sada mýdel a šampónů, evropský záchod (turecké díry do země jsem se docela bál) a tak dále. Potěší i stejný typ zásuvek, jako máme u nás, takže nemusíte vozit žádné adaptéry. O internetu už jsem se zmiňoval. Prostě absolutní komfort – na druhou stranu je mi to celkem jedno, protože v hotelu stejně budu prakticky jenom spát.

 

Ekonomická verze ohřívače nejběžnějšího pokrmu v Turecku


Co je na téhle zemi nepříjemné je voda. Z kohoutku tu sice teče stejně čirá tekutina jako u nás, ale bohužel není pitná. Respektive je, ale pak asi strávíte vaší dovolenou s mírně řidší stolicí. Pokud se tedy chcete napít, musíte si koupit vodu balenou. To je mírně nepraktické, voda je naštěstí k sehnání doslova všude (a když píšu všude, myslím opravdu všude – chlapec s kyblíkem ledově vychlazených lahví je docela flexibilní prodejní jednotkou, stejně jako jeho ceny – ty bohužel hlavně směrem nahoru).

 

Nechcete si také něco odložit?


Nemělo cenu na nic čekat a tak jsem nastavil klimatizaci na 19 stupňů, místo kalhot vzal co nejlehčí oblečení a vyrazil do rozpálených istanbulských ulic. Istanbul se ukázal jako město obrovských kontrastů, přesto je výsledný dojem spíše mírně negativní. Turci si prostě na hygienu moc nepotrpí, a tak se vám při odbočení z hlavních turistických tříd může dostat docela tristního pohledu. Pokud se lehce ztratíte a dostanete se vysloveně do domorodých oblastí, může se vám občas udělat i mírně špatně. Občasný závan smradu vám snadno v žaludku ještě třikrát přetočí právě dožvejkaný kebab.

 

S autama na tom v Turecku nejsou vůbec špatně...


Odpadkové koše tady totiž moc nefrčí, nejčastějším způsobem zbavení se odpadků je pohození někam do kouta. Tímto způsobem za chvilku vznikne menší či větší hromada, která přiláká v lepším případě skupinku toulavých koček, v tom horším skupinku smradlavých bezdomovců. Přes noc občas tyhle hromady odpadu záhadně zmizí (nebo taky ne). Koček a koťat tu vůbec můžete potkat fakt hodně, ale přestože mám tyhle zvířata docela rád, tady si jich radši moc nevšímam. Další záhadou je, že ty kočky vůbec neslyší (znáte proboha nějakou kočku která by neslyšela na „čiči“ ??? :)) .

 

Zaručeně pravé (Grand Bazaar)


Jelikož jsem pochopitelně neměl žádné turecké peníze (nedají se koupit u nás), musel jsem najít vhodnou směnárnu a vyměnit moje kanadské dolary (zbytek z Vancouveru, co s tím) za turecké liry. Od začátku tohoto roku došlu v Turecku k menší měnové reformě, díky které už nestojí lístek na tramvaj 6 milionů lir ale nově jenom 6 lir – prostě se škrtlo šest nul a jede se dál. S kanadskou měnou byly trošku komplikace, většinou jsem se musel vyloženě zeptat, protože na tabulích s kurzem mají ve směnárnách často pouze dolar a euro. Pak už to ale nebyl problém.

 

Chytrá kočička, i do objektivu se mi podívala


Tady postupně narážím na otázku komunikace s místními obyvateli. Ode mě nikdo turečtinu čekat nemůže, a tak jsem to samozřejmě zkoušel s angličtinou. No, žádná sláva, turci na vzdělání asi moc nedají. V hotelech, muzeích, informacích a podobných informacích se většinou celkem domluvíte, ale jinak je to bída. Při nakupování je nejlepším pomocníkem prodavače kalkulačka (na vylepené cenovky se tady moc nehraje) a divoká gestikulace také není úplně k zahození. Ukázat si prstem na kebab ale dokážu vždycky a tak to není tak hrozný problém. Spíš mě mrzí, že si nemůžu s prodavačema třeba trochu víc pokecat.

 

Posvátná kráva u fontány


Poslední část dnešního příspěvku věnuji obchodům obecně. V Turecku jsou ceny přibližně na úrovni naší republiky, s tím, že je tady dost vysoký rozptyl mezi jednotlivými obchody. Žádný větší supermarket jsem ještě neviděl a v těch menších krámcích (kterých jsou mraky) jsou ceny značně diferenciální. Můžete si tak koupit půl litru koly za 1 liru, nebo taky klidně za pět, a ani nemusíte být v nějaké turisticky atraktivní oblasti. Pokud nejste vyloženě v kamenném obchodě, dá se o ceně smlouvat, často se to dá ukecat třeba i na polovinu původní částky – Turci to berou jako zábavu.

 

Voda teplá í studená je k dostání všude


Mezi hlavní obchodní artikly patří kromě jídla hlavně oblečení. Hadry, pásky, boty, šátky a všechno ostatní je tu na každém rohu. Kvalita je ale často zcela mizerná, padělky více než běžné (dokonce jsem zaslechl, že jsou oficiálně tolerované) a cena tomu úměrná. Přeci jenom boty od Adidasu za 150 Kč moc důvery asi nevzbudí, podobně je to se značkovými tričkami za 5 nebo 10 lir (1 lira = 15 Kč). Občas ale narazíte na určité zboží, jehož nižší kvalita až tak nevadí a díky nízké ceně se vyplatí koupit.

 

Další příspěvek tentokrát o místních památkách zítra.


30.08.2007 | 20:06 | kategorie: Offtopic | Hannes | trvalý odkaz

Jak se připojit v Turecku k internetu

Před tím, než jsem mohl poslat tento článek a projít pár oblíbených webů, mě čekalo menší překvapení. Pří návštěvě mnoha stránek, zejména blogů a různých celebrity webů, na mě totiž místo očekávaného obsahu vyskočila akorát prázdná stránka s obrovským červeným nápisem v turečtině. Žádný překladač z turečtiny do angličtiny, natožpak do češtiny neznám, a tak jsem si všechno domyslel - velké množství těchto webů je prostě zabanováno tureckou vládou, tak jak je tomu třeba v komunistické Číně. Několik článků na internetu mi to hned potvrdilo, když jsem viděl screenshoty s tím stejným nápisem. A takováhle země chce do Evropské unie.

Kromě toho mě čekalo ještě jedno překvapení při pokusu o připojení na IRC. Tady se místo běžného výpisu příhlášení objevila akorát hláška "Banned: turktelecom" a víc ani ťuk. To už se mi zdálo trošku moc a tak jsem přistoupil k řešení: jelikož celý vládní systém očividně není moc sofistikovaný, stačilo zadat do konfigurace síťového připojení dvě IP adresy alternativních DNS serverů a všechny ty zákazané weby najednou zase frčí. V případě reverzního DNS serveru, který převádí IP adresy zpátky na domény by tento trik nepomohl, to ale očividně nikdo neudělal, a tak už mi všechno zase frčí.

Co se internetu v Turecku obecně týče, je tady na velice slušné úrovni - alespoň tedy dostupností. Zabezpečené i nezabezpečené access pointy na ulicích nabíhali jeden za druhým a internetovou kavárnu vidíte na každém rohu. Příjemné je také to, že můj hotel má jak terminály s internetem tak bezdrátové WiFi připojení zcela zdarma. O cestě a prvních dojmech z nové kultury někdy později...

eXTReMe Tracker