CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 3
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
19.01.2010 | 00:28 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa V. - 10 fotek z Elsamere a okolí Naivashy


Děti. Děti jsou v Keni všude. Jen tak běhají po ulicích, nemají do čeho dloubnout, nemají co dělat. Často je vidíte ve školních uniformách – pestrobarevných oblečcích specifických pro každou z mnoha místních škol. Často je uvidíte chodit v davech i několik kilometrů podél hlavních silnic. Jakmile spatří cizince, okamžitě všeho nechají (třeba svůj podomácku vyrobený fotbalový míč) a běží k vám. Oprávněné očekávají, že jste bohatí. A že se s nimi podělíte. Občas to uděláte, koupíte jim limonádu nebo nějaké bonbóny. Pak si ale uvědomíte, že to je pouze malý zlomek v tom obrovském moři dětí, které jsou tady na každém rohu. Po vytažení foťáku se vždycky malí černoušci tak nějak zformují a nechají se vyfotit. Spousta z nich se hodně stydí, spousta se vyloženě předvádí. Pořídíte fotografii a odeberete se zase o kus dál…


Místní restaurace. Našli jsme ji po přečtení doporučení v našem průvodci Rough Guide (mimochodem mnohem lepší než Lonely Planet). Byl to jako ráj na zemi – podnik se nacházel v uzavřené oblasti místní elektrárny. Větrná elektrárna u jezera Naivasha vyrábí elektřinu snad pro čtvrtinu země. Firma, která ji vlastní, postavila hned vedle takové městečko pro zaměstnance. Působí to jako rezervace pro indiány – s tím rozdílem, že uvnitř lidé žijí na několikanásobně vyšší úrovni, než mimo ni. Vlastní škola, baráky evropského vzhledu, bazén, restaurace. A úplně dole na krásné pláži u jezera se nachází tahle magická restaurace. Se stolem na kulečník. S barevnou televizí. S cenami o 400% nižší, než které jsme platili v našem kempu. Ráj na zemi.


Peníze. Hodně peněz, minimální hodnoty. Díky obrovské inflaci v Keni místní peníze ztratily hodně ze své hodnoty. Nejvyšší bankovka je 1000 šilinků, což je zhruba 250 Kč. Ceny v Keni jsou při tom téměř stejné jako u nás, občas i vyšší. Opakovaně se nám tedy podařilo téměř ucpat bankomat, když jsme vybírali prostě tolik peněz, že už se neměly kam vejít. Další problém je v tom, že do peněženky se vám ten obrovský pakl stejně nevejde…


Stolek v již zmíněné restauraci. Po skvělé večeři jsme sem přijeli znova i na snídani. Za směšných 40 Kč jsme dostali plnou anglickou snídani i s pitím a dezertem. Ráj.


Autobusová zastávka. Jízdní řády tady nehledejte, pokud chcete vědět v kolik autobus jede, musíte se zeptat místních. A kolikrát ani to nemá smysl: autobus jezdí jednou denně a občas vůbec ne.


Elsamere. Původní sídlo známí Joy Adamsové. Tohle malinkaté muzeum bylo doporučeno v průvodci, cena nás ale trošku zarazila. Tradičně jsme ale usmlouvali menší studentskou slevu, přestože se tentokrát dáma v nejlepších letech za pokladnou tvářila dost nevrle. Vtipná je také ochranka – v Keni celkově. Přes profesionální vzhled a zavedenou značku se většinou jedná o naprosté neschopné hlídače s minimálním platem, kteří by v případě nějakých problémů stejně nic neohlídali.


Nutno uznat, že si Joy a a Georgie Adamsovi vybrali opravdu nádherné místo a jejich barák byl na místní poměry opravdu parádní. V ceně vstupného byl kromě muzea o rozloze asi tak 25 metrů čtverečných také krátký film na videu. Kvalita videa i televize ale byla tak otřesné, že téměř nebylo nic vidět ani slyšet. Příjemnou kompenzací bylo lehké občerstvení v podobě dortu a několika koláčků, které nám majitelé nachystali.


Ve zmíněném muzeu měli kolekci knihy Příběh lvice Elsy v mnoha jazycích. K našemu překvapení nechyběla ani čeština. Docela to potěší, v bohem zapomenuté krajině tisíce kilometrů od domova. Joy Adamsová má navíc české kořeny, a tak z nás měl majitel muzea docela radost a dal se s námi do živého rozhovoru o České republice.


Přímo pod komplexem Elsamere je krátká cesta k jezeru Naivasha a krásná malá pláž. Tradičně nikde ani noha, jenom nekonečná vodní plocha.


Náš český stan v kempu Fisherman’s Camp. Kolem se volně pásla nejrůznější zvěř, pobíhali opice a všechno celkově působila takovým pohodovým dojmem.


Nevyužívaná budova u autobusového „nádraží“ ve městě Naivasha. Hned naproti byla supernová pobočka prodejny Baťa s tradičním rudě červeným nápisem. Mezi podobně rozpadlými budovami působila prodejna s klimatizací jako pěst na oko a boží zjevení zároveň.


03.01.2010 | 02:04 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa IV. - Naivasha, národní park Hell's Gate

Je tomu už téměř čtvrt roku, co jsem se vrátil z africké Keni, ale teprve teď jsem si našel čas na dopsání několika reportů z tohohle neobyčejného měsíce stráveném ve zcela jiném světě. Jak jsem psal naposledy ve třetím příspěvku z Keni, po několika dnech v hlavním městě Nairobi jsme se začali chystat na první výjezd mimo tuto třímilionovou oázu civilizace. Zachtělo se nám poznat trošku té skutečné, divoké Keni, a tak jsme se vydali na sever k jezeru Naivasha.


Zhruba 100 kilometrů po relativně nové cestě jsme zdolali tradičně – v místním autobuse „matatu“.Tahle cesta byla neobyčejně kvalitní, což nám bylo docela podezřelé. Později jsme zjistili proč: Evropská unie před několika lety na tuto dopravní tepnu darovala zemi nemalou finanční částku v podobě grantu, za který si Keňané mohli postavit pořádnou asfaltovou silnici.


Najít to správné matatu nebylo tentokrát úplně jednoduché. Autem jsme popojeli na okraj městě, kde by údajné matata měla stavět. Problém byl, že jsme nevěděli, kde přesně staví. A  na nějaké značky v téhle zemi opravdu spoléhat nemůžete. Možná ještě větším problémem byl největší slum v Nairobi, který začínal přesně v této oblasti. Kibera je extrémně nebezpečné místo, kam ani místní policie nechodí a statisíce lidí zde žijí v absolutní chudobě v chatrčích z klacků a vlnitých plechů.


Když na podobné místo přijedou tři běloši v relativně novém místě a neví přesně, kam mají jít, působí to jako pěst na oko. Tohle byl pravděpodobně nejméně příjemný okamžik za celý měsíční pobyt v Keni. Ten pocit, když na vás stovky lidí neustále koukají, vy sedíte v autě, které nejde zamknout a pomalu projíždíte davem lidí, nebyl vůbec příjemný. Tak nějak jsme prostě cítili, že tady nemáme co dělat.


To správné matatu jsme po chvíli naštěstí s pomocí jednoho z místních našli (samozřejmě si za tuhle radu řekl o nepatrný příspěvek) a konečně nasedli. Jak už to tak v Keni bývá, poloprázdné auto tady opravdu nejezdí a tak jsme i my jeli nacpaní až po okraj. Menší problém byl s dvěma batohy – téměř žádný nákladní prostor tyhle vozítka nemají a na sedadlo vedle jsme si je dát nemohli, respektive bysme si museli zaplatit další místo. Nakonec jsme to nějak uhádali a batohy nacpali pod nohy.


Po necelých dvou hodinách už jsme stavěli a řidič nám oznámili, že jsme v cílové destinaci. Město Naivasha je však od stejnojmenného jezera vzdálené ještě asi 15 kilometrů a my jsme hlavně zastavili někde na odbočce z hlavní silnice. Řidič nám oznámil, že do centra města vůbec nejede, že by si zajel, a jestli nám to prý nevadí. Co na to odvětit než klasické „hakuna matata“ (žádný problém). V téhle zemi se prostě ani stresovat a rozčilovat nemá smysl.


Během chvilky se nás naštěstí chopil jakýsi mladík s autem, že nás prý doveze do centra města i kamkoliv jinam. Už jsem to zmiňoval několikrát, ale jako běloch prostě v Keni působíte jako magnet mezi špendlíky. Ano, bělochů je tady tak strašně málo. Takže kdekoliv se objevíte, okamžitě se k vám začnou sbíhat místní s obchodním duchem a začnou vám nabízet nejrůznější rady, zboží i služby.


Nasedli jsme tedy do auta, které už mělo svoje nejlepší léta za sebou (ale pořád celkem spolehlivě jezdilo) a vydali se asi dva kilometry do centra města. Chlapík byl celkem hovorný a doporučil nám místní supermarket k nákupu, který jsme potřebovali udělat. Když nás před něj dovezl, říkal že tady klidně počká a pak pojedeme dál. To už nám začalo být trochu podezřelé, protože zase až tak ochotní místní nejsou a o nějaké ceně jsme se zatím nebavili.


Po rychlém nákupu jsme se s desetilitrovým kanystrem vody vrátili k autu, kde černoch stále čekal a začali nenápadně vyzvídat, co se bude dít dál. Potřebovali jsme do jednoho z kempů u jezera Naivasha, které jsou asi patnáct kilometrů od města. Podle průvodce do této oblasti jezdí snad jenom několik matatu denně a nejedná se taktéž o příliš bezpečnou oblast. Zeptali jsme se tedy, za kolik by nás tam hodil, načež černoušek s úsměvem nadhodil tak nesmyslnou částku, že jsme se mu prostě na místě vysmáli. Očividně to prostě zkusil, v domnění že nemáme ponětí o cenách, které platí místní za dopravu. Nakonec jsme se dohodli, že nás za pár korun hodí na stanoviště matatu a odtamtud už si nějak poradíme.


Tak to taky dopadlo a za pár okamžiků už jsme stáli na okraji města vedle asi čtyř minibusů. Informace z průvodce se naštěstí ukázaly jako nepravdivé, matatu tady jezdilo zhruba každou půlhodinu. Do jednoho z nich jsme tedy nasedli, ještě asi čtvrt hodiny čekali a pak už se konečně spolu s dalšími patnácti lidmi v autě pro dvanáct osob vydali k naší destinaci.


Neměli jsme přesně představu, kde budeme spát, ale stan a spacáky v batohu nám dávaly možnost ubytovat se prakticky kdekoliv. Nakonec jsme si vybrali hned asi druhý kemp, který byl zmíněn i v našem průvodci. Fisherman’s Camp se ukázal jako skvělá volba. V porovnání s vyprahlou a špinavou krajinou tohle místo působilo jako ráj – krásně zelená louka prakticky hned u jezera ve stínu obrovských stromů, udržované cestičky, nějaké to zázemí, bar a hlavně celá řada bělochů.


Místní specialitou jsou hroši. Ano, jezero je plné obrovských hrochů, kteří hlavně v noci vylézají na pobřeží a ožírají nízké stromky hned za pláží. Přestože to tak nevypadá, jedná se o extrémně nebezpečná zvířata, ke kterým je lepší se vůbec nepřibližovat. Obyvatele kempu od hrochů chrání docela vysoký elektrický plot, celá pláž se navíc po setmění zavírá. Jinak ale můžete v tomhle kempu narazit na nejrůznější zvířata: stáda koz, koček, psů, nejrůznější opic skákajících po stromech a nesměle prozkoumávajících stany hostů.


Jedinou nevýhodou byla cena za ubytování, která byla na místní poměry opravdu dost vysoká. Cena v dva roky starém průvodci byla několikanásobně nižší, ale 25% inflace dělá v Keni svoje. Nakonec se nám již tradičně podařilo cenu alespoň trochu usmlouvat, přesto to byla docela citelná rána do našeho rozpočtu.


K našemu překvapení se v areálu připravovalo jakési pódium a hudební aparatura. Celou věc organizovalo několik Britů a jak jsme se po chvíli dozvěděli, jednalo se o nultý ročník akce s názvem „Rift Valley Festival“, která od příštího léta nabídne koncerty místních i zahraničních hudebních umělců. Po postavení stanu jsme se vydali do místního baru, kde jsme si konečně dali něco k jídlu (výborné a předražené kuře na kari) a zchladili se několika pivy. Hned jsme se dali do řeči s dvěma holkami z Austrálie, s kterými jsme pak strávili víceméně celý zbytek našeho pobytu.


Po večeři následoval výborný chillout na chatrném dřevěném molu a v loďce na jezeře. Zapadající slunce, skvělou Jihoafričanku Carrie a pocit totální svobody a bezstarostnosti si pamatuji velice živě doteď. Večer opravdu následoval hudební koncert. Trošku nás zklamalo, že přestože se nejednalo o nic oficiálního, všichni museli zaplatit vstupné, i když si chtěli dát jenom pivo na baru. K téhle zemi ale už placení úplně za všechno patří, takže jsme i tentokrát odevzdali těch pár set keňských šilinků a vydali se po dlouhé době zase trochu socializovat.


Zní to sice divně, ale když za necelý týden prakticky nezavadíte o bělocha, působí zhruba 50 převážně bílých a převážně přátelských lidí jako malý zázrak. Prakticky každý z nich má za sebou nějaký zajímavý příběh, důvod, proč se do této země vydal, a podobné cestovatelské nadšení jako já. Většinu návštěvníků tvořili mladí Američané, kteří přijeli ve skupině jakýmsi autobusem a jako Američané dělali tradičně neuvěřitelný bordel.



Koncert nebo spíše série vystoupení byla skvělá, na malém pódiu se vystřídal prakticky každý, kdo uměl na nějaký hudební nástroj a vrcholem večera bylo vystoupení keňské rapové skupiny (tuším, že se jmenovali K-Fox, údajně byli opravdu známí). Tahle partička dokázala udělat výbornou show a zapojit prakticky celé publikum. Malinkatý roztomilý Keňan s drsným hiphoperským tričkem ve špinavých kotníkových farmářkách a naprosto nepadnoucích kalhotech působil opravdu vtipně, ale tím jak moc svému umění věřil a dokázal se mu oddat zároveň vyvolával sympatie všech přihlížejících.





Druhý den jsme se celkem brzy ráno vydali do národního parku Hell’s Gate, který konečně sliboval nějaká ta exotická zvířata. Ten den bylo neuvěřitelné horko a na vyprahlých keňských pustinách bylo opravdu k padnutí. Celý výlet jsme pojali jako takovou cykloprojížďku. Za docela přijatelný peníz jsme si v kempu půjčili lehce opotřebovaná kola a vydali se asi 10 kilometrů k branám parku. Cestou jsme se stavili ještě na obligátní láhev Coca-coly a v místním bankomatu střeženém dvěma chlapíky s kulomety vybrali tolik peněz, že se nám ani nevešly do peněženky (ve skutečnosti to bylo pár tisíc Kč) a tak trochu tím tento bankomat ucpali.


U brány do parku Hell’s Gate nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě opravdu drahého vstupného. Ani po půl hodině se nám nepodařilo usmlouvat ani minimální slevu. Jelikož jsme neměli speciální formulář vyplněný naší školou, nesmlouvaví správci nám nechtěli prodat ani studentské vstupné a tak jsme museli každý zaplatit snad 50 dolarů za jednodenní vstup. Samozřejmě nám ještě nezapomněli naúčtovat vstup za kolo. Prostě když už obereme turisty, tak pořádně.


Park samotný je spíše zklamáním, příliš zvířat v něm nebylo. Mnohem zajímavější bylo horolezení na jednu místní horu, což se ukázalo jako docela náročná činnost. Holt ze země to vypadalo tak nějak jednodušeji, než když se s helmou na hlavě v sedáku snažíte udržet na skále a nespadnout dolu. Každopádně zážitek parádní.


Hlavním lákadlem celého parku je však Hell’s Gorge, což je jakási soustava soutěsek a úzkých chodeb vymletých pramenem místní řeky. S najatým průvodcem jsme se vydali do této úžasné spleti kaňonů, které končí dechberoucím výhledem na nekonečný národní park. V Hell’s Gorge jsem se opět cítil jako pětiletý kluk, protože celá cesta je poměrně náročná, musíte různě šplhat, slézat, přeskakovat potoky, brodit se nebo se třeba umýt v jednom z horkých pramenů vyvěrajících z tamějších skal.




Po několikahodinovém okruhu jsme se již celkem vyčerpaní vydali zpátky ke svým kolům a po cestě pokračovali zpátky k vchodu do celého parku. Díky obrovskému horku a poměrně náročnému terénu to byl celkem náročný výlet – a vychlazená kola uprostřed ničeho opravdu bodla. Vážně, občas vám to prostě nechce dojít, jak můžou do bohem zapojené krajiny, kde není zhola nic, dovézt mrazák s coca colou mraženou kostkami ledu a uprostřed té pustiny ji prodávat...

27.09.2009 | 09:37 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa III. - Nairobi, Coca Cola, národní muzeum

Největším místním obchodem v nákupním centru Westgate je jednoznačně supermarket Nakumatt. Tato značka je zároveň asi jediná, která má svoje obchody po celé zemi a která se dá alespoň trochu přirovnat k západním supermarketům. Zbytek supermarketů se většinou podobá zapadlému koloniálu kdesi na českém venkově.


Když jsem přijížděl do Afriky, myslel jsem si, jak tady bude všechno neuvěřitelně levné. První návštěva tohoto supermarketu mě ale prudce vyvrhla z omylu a vrátila do kruté reality. Téměř všechny položky byly paradoxně zhruba dvojnásobně, často ale i mnohem víc dražší. Pro vysvětlení člověk nemusí chodit daleko: jak jsem již psal, Keňa je téměř úplně závislá na dovozu, takže téměř všechny položky ve větších obchodech jsou vyrobeny někde v Evropě a pak draze importovány do Keni.

spravedlivé ceny pro všechny


Balení másla tak stálo zhruba 100 Kč, kilo nejlevnějšího salámu 250 Kč a tak podobně. Jediné, co je levné, jsou výrobky produkované přímo v zemi, kterých je ale naprosté minimum. Jedná se hlavně o ovoce a zeleninu, která je zhruba na 30 až 50% českých cen. Dále pak například místní nápoje, včetně produktů Coca Coly, nebo populární místní limonády Krest.


Coca Cola si zcela určitě zaslouží svůj vlastní odstavec, je to totiž takový místní fenomén. Určitě si vzpomenete na některé z mnoha reklam této firmy, kde se mladý klučina kdesi na zapadlém venkově potuluje po špinavém městě a najednou narazí na obchod s ledově vychlazenou kolou a dá si láhev tohoto osvěžujícího moku. Po dvou týdnech v Keni můžu říct, že tohle není pouze propagační materiál, ale absolutní realita.

Coca Colu totiž můžete sehnat doslova kdekoliv. I ta nejzapadlejší vesnička nebo dřevěná bouda na zdánlivém konci světa dlouhé kilometry od nejbližší civilizace má totiž červeno-bílou ceduli oznamující, že právě tady si můžete dát láhev Coly, Fanty, nebo Spritu. Jelikož v naprosté většině případů nikde není elektřina, limonáda je chlazená pouze ve studené vodě , občas s ledem, v horším případě je úplně teplá. Cola se prodává téměř výhradně ve skleněných lahvích a seženete ji neuvěřitelně levně – půl litru zhruba za 7 Kč. Prodávají se i flašky plastové, ty jsou ale zhruba dvojnásobně drahé.


Po zakoupení jednoduché, leč pěkné drahé snídaně jsme se vydali autem zpátky domů, cestou ještě vyřídili nějaké nákupy a zastavili se pro benzín. Ten je tady opět o dost levnější než u nás, jak už jsem se zmiňoval. Tankování probíhá trošku jinak než u nás – každá benzínka má několik černochů jako obsluhu, kteří hned po zastavení přiběhnou k vašemu autu a všechno zařídí, bez toho abyste museli vystoupit. Ve většině případů řeknete za kolik peněz chcete nabrat benzín a obsluha vám podle toho natočí. Nevím kvůli čemu, ale téměř všechny benzínky mají neuvěřitelně slabý průtok v hadicích, takže trvá dost dlouho, než vám třeba těch třicet litrů načepují. Pak jenom z okénka svého auta zaplatíte a můžete pokračovat.

 
O řízení na levé straně už jsem psal, vliv Velké Británie je ale mnohem větší a stále zřetelný. Například místní zásuvky jsou stejné jako ty britské, umyvadla jsou taky stejně debilně vybavená dvěma kohoutky na horkou a studenou vodu, chleba se prodává prakticky pouze toastový a našly by se i další podobnosti.

První den už se toho moc nedělo, byly jsme dost utahaní z náročné cesty a tak jsme spíš odpočívali. K večeři jsme si dali naprosto neuvěřitelné maso – necelé kilo pravé svíčkové, kterou tady seženete opravdu levně. Pro tři lidi to bylo skoro až moc. :-)

Další den jsme se po tradiční ranní zastávce v Art Café vydali do místního národního muzea. Podle průvodce to mělo být to nejlepší muzeum v celé zemi, které opravdu stojí za návštěvu. Tentokrát jsme se vydali matatem, který nás vyhodil asi kilometr od muzea, takže jsme zbytek došli. Tohohle rozhodnutí jsme během chvilky celkem litovali, protože smog v Nairobi je naprosto příšerný. Na nějaké technické kontroly a katalyzátory se tady opravdu nehraje a tak většina aut zaplavuje ulice štiplavým černým kouřem, který dělá chození po ulici téměř nesnesitelným.

výborný keňský sbor nacvičující v parku u muzea


Muzeum samotné bylo na místní poměry pěkné, ve srovnání se západním světem však poněkud slabé. Když člověk přeci jenom stráví týden ve Washingtonu, je poněkud zmlsaný a lehce zastaralé keňské expozice ho příliš nenadchnou. Během následujících dnů jsme ale navštívili pár dalších muzeí a zjistili, že tohle byla pořád ještě celkem high-class záležitost.

Vstupné pro cizince bylo tradičně osminásobně vyšší než pro místní. Jako vždy se ale vyplatilo trochu pokecat s dvěma černoškami v pokladně a nakonec jsme usmlouvali vstupné na poloviční cenu, v přepočtu za 100 Kč. Asi největším zážitkem v muzeu byl paradoxně jakýsi sbor, který nacvičoval svoje pěvecko-taneční vystoupení na jedné ze zahrad muzea. Okamžitě mi to připomnělo americké gospely – černoši si zpívání prokládané tancem opravdu užívali a ve výsledku to vypadalo opravdu působivě.

cestička mezi dvěma pruhy hlavní městské tepny a černoši kteří si uprostřed dne dali šlofíka


Po prohlédnutí všech expozic jsme se vydali ještě do budovy s hady a krokodýly. Tady ale chtěly opět zaplatit vstupné, dalších 800 šilinků, což se nám opravdu nechtělo, nakonec jsme s hlídačem popošli za roh a dostali se dovnitř za 100 KSh – a ještě na nás asi dost vydělali. Jedna budovu toho opravdu moc nenabízela, pár hadů smotaných ve velkých akváriích, nějaké obří želvy a dva krokodýly.

Zpátky jsme se vydali opět matetem, udělali nějaké menší nákupy a pomalu se začali připravovat na první větší výlet mimo Nairobi…

18.09.2009 | 16:59 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa II. - africká realita, první dny v Nairobi

Po příletu do Nairobi a setkání se smluveným taxikářem jsme se vydali nočním Nairobi směrem k rezidenci našeho kamaráda, který paradoxně bydlel až na úplně druhé straně města. První dojmy z neznámé země byly zcela odlišné od toho, na co je člověk zvyklý z Evropy. Přestože je Nairobi hlavní město Keni, téměř všude byla tma, žádné velké osvětlení, billboardy, cedule, prostě nic. Stejně tak provoz na silnici téměř neexistoval, i když bylo něco po druhé hodině v noci.

náš domeček, na místní poměry vysoce nadstandardní


Jedním z největších šoků byla již zmiňovaná teplota v Nairobi – ta byla zhruba tak o deset až dvacet stupňů pod tím, co jsem očekával. Místo tropického vedro nás v noci čekalo jenom něco málo přes 10 stupňů Celsia, tudíž docela slušná zima. Později se ukázalo, že jsme přijeli zrovna v jednom z nejstudenějších týdnů a podobně nízké teploty se opakovaly každý večer. Přes den bylo mnohem přijatelněji, něco přes dvacet stupňů, o tropickém vedru ale nemohla být řeč. Celkem logickým vysvětlením je fakt, že Nairobi se nachází ve výšce téměř dvou tisíc metrů nad mořem.

Zhruba po dvaceti minutách jízdy opuštěným městem jsme sjeli z asfaltové silnice na prašnou cestu, která záhy končila u železných vrat. Během chvilky se za bránou odněkud zjevil černoch s kulichem na hlavě a začal otvírat bránu, načež náš taxík vjel do rezidence a po chvilce se objevili i naši čeští kamarádi, žijící již druhým rokem v Keni. Následovalo samozřejmě vřelé přivítání, načež jsme se postupně odebrali do rezidence a po lehké konverzaci upadli znaveni do postele v pokoji pro hosty.

Čenda, pravej africkej pes!


První probuzení v Africe bylo zajímavé – jelikož jsme přijeli v noci, neviděli jsme prakticky nic, nevěděli jsme, jak vypadá okolí. Teprve za světla jsme mohli zjistit, kde to vlastně jsme, jak vypadá okolní krajina a co nás asi zhruba čeká v příštím měsíci. Už tady můžu říct, že naše ubytování nemělo nic společného se standardním způsobem, jakým žijí Keňané – vysoce nadstandardní barák s elektřinou, hlídačem, uklízečkami, teplou vodou a dokonce internetem je pro téměř veškeré obyvatele pouze nedostupným snem.

Jak jsme ale rychle zjistili, s tou elektřinou to nebylo tak horké. Díky nedostatku vody ve městě tři dny v týdnu elektřina prostě nejde. Každá čtvrť se tohoto „vypnutí“ dočká v jiný den, ale platí to prostě pro všechny, zhruba půlku týdne budete bez proudu. Poněkud děsivé zjištění, uvážíte-li, že Nairobi je hlavní město země a žije v něm něco přes tři miliony lidí.

naše auto, bez kterého tady člověk nedokáže nic


Jelikož náš kamarád pracuje jako nezávislý novinář a potřebuje být prakticky denně na internetu a nám zrovna nešel proud, vyrazili jsme do nákupního centra Westgate. Westgate je takovou oázou bohatství v poušti chudoby, které představuje zbytek Nairobi. Zbrusu nové nákupní centrum sdružuje světové značky a prodává zboží za ceny, které jsou pro běžné občany naprosto nedostupné.

Samotná doprava do nákupního centra uprostřed města proběhla jako většina našich následujících cest pomocí zhruba 30 let starého typického terénního Land Roveru. Tenhle parádní safari jeep v tradičním zeleno-bílém provedení s náhonem na všechny čtyři kola je ideálním dopravním prostředkem pro keňské silnice, které jsou opravdu hodně divoké, jak jsme se přesvědčili v několika následujících dnech.

lidé čekají na matatu


Doprava v Nairobi si vůbec zaslouží zvláštní odstavec: v naprostém kontrastu s tím, co jsme viděli v noci, je množství aut v hlavním městě Keni naprosto tragicky vysoké, což ústí v hodinové zácpy a kolony. Neuvěřitelný nedostatek kvalitních silnic a obchvatů pro běžného řidiče znamená, že pokud v dopravní špičce vyrazí do města, musí počítat i s několika hodinami, než se dostane z jednoho konce Nairobi na druhý.

Bez auta jste ale zároveň odkázáni dost sami na sebe a vaše mobilita se rapidně snižuje. Jediným efektivním způsobem veřejné dopravy jsou „matatu“ – menší dodávky, do kterých se vejde zhruba 12 až 15 lidí, které jezdí zdánlivě chaoticky po městě a slouží jako místní autobusy. Matatu nemají žádný oficiální systém, značení ani majitele, jezdí prostě tak nějak všude, v náhodný čas a v náhodné formě po městě a většinou je můžete zastavit pouhým mávnutím jako taxík.

důvěryhodný supermarket :)) přesto jeden z těch lepších...


Většina řidičů matatu vytváří dojem, že před nedávnem skončili autoškolu. Realita je ale taková, že se jedná o velice zkušené drajvery, kteří znamenitě využívají nejrůznější zkratky ve městě a dokáží se prokličkovat stojícími kolonami aut zcela bez škrábnutí, přestože většinu jízdy máte dojem, že se v příští zatáčce vaše dodávka překlopí na střechu. Jízdné v tomhle způsobu veřejné představy je stejně jako všechno ostatní v Keni předmětem smlouvání, i když existují určité hranice, pod které se prostě nemůžete dostat. Minimální cena je zhruba 1 Kč za kilometr cesty. Benzín je v Keni o hodně levnější než u nás, litr nafty tady stojí zhruba 18 Kč, Natural je o něco dražší.

Když už jsem u toho smlouvání, trošku se o tomto tématu rozepíšu. Většina průvodců a webů, které jsem pročítal před cestou, doporučuje nosit co nejméně nápadné a lehce omšelé oblečení. Zabráníte tím nechtěnému přilákání pozornosti, které může vést k přepadení či oloupení. Tahle poučka je v praxi bohužel zcela zbytečná, protože samotný fakt, že jste běloch, vám zajistí tolik pozornosti, že nějaké oblečení nehraje žádnou roli. Prostě působíte jako pěst na oko, kapr v hejnu mřenek, MacBook mezi Acery. Všichni na vás čumí. Pořád.

hlavní silniční tepna Nairobi


Podle údajů z roku 2007 Keňu navštíví za rok pouze něco málo přes milion turistů. Mnoho z nich je navíc tmavé pleti a tak tady běloši prostě způsobují menší poprask. Ostatně když jedete v Praze v metru a vidíte černocha, taky se většinou člověk podívá, i když to je jev poslední dobou již poměrně běžný (ten černoch). Abych se tedy dostal zpátky k tomu smlouvání: jakmile někdo vidí, že nejste domorodec, téměř určitě se vás bude snažit oškubat.

Je to vlastně docela přirozená věc – místní lidé prostě peníze nemají a tak když vidí bělocha, automaticky předpokládají, že je to bohatý turista (což většinou je) a zkouší na jeho nevědomosti místního prostředí trochu profitovat. Za ten týden, co tu zatím jsem, jsem se setkal s nadhodnocením ceny i o 25 násobek, což už je opravdu silné kafe. Většinou stačí prostě zkusit někoho jiného nebo se nebohému černochovi do očí vysmát, že tohle nemůže myslet vážně. Samozřejmě, že pokud člověk právě přijel a o Keni nic neví, nemá absolutně ponětí o reálné cenové hladině a zaplatí zbytečně víc tak jako tak.

Tento report paradoxně skončím tam, kde začal ten předchozí – v kavárně v centru Westgate. Celé nákupní centrum je špičkově hlídané místo, kam se dostanou prakticky pouze nejbohatší místní a cizinci. Z těch tu převažují jednoznačně Indové, kteří mají ve městě rozjetých spoustu obchodů a jsou neskutečně podnikaví. Jelikož u nás doma zrovna nešel proud, vyrazili jsme do kavárny Art Café, kde odměnou za hezky předražené kafe můžete získat i přístup na bezdrátovou síť. Já jsem po jednodenní abstinenci od internetu nepotřeboval online nic moc vyřídit a tak jsem se po dopití double espressa vydal trochu porozhlídnout po okolí…

08.09.2009 | 17:30 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Keňa I. - Přípravy, příjezd, první dojmy

Vysmátej černej číšník přináší předražený kafe v restauraci, kam se normální Keňan prakticky nemá šanci podívat – místní klientela se skládá téměř výhradně z cizinců, převážně Indů, několika bělochů a zástupců nejbohatších keňských vrstev. Za kafe, které normálně stojí tak 10 keňských šilinků tady zaplatíte 160 KSh. Na druhou stranu se tady můžete připojit na bezdrátový internet a zapojit si notebook do zásuvky. Elektřina a internet, to je luxus, který v téhle zemi není zrovna běžný.

Začněme ale postupně. Jak jsem psal, někdo jezdí na dovolenou do Itálie, někdo do Chorvatska, někdo někam jinam. Mě už se ale cestování na tradiční zájezdy před mnoha lety omrzelo a Evropu mám prakticky celou projetou. Naskytla se ale šance na trošku zajímavější trip: měsíc v Africe, v Keni. Bez cestovky, ve dvou, na vlastní pěst.

9 letadel čekajících na odlet v Istanbulu


Proč zrovna Keňa? Odpověď je jednoduchá, jeden kamarád v Keni pracuje jako novinář, jeho přítelkyně pak v pobočce jedné z nejbohatších amerických společností. Ubytování zadarmo, kontakty na obrovskou spoustu významných lidí v zemi,několik let zkušeností s Keňou. Tímhle prostě nešlo pohrdnout. A když už člověk jede do Afriky, nemá cenu jet na týden nebo čtrnáct dní – a tak jsme vyrazili rovnou na měsíc.

Zájezdy s cestovkou do Keni s nějakým aktivnějším programem než válení se na pláži většinou nejsou zrovna levné, nedávno jsem koukal na třítýdenní dovolenou asi za 70 tisíc Kč. My jsme zaplatili za letenku asi 13 tisíc Kč a zbytek bude záležet čistě na tom, co budeme chtít dělat. Obecné domnění, že Afrika je neskutečně levná, bohužel vzala po prvních pár dnech tak trochu za své – jako turista se docela prohnete. I tak ale asi člověk hodně ušetří a má hlavně naprostou volnost v tom, co může dělat.


Před samotnou cestou do Afriky je dobré se nechat očkovat. Očkování do exotických zemí je u nás docela slušný byznys. Většina specializovaných očkovacích center se vás bude snažit natlačit do co největšího množství očkovacích látek a vakcín, z nichž mnoho stojí přes tisíc Kč za jednu dávku. Realita je ale taková, že nepotřebujete prakticky nic, akorát několik základních vakcín proti nemocím, které jsou opravdu nebezpečné. Nám tak stačilo očkování proti žluté zimnici, žloutence a tyfu. I tak ale těch pár injekcí vyšlo na více než tři tisíce. Na druhou stranu pak člověk má protilátky na 5 až 10 let, a to se například v mém případě, kdy cestuju několikrát do roka do zahraničí, docela vyplatí.

Před samotným odjezdem do Keni jsem si samozřejmě o téhle zemi našel pár informací a některá čísla byla docela šokující. V zemi, která je rozlohou asi čtyřnásobek ČR žije asi 32 milionů lidí. Oficiální jazyk je kromě svahilštiny také angličtiny, což je velice sympatické – domluvit se není problém. Oficiální údaje o počtu lidí nakažených virem HIV se dost liší v rozmezí od 6 do 13%. Skutečná míra je ale mnohem vyšší. Keňa je prakticky stoprocentně závislá na dovozu, průměrná mzda je docela drsných 33 dolarů měsíčně (600 Kč).


Den před samotným odletem jsme se pomalu začali balit – moje představa o rovníkové Africe byla asi taková, že nebudu potřebovat prakticky vůbec nic, protože tam bude stejně takové vedro, že budu pořád v plavkách. Tahle představa vzala hned po příjezdu za své – po nočním výstupu z letiště nás šokovala neuvěřitelná zima a asi 11 stupňů Celsia.

Let samotný probíhal naprosto v pohodě, letěli jsme s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu. Na tomhle letišti se nám přihodila docela vtipná věc: let byl trošku spožděný, takže jsme na přestup měli asi jenom hodinu. Naběhli jsme teda do duty free shopu a chtěli koupit ještě něco na naší cestu mimo civilizaci. Totálně nás překvapili opravdu nízké ceny, a tak jsme nakonec koupili 3 litry Beefeateru, Havany a dalšího alkoholu spolu s 1.5 kg Haribo bonbonu. Až po zaplacení kartou a obdržení účtenky jsme zjistili, že ceny nebyly v tureckých lirách, ale eurech! Kde se v Turecku vzaly eura?? Zaplatili jsme tedy asi 2.5x víc, než jsme si mysleli, ale stejně už nebylo cesty zpátky. Byli jsme tedy lehce zklamaní, na druhou strany ty ceny byly na české poměry pořád ještě celkem dobré. A hlavně jsme měli slušné zásoby. :)

Istanbul


Druhé letadlo z Istanbulu do Nairobi už mělo poněkud jinou skladbu: většina cestujících byli černoši. První ani druhý kontakt s Afričany nebyl zrovna příjemný: první odmítnutí jsme dostali při žádosti o vyfocení. Očividně znuděná černoška na slušnou otázku o fotku prostě řekla ne a dál znuděně čekala na odbavení. Druhý konflikt nastal v letadle, kdy jsem se spíše jenom ze slušnosti zeptal černocha za mnou, jestli si můžu sklopit sedadlo a on odvětil prosté „no“ a koukal se na mě, jak kdyby mě chtěl zabít. To sedadlo jsem si ale po chvíli stejně sklopil.

Vyřizování víz, vítejte v Africe.


Přílet na letiště Jomo Kenyatta International Airport v Nairobi proběhl něco po jedné v noci. Ve svém životě jsem byl už na opravdu hodně letištích, včetně low-costových destinací, kde prakticky vystupujete z ranveje rovnou na parkoviště. Keňa ale asi všechny tyhle zážitky předčila – letiště vypadalo jako kdyby na něj 20 let nikdo nesáhnul, o nějaké čistotě, klimatizaci a pocitu bezpečí rozhodně nemohla být řeč. Třešničkou na dortu byl fakt, že asi každých 5 minut na celém letišti vypadnul proud a na chvíli se všichni ocitli v úplné tmě.

Každý turista cestující do Keni potřebuje vízum. To nám nabízeli už při prodeji letenky, ale za značně přepálenou cenu. Tahle cesta by navíc zahrnovala nutnost kontakt s množstvím byrokratických institucí, návštěvu britské ambasády kde se víza vydávají a vůbec mnohem víc práce. Keňani se ale s takovou blbostí jako jsou víza moc nemažou, a tak si můžete za 50 dolarů koupit vízum přímo na letišti. My jsme vychytali ještě jakousi promo akci, že bylo jedno vízum za $25.

Pro obdržení víza je zapotřebí vyplnit asi dva krátké formuláře. Nejvtipnější na celém procesu je, že úředníci vaše dokumenty vůbec nijak nekontrolují, akorát vám do pasu nalepí vízum, něco na něj načmárají a můžete vstoupit do země. Nejdůležitější je, že jim vrazíte do ruky tvrdou měnu a hezky se usmějete. Nám se stala ještě menší nepříjemnost, že nás hned po příjezdu někdo buď dost šikovně okrad o naše peníze, nebo jsme je někde vytrousili a pohotový kolemjdoucí je sbalil dřív, než jsme si toho všimli. Musel jsem tedy běžet do bankomatu, vybrat pár tisíc keňských šilinků, následně je vyměnit za dolary a zaplatit vízum.

Když jsme konečně vyřídili tenhle proces, sebrali jsme od černocha stojícího u pásu naše poslední dva batohy a vyrazili z letiště (resp. s jedné velké haly, která celé letiště představuje). U východu už na nás čekal smluvený taxikář Moses s cedulí s krycím jménem „brokolice“, pomohl nám se zavazadly a na levé straně silnice jsme se v jeho taxíku vydali nočním liduprázdným Nairobi do neznáma…

02.09.2009 | 09:54 | kategorie: Keňa | Hannes | trvalý odkaz

Měsíc v Keni - tak trochu jiná dovolená

Někdo jezdí na dovolenou do Itálie.
Někdo do Chorvatska.
A někdo do Keni.



Stěžovali jste si na málo reportů z cestování. Máte to mít.
Měsíc v Africe.
by Hannes ;)

eXTReMe Tracker