CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 2
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
08.07.2008 | 05:50 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Na noc bezdomovcem a pár slov o ELC Boston

Po delší době přidávám opět nový článek s několika zážitky z Bostonu. Většina těchto událostí je již týden nebo dva stará, nějak prostě není čas věnovat hodinu nebo dvě napsání článku a přidání fotografií. V minulém postu jsem končil zmínkou o rozřazovacím testu a prvním skutečném dni ve škole.

 

s tím vlastenectvím to Američané občas trochu přehánějí...


Úterý bylo jedním z oněch dnů, kdy si buď odnesete plno pozitivních dojmů, nebo budete více či méně zklamáni. Moje dojmy byly víceméně pozitivní: byl jsem zařazen do třídy s nejvyšší obtížností (ELC Boston má 12 různých úrovní), což mě na jednu stranu potěšilo, na stranu druhou mě to utvrdilo ve faktu, že platit za výuku angličtiny je v mém případě již poněkud zbytečné.

 


Copley Place, Boston Public Library

Jelikož jsem si zaplatil „semi-intensive course“, mám školu každý den dopoledne od 9 do 12.45 a k tomu ještě dvakrát týdně odpoledne od 13.45 do 15.30. Jelikož jsme měli možnost volby mezi třemi různými specializacemi, vybral jsem si „American Culture“, jelikož mi tento kurz přišel tak nějak nejzajímavější (ostatní dva byly „Business English“ a „English through film and music“).

 

lehká ironie - nabouraná sanitka


Během týdne se v mých třídách vystřídají 3 vyučující – od energické a neustále vtipkující Kat, přes lehce sociálně zaostalého čerstvého absolventa Chrise až po tak nějak neutrální Melanie. Po dvou týdnech školy můžu subjektivně prohlásit, že kvalita výuky rozhodně nedosahuje úrovně předchozích pobytů v Cambridge a Vancouveru: jedná se spíše o takovou letní pohoda, jelikož i učitelé moc dobře ví, že většina lidí si to sem přijela hlavně pořádně užít.

 

Financial District


Třídy se skládají z 8-12 lidí, což je řekl bych ideální počet. Většina studentů jsou tradičně Korejci, kteří v Americe zůstávají neuvěřitelně dlouho dobu, často i několik let. Kde na to berou peníze mi není moc jasné. Zbytek přítomných pochází převážně z Evropy – hlavně Italové a Francouzi, sem tam nějaký ten Němec, Španěl. Čech jsem v celé škole jediný, takže narozdíl od ostatních jsem nucen používat angličtinu doslova 24/7.

 

Jak jsem psal minule, vytvoření nějaké party je v prostředí jazykových škol opravdu jednoduché, protože většina studentů na sebe prostě musí spoléhat a řešit problémy společně. S lidmi, s kterými jsem se potkal první a druhý den držím vlastně doteď. Co je celkem zajímavé je fakt, že Korejci drží téměř výhradně spolu, zatímco všichni ostatní se tak nějak míchají a „networkují“ dohromady.

 


MIT

Jelikož nemám čas rozebírat všechno do nejmenších podrobností, nastíním takový běžný průběh dne. Vstávám většinou v 7.30, v 8.00 mi jede autobus, který téměř nikdy nestíhám. Do třičtvrtě na jednu probíhá škola, načež následuje hodinová přestávka na oběd. Ten většinou řešíme společně v některém z food courtů, kde je zhruba 6 různých restaurací a tuna dalších fast foodů. Na nedostatek jídla si tady opravdu nemůžete stěžovat, kolikrát se ta porce nedá ani dojíst. Oblíbeným podnikem je taky italské bistro Viga’s, kde je každé poledne zhruba 50metrová fronta až na ulici – kvalita jídla, gigantické porce a směšně nízké ceny mluví za všechno.

 


MIT - Strata Center, aneb tak trochu jiná vysoká škola

Po odpoledních lekcích se většinou zorganizuje nějaká společná aktivita – ať už nakupování (pouze v prvních dnech, teď už toho mají všichni plné zuby), nebo spíš návštěva nějakého místa, muzea, atd. Zatím jsme podnikli menší exkurzi do MIT (neuvěřitelná koncentrace geeků na jeden metr čtvereční), na Harvard (člověk si tam připadá spíš jako v muzeu než ve škole, nádherný areál s mnoha parky a hřišti) a několik dalších míst. Asi není třeba moc připomínat, že americké vysoké školy jsou nechutně bohaté a většina z nich má neuvěřitelně rozlehlé areály se supermoderními sportovními stadiony, knihovnami a dalšími u nás nepříliš častými institucemi. Holt $40,000 za jeden rok školy musí být někde znát.

 


Boston

Kolem 6. hodiny večer většinou vyrážím zpátky do své hostitelské rodiny, většinou v 7 se podává večeře. Pak už nelze nic moc dělat, jelikož cesta zpátky do města zabere další hodinu, takže jsem byl párkrát s několika kamarády na místní pláži a v okolí Winthropu, jinak ale zůstávám spíš doma.

 


Harvard

Minulou středu jsem měl ovšem domluvenou menší party s Kevinem, u kterého jsem spal první noc v Bostonu. Kevin úspěšně ukončil semestr a odjížděl do Washingtonu na prázdniny, takže se mělo jednat o jakousi rozlučku. Nebudu to moc natahovat, nic z toho nakonec nebylo. V 9 večer mi měl Kevin zavolat jak to teda všechno bude. Jelikož se mi nechtělo jet domu a pak zase zpátky do centra Bostonu, zůstal jsem ve městě. Když mi v 10.30 stále nevolal, ozval jsem se já (32 Kč/min, brrr).

 


Harvard

Bohužel to dopadlo tak, že Kevin se zdržel na nějaké jiné party/večeři a ten večer už nic neplánoval. To mě lehce nasralo, jelikož jsem strávil večer ve městě čekáním na to, co se bude dít. Vyrazil jsem tedy zpátky domů. Poněvadž jsem měl ale přespat právě někde na té party, moje hostitelská rodinka jaksi nepočítala s tím, že bych mohl ten večer ještě přijít domu a tak si vyrazili na nějaký dýchánek ke známým, kde rovněž přespali.

 


nejprestižnější škola na světě jako škola vůbec nevypadá...

Když jsem tedy dorazil kolem půlnoci před familiérní rodinný domek, zjistil jsem, že se nemám jak dostat dovnitř, bylo zamčeno. V okně v prvním patře se naštěstí svítilo, bydlela tam další studentka, Danielle z Venezuely. Jelikož v Americe zvonky nějak nefrčí a na masivní klepání moje jediná naděje na nocleh taky nereagovala, nasbíral jsem několik malých kamínků a začal jsem se jak puberťák trefovat do okna, abych upoutal pozornost.

 


Harvard Memorial Library

Nebyla to žádná sranda, to okno je zatraceně vysoko a já zároveň nechtěl tu tabulku skla rozbít. Když se mi po zatraceně dlouhé době podařilo konečně upoutat pozornost, Danielle odhrnula záclonu, opatrně vykoukla…. A ZHASLA! Nevím co jí to napadlo, asi si myslela, že jsem nějakej zloděj, ona sama doma. No prostě místo toho aby mi šla dolu otevřít okamžitě zhasla a předstírala, že není nikdo doma.

 

Na několik dalších pokusů vůbec nereagovala. To už bylo asi půl jedný, já byl neuvěřitelně utahanej. Shodou náhod jsem měl samozřejmě vybitou baterku v mobilu, takže jsem ani nemohl nikomu zavolat. Skvělý. Když kolem projelo houkající policejní auto, myslel jsem, že je to absolutní konec, že strávím noc někde na záchytce, že na mě někdo ze sousedů zavolal policii. Naštěstí se tak nestalo, ale moje noc nebyla z těch nejpříjemnějších: nezbylo mi nic jiného, než přespat v jakémsi křesle na zápraží domku mé rodinky.

 


tady jsem spal... 05:57, vysvobozen

Navlíknul jsem na sebe mikinu, kterou jsem si shodou okolností ten den koupil, ale v kraťasech a pantoflích se stejně moc dobře spát nedá, v noci tu není úplně teplo. Když se asi v 6 ráno vrátil Ian z noční směny a viděl mě tam schouleného, asi se ani moc nedivil, že jsem mu ze srdce poděkoval a odebral se alespoň na dvě hodiny do svého pokoje. Tak dobře jsem se na obyčejné posteli už hodně dlouho necítil…


04.07.2008 | 06:20 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Museum of Fine Arts, Boston

Kvůli nedostatku času na psaní nyní přeskočím asi týden dopředu a přidám několik fotek z návštěvy Museum of Fine Arts v Bostonu (oficiální web). Toto muzeum doporučované téměř v každém turistickém průvodci se zaměřuje na umění celého světa víceméně od pravěku až do současnosti. Vstupné je normálně 17 dolarů (cca 250 Kč), v některé dny v měsíci mají ale studenti vstup zdarma, čehož jsme využili i my. Celkové dojmy však byly spíše negativní, z celého obrovského muzea mě zaujaly tak 3 věci, takže jsme se s ostatními shodli, že bylo dobře že jsme nemuseli platit vstupné. Přirovnal bych to asi k návštěvě několika českých hradů a Národního muzea, akorát že s nižším počtem exponátů. Na druhou stranu se není čemu divit, americká historie nemá příliš dlouhé kořeny a ostatní kultury nedostaly moc prostoru. V celém muzeu je zakázáno focení s bleskem, proto jsou některé fotky mírně neostré.

Buddha


rotunda


antické Řecko a Řím


obrazy středověkých mistrů


postel (české hrady jsou podobného braku plné, tady se to tvářilo jako něco extra)


další lehce nezáživná místnost


konečně něco aspoň trochu zajímavého - obrazy od Van Gogha


světoznámý Dance at Bougival (Renoir)


megaobraz od Velasqueze - pohled na Madrid


jedna z mála věcí, které mě zaujaly - sbírka porcelánu s nápaditým optickým efektem


pravé japonské kimono


zpátky v Babylonu


faraon


egyptské sarkofágy


02.07.2008 | 05:47 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Americké paradoxy a první zážitky ze školy

V posledním článku jsem se trochu zmínil o stravování v Bostonu a Americe obecně. Jídlo tady má nepříjemný vliv na naprostou většinu turistů a studentů, já sám to na sobě dost cítím, přestože se snažím jíst na místní poměry relativně zdravě. Někteří to berou tak vážně, že se přihlašují do různých posiloven a fitness center, což není zrovna levná záležitost. Neblahý vliv nezvyklého množství nezdravé stravy má vliv také na naprostou většinu Asiatů, kteří přijíždějí většinou klasicky pohublí a po pár měsících se zpátky vrací i s 10 kily navíc. Rýže třikrát denně ale po pár měsících znamená opět návrat na přijatelnou hmotnost, alespoň tak mi to většina Korejců tvrdila.

 


Copley place

Po neděli strávené převážně nákupy nadešlo konečně pondělí, které znamenalo začátek školy. Tenhle čas je vždycky tak trochu náročný a nese s sebou určitou dávku nervozity. První den školy se neučí, dochází akorát k testování znalostí studentů, rozřazení do skupin, všeobecné instrukce o škole a nakonec obvykle krátká prohlídka města.


ELC Boston je naštěstí rozumný vzdělávací ústav, a tak škola začíná až v 9. Většina studentů včetně mě bydlí přibližně hodinu cesty od školy, takže začátek výuky kdykoliv dřív by znamenal vstávání nepříjemně brzy. I tak to byl prvních pár dnů trošku šok, pro mě, zvyklého na probouzení kolem desáté dopoledne. Bydlení onu hodinu cesty od centra města je v mnoha ohledech nepříjemné, ale podle toho co jsem slyšel zcela normální i pro běžné obyvatele Bostonu.

 


centrum města je hezky udržované...

První den jsem se tedy s vytištěnou mapkou v ruce dostavil na adresu školy (cestou mě opět zastavili 2 místní občané a radili mi s cestou). ELC se nachází v naprostém centru města v budově hotelu Plaza. Tenhle poměrně luxusní hotel už sám o sobě garantuje určitou kvalitu, nejsem si jist počtem hvězdiček, ale připadal jsem si skoro jako v Hiltonu. Škola má pronajaté v dvanáctém patře několik „suites“, což je v praxi asi 12 učeben a pár dalších místností pro zaměstnance.

 


Prudential Center Mall - nakupování pro horních pár tisíc

Jak jsem již napsal, první okamžiky jsou většinou lehce rozpačité. Nikdo neví co čekat a ono první seznamování může být pro někoho lehce nepříjemné. Zároveň to funguje tak, že s lidmi které poznáte první den již pak zůstanete kamarádi až do konce pobytu. Po krátkém přivítání nám byl rozdán čtyřstránkový test, který tradičně začínal primitivními otázkami a končil dost šílenými gramatickými cvičeními. Součástí testu byl také pohovor s jedním z učitelů, který ohodnotil váš ústní projev a krátká esej, zkoumající schopnost užít jazyk při psaní.

 


proč se připojit k elektřině jedním kabelem, když jich můžu použít třeba pět

Po dokončení všech těchto úkolů bylo trochu času právě na ono první seznamování a oťukávání. Naprostá většina nových studentů byla překvapivě z Evropy – nejčastěji zastoupená byla Itálie, Francie, sem tam pár Němců, Švýcarů. Já jsem byl a stále jsem jako Čech jediný (což považuji možná i za výhodu, protože aspoň musím pořád mluvit anglicky). Kromě Evropanů je ale ve škole obrovské množství hlavně Korejců, kteří ale často zůstávají třeba rok nebo i déle, zatímco studenti z Evropy většinou po jednom nebo dvou měsících jedou zpátky domů.

 


budova ve které sídlí škola

Po otestování následovalo představení hlavních pravidel a zásad školy, načež byla naplánována krátká prohlídka okolí školy s doporučením několika míst, kde se dá rozumně naobědvat. Jelikož jsem byl překvapivě jeden ze starších, utvořila se kolem mě skupinka lidí, s kterými jsme zůstali velmi blízcí až doteď a pravděpodobně tomu tak bude až do konce. Jako jeden z mála starší 21 let mám totiž onu nepopíratelnou výhodu možnosti zakoupení alkoholu a vstupu do barů / klubů.



park Boston Common

Amerika je v tomhle totálně šílená. Bez ID (občanky) vám tady alkohol prostě neprodají a minimální věk je právě oněch 21 let. Co považuji ale za ještě mnohem divnější je fakt, že do barů, klubů a dalších podobných podniků se také nedostanete, pokud vám je míň než 21. Nějaké falešné průkazy nepřipadají v úvahu, ve většině klubů vám občanku u vchodu skenují a uloží do počítače, takže se podvádět prakticky nedá. Nikoho nezajímá, že byste si chtěli jít třeba jenom zatancovat nebo pokecat s přáteli. Celé je to ještě mnohem ulítlejší, když si uvědomíte, že řídit se tu může od 16, kouřit od 18 a vstoupit do armády (tudíž v extrémním případě zemřít za svojí vlast) v 18 letech. První pivo ale oficiálně můžete ochutnat až když je vám 21.


Pokud si často stěžujete na stav veřejné dopravy v České republice, doporučuji to ještě jednou zvážit. Jak jsem psal již dříve, Boston má nejstarší hromadnou dopravu v celých Spojených státech a někdy je to opravdu šílené. Nechutně narvané vlaky metra, do kterých se kolikrát ani nevejdete, nedýchatelný vzduch na mnoha zastávkách a praktická absence jízdních řádů dělají z pražského metra a tramvají jasného favorita.


Jako největší vtip mi přišla velikost sedaček v „T“ (označení metra). Nevím, jestli to je pozůstatek z dřívějších časů, ale na tu jednu sedačku se nevejdu pomalu ani já, a to jsem dost hubený. Američané obalení tukem se tak většinou roztečou přes sedačky dvě, v tom horším případě pak přes nohu vedle sedícího člověka. Tělesný kontakt a vzájemné otírání se o ostatní lidi je tu během přepravy naprosto nutné, což je alespoň pro mě docela nepříjemné a pro většinu Evropanů asi taktéž.

 


Park Street


Při cestě zpátky domů jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší pronajmout si nějaký byt v centru města. Tuhle alternativu jsem málem proměnil v realitu, ale cena pronájmu, absence stravování, nemožnost trávit čas s americkou rodinkou a dalších pár drobností nakonec převážily a já tak zůstanu v péči mé homestay family. K večeři mě čekala naprosto úžasná rybí specialita z Venezuely, kterou připravila Danielle, další studentka žijící v mé hostitelské rodině. Po vyčerpávajícím prvním dnu jsem padnul nezvykle brzo do postele a očekával první skutečný den ve škole…


29.06.2008 | 06:35 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Trochu o nakupování a stravování v Americe

Stále ještě poněkud zničený a unavený vlivem jet lagu jsem se v neděli ráno probudil do svého prvního rána v nové rodině. Snídaně byla klasická, řekl bych ale spíše britská než americká: cereálie na sto způsobů. Jako většina amerických rodinek, i ta moje má celou jednu skříň vyhrazenou na nejrůznější corn flaky, cinny minnies a další odnože cereální stravy. Ne že bych měl něco proti zdravé stravě, ale při pomyšlení, že tohle budu chroupat každé ráno jako v Anglii, mi tak úplně do smíchu nebylo.

 

To naštěstí nebyl můj případ – s mojí rodinkou jsme si asi docela padli do oka, takže mi krátce po mém příjezdu dovolili dělat víceméně cokoliv, jíst kdykoliv a prostě žít jako další člen jejich rodiny. Takhle to vypadá jako formalitka, ale věřte tomu, že v mnoha hostitelských rodinách panuje mnohem striktnější režim, kdy student prostě dostane co se uvaří a jestli se mu to nelíbí, tak má smůlu.

 


Cambridge


Plán na neděli byl jasný: shopping. Do Ameriky jsem totiž přiletěl tak trochu jako šílenec – na dvouměsíční pobyt jsem si přivezl jedny kalhoty, jedny kraťasy a 3 trika – a 2 kufry (resp. 1 velký kufr ve kterém jsem měl 1 menší, ve kterém bylo těch pár kousků oblečení). Záměr vrátit se s oběma kufry plnými až po okraj je asi celkem zřejmý.

 


jídlo. everywhere.

Před odjezdem do Ameriky jsem samozřejmě provedl lehkou analýzu toho co mě čeká. K mému překvapení jsem na internetu nenašel žádné větší nákupní středisko, což mě trošku zarazilo. Realita byla ale trošku jiná: Američané prostě jako „velké“ vnímají něco, co se vymyká chápání českého mozku. Takže ta malá nákupní centra byla ve skutečnosti asi stejně tak veliká, jako ta největší česká.

 


posezení v křesílku v knihkupectví Borders - prostě si vyberete knížky a čtete

O cenách v Americe asi většina z vás slyšela: elektronika víceméně za polovinu, jídlo taky směšně levné a o oblečení se ani nemá cenu zmiňovat, ten rozdíl je prostě šílený. Zvlášť vezmete-li v úvahu, že průměrný Američan vydělává čtyřikrát tolik co průměrný Čech. Realita ale nebyla až tak růžová – pokud chcete neznačkové oblečení ve standardních kolekcích, zase tolik se až ušetřit nedá, i když kvalita je mnohem vyšší. Pokud ale narazíte na nějaký výprodej, zajímavou slevu, nebo prostě umíte chodit po těch správných místech, ten rozdíl je šílený. Trika Quiksilver za 150 Kč? Hodně kvalitní jeany za pár stovek? Značkové boty Nike, Adidas, Puma a další za 700 Kč? A tak bych mohl pokračovat…

 


kdo říkal že doubledecker jezdí jenom v Londýně?

Samotné nakupování je také pro Čecha zajímavý zážitek. Zvyklý z českých obchodů, kde máte občas pocit téměř vetřelce, který si dovolil otravovat prodavače s nějakým dotazem, jsem si připadal jak Džin po vypuštění z lahve. V KAŽDÉM obchodě vás u vchodu pozdraví, zeptají se "How are you doing today" a jsou připraveni s vámi strávit kolik času potřebujete. Zákazník je tady prostě pán, a obchodníci dělají všechno pro to, aby si ho udrželi. Taková návštěva Apple Store je pak zážitkem sama o sobě - v obchodě s jabkama je snad 2x tolik zaměstnanců než zákazníků a najednou se vám věnují třeba 3 prodavači. Až to může být někdy pro našince lehce otravné. Nakupování není otravnou nezbytností, ale pohodovým odpočinkem, při kterém stačíte v obchodě probrat 10 dalších věcí (pokud máte na něco takového náladu) a pak vyberete nějaké ty hadříky.



Government Center


Co mě trošku překvapilo je množství španělsky mluvících lidí - očividně imigrantů z Mexika a dalších států. Hlavně v nákupních centrech je to hodně viditelné a jako levná pracovní síla jich tu pracuje více než Slovenek v pražských hypermarketech. Boston je geograficky hodně na severe, takže jsem myslel, že to tady nebude tak žhavé jako třeba v Texasu, ale očividně v tom není velký rozdíl. Hlášení ve španělštině místo angličtině už mi ale přijdou jako trošku silné kafe, zvláště pro patriotické Američany.



Back Bay

Jelikož mám zaplacenou pouze polopenzi (jinak to vlastně ani nejde, přes den jsem ve městě a ne doma), musím se pochopitelně nějak stravovat. Výlet do americké kuchyně si zaslouží určitě pár řádků: o nepřeberném množství fast foodu a dalších možností stravování asi slyšel každý. Ta realita je ale stejně působivá. Je celkem normální, že v jednom bloku na ulici uvidíte vedle sebe McDonalds, KFC a Burger King.

 


Prudential Center

Snad vůbec nejčastější jsou ale známé koblihy Dunkin Donuts, které jsou doslova všude (jednu dobu myslím byl tenhle obchod i v Praze dole na Václaváku, ale už před pár lety byl zrušen). K tomu si přidejte kavárnu na každém rohu (Starbucks nebo zdravější Au Bon Pain), a pomalu se vám dostává obrázku takové běžné americké čtvrti. Kdo ráno nedrží v ruce kelímek s kafem prostě není dostatečně cool.

 


tak trochu větší kelímek...

Hodně časté jsou takzvané Food Courts, kde najdete i třeba 20 různých možností stravování od klasických fast foodů po sushi, japonská, čínská, vietnamská, mexická, thajská a všelijaká další bistra. Do toho ještě samozřejmě pizza, sendviče, bagels, buritos a občas i nějaký ten pokus o zdravější stravování. Ten výběr je prostě obrovský a stejně tak porce.

 


proudly American

Přestože jsem se pevně rozhodl, že nebudu jíst žádný z těchto junk foods, moje váha stejně pomalu roste, a to jsem tady teprve týden. Toho jídla je prostě tolik, že se člověk nemůže divit, proč je Amerika nejobéznější národ na světě. Jestli vám u nás v ČR dají řekněme normální porci rýže a trošku masa, tady dostanete rýže takové množství, co by vystačilo pro japonskou rodinu na týden a masa tolik, že to prostě normální člověk ani nemůže sníst. A všechno to chutná zatraceně dobře.

 


já prostě musel :)

Stejně tak je to s pitím (viz jedna z fotek u tohoto článku) – normální velikost nápoje je většinou půl litru a „large drink“ se počítá na litry. Šílené. Jediné moje štěstí je, že moje hostitelská rodina naštěstí není tou typickou americkou rodinkou, která by se ládovala hot dogy, pizzou a hamburgery, ale místo toho se mi dostává luxusní množství ovoce, zeleniny a celkově zdravé stravy, kterou často ani neumím pojmenovat.

 


natočte si co hrdlo ráčí

Po jednom z takových obědu, kdy jsem se cítil jako tiskový mluvčí českého ministerstva zdravotnictví, jsem se pomalým krokem odvalil zpátky do centra města a následně domů. Zjistil jsem dvě věci: chodit bez mapy do cizího města není dobrý nápad (dvakrát jsem se ztratil a nachodil pěkných pár kilometrů navíc) a zadruhé, městská doprava v Bostonu o víkendu stojí za starou bačkoru (místo čekání na autobus jsem se rozhodl jít pěšky cca 2 míle, načež mě přibližně po 20 minutách chůze onen autobus vesele minul a přede mnou bylo stále ještě asi 15 minut svižného vykračování).


26.06.2008 | 03:45 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Přesun do hostitelské rodiny a první americký hamburger

Po několika dnech jsem se opět dostal do fáze, kdy totálně nestíhám. Nestíhám snídat, dostatečně spát, psát ani pracovat. Ale stejně to stojí za to. :-) Po sobotní snídani s Kevinem jsme se odebrali zpátky do jeho pronajatého bytu – on se musel trochu učit a já zase lehce pracovat. Ve finále to dopadlo asi tak, že jsme přibližně 3 hodiny prokecali a neudělali vůbec nic. Prostě pohodová diskuze o Bostonu, Praze, internetu, škole a dalších tématech.

 


Wintrop Heights - přestup z metra na autobus do mé rodiny

Jelikož opravdu nestíhám a mám několik dní skluz, tak jsem se rozhodl že již nebudu popisovat všechno tak detailně – to bych musel asi vydat celou knihu. Ve 14:00 jsem byl ohlášen u své hostitelské rodiny, která bydlí zhruba hodinu cesty od Kevinova bytu. Se svým obrovským kufrem jsem se tedy vydal do mětstké části zvané Winthrop.

 

Z počátku jsem z toho měl trochu strach. Winthrop se totiž nachází těsně vedle bostonského Logan Airport, což znamená že v noci se člověk asi moc nevyspí. Realita byla naštěstí naprosto jiná, téměř žádný hluk tu z nějakého důvodu není slyšet. Winthrop je jinak pěkná rezidenční čtvrť, která prý patří mezi jednu z nejbezpečnějších v celém městě – z tohoto důvodu tady bydlí mnoho mezinárodních studentů.

 


taková typická americká ulice a rodinné domky...

Mírné zklamání mě čekalo na přestupu z metra na autobus. Ten je totiž provozován jinou společností než veškerá ostatní doprava v Bostonu, takže mi můj 7-denní lístek byl naprosto k ničemu. Co víc, nějaké předplacené nebo měsíční karty se zde také koupit nedají, takže za každou párminutovou jízdu člověk vysolí $1 (respektive 90 centů, ale vracení peněz nazpátek tady nějak nefunguje a 90 centů v drobných téměř nikdo nemá). Pokud se jede například 4x za den, už se to docela nasčítá.

 


Winthrop beach - bohužel počasí na koupání zrovna moc nebylo

Hned po nastoupení mě čekala další lekce z americké přívětivosti. Jakási postarší paní se mě zeptala, jestli jsem „international student“ a po mé kladné odpovědi hned začala vyzvídat kde bydlím. Když jsem jí řekl jméno rodiny a adresu, okamžitě začala někam volat a po pár minutách mi oznámila, že jí bude potěšení mi ukázat cestu a k rodině dovést. A tak se taky stalo. Wow.

 

Ubytování v rodině je pro obě strany vždy tak trochu sázkou do loterie. Nikdo totiž neví, jak přesně bude nový student vypadat, jak se bude chovat a jak dobře bude mluvit anglicky. Stejně tak já jsem měl trošku obavy, co když si nebudeme rozumět nebo to budou prostě „divní“ lidé. Zhruba 5 vteřin potom, co jsem Heidi a Iana potkal jsem věděl, že tenhle strach byl zcela zbytečný.

 


tak tady teď bydlím...

Naprosto pohodová rodinka s dvěma kluky a kočkou se jménem Flower mi padla do oka téměř okamžitě. Několikaleté zkušenosti s ubytováváním lidí z celého světa byly naprosto zřetelné a britský původ Iana se stále patrným liverpoolským přízvukem mě také potěšil. V relativně velikém několikapatrovém rodinném domě se mnou byly další dvě holky, které ale právě končily svůj pobyt v USA, a tak jsem neměl nijak velkou šanci se s nima seznámit blíž. Blonďatá Karen z Islandu ale byla bez rozmýšlení jedna z nejhezčích holek, co jsem kdy viděl, a Danielle z Venezuely taky ušla.

 


můj pokoj před nastěhováním

Na sobotní odpoledne už jsem neměl nijaké větší plány – trošku jsem si pospal a konečně vyřídil trochu povinností na internetu včetně napsání několika odstavců na blog. K večeru jsme s Ianem šli koupit do místního Liquir store nějaké víno (alkohol se v normálních obchodech koupit nedá) a při tom mi bylo představeno okolí mého dočasného domova pro následujících pár týdnů.

 

Během tohohle výletu jsme se stačili seznámit na takovou úroveň, že jsem si po chvíli připadal jako „starý známý“. Jelikož jsem víceméně odkojen na britské angličtině, Ianův přízvuk mi nedělal žádné větší problémy a naopak jsem to ocenil. V Americe žije ale již 15 let, a tak to nebylo až tak znát.

 


baseball se v Americe trénuje kdykoliv a kdekoliv

K večeři mě čekala naprosto tradiční pochutina – domácí hamburgery. Snad každá domácnost tady má velký plynový gril, který je často využíván právě k přípravě hamburgerů, barbeque a dalších lahůdek. Na nějaké české burgry z McDonaldu rovnou zapomeňte: tohle byla neuvěřitelná hrouda masa se sýrem, zálivkou a zeleninovým salátem v neméně gigantické žemli, kterou sotva strčíte do pusy. Přestože jsem byl po celém dni řádně hladový, dal jsem si jeden hamburger a téměř jsem se nemohl hnout. V ten okamžik mi došlo, proč si téměř každý Američan nosí s sebou nějakých 10 a víc kilo nadváhy.

 


s takovýmhle vozovým parkem bych asi taky nadával na drahou naftu aneb SUV pro každého

Během společné večeře na zahradě opět probíhala debata a diskuze, která se nakonec protáhla asi na dvě hodiny. Nefalšovaný zájem obou stran, který trvá doposud (středa), je jednou z věcí, které si opravdu užívám – večeře je v Americe hlavní jídlo dne a tohle rokování k tomu prostě patří a strašně mě to baví. Když už jsem začínal únavou pomalu odpadat, odebral jsem se do svého pokoje a tvrdým spánkem okamžitě usnul. V neděli mě totiž čekal neméně zajímavý program…


24.06.2008 | 05:56 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Boston: Ubytování v neznámu, americká party a další rozdíly

Klasicky americky dvojité dveře mi otevírá na první pohled sympatický kluk. Kevin. Na fotkách, které jsem viděl, vypadal sice úplně jinak, ale to je úplně jedno. Rychlé představení mezi dveřmi a už odcházíme do „Apartment 1“. Ve dveřích potkávám Kevinovu přítelkyni – asi první pěkná holka, co jsem tu noc viděl. Ruska Sophia. Nahazuje těch několik ruských frází, které znám, okamžitě se bavíme jako staří přátelé. Kevin je taky naprosto v pohodě. Tohle bude paráda.

 

Následuje rychlá prohlídka bytu. Celá ulice je víceméně plná studentů, stejně tak tenhle byt. Ve dvou patrech je snad 6 pokojů, v každém bydlí někdo jiný. Jsou tady lidi z celého světa, od rodilých Američanů až po nemluvné Korejce. Kevinovi je 21, také kvůli tomu jsem si ho vybral, věkem jsme si dost podobní. Seznamuju se s několika obyvateli tohohle zvláštního bytu. Ve většině pokojů panuje neuvěřitelný bordel – takhle to dopadá, když pohromadě bydlí parta kluků.

 


pracovní pořádek

Většina ze současných nájemníků jsou studenti některé z 21 bostonských univerzit. Ano, 21 univerzit v městě s přibližně půl milionem obyvatel, tedy taková poloviční Praha. Přestože je asi půlnoc místního času, nějakých 5 hodin ráno toho našeho, a já jsem po cestě slušně unavený, vyráží se na party. Už chápete proč jsem nechtěl spát v hotelu?

 

Všichni jsme to viděli v nespočtu amerických filmů. Pravá americká party. Červené kelímky, sud s pivem, muzika rezonující celým barákem a v tom horším případě přivolaná policie násilně ukončující všeobecné veselí. To poslední se naštěstí nestalo, jinak to bylo ale přesně tak, jak jsem si to představoval. Ve dvou místnostech a na zahradě se za ten večer objevilo tak 20 až 30 lidí.

 


relativně uklizená kuchyně se slušnou sbírkou flašek od nejrůznějšího alkoholu


Beer Pong. Tuhle až trapně jednoduchou hru jste asi už také někde viděli. Ve skutečnosti je to opravdu neuvěřitelně populární hříčka, která vede k docela rychlé opilosti. Stačí se trefit ping pongovým míčkem odrazem o stůl do kelímku s pivem. Kdo prohraje, pije. Kromě něčeho tvrdšího frčí hlavně Bud Light, asi nejpopulárnější americké pivo. Ve srovnání s českým tekutým zlatem však spíš taková vodička, vypláchnuté flašky. Pít se to ale dá.

 

Za ten večer poznávám takových lidí, že si je ani druhý den ráno nepamatuju. Zaujal mě akorát Miles, který se slušně ožral a celý večer tam běhal v kostýmu king konga. Od hlavy až k patě zabalený v dost věrné napodobenině opičáka, nechápu jak to mohl vydržet. Povědomí Američanů o České republice je překvapivě dobré, pár holek bylo dokonce i v Praze a dost se jim to tam líbilo. Se Sophií jsme si docela padli do oka, přestože neumí až tak dobře anglicky. S Kevinem se potkali před nějakými třemi čtyřmi týdny, takže to je dost čerstvý vztah. Ve skutečnosti bych to viděl spíš jako lehce vypočítavou příležitost na ubytování zadarmo. Who cares.

 

Asi ve dvě party pomalu končí, dost lidí má před sebou závěrečné zkoušky nebo musí pracovat. Odebíráme se tedy zpátky domů. Jelikož je nějakých sedm ráno našeho času, můj organismus má trošku problémy usnout, nakonec ale únava vítězí. Parádní queen’s bed jednoho ze spolubydlících, který zrovna není doma, nemá chybu.

 

Vstáváme na můj vkus překvapivě brzo. Sophia musí do práce a já se s ní chci ještě rozloučit, je to možná poslední moment, kdy se v tomhle životě vidíme. Kevin ji doprovodí, já mezitím ještě trošku dospávám náročnou noc a listuju si při tom The Times. Tenhle plátek je tady nesmírně populární, obsah opravdu kvalitní a cena tomu také odpovídá. To ale není ani pro nás nic tak nového…

 

Pokusy o tvorbu snídaně doma se bez větší debaty zamítají a tak vyrážíme do jedné z kaváren, kde se dá mimo jiné nasnídat. Poprvé vidím tohle město za světla, ve své skutečné podobě. V Bostonu můžete narazit na prakticky jakoukoliv kuchyni a kulinářskou specialitu, výběr je tu opravdu obrovský. Vzhledem k převládající populaci studentů dominují hlavně fast foody a jejich různé variace.

 


snídaně v kavárně

Původní plán, že půjdeme do kavárny, dáme si snídani, já vyřídím nějakou práci na notebooku (wifi zdarma je tu víceméně standard) a Kevin se bude učit na úterní testy rychle bere za své. Onen podnik je narvaný lidmi a na nějaké učení nebo seriózní práci není ani pomyšlení. Oba si dáváme „Sunrise Sandwich“ s extra vejcem a slaninou, k tomu nějaké ledové kafe – venku je neuvěřitelné vedro a něco studeného se celkem hodí.

 

Sandwich je v tomhle podniku vlastně „bagel“ – v Bostonu dost populární záležitost, u nás nepříliš známá pochutina. Tady opět zažívám menší kulturní šok: když se asi 10 minut po objednání nic neděje (standardní doba přípravy je tak 5 minut), dojdu si k pultu, kde se sandwiche vydávají, chvilku koukám co jako bude a ptám se, jak to vypadá s mojí snídaní. Mladá holka za pultem se mi okamžitě omlouvá, že nějak nestíhá a na mojí objednávku trochu pozapomněla, ale že mi to hned udělá. Během chvilky dostávám obložený bagel a jako odškodnění poukázku na jakýkoliv produkt v tomhle podniku zdarma. Takhle se pečuje o zákazníka...


23.06.2008 | 03:39 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Z letiště do centra města a první dojmy z Bostonu

Ten naprosto zbytečný spěch většiny pasažérů mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech. Jako by jim to nějak pomohlo. Stovky lidí se prostě zvednou a pospíchají k jedinému východu z letadla. Kdyby věděly, co je za chvíli čeká, zůstaly by pravděpodobně v klidu sedět jako já a pár dalších jedinců.

 

První věc, která mě po výstupu z letadla vítá, je americká vlajka. Je obrovská. Nějaké to povědomí o americkém vlastenectví má asi každý, ale ta realita vás stejně zasáhne naplno. Američané jsou na sebe prostě náležitě hrdí, i když vlastně nemají pořádný důvod. Postupuju úzkou chodbou spolu s davem ostatních pasažérů, a pak to přijde: celní kontrola. Přibližně padesát přepážek připravených přivítat nebo odmítnout návštěvníky země, kde je možné úplně všechno.

 

zabíjení času během letu (film Vantage Point)

Padesát přepážek zní skvěle. Bohužel jich je otevřených tak 10, z toho lehká většina vyhrazena pro americké občany. Zbytek světa prostě čeká. Je celkem jedno, že stále přilétávají další a další letadla a „mezinárodní“ fronta se neustále prodlužuje. Americkým úředníkům je to celkem jedno. Ve finále z toho je asi 80 minut opravdu otravného čekání na vytoužené vyzvání k přepážce. Čekání je jedna z věcí, které opravdu nesnáším. Ostatní cestující jsou na tom očividně podobně.

 

Konečně se na mě dostává řada. Mohutný afro-američan znuděným hlasem podává instrukce a opět se dotazuje na pár debilních otázek. Mluví tak hrozně, že mu sotva rozumím, a to anglicky umím dost slušně. Opět otisky všech prstů, fotografování. Tři razítka do pasu a na další formuláře a jsem propuštěn. Welcome to the USA.

 


úprk z letadla, v cestě ale stojí ...

Z bostonského letiště mě čeká cesta do centra města za oním klukem, u kterého bych měl spát. Přestože je jedenáct večer, všechny spoje v pohodě jezdí, čekám jenom pár minut. Na internetu jsem si doma našel pomocí Gooole Maps a webu MBTA (poskytovatel MHD) spojení a informace o cestě. Gogole Maps jsou v Americe prostě úžasné: díky funkci Street View si můžete nechat ukázat fotky prakticky jakéhokoliv místa, ulice, baráku. Z druhého konce světa si tak prohlížím dům, kde budu bydlet, školu, kam budu měsíc chodit a spousta dalších míst. Záběry, které můžete libovolně otáčet a přibližovat, jsou prostě dokonalé. K tomu ještě připočtěte spojení s fotkami od uživatelů aplikace Picassa, které se zobrazují rovnou v mapě na místě svého pořízení a máte dokonalý přehled o městě, ještě než do něj vůbec vkročíte.

 

Jedna z prvních věcí, které jsem ještě na letišti udělal, je návštěva bankomatu. Zní to možná trošku šíleně, ale do Ameriky jsem přijel absolutně bez peněz – resp. jsem si přivezl asi 700 českých korun. V zemi, kde na vás koukají divně, pokud platíte v hotovosti, se prostě hraje hlavně na karty. A tak si vybírám první skutečné dolary. Všechno funguje naprosto bez problémů.

 


... nečekaná překážka

Městská doprava je v Bostonu docela levná. Měsíční lístek na metro a autobusy stojí 60 dolarů, tedy nějakých 1000 Kč. Na české poměry šílená suma, v Americe jedna z nejlevnějších částek, kterou za MHD zaplatíte. Jelikož je ale 20.června a ne 1.července, kupuju sedmidenní lístek za $15. V automatu se platí kartou, jak jinak.

 

Bostonské metro nevypadá moc lákavě. Jak by ale taky mohlo – je vůbec nejstarší v celé Americe, pochází z konce 19.století. Jelikož je venku asi 28 stupňů, celkem uvítám klimatizované vagóny. Přestup na Government Center je ale opravdovým utrpením: na několikapatrové zastávce absolutně chybí nějaké větrání nebo klimatizace, těžký a smradlavý vzduch má snad 40 stupňů. Těch pár fukarů nemá absolutně šanci něco změnit, a tak se většina cestujících začíná hezky potit.

 


jedno z pater zastávky Government center

Nastoupení do vagónu metra (vzhledově spíš takové větší pražské tramvaje) je jako vykoupení. Ten přechod ze 40 do 20 stupňů ale asi není úplně to pravé – na podobné situace si ale budu muset prostě zvyknout, klimatizace je tu skoro všude. Před rokem v Kanadě jsem z toho byl několik týdnů nemocný, teď to snad dopadne o něco líp.

 

Po nějakých pěti zastávkách konečně přijíždím na cílovou stanici a poprvé vidím americkou realitu. Rušný bulvár i o půlnoci plný aut, davy zvláštních lidí. Zvláštní lidi berte doslova – na ulicích tady potkáte naprosto cokoliv: pomatené blázny, bezdomovce, lidi navlečené do směšných kostýmů a pak také nějaké ty „normální“ občany. Pod normálním občanem si představte 150-kilovou hroudu něčeho v XXL tričku se sluchátky od iPodu v uších. Vážně, za tu půlhodinovou cestu jsem viděl neuvěřitelné spektrum lidí. Pěknou holku ani jednu.

 

S vytištěným plánkem v ruce jedné a gigantickým kufrem v té druhé vylézám na zemský povrch a během pár vteřin se stává něco, co mě upřímně šokuje. Dvojice slečen podle obleků vracivších se z divadla nebo něčeho podobného mě zastavuje a okamžitě nabízí pomoc. Říkám jim, kam se potřebuju dostat, dostávám instrukce. Následuje několikaminutový pohodový rozhovor, představení se a tak dále. Pak se loučíme, popocházím tak 50 metrů a celá situace se opakuje. Další pár mě opět oslovuje a radí s cestou. „Hi sweetheart, how can I help you?“. Úžasné.

 

Američané jsou prostě totálně jiní, otevření, přátelští. Během několika dalších dnů se o tom stačím mnohokrát přesvědčit. Asi před půl rokem jsem se v Praze bavil s jednou studentkou, která u nás byla na Erasmu. Jedna z mála věcí, která ji na České republice vadila, byla jakási chladnost a uzavřenost lidí v našem státě. Tehdy jsem tomu nepřikládal větší váhu, moc mi to nepřišlo. Po tomhle zážitku téměř o půlnoci na druhém konci světa jsem si uvědomil, jak markantní ten rozdíl je.

 

Najít cílovou adresu pro dnešní večer bylo s pomocí mapky a navigace od dvou Američanů hračkou. Ten dům v klasickém bostonském stylu jsem už stejně viděl na internetu, teď před ním stojím ve skutečnosti. S lehkou nervozitou zvoním na „Apartment 1“. V jednom z oken se rozsvěcí světlo a někdo pomalu sbíhá po schodech...


21.06.2008 | 19:01 | kategorie: Boston | Hannes | trvalý odkaz

Praha, Paříž, Boston - začátek cesty do Ameriky

Tak je to opět tady. Po roce školy zpříjemněného několika zahraničními výlety opět vyrážím na pořádnou, dvouměsíční akci a druhý konec světa. Cíl: Boston, USA. Měsíční pobyt na jazykové škole následovaný zatím blíže nespecifikovaným cestováním po východním pobřeží. Miluju tyhle akce, kde člověk dopředu moc neví, co ho čeká. Prostě se to nějak vyvrbí. Aspoň doufám.

 

Praha, Ruzyně


O letu s Air France už jsem se zmiňoval. Přes pár negativních komentářů o kvalitě této společnosti se mi dostává bezchybné péče. Let z Prahy do Paříže, hodina a pět minut na přestup a následné spojení Airbusem přímo do Bostonu. Hodina a půl je na můj vkus trochu málo, na druhou stranu čekání na další spoj je také otravné.

 

slunce prosvítající skrz pražské mraky

Při čekání mezi bandou Francouzů u přepážky Air France na Ruzyni mě odchytne jakýsi chlapík. Můj český pas ho očividně zaujal. Nabízí mi zadarmo zabalení zavazadla do tlusté vrstvy igelitu. Jakási promoakce SkyTeamu, kam patří ČSA i Air France. Normálně taková služba stojí asi 250 Kč. Proč ne, tohle potěší.

 

awesome...


Před odletem se ještě ujišťuju, jestli je ona hodina a pět minut na přestup dostatečné množství času. Letiště Charlese de Gaula je druhé největší v Evropě co se počtu přepravených pasažérů týče, hned po Heathrow, a tak mám trošku obavy. Pár telefonátů, prý je to OK, žádné zpoždění není očekáváno, a všechno určitě stihnu. Fajn. Přicházím ke svojí gate a první věc co vidím je „flight delayed by 20 min“. Cool.

 


letušky už rozvážejí malé občerstvení

Let probíhá v pohodě, malé občerstvení, dva drinky, pohodlná sedadla, ochotné letušky. Do Paříže je to z Prahy nějakých 90 minut, takže se ani nestačím pořádně rozkoukat nebo nudit a už se přistává. Zatímco v Praze je relativně hezky, Paříž mě vítá zataženým počasím a přicházející bouřkou. Na přestup zbývá 45 minut.

 


lehký snack - jablečný koláč a jakási plněná kapsa

Letiště CDG je neuvěřitelně roztahané. Tři terminály rozdělené na další části. Já se naštěstí nemusím přepravovat nijak extrémně daleko, čeká mě přesun z terminálu 2D na 2E (zde mimochodem před čtyřmi lety spadnul obrovský kus střechy a zabil 4 lidi, včetně jednoho českého turisty). Podle mapky to pěšky zabere asi 15 minut, na autobus se mi čekat nechce, to by bylo ještě delší. Mezi dvěma terminály je ale menší problém, pasová kontrola. Ze zhruba 20 přepážek jsou otevřeny dvě a fronta nervózních lidí, kteří také očividně docela pospíchají, se táhne několik desítek metrů.

 

na letišti v Paříži - poněkud překvapivě odvoz autobusem

Nakonec po krátkém běhu všechno stíhám – letadlo muselo naštěstí čekat na zavazadla z našeho opožděného letu, takže se všechno stihlo. Před nastoupením do letadla dostávám ještě 3 další formuláře pro americkou celní kontrolu. Američané jsou formuláři posedlí. Opět stejně debilní otázky: jste nakažen pohlavní chorobou, máte teroristické úmysly, vezete v kufru maso, zvířata atd.

 

stanice TGV přímo uprostřed letiště


Usedám vedle zhruba 40letého Švéda s perfektní angličtinou a rozkoukávám se kolem. Airbus A330 je prostě obrovský. Na létání už mě toho moc nevzrušuje, ta nervozita z prvního letu je dávno pryč. Beru to spíše jako nezbytnou nutnost, na delších letech pak lehce nepříjemnou nutnost. Ten pohled na křídlo letadla prořezávající mraky nebo pitoreskní západ slunce se ale asi nikdy neomrzí.

 


CDG, před bouřkou...

Zhruba devítihodinový let probíhá bez problémů. Tři jídla, otevřený bar s pitím, nějaké ty filmy, seriály, troška čtení. Snažím se usnout, už je asi půlnoc, ale nejde to. V hlavě se mi honí strašně moc myšlenek a pocitů. Páska přes oči moc nepomáhá, nejsem na to zvyklej. Ubytování mám oficiálně zajištěno od soboty, takže mě čeká jedna noc kdesi v neznámu.

 

rychlodráha mezi jednotlivými terminály


Na internetu jsem si našel jednoho kluka, studenta Northwestern University v Bostonu, s kterým jsem domluvenej na přespání. Mám adresu, viděl jsem jeho fotku, to je ale tak všechno. Co když bude divnej, co když nebude doma, co když mě zavře jako Nataschu Kampuschovou a bude 8 let věznit. Co když. Tohle všechny se mi honí hlavou, kromě desítek jinejch myšlenek, který člověka napadají při cestě do neznáma. Vím, že nakonec bude asi všechno v pohodě, ale stejně.

 


Air France, Paříž - Boston, jedno z řady občerstvení

Únava už mě pomalu zmáhá, jsou nějaký 4 ráno našeho času, venku ale pořád světlo. Na chvíli konečně upadám do jakéhosi polospánku, ale za chvíli mě již budí hlášení pilota. Za půl hodiny přistáváme. Opět ono úžasné pronikání vrstvou mraků. Na monitoru v sedačce přede mnou se zobrazuje kamera snímající záběr z podvozku letadla. Nekonečný oceán se pomalu mění v první ostrůvky, objevují se velké tankery, jachty, malé rybářské lodičky. Venku je hnusně, prší. Je skoro 9 večer místního času, když letadlo opatrně dosedá na ranvej bostonského Logan Airport…


eXTReMe Tracker