Ta tradice už je téměř legendární - prakticky každou zimu se po úspěšném nebo neúspěšném provedení všech zkoušek vydám do zahraničí na delší i kratší cestu. Kombinace je to skvělá - člověk si vyčistí hlavu, pozná nové město či zemi a ještě něco zažije. Letos to bylo velice snadné rozhodování - na email mi přišla nabídka Ryan Airu, který nabízel bezkonkurenční letenky do Stockholmu a nějakolika dalších destinací za opravdu výhodné ceny. Tím opravdu výhodné ceny myslím zpáteční letenky v řádu stokorun - a to už se opravdu vyplatí. Bohužel mi jaksi nevyšel doprovod a tak jsem musel vyrazit sám - než jsem našel náhradu, promo akce skončila a letenky už zase stály několik tisíc.

Přestože jsem procestoval už prakticky celou Evropu, právě Skandinávie mi jaksi pořád scházela na kontě - Švédsko tak bylo ideální volbou. Hlavní město Stockholm pak přišlo tak nějak automaticky, přestože ve Švédsku je pěkných míst mnohem víc. Bohužel jsem ale neměl až tolik času, a tak 3 dny v hlavním městě vypadaly jako optimální volba.

Jak jsem již zmínil, letěl jsem se společností Ryan Air. Tohle je vůbec kapitola sama pro sebe - údajně nejlevnější nízkonákladová společnost v Evropě, zároveň dopravce s nejmenším množstvím spožděných letů. Není tomu tak dávno, co RyanAir začal létat také z Prahy, momentálně má v nabídce pouze 4 destinace. Stejně jako většina letišť této společnosti, i tady byl malý háček. Let do Stockholmu totiž nekončil ve Stockholmu, jak by neznalý cestující pravděpodobně očekával, ale na letišti Skavsta, které se nachází přibližně 100 km od "Benátek severu".

Popravdě jsem z toho měl trochu strach - byl to můj první let s RyanAirem a slyšel jsem už různé historky. Nedávný rozhovor šéfa společnosti s reportérem MF Dnes, kdy ho nechal zaplatit za taxík a ještě si neodpustil pár drsných poznámek jenom naznačil, jak společnost ke svým zaměstnancům přistupuje. Pracovní prostředí v Ryan Airu je údajně opravdu drsné, plné nejrůznějších zákazů a omezení a podivných poplatků.

Let samotný byl ale až překvapivě v pohodě. Zarazil mě sice fakt, že jsem se odbavil sám přes internet a odlet se konal z nejzapadlejší gate druhého terminálu ruzyňského letiště, ale za ty peníze člověk nemůže chtít moc. Dokonce nás do letadla ani nepustili tradičním "chobotem" ale hezky postaru autobusem a po schůdkách do letadla. V Turecku mě to příliš nepřekvapilo, na Ruzyni ale již poněkud jo. Letadlo samotné ale bylo zánovní a posádka taky poměrně pohledná/příjemná, takže jsem si nestěžoval.

Cesta poloprázdným letadlem probíhala v pohodě. Bavil jsem se při pohledu na mladého francouzského stewarda, který se prakticky celý let snažil docela intenzivně balit pohlednou a osamělou českou turistku, a ani se nesnažil to před zbytkem cestujících moc skrývat. RyanAir samozřejmě šetří na všem, takže nějaké občerstvení během letu opravdu čekat nemůžete a interiér letadla je obvěšen nejrůznějšími reklamami jako nějaký vagón metra. Sednout si taky můžete kam chcete, pokavaď tam je tedy místo. :-) Na výsledném efektu to ale stejně nic nemění, leteckou dopravu beru stejně pouze jako cestu jak se dostat z bodu A do bodu B.

Po přibližně devedesátiminutovém letu jsme bez problémů přistáli na letišti Skavsta a po zaznění poslední znělky vychvalující služby této společnosti už jsme mohli opět po schůdkách vyběhnout na letištní runway. Mimochodem, letiště Skavsta si představte asi jako vybetonovaný plácek uprostřed Šumavy, obklopený hustými lesty, naprosto odříznutý od veškeré civilizace. O nějakých terminálech ani nemůže být řeč, celé vybavení letiště zahrnuje pár stánků s občerstvením a několik odbavovacích přepážek.

Z domova jsem měl naplánovanou prakticky celou cestu a tak jsem přímo z letadla vyrazil na autobus do centra Stockholmu. Ten jezdí pohodlně každých 20 minut a cesta trvá přibližně 90 minut. Trošku zarážející je fakt, že právě tato cesta z letiště do centra města mě stála více než celý let z Prahy do Stockholmu, ale s tím už se nedá nic dělat. Lehce unaven jsem se tedy rozvalil na pohodlné dvousedačce a poměrně rychle usnul. Byly asi 4 hodiny a venku už totální tma. Zhruba po hodině jsem se probudil a pomalu začal rozpoznávat blížící se centrum Stockholmu...

Před několika dny jsem jakousi náhodou narazil na zahraniční web iMeem.com. U nás se jedná o poměrně neznámý web, ani v zahraničí jsem o něm nějaké větší zmínky nenašel, ale přitom je to skvělá věc. iMeem vám umožňuje poslouchat hudbu, a to zcela zadarmo. Pro základní funkce se nemusíte ani registrovat, pokud si ale chcete vytvářet vlastní playlisty nebo přidat vlastní muziku, je dobré se zadarmo během pár vteřin zaregistrovat.

Co mě na službě překvapilo, je množství české hudby, které iMeem nabízí. Přestože se jednotlivé songy nedají stahovat, ale pouze přehrávat ve vašem prohlížeči, uživatelský komfort je výborný a výběr opravdu široký. Dokonce jsem našel několik písniček které se těžko hledají i v p2p sítích či na YouTube. iMeem je poměrně sofistikovaná služba a po přehrání jednoho songu vás automaticky přesměruje na další, podobný, nejčastěji od stejné kapely, nebo alespoň podobného rázu. Tady jsem narazil na první a jediný problém, a sice fakt, že při otevření více záložek ve vašem prohlížeči (Firefox) nedojde ke spuštění další písničky - k tomu je potřeba mít stránku stále otevřenou "na vrchu".



Tato drobnost se ale snadno vyřeší sestavením vlastního playlistu. Stačí si podobně jako v klasických přehrávačích přidat jednotlivé tracky, jak je vám libo, a pak už můžete vesele přehrávat a poslouchat. Spousta playlistů je již v systému uložených od ostatních uživatelů, a mnoho z nich obsahuje opravdu výborné hudební kompilace. Tahle věc se zvláště hodí pokud hodně cestujete, nebo sedíte každou chvíli u jiného počítače. Nechybí ani hudební videa, ale ta jsou zatím omezena spíše na nejznámější hity zahraničních umělců. Pokud tedy již nemáte co poslouchat a chcete objevit nové singly či zpěváky, iMeem lze rozhodně doporučit. V kombinaci s hudebním přehrávačem na Last.fm se jedná o opravdu nekonečný příval kvalitní hudby.

Stejná společnost, která mi loni poslala k Vánocům USB čistič vzduchu (který mi tu pořád leží na stole bez toho, abych ho za ten rok pořádně vyzkoušel) mi i letos poslala menší vánoční překvapení. Pravděpodobně poučeni z předchozích chyb, kdy česká i německá pošta totálně nestíhala ve vánočním období doručovat zásilky, letos mi místo otravné pošťačky zazvonil na dveře kurýr z UPS. Všechno se tak stihlo a načasování je řekl bych ideální, pouhých 24 hodin před Štědrým dnem.

Kromě pěkného přání (tentokrát dokonce i v angličtině) byl v malém balíčku také menší dárek. Tentokrát to byl opět USB produkt a sice USB flash disk v originálním provedení s kachničkou. Flash disků už mám naštěstí slušnou zásobu, takže tento asi obratem někomu daruji. I tak každé takové vánoční překvapení rozhodně potěší...

O tom, že mi již téměř před rokem přišel balík z Amazonu s dvěma knižními trháky, jsem se tu kdysi zmiňoval. Teď jsem si konečně našel trochu času napsat pár řádků o jedné z této knih a sice The Kite Runner od u nás prakticky neznámého autora Khaleda Hosseiniho. Jedná se navíc o knižní debut tohoto spisovatele. Lovci draků se dočkali krátce po knižním vydání i filmového zpracování, které se ale takové popularitě jako kniha samotná rozhodně netěšilo. Já sám jsem o tomto afghánském autorovi nikdy předtím neslyšel, ale narazil jsem na něj díky neuvěřitelně pozitivnímu hodnocení zákazníků Amazonu - prakticky 80% z 2500 recenzentů udělilo knize nejvyšších 5 hvězdiček, což se často nevidí.

Po doručení se mi anglický paperback dlouho různě povaloval po pokoji, než jsem se do něj konečně pustil. Upřímně, začátek Kite Runnera mě přiliš nezaujal a tak jsem další kapitoly neustále odkládal. Pak ovšem přišel jakýsi zlom, děj se začal konečně rozvíjet a já se od knihy nemohl odtrhnout. Tady je potřeba přidat další dodatek: tou dobou jsem byl zrovna v Americe a cestou tuším že k Niagarským vodopádům se mi podařilo knížku ztratit - zapomněl jsem ji v autobuse. Jelikož už ale nebylo cesty zpátky, hned jsem zavítal na eBay a za směšných 5 dolarů si tam koupil jinou, použitou kopii té samé knihy, která mi opravdu během několika dní přišla a já konečně mohl pokračovat ve čtení a strhující příběh dočíst až do samého konce.

Ke Kite Runnerovi připojím ještě jednu historku: před několika měsíci jsem byl na jakési soukromé party, kde jsem potkal zajímavého chlapíka z Afghanistánu, který osobně znal autora této knihy a momentálně v ČR pracuje jako zahraniční korespondent. Když jsem na něj vybalil pár slov ve Farsi a Pashtu (jazyky používané v knize), zíral na mě s otevřenou pusou a nakonec jsme strávili několik hodin živou debatou v angličtině nejen o Khaledu Hosseinovi, ale i o těžkém životě v Afghánistánu a Pakistánu samotném.

Teď už tedy ke knize samotné. The Kite Runner je příběhem Amira, syna jednoho z velmi významných a bohatých obchodníků v Khabulu. Autor v knize popisuje život Amira od bezstarostného dětství až po útrapy dospělosti a rodinné problémy po přestěhování do USA. Název Kite Runner pochází z oblíbené činnosti afganských dětí v 70.letech minulého století, kdy tamější omladina soutěžila v pouštění, vzájemném ničení a následným lovením papírových draků. Hosseini v knize umě vysvětluje složitou politickou a kulturní situaci Afghánistánu a okolních zemí, ale stejně tak dobře dokáže rozvíjet komplikovaný osobní příběh hlavních hrdinů. Jeho hlavní náplní je vedle lásky a přátelsví také pohodlnost, strach, zbabělost a politování nad zoufalými činy spáchanými v minulosti.

Zajímavou součástí knihy je právě celá řada slov v původních afghánských jazycích. Autor se kolikrát ani neobtěžuje s vysvetlením jejich významu a čtenář si tak musí domyslet jejich překlad z kontextu, což mě ze začátku dost vadilo, později už jsem si ale zvykl. Úroveň použitého jazyka je poměrně vysoká, nejedná se o úplně lehký text a styl psaní je také dost odlišný od klasických novel amerických spisovatelů. Jak jsem uvedl výše, začátek mě přiliš nezaujal, ale zhruba ve třetině knihy se děj rozjíždí nezadržitelným tempem a vy budete chtít jedním dechem přečíst knihu až do konce. Pokud si chcete rozšířit vaše kulturní obzory a zároveň přečíst tak trochu jiný kus beletrie, The Kite Runner je zajisté znamenitou volbou. 8.0/10

Přestože jsem Bratislavou už několikrát projížděl, nikdy jsem se v hlavním městě Slovenska nezdržel na noc a tak bylo na čase tenhle nedostatek napravit. Od nápadu k provedení neuběhlo moc času a tak jsme v pátek odpoledne v pěti lidech již seděli v autě a uháněli si to směrem na východ. Jeden kamarád shodou okolností chodí se slečnou z Bratislavy, takže jsme měli zajištěno i ubytování a o příjemné průvodkyně také nebyla nouze.

D1 nezklamala

pohled na kolej zvenku - dům hrůzy

Cestou do Brna opět nezklamala dálnice D1, kde jsme se asi na hodinu zasekli v šílené mnohakilometrové koloně. Do Bratislavy jsme tedy dorazili celkem pozdě, navíc jsme ještě trošku bloudili po městě, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Ubytování jsme měli domluvené na kolejích jedné z bratislavských univerzit. Když jsme tu budovu viděli, naše nálada rázně poklesla, protože ona budova zvenku připomínala asi nejvíce vybydlený panelák kdesi v Chánově.

naše parádní pokoje - kuchyně

obchod se vším důležitým přímo na koleji, tak to má být :)

Po vyřízení potřebných náležitostí jsme ale zůstali téměř v šoku - v kontrastu s celou kolejí jsme dostali dva naprosto perfektní apartmány, které předčily kdejaký hotel, ve kterém jsem v minulosti spal. Později jsme se dozvěděli, že jsme díky nějakým známostem dostali protekční pokoje ředitele kolejí. Nemělo to chybu - tři místnosti, plně vybavená kuchyně, všechno nové, koupelna, kabelová televize atd. Náš plán ale byl stejně jasný, na kolejích jsme pouze přespávali a celý den trávili někde jinde, takže bysme asi snesli i "klasickou" kolejní buňku. Ale potěší to.

Bratislavský hrad z nábřeží Dunaje

originální most s rozhlednou, pýcha komunismu

V pátek večer jsme se vydali na oslavu narozenin jedné z kamarádek - během večera jsme prošli asi 3 podniky, holky nám jako návštěvníkům koupily pár panáků tequilly a bylo všeobecně veselo. Přestože nám většina lidí trvrdila, že v Bratislavě je poměrně dost revizorů i v noci, vydali jsme se zpátky na kolej hezky načerno, bez lístků, protože v Blavě funguje jakýsi zvláštní příplatek za použití nočních spojů (44 Sk za 1 lístek), a to se nám platit nechtělo. Naštěstí všechno dobře dopadlo a nikdo nás nechytil.

Slovenské národní divadlo

historické centrum města

Sobota byla ve znamení turistiky. Bohužel, potvrdilo se to, co mi tvrdilo hodně známých: Bratislava nemá moc co nabídnout a jedná se o veskrze ošklivé město s minimem turistických lákadel. Prošli jsme si celkem pěkné historické centrum města, prohlédli originální Nový most přes Dunaj, vylezli na Bratislavský hrad (který byl ale zavřený kvůli rekonstrukci) a výlet zakončili u památníku postaveného u příležitosti vysvobození Bratislavy ruskými vojsky. Přestože tohle místo naskýtalo pěkný výhled na celé město, kvůli nelidské zimě jsme se dlouho nezdrželi a den zakončili v jedné z vyhlášených restaurací, kterou nám slovenské holky doporučily: přestože se jednalo o poněkud dražší podnik, podobné obžérství už jsem dlouho nezažil a většina z nás donesené megaporce ani nesnědla.

tady bydlí pan prezident...

gotcha!

Večer už jsme pouze nakoupili nějaké to víno a pivo a odpočívali po náročném dni (a večeři) na koleji. Náš pokoj v osmém patře poskytoval z balkonu dobrý výhled na celý vysokoškolský areál, který byl oproti českým kolejím neobvykle živý - i pozdě v noci byla všude spousta lidí, kteří si užívali víkendový odpočinek od studování. My jsme se ještě něco po půlnoci vydaly do klubu umístěného přímo na kolejích, ale zrovna se tam konal koncert jakési srbské kapely, která nám hudebně zrovna příliš nesedla, takže jsme se po přibližně 30 minutách blbnutí na parketu odebrali zpátky na pokoje.

výhled na město a hrad

Slavín - pomník k příležitosti osvobození země ruskými vojsky

Neděle už byla ryze odpočinková, původní plán jít do zoo jaksi padnul kvůli vybité baterii v autě, takže jsme řešili spíš jak se dostat domů, než kolik mají v Bratislavě bílých tygrů. Naše slovenské děvočky nás vybavili porcí řízků a koláčem na cestu, což jsme doplnili ještě o rychlý oběd a prohlídku města v Brně a za nějaké 4 hodiny bezproblémové cesty po dálnici už jsme byli zase zpátky doma v Praze. Bratislava mě sice příliš nenadchla, navíc tam je nehorázně draho, ale díky skvělé společnosti jsme si to stejně všichni parádně užili...