Letiště v Dublinu

Hlavní třída města - O'Connell Street

St. Patrick's Cathedral

Typická redbrick zástavba

Originální reklama

Temple Bar - hlavní lokace pro večerní zábavu a bujaré opíjení

Západ slunce nad řekou Liffey

Trinity College (slunce!)

Guiness gift store (jediný "kulinářský" výrobek celého Irska)

Tohle po nás zbylo po obědě ve výborné čínské restauraci.

Vláčkem do Malahide, na irský venkov

Malahide Castle

Hnusné počasí a stejně hnusná pláž.

I televize v autobusech na letiště jedou na Windows XP :)

Všech 30 fotek jsem nahrál do galerie na rajče.net.

• Pražský majáles 2009 - nově ve Stromovce, dříve se vždy konal na Džbánu. Na tuhle akci jsem pravidelně chodil, ale letos mi cena vstupenky přišla snad již trochu moc vysoká a asi dám přednost jinému programu. Na místě totiž stojí vstup 250 Kč, což mi přijde docela dost (ještě loni byl v předprodeji za 99,-), přeci jenom kapely nejsou nic moc a po předchozích zkušenostích vím, že většinou zahrají tři čtyři písničky a jdou pryč. Bez pochyby ale nejlepší příležitost pro studenty a mladé lidi vůbec, asi bude docela plno.




• Hajdulafest 2009 - podobná akce jako Majáles na Hostivařské přehradě. Vstupné je víceméně stejné jako u Majálesu, v předprodeji za 199 Kč na místě za 230 Kč. Složení kapel je ale o poznání slabší než u Majálesu, vystoupí třeba Krucipüsk nebo Vysací zámek.




• Čarodějnice na Ladronce - čtvrtý ročník akce, která se koná v tradičním ráji inline bruslařů, na Ladronce. Program spíše pro děti, volba Miss, vystoupí Hudba Praha a večer pár zajímavých scének z TV show HBO Na stojáka. Free vstup.




• Břevnovské pálení čarodějnic - menší akce u Břevnovského kláštera od 5 odpoledne, již osmý ročník. Zahraje country skupina Netopýři, nějaký ty buřty na ohni, vstup taky zadarmo.




• Čáry 2009 - zajímavá akce na Císařské louce na Smíchově, taky od 5. Techno.cz stage a kupa celkem zajímavých DJs, vstup 230 Kč na místě.




• Zapalte pod kotlem - další akce tentokrát v Žlutých lázních, na stagi se vystřídají spíše neznámé mladé kapely Insane Project, Caktus Show Band, Prowizorium a Sunset Blvd, večer pak diskotéka a oheň.

Kdybych měl Zillertal porovnat s mnoha ostatními rakouskými, italskými a švýcarskými lyžařskými středisky kde jsem byl, zařadil bych ho spíše do té horší půlky. Celá oblast je totiž relativně nízko (nejvyšší hory mají cca 2500 m.n.m.) a lyžování opravdu nebylo nikterak úžasné. První dva dny jsem si dokonce říkal, že lyžovačka na Černé hoře byla mnohem lepší.

Po složení předposlední zkoušky jsem si konečně našel čas sepsat dojmy z mé třídenní cesty do Švédska. Mnohokrát odkládaný a očekávaný report je tedy konečně tady. Takový úvod a základní informace jsem sepsal již v předchozím článku, který dokumentoval hlavně přípravy na cestu a přílet samotný.

V prvním článku jsem zapomněl jaksi poznamenat jeden relativní zásadní fakt. Jak asi víte, Ryan Air je opravdu nízkonákladová společnost a letenky se u nich dají pořídit opravdu levně. Má to ale mnoho háčků – samotný web firmy je zcela otřesný, vzhledem asi tak pět let pozadu a funkčností jakbysmet. Abyste se dostali do finální fáze, ve které máte opravdu zarezervovaný a zaplacený let, musíte si projít poměrně strastiplným procesem.

Web se vám neustále snaží vnutit nejrůznější nabídky, zvýhodnění, připojištění a další zbytečnosti, které samozřejmě navyšují výslednou cenu letenky. Pro dosažení nejnižší ceny je třeba provést rezervaci s online check-inem (před odletem se sami odbavíte a vytisknete si palubní lístek), zaplatit platební kartou Visa Electron (za všechny ostatní se opět připlácí) a hlavně, nemít žádné zavazadlo. Za každé odbavené zavazadlo se totiž platí (a ne málo) – a jelikož jsem jel pouze na 3 dny, rozhodl jsem se že pojedu nalehko. A tak se taky stalo, na cestu jsem vyrazil pouze s malým batohem na zádech, kde jsem měl snad jenom zubní kartáček, sprchový gel a pár kousků oblečení.

Jak jsem psal již minule, přílet byl bezproblémový a přestup na autobus přímo do centra Stockholmu taktéž – všechno jsem měl zařízené již z domova přes internet. Autobus mě vysadil na hlavním nádraží, které je šikovně společné pro vlaky i autobusy. Jelikož byl podle mapy hostel nedaleko, vydal jsem se s vytištěnou Google Maps v ruce po jedné z hlavních tříd směrem k mému dočasnému domovu.

Google Maps se ukázaly jako poměrně nepřesné řešení: spousta menších ulic bylo pravděpodobně díky odzoomování naprosto nezobrazených a tak netrvalo dlouho a stačil jsem zabloudit. Tady mě obrovsky pomohla moje Nokia E51 – stačilo najít nezabezpečený hotspot a přes wifi jsem se připojil opět na mapy Googlu a v reálném čase konečně našel tu správnou cestu. Výborná je mimochodem funkce, které vám s nevídanou přesností podle BTSek označí vaši přibližnou polohu, i když nemáte GPS.

Švédsko je jednou z mála zemí, kde se alkohol prodává pouze ve speciálních obchodech. Systembolaget je státem kontrolovaná monopolní síť obchodů, kde si můžete koupit všechno od piva přes vína až po nejtvrdší likéry. V ostatních obchodech je k dostání maximálně piva, a to navíc často v dost omezeném množství. Asi si tedy dovedete představit, jak vypadají tyto obchody v pátek večer, zvláště když zavírají každý den v 19.00. I přes týden bylo v Systembolagetu opravdu rušno.

Potěšil mě široký výběr českých piv, ale já jsem přijel, abych vyzkoušel ty místní, české pivo mohu pít doma. Později jsem zjistil, že české značky se tu i poměrně často čepují. Tím se pomalu dostávám k otázce cen. Švédsko je neuvěřitelně drahá země. Ceny v obchodech jsou přibližně stejné jako u nás. Problém je v tom, že jedna švédská koruna je 2,5 násobek té české, takže všechno je přibližně 2x až 3x dražší. Euro zde také neplatí, takže je nutno vyměnit SEK a následně se jich při odjezdu zase zbavit.

Jelikož jsem byl po cestě již opravdu hladový, rozhodl jsem se ještě cestou zajít na rychlé občerstvení. Téměř na každém rohu stejně jako v USA nebo Kanadě je ve Stockholmu pobočka sítě 7/11. Seven Eleven je jakýsi miniobchod ve stylu benzínové pumpy, kde seženete základní potraviny a různé rychlé občerstvení. Ceny ale odpovídají charakteru prodejny, takže jsou přibližně dvojnásobné oproti normálním supermarketům. Na druhou stranu tady můžete dostat celkem dobré a cenově přijatelné kafe, capuccino a další nápoje, které během tuhé zimy docela bodnou.

Švédská zima se nakonec neukázala tak zákeřná, jak jsem plánoval. Na internetu jsem před odjezdem našel, že slunce svítí v lednu pouze zhruba 1 hodinu. Zděšen jsem přemýšlel, co tam vlastně budu dělat, když bude neustále tma. Realita ale byla o poznání lepší, slunce sice opravdu svítilo pouze chvíli, ale zbytek dne bylo normálně světlo. Rozednilo se sice o něco dříve než u nás a setmělo zhruba v půl čtvrté, ale jinak žádné velké rozdíly nepanovaly. Příjemně překvapila i teplota, která se přes den i v noci držela konstantně kolem 2°C, což je po nedávných českých mrazech naprosto pohodová teplota.

Když jsem se konečně dostal do hostelu, přivítala mě sympatická, leč poněkud rozvalitá Švédka, s kterou jsme vyřídili úvodní formality (naprostá většina Švédů mluví perfektní angličtinou). City Backpackers Hostel byl v roce 2008 jedním z deseti nejlépe hodnocených hostelů na světě, takže jsem měl opravdu vysoká očekávání. Ta se potvrdila hned při úvodu, kdy mi zadarmo nabídli upgrade z šesti lůžkového, který jsem si zaplatil, na čtyřlůžkový. Velkorysou nabídku jsem samozřejmě přijal.

Cena za jednu noc byla relativně přijatelná, i když korespondovala s dražší cenovou hladinou v zemi. Mírně nepříjemný byl příplatek za povlečení a prostěradlo, které si buď musí návštěvník přinést svoje nebo pronajmout za cca 130 Kč. Tahat s sebou v malém batohu ještě tohle se mi opravdu nechtělo, a tak jsem si musel onen mírný poplatek dopřát, stejně jako naprostá většina nocležníků. K jejich obhajobě musím dodat, že podobný postup je ale běžný v naprosté většina švédských hostelů.

Několik lidí se mě již v minulosti ptalo, proč jezdím do hostelu, když mohu mít mnohem větší komfort v hotelovém pokoji. Odpověď je velice snadná, a každý, kdo byl někdy v nějakém lepším hostelu vám tuto teorii potvrdí: v hotelu máte sice „svůj“ pokoj a určitý vyšší standard. Hostel ale všechny tyhle výhody hravě přebíjí faktem, že zde jsou desítky lidí z celého světa, kteří cestují ve většině případů sami a tak jsou zcela otevřeni seznámení s novými lidmi. Vzniká tak unikátní a velice přátelská atmosféra, kdy se prakticky celý hostel navzájem seznámí a následně pořádá většinu aktivit společně. Poznat nové (a často opravdu zajímavé) lidi je velmi jednoduché a pokud bych to měl srovnat s anonymní náladou v klasickém hotelu, nikdy bych nevolil jinak.

Na mém čtyřlůžkovém pokoji na mě čekali dva Brazilci a jeden Australan, všichni velice přátelští a pohodoví. Rychle jsem se seznámil s několika dalšími Australany, dvojicí holek z Holandska a dalšími cestovateli. Hostel byl v tomhle opravdu skvělý – dvě velké společné místnosti, 6 počítačů s internetem zadarmo, dvě kuchyně a další vybavení. Specialitou byla možnost zapůjčení bruslí (zcela zadarmo), které se daly využít na nedalekém náměstí, kde bylo postaveno umělé kluziště.

Další vychytávkou byly těstoviny zdarma – každý si mohl vzít kolik chtěl a tak se prakticky každý večer vařily ohromné porce těstovin. Většinou to skončilo tak, že se skupinka lidí dohodla dohromady, podělila se o suroviny na omáčku a přílohu a navečeřeli se společně. Druhý večer dokonce někdo vzal ten největší hrnec z celé kuchyně a uvařil neuvěřitelný kotel těstovin i s omáčkou pro všechny. Úžasné.

První večer jsem byl již celkem unavený, přesto jsem vyrazil na obchůzku okolí. Na internetu jsem si našel na doporučení ostatních cestovatelů několik klubů a podniků, které jsem plánoval navštívit, ale nějak jsem se k tomu nakonec nedostal. Vstupné do klubů ve Stockholmu je také dost vysoké, většinou 100 švédských korun (cca 250 Kč), a to se mi moc platit nechtělo, zvlášť když většina zařízení byla poloprázdná.

Stockholmská klubová scéna je vůbec kapitola sama pro sebe. Úzce souvisí s tím, jak Švédi vypadají. Oproti Čechům je to opravdu znatelný rozdíl – všichni dbají na svůj vzhled, na to jak se oblékají a celkově vypadají mnohem lépe. Co jsem tak vypozoroval, tak velice rádi nakupují a na oblečení si dají opravdu záležet. Když se tedy chcete dostat do klubu, dost často se vám může stát, že vás dovnitř vůbec nepustí. Prvním důvodem je právě nedostatečně „atraktivní“ vzhled. Vyhazovači u vchodu dokáží být opravdu nepříjemní a hádat se nemá moc smysl. Druhou možností je váš věk: díky naprosto divnému pravidlo se do většiny klubů nedostanete pokud vám není alespoň 23 let. Některá místa dokonce vyžadují věk 26 a výš, což už mi přijde hodně střelené. Podniků, kam se dostanete v 18 letech je minimum.

Když už jsem nakousnul oblékání a vzhled, přidám i pár vět o vývozním artiklu Švédska: vysokých blonďatých slečnách. Sám jsem byl zvědavý, jak to opravdu je. A skutečnost? Ano, jsou tam! Není to nikterak významný rozdíl oproti českým holkám, které jsou také velice pohledné, ale čas od času prostě zahlédnete neuvěřitelně atraktivní blondýnu, která je jako z jiného světa. Jejich koncentrace se zvyšuje hlavně ve večerních hodinách a v okolí vyhlášených nočních barů a podniků. Jinak jsou ale Švédi hodně zmixovaní, ono křížení několika ras zanechalo opravdu rozmanité typy lidí a blond není rozhodně jediná barva, kterou můžete spatřit.

Po klidné noci (nikdo naštěstí nechrápal) jsem se kolem deváté hodiny ráno probudil a odebral do centra města. Hostelem nabízená snídaně mi přišla poněkud předražená, načež jsem ale zjistil, že ji stejně o moc levněji pořídit nedokážu. Alespoň jsem měl ale větší výběr doplněným ovocem. Centrum Stockholmu je rozloženo na několika ostrovech. Přestože zde funguje poměrně hustý systém metra a autobusů, na většinu lokací se dá dostat relativně pohodlně pěšky, pokud nejste úplně líní. Já se tak vydal na ostrov Djurgarden, na kterém se nachází dvě hlavní atrakce doporučované turistickými průvodci.

Prvním z nich je Vasa Museum. Vasa je švédská loď, která se v roce 1628 potopila nedaleko Stockholmského přístavu. Důvodem byla špatná konstrukce lodi, díky která nebyla loď dostatečně stabilní a i malý poryv větru ji dokázal převrátit. V roce 1956 ji Andres Franzen začal hledat, což se skutečně podařilo, načež ji následně vyprostil téměř celou zachovalou z mořského dna a umístil právě do zmíněného muzea. Obrovská loď je tak poměrně unikátním zážitkem, muzeum je pěkně zpracované, k dispozici je i krátký film v kinosále a živý anglický průvodce zdarma. Tahle návštěva rozhodně stojí za to.

Druhou „top“ atrakcí Stockholmu je Skansen, což je jakási kombinace Disney Worldu a pražské zoo, pojednávající o typickém švédském životě. Bohužel, přes můj dotaz zda je rozsáhlý areál otevřený a ujištění, že rozhodně ano, byla většina atrakcí a expozicí zavřena. V kombinaci s nepříjemnou fujavicí a pozicí Skansenu na vrcholku kopce se jednalo o opravdu velké zklamání. Za nemalé vstupné jsem viděl tak akorát pár lachtanů, sobů, losů a vlků v liduprázdném areálu, zkrátka nic výjimečného. Vstup do Aquaria nebyl nepochopitelně v ceně, a dalších pár set korun už se mi platit nechtělo, a tak Skansen skončil jako největší zklamání celého výletu.

Zbytek dne jsem strávil návštěvou několika dalších menších památek a nakupováním. Bohužel prakticky za všechno se ve Stockholmu musí platit, a přestože se město chlubí více než 100 muzei, většina z nich je dost slabá. Nejvíc mě vadilo vstupné i do kostelů, což mě prakticky odradilo od jejich návštěvy. Stejně tak použití toalet i v nákupních centrech a fast foodech je všude placené (25 Kč). Zaujalo mě obrovské množství obchodů H&M, v některých místech byly třeba 4 obchody na padesátimetrovém úseku jedné ulice.

Po důkladné večeři (Ostschnitzel a free pasta) jsme se domluvili se skupinou dalších asi 6 lidí, že vyrazíme večer někam ven, posedět a popít. Předpřipravili jsme se několika plechovkami piva a v bujaré náladě vyrazili hledat nějaký rozumný podnik. Tady se odehrála velice vtipná historka, kdy Australan Tom jaksi nemohl vydržet tlak svého močového měchýře a na liduprázdné hlavní ulici odběhl vyprázdnit jeho obsah. Nešťastnou náhodou ale jelo kolem policejní auto, které znenadání začalo houkat, vyskočila o hlavu menší policistka a netrvalo dlouho a Tom stál spoutaný opřený o zeď. Následovalo několik minut vtipného vyjednávání, na jehož konci nakonec bylo okamžité propuštění s domluvením. Močit ve Švédsku se tedy příliš nevyplatí, i když tady to ještě dopadlo dobře. J

Po menších problémech s nalezením vhodného podniku (všude zavřeno, prázdno nebo příliš vysoký věkový limit) jsme nakonec skončili ironicky v TGI Friday’s. Ano, jel jsem do Švédska abych skončil v americké restauraci s anglicky mluvícím personálem. Po zjištění cenové hladiny Stockholmských osvěžoven jsme ale dlouho nezůstali – přeci jenom 0,4 litru piva za 140 Kč se příliš dobře nepijí. Zhruba kolem jedné jsme tedy se zavírací dobou skončili, vyrazili zpátky na hostel a tady ve společnosti poněkud cenově dostupnějšího piva v plechovkách pokračovali ve společném veselí asi do 4 do rána.

Třetí den jsem si vyhradil na prohlídku ostrova Gamla Stan, což je něco jaké Staré město v Praze. Úzké uličky, staré budovy, královský palác a předražené obchody pro turisty. Opět se bohužel opakoval scénář ze včerejška, většina památek byla zavřená a ty ostatní za moc nestály. Náladu jsem si tak spravil alespoň v All-you-can-eat restauraci, kde jsem se za celkem rozumný peníz přežral k prasknutí.

Odpoledne už se nic zápisuhodného neudálo a tak jsem vyrazil opět autobusem na letiště. Tentokrát tam byl za hodinu, zatímco z letiště to trvalo hodiny dvě, takže jsem se musel chvíli nudit na letišti Skavsta. Po nastoupení do letadla jsem si přisedl vedle 22 leté (blonďaté) Švédky, s kterou jsem se seznámil a prokecal s ní prakticky celý let. V Praze jsem ještě doprovodil jednoho Portugalce, kterého jsem potkal v hostelu a který jel navštívit nějaké příbuzné v Praze. Letěl stejným letem jako já, šílená náhoda. Pozdě večer jsem konečně dorazil vysílen domu a spokojen téměř okamžitě usnul.

Rychlá návštěva Švédska tak byla určitě zajímavou zkušeností. Město samotné mě až tak nenadchlo, možná jsem čekal trochu víc. Jak jsem již zmínil, Stockholm je alespoň pro nás dost drahá destinace. Mnohem zajímavější bylo seznámení s mnoha novými přáteli v hostelu – ve finále jsem byl opravdu rád, že jsem jel právě tam. Každopádně celý výlet posloužil jako skvělá relaxace a pročištění hlavy během zkouškového období a díky nízké ceně letenky ani nevyšel nikterak draze.