CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 4
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
04.06.2009 | 13:04 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Knižní recenze: Peter M. Senge - Pátá disciplína

Po nedávno publikované eseji o zpravodajství a internetu jsem v rámci stejného předmětu musel ve škole přečíst jednu z několika publikací a napsat o ní zhruba dvoustránkovou recenzi. Knihy to byly poměrně obtížné, žádná zábavné beletrie, ale spíše technické a filozofické tituly. Knihou, kterou jsem si nakonec vybral, je Pátá disciplína od Petera M. Senge. Jedná se o v oblasti managementu poměrně známou a uznávanou publikaci, která mě ve finále příjemně překvapila. Od našeho vyučujícího jsem za tento článek dostal 9 bodů z 10, takže se dá říct, že byl pravděpodobně spokojen. Více již v samotné recenzi.

Peter M. Senge - Pátá disciplína


Kniha Pátá disciplína amerického autora Petera M. Senge patří mezi světovou klasiku v oblasti vedení lidí a managementu. Autor vychází z více než patnáctileté praxe vedení společnosti a osobních zkušeností. Tato kniha je velice aktuální, neboť se mimo jiné zaměřuje na globální společnosti, které jsou stále častější a které musí značně měnit způsob organizace a myšlení aby obstály v boji s konkurencí. Právě přechod v „učící se organizaci“ je jednou z klíčových myšlenek celého díla.

Senge vyjadřuje učící se schopnosti organizace pomocí pěti disciplín: mentální modely (zvyky a představy), osobní mistrovství (sebeuvědomování, schopnost využít vlastních předností), společně sdílená vize (stejné názory a plány do budoucna nejen vedení společnosti), týmové učení (schopnost vzdělávat se a spolupracovat v týmu) a konečně systémové myšlení. Právě systémové myšlení, které autor chápe jako způsob porozumění okolního světa jako celku i jednotlivců je označována jako Pátá disciplína, podle které je celá kniha pojmenována.

Nutnost adaptace a změny systémového myšlení je z díla zcela zřejmá a díky mnohaletým zkušenostem autor uvádí nejrůznější postupy a metody, jak tohoto cíle dosáhnout. Změna myšlení organizace je dlouhodobý proces, který nelze aplikovat naráz, ale musí se zavádět postupně. Díky němu je organizace schopná získat konkurenční výhodu.

Kromě popisu každé ze pěti disciplín kniha obsahuje také speciální kapitolu „Zkušenosti a poučení z praxe“, kde je na reálných příkladech ilustrován způsob uvažování, který vedl v minulosti ať již k vyššímu zisku, nebo úplné eliminaci konkurence. Celá kniha je založena na příkladech z praxe a reálného života a díky tomu se snadno čte a je i poměrně zábavná.

Zaujala mě například teorie s žábou a horkou vodou: pokud vhodíte žábu do nádoby s horkou vodou, žába se bude snažit co nejrychleji utéci. Pokud ji však vložíte do vlažné vody a budete postupně kapalinu ohřívat, žába v nádobě zůstane. Vadí ji totiž pouze velký teplotní rozdíl, ale vůči postupnému ohřívání je imunní. V podobné asociaci funguje podle autora zavádění změn v myšlení společnosti – pokud se provádějí postupně, vše by mělo proběhnout hladce. Pokud se však provedou naráz, může dojít k problémům.

Další stěžejní myšlenkou, kterou jsem si z knihy odnesl, je rozdílný způsob myšlení různých subjektů – na každý problém totiž existuje více úhlů pohledu, které ale jedinec často nevidí. Teprve v týmu či skupině dojde k odhalení komplexního problému, přestože si každý jedinec myslí, že právě jeho řešení je optimální. Autor to ilustruje na problému přesouvání břemena či zásobování obchodu.

Zajímavá je i kapitola o kruhových systémech, neboli navzájem se ovlivňujících interakcích. Na příkladu teroristických útoků autor opět ilustruje různé pohledy na problematiku – ve snaze ochránit americké občany stupňují Spojené státy svojí vojenskou aktivitu, což je ze strany ostatních národu a teroristů vnímání jako pokus o agresivitu a nadvládu, což ústí ve výcvik nových teroristů a samotné teroristické útoky. Zde celý cyklus opět navazuje a všechno se opakuje znova.

Část knihy o sdílené vizi mě utvrdila v přesvědčení, že práce v týmu je jednou z nejnáročnějších činností, které po nás při studiu na VŠE vyučující požadují. Autor popisuje nejrůznější problematiky týmové spolupráce, která podle něj téměř nikdy neústí v optimální řešení. Přijetí vize je vůbec problematické – jednotliví členové týmu mohou zaujmout nejrůznější postavení od rozhodného souhlasu a angažovanosti až po totální odpor či lhostejnost. V takovém případě je nalezení kompromisu a souhlas na společně sdílené vizi značně problematické. Tento problém autor rozepisuje i na konkrétních případech řešení takových problémů – tři základní taktiky, které zmiňuje, jsou projevení rozhodného souhlasu, určitá uměřenost a prostor nechat projevit ostatní případně jim dovolit vybrat nejvhodnější variantu.

Přestože se jedná o značně rozsáhlou publikaci, shledal jsem ji jako nesmírně zajímavou a užitečnou hlavně v praxi. Mnoho podobných manuálů a pojednání je čistě teoretických, zatímco v tomto případě autor demonstruje svoje zkušenosti a metody na skutečných případech z reálného života. Díky tomu se Pátá disciplína i poměrně dobře čte a každému se zájmem o sebezdokonalení či zlepšení systémové komunikace a myšlení ji mohu doporučit.

26.05.2009 | 18:30 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

30 fotek z návštěvy Irska a Dublinu

Hned po skončení třináctitýdenního trápení se šestým semestrem mého studia na VŠE jsem se rozhodl pro menší dovolenou, ještě před tím než naplno začne zkouškové období. Výběr tentokrát padnul na Dublin, kam se mi podařilo sehnat dost levné letenky. Ubytování jsme měli taky zadarmo, takže celý výlet vyšel opravdu rozumně, přestože je Irsko neskutečně drahé (pivo v hospodě za 150 Kč - nic moc).

Celkový dojem z překvapivě malého Dublinu nebyl špatný, špatné ale bylo počasí, protože prakticky celé 4 dny pršelo a byla docela zima. Tamější obyvatelé jsou ale na "anglické" počasí již očividně zvyklí, protože třeba v sobotu večer se normálně promenádovaly davy slečen v minisukních a tílkách po hlavní ulici, kde jsou všechny bary, zatímco my jsme opodál mrzli v bundách. Vtipné také bylo pozorovat zvýšený počet lidí nosících logo Google na oblečení, což bylo způsobeno přítomností centrály této firmy ve městě.

Letiště v Dublinu


Hlavní třída města - O'Connell Street


St. Patrick's Cathedral


Typická redbrick zástavba


Originální reklama


Temple Bar - hlavní lokace pro večerní zábavu a bujaré opíjení


Západ slunce nad řekou Liffey


Trinity College (slunce!)


Guiness gift store (jediný "kulinářský" výrobek celého Irska)


Tohle po nás zbylo po obědě ve výborné čínské restauraci.


Vláčkem do Malahide, na irský venkov


Malahide Castle


Hnusné počasí a stejně hnusná pláž.


I televize v autobusech na letiště jedou na Windows XP :)


Všech 30 fotek jsem nahrál do galerie na rajče.net.


11.05.2009 | 17:43 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Majáles 2009 - zadarmo celkem fajn akce

Po článku s tipy, jak strávit letošní Čarodějnice, jsem nakonec skončil ve Stromovce na Majálesu 2009, přestože jsem v článku samotném tvrdil něco jiného. Tohoto faktu už jste si mohli všimnou z několika fotek, které jsem pořídil na akci, zvláště poslední snímek s "bordelem" po akci je dost výmluvný. Na Majáles jsem ale původně vůbec nešel, měl jsem v plánu něco jiného, ale osud tomu asi už nějak chtěl.


Lehce proměnlivé počasí, kdy chvilku svítilo slunce a chvilku počasí, asi nebyl úplně nejlepším lákadlem. Já jsem dopředu neměl žádné lístky a ani jsem je nehodlal kupovat. Podařil se mi ale celkem husarský kousek - na akci jsem se dostal zadarmo. Nebylo to příliš obtížné, stačilo trošku drzosti a sebevědomí. Prostě jsem prošel vchodem (resp. východem). Hlídal ho totiž jakýsi pubertální mladík, který mi byl asi tak po hrudník.


Jeho úkolem bylo upozornit odcházející návštěvníky, že z areálu nesmějí vynášet žádné nápoje, což v praxi znamenalo hlavně kelímky s pivem (nechápu smysl tohoto stupidního nařízení). Někteří jedinci jeho varování opravdu uposlechli a pivo buď na místě exli nebo zahodili, ale většina lidí ho suverénně posrala do haj*lu. Mladý hoch z toho pochopitelně nebyl v nejlepším rozmaru a po chvilce pozorování jsem usoudil, že on ani další členové ochranky snad nebudou dělat problémy a prostě to zkusil. A vyšlo to, prošel jsem bez zastavení, bez pásky na ruce a ušetřil 250 Kč. Navíc jsem od svých dvou kamarádek vyhrál zmrzlinu, protože se se mnou vsadili a nevěřili mi, že něco takového udělám. :)



Akce samotná byla celkem povedená, ale za těch 250 Kč to rozhodně nestálo. Pořadatelé trošku neodhadli počet návštěvníků a tak se v poměrně malém areálu tísnily tisíce lidí a všude po zemi se válel šílený bordel tvořený převážně kelímky od piva. Někdo holt trochu zapomněl na odpadkové koše. Hlavní hvězdou programu byla bezesporu kapela Divokej Bill, která předvedla skvělou práci s davem přítomných studentů a po svém odchodu ještě přídavek v podobě dvou dalších songů. Na vedlejší stagi mě ještě zaujala dvojice Orion a James Cole svými hip hopovými beaty a povedeným freestylem od Jamese Cola. Naopak slušný propadák byly vsuvky z pořadu HBO Na stojáka.

Uvidíme jak bude vypadat příští ročník, ale subjektivně mohu říct, že areál koupaliště Džbán mi přišel lepší - je větší a díky nakloněnému svahu je lépe vidět na vystupující kapely. Také vstupné za 100 Kč mi bylo mnohem sympatičtější vzhledem k programu a cílové skupině - většina tržeb se stejně protočí na pivu. Se vstupem zadarmo si ale nemůžu moc stěžovat. :)

30.04.2009 | 15:52 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Čarodějnice 2009 - kam vyrazit dnes večer

Zítřejší svátek práce dnes skvěle vyšel na pátek, což znamená že populární filipojakubská noc a s ní spojené pálení čarodějnic se odehraje ve čtvrtek a následně bude den volna na zotavení z alkoholového opojení.


Ano, čarodejnice v Praze, to je hlavně příležitost dát si pár půllitrů piva, pokecat s kamarády a zasytit se při tom třeba propečenou klobáskou. Dnes večer se v Praze koná hned několik akcí, počasí se nakonec taky celkem umoudřilo a jestli stále ještě nevíte kam vyrazit, možná vám tenhle seznámek poslouží jako lehká inspirace.

  • Pražský majáles 2009 - nově ve Stromovce, dříve se vždy konal na Džbánu. Na tuhle akci jsem pravidelně chodil, ale letos mi cena vstupenky přišla snad již trochu moc vysoká a asi dám přednost jinému programu. Na místě totiž stojí vstup 250 Kč, což mi přijde docela dost (ještě loni byl v předprodeji za 99,-), přeci jenom kapely nejsou nic moc a po předchozích zkušenostích vím, že většinou zahrají tři čtyři písničky a jdou pryč. Bez pochyby ale nejlepší příležitost pro studenty a mladé lidi vůbec, asi bude docela plno.


  • Hajdulafest 2009 - podobná akce jako Majáles na Hostivařské přehradě. Vstupné je víceméně stejné jako u Majálesu, v předprodeji za 199 Kč na místě za 230 Kč. Složení kapel je ale o poznání slabší než u Majálesu, vystoupí třeba Krucipüsk nebo Vysací zámek.


  • Čarodějnice na Ladronce - čtvrtý ročník akce, která se koná v tradičním ráji inline bruslařů, na Ladronce. Program spíše pro děti, volba Miss, vystoupí Hudba Praha a večer pár zajímavých scének z TV show HBO Na stojáka. Free vstup.


  • Břevnovské pálení čarodějnic - menší akce u Břevnovského kláštera od 5 odpoledne, již osmý ročník. Zahraje country skupina Netopýři, nějaký ty buřty na ohni, vstup taky zadarmo.


  • Čáry 2009 - zajímavá akce na Císařské louce na Smíchově, taky od 5. Techno.cz stage a kupa celkem zajímavých DJs, vstup 230 Kč na místě.


  • Zapalte pod kotlem - další akce tentokrát v Žlutých lázních, na stagi se vystřídají spíše neznámé mladé kapely Insane Project, Caktus Show Band, Prowizorium a Sunset Blvd, večer pak diskotéka a oheň.


Ať už půjdete kamkoliv, rozhodně si letošní čarodějnice užijte naplno!

23.03.2009 | 20:32 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Co mi vadí na novém layoutu Facebooku

Už dlouho jsem zde na blogu nic nenadával a nedávna změna designu Facebooku je velice dobrou příležitostí to napravit. Psát tu o Facebooku je nyní již zcela zbytečné, během přelomu roku tahle služba zaznamenala obrovský boom a komu je dneska mezi 16 a 25 a není na Facebooku, jako by ani nebyl. Poklidné vody této sociální sítě rozvířilo představení nového layoutu stránek, které bylo postupně zaváděno minulý týden.

S mírným nadhledem jsem sledoval všechny ty rozvášněné komentáře uživatelů, kteří si v naprosté většině případů stěžovali na nový design. Našlo se sice i pár nadšenců opěvujících nové rozhraní, ale ti byli v naprosté menšině. Po týdnů využívání nového designu mohu za sebe svědomitě prohlásit, že se přikláním do první skupiny a nový design mi opravdu nesedl. Hlavní důvody jsou:

1. Hrůzná homepage. To je asi hlavní problém celé změny, totálně překopaný layout domovské stránky je prudce nepoužitelný. Místo poměrně přehledného feedu o vašich kamarádech jsme teď svědky změti nejrůznější prvků, které dělají používání Facebooku pouze obtížnější a nepřehlednější. Vrcholem všeho je pravý sloupec, který si vesele míchá všechny skupiny, události, obrázky a videa dohromady jak se mu zachce a vy nemáte možnost to nijak ovlivnit.


2. Posun k Twitter rozhraní. Když se Zuckenberg rozhodl koupit Twitter a nakonec mu to jaksi nevyšlo, řekl si pravděpodobně, že alespoň inkorporuje tuhle službu do svého projektu. Z Facebooku se tak stal prakticky druhý Twitter, který vás nutí neustále psát co děláte. Někteří hyperaktivní uživatelé jsou nyní schopni za jeden změnit třeba i desetkrát svůj status a vy to všechno musíte číst. S tím souvisí další věc, a sice že již není možné omezit novinky o některých vašich přátelích. Jedinou možností je nyní totálné "umlčení" takového aktivního kamaráda, což ale není úplně optimální.


3. Kvízy. KVÍZY!!! Kdo to kurva má pořád číst! S příchodem nového designu se homepage většiny uživatelů zaplavila informacemi o tom, kdo si zrovna udělal jaký stupidní kvíz. Jste dobří v posteli? Jaká bude vaše budoucnost? Komu se podobáte? a desítky dalších stupidních kvízů, které mě absolutně nezajímají. S tímhle se nedá standardně vůbec nic udělat, nikde si to nemůžete vypnout a navíc se každý den objevují nové a ještě debilnější kvízy (jelikož je může vytvořit úplně každý).


4. Fotky a Tagged friends. Další z fatálních problémů nové homepage je práce s fotkami. Nejenže je vám schopná vypsat třeba dvacet fotek z jednoho alba kamarádů pod sebe, ale hlavně, nezobrazuje kdo koho označil na fotkách. Tahle funkce sice zůstala, ale je nyní důkladně schována pod aplikací Photos, kde je navíc naprosto nepoužitelná. Facebook tak nyní zobrazuje pouze ta alba, která přímo vytvoří někdo z vašich kamarádů - a těch je poměrně málo, ne každý fotí a uploaduje fotky. Stejně tak zmizely informace o tom, kdo s kým chodí nebo naopak nechodí, což byl dobrý zdroj zákulisních drbů a vyzvídání. Důsledkem je tak mnohem menší aktivita uživatelů, kteří nyní již příliš nevědí, kde jste byli, co jste dělali a kdo vás při tom vyfotil.


5. Superkrátký kalendář. Kalendář na Facebook byla jedna z poměrně dost užitečných funkcí, které alespoň mě pomáhala slušně organizovat čas. Jelikož mě často někdo někam zval, viděl jsem zhruba na týden dopředu co mě čeká a kdo bude mít narozeniny. Mohl jsem se tedy podle toho nějak zařídit. Nyní vidíte na homepage standardně pouze akce konající se dnes - což je opravdu hloupé.


6. Zrušení chronologie v profilech. Informace se nyní řadí tak nějak náhodně a všechno je navíc shrnuto pod "Recent activity", přesný čas tedy vůbec nevidíte. Stejně tak události se nyní vypisují jednotlivě namísto shlukování do skupin, takže třeba vám třeba deset řádků zabere jenom to že si přidáte deset přátel (dříve bylo všechno v jedné větě). Prostě bordel.


To jsou asi tak hlavní problémy, s kterými se potýkám každý den, určitě by se toho našlo ještě mnohem více. Zakladatelé Facebooku se navíc nechali slyšet, že nějaké výrazné změny nebo snad návrat k původnímu layoutu rozhodně neplánují a tak nám nezbývá než si začít zvykat. A nebo naopak odvykat...

UPDATE: neuvěřitelné, autoři Facebooku si zřejmě uvědomili, že nespokojených uživatelů je opravdu hodně a jejich kritiku začínají postupně zapracovávat do aplikace. Již nyní si tak můžete užívat aktualizací hlavního News feedu v reálném čase, v následujících dnech a týdnech by měly přibýt filtry na jednotlivé aplikace (konec kvízů a dalšího balastu?) a vrátit by se měly i fotky otagovaných přátel (bod #4). Možná se tak přeci jenom blýská na světlejší zítřky...

16.03.2009 | 18:04 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Sluchátka Skullcandy - opravdu kvalitní zvuk

Pravděpodobně jednou z nejlepších věcí, kterou jsem si přivezl již téměř před rokem z Ameriky jsou kromě pořádného množství oblečení nenápadná sluchátka Skullcandy. Narazil jsem na ně celkem náhodou v obchodě s hudbou ve Philadelphii - čekal jsem zrovna na autobus, který jel až za několik hodin, a tak jsem si to poněkud zkrátil posloucháním nejnovější hudby zadarmo. Tyhle sluchátka mě zaujaly tím, že byly zlevněné z nějakých 26 dolarů na $8.99, tedy nějakých 180 Kč nyní, tenkrát při lepším kurzu ještě o pár desetikorun méně. Zároveň mi je doporučil prodavač (v Americe si zákazníka opravdu hýčkají, ne jako tady, kde obsluhu spíše otravujete).


Oranžová sluchátka s lebkou ve znaku se vyznačují opravdu kvalitním a nebývale čistým zvukem. Navíc dokáží opravdu skvěle podat basy. Další obrovskou výhodou je, že si je můžete "nacpat" do uší a tím odstraníte okolní hluk. Dneska už jsou tyto modely s gumovým zakončením poměrně běžné, před rokem to ale u nás skoro nikdo neznal a značka Skullcandy se tehdá u nás pravděpodobně ještě ani neprodávala. V balení byly navíc 3 vyměnitelné nástavce, takže si můžete vybrat ten pravý podle velikosti vašeho zvukovodu.

Do ČR tuhle značku dováží firma US Action, která má v nabídce praktické celé portfolio produktů Skullcandy. Ceny jsou sice úplně někde jinde než v Americe (400 - 1200 Kč, tzn zhruba 3x tolik), ale to už dneska nikoho nepřekvapí. Pokud sháníte nová sluchátka a chcete být zároveň originální (v nabídce je třeba "rasta" design), tuhle značku lze jenom doporučit. Zní to možná zvláště, ale se sluchátkami Skullcandy nyní slyším i zvuky, které jsem předtím vůbec nevnímal...

26.02.2009 | 17:12 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Ambiente Pizza Nuova - výborná italská restaurace

Jelikož láska prochází žaludkem a žijeme jenom jednou, rozhodli jsme se s několika přáteli navštívit jednu z poboček uznávaného řetězce restaurací Ambiente, a sice italskou restauraci Pizza Nuova na Náměstí republiky. Známějším obchodním artiklem Ambiente je bezpochyb argentinské Brasileiro, ale i Pizza Nuova má rozhodně co nabídnout. Asi nejlákavější nabídkou je neomezená degustace většiny jídel, které v restauraci připravují. Za zhruba 300 Kč tak máte skvělou možnost vyzkoušet opravdu mnoho delikátních pokrmů.


Celou akci jsem se rozhodl zorganizovat přes Facebook. Byl to vlastně takový test, jak moc Facebook pro podobné příležitosti funguje. Po boomu v posledních měsících je na Facebooku již téměž každý a tak jsem zkusil založit akci pouze tam, pozvat zhruba 30 přátel a nijak jinak se o tom nešířit. K mému překvapení to zafungovalo velice dobře, reagovali téměž všichni a nakonec se nás několik opravdu sešlo, bez toho abysme komunikovali jinak než na Facebooku.

Návštěva restaurace samotné pak byla výborným zážitkem. Oproti většině "běžných" podniků je všechno samozřejmě na mnohem vyšší úrovni, prostředí je luxusnější, obsluha usměvavější a ochotnější, prostě vyšší třída. Po vzoru amerických stravovacích zařízení vás hned u vchodu přivítá usměvavá slečna, dovede vás k volnému stolu a přiřadí vám stálou obsluhu, která se o vás celou dobu stará. Byla to zajímavá změna, po zkušenostech kdy jsem zvyklý převážně na "standardního" českého hospodského, kterého často spíše otravujete, tím že jste se do jeho podniku přišli najíst.


Degustace samotná probíhá tak, že k vám prakticky neustále chodí několik číšníků a nabízejí nejrůznější jídla, od pizzy přes lasagně až po mnoho druhů těstovin. Na jeden talíř v případě souhlasu vždy dostanete relativně malou porci pokrmu. Ze začátku jsme se trošku divili, ale frekvence návštěv číšníků s dalšími a dalšími jídly je taková, že ani nestíháte tyto malé porce konzumovat. Přes počáteční souhlas prakticky se vším jsme si postupně začali i trochu vybírat a některé jídla jsme odmítli. Na konci se nás dokonce obsluha zeptala, jestli bychom si přáli nějakou specialitku - a během pár minut nám ji přinesli. Celkově bych to za celý dvouhodinový pobyt viděl tak na 10 ochutnaných druhů pizzy a 15 druhů těstovin.

Jak jsem již napsal, návštěva Ambiente Pizza Nuova je skvělý zážitek, kvalita jídla je opravdu špičková, obsluha příjemná a cena za jídla relativně přijatelná. Vtipné je to, že za zhruba 200 Kč si můžete objednat jednu jedinou pizzu - nebo si připlatíte stovku a těch pizz můžete sníst kolik se do vás vejde. To, co ušetříte za jídlo, však zase dáte za poměrně drahé pití (pivo 0,4l i kola 0,2l za cca 50 Kč). I tak ale mohu návštěvu tohoto podniku vřele doporučit. Nechte si ale dostatečně místa v žaludku. ;-)

20.02.2009 | 23:50 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Další týden na lyžích: Zillertal 2009

Po krátké jednodenní pauze následující po lyžařské dovolené v Jánských lázních jsem opět sbalil (respektive spíše dobalil) všechno potřebné a vyrazil na necelý týden opět na lyže. Tentokrát byly vyhlídky poněkud růžovější: stovky kilometrů sjezdovek v rakouském Zillertalu. Přestože jsem v minulém článku zmiňoval, že Černá hora mě docela příjemně překvapila, lyžování v cizině je prostě tak trochu jiné kafe a s českými horami se to nedá srovnávat. Když člověk uváží prakticky stejnou cenovou náročnost, vychází z toho hlavně Rakousko opravdu o hodně lépe.


Lepší kombinaci už jsme si asi ani přát nemohli: kamarád kamaráda má v malé horské vesničce Fügen dva luxusní apartmány, opět s vlastní garáží a kompletním vybavením. Fügen je zhruba 3 kilometry od několika rozsáhlých lyžařských středisek, takže není třeba trávit hodinu cestou na lyže, jak tomu často bývá v případě zájezdů organizovaných cestovními kancelářemi, jež v rámci snahy o dosažení co nejnižší ceny své klienty často ubytují nepříjemně daleko od nejbližšího svahu.


Cesta z Prahy až do naší cílové destinace zabrala v Audi A6 pohodové 4 hodinky, což není až takový rozdíl oproti dvěma a něco hodinám z Prahy do Krkonoš. Německé dálnice a 220 km/h holt mají něco do sebe. Během celkem 4 dnů, kdy jsme lyžovali, jsme stačili vyzkoušet 3 různá střediska, přičemž nejrozsáhlejší Zillertal Arenu jsme si díky obrovské rozloze dali hned dvakrát a stejně jsme všechny sjezdovky nestihli. Další areály se jmenovaly Kaltenbach (Hochfügen / Hochzillertal), Mayrhofen (Penken) a již zmiňovala Zillertal Arena (Zell am Ziller a Gerlos).


První dva dny nám bohužel příliš nepřálo počasí, neustále sněžilo a sjezdovky byly neupravené (resp. je pravděpodobně v 5 večer urolbovali a do rána napadlo tolik sněhu, že to nebylo vůbec poznat). Poslední dva dny ale již bylo mnohem lépe, dočkali jsme se skvělého počasí s azurovým nebem, které umožnilo nádherné výhledy. I těch -17°C na nejvyšších kopcích se dalo celkem snést.


Kdybych měl Zillertal porovnat s mnoha ostatními rakouskými, italskými a švýcarskými lyžařskými středisky kde jsem byl, zařadil bych ho spíše do té horší půlky. Celá oblast je totiž relativně nízko (nejvyšší hory mají cca 2500 m.n.m.) a lyžování opravdu nebylo nikterak úžasné. První dva dny jsem si dokonce říkal, že lyžovačka na Černé hoře byla mnohem lepší.



Z části za to mohla ona nepřízeň počasí, z druhé části davy holandských turistů, kteří měli zrovna prázdniny a totálně zaplavily všechny svahy. Tolik lidí jsem v Alpách opravdu ještě neviděl a čekání ve frontě na některých vlecích není tak úplně typické. Na druhou stranu i v Zillertalu jsme si parádně nejen zacarvovali a ve srovnání s českými horami užili mnohem více muziky, za prakticky shodný peníz...

17.02.2009 | 16:20 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Jánské Lázně: Lyžování na Černé hoře

Důvodem pro neaktivitu zde na Game blogu v posledních dvou týdnech je moje nepřítomnost doma, respektive u internetu obecně. Když jsem totiž konečně dokončil další semestr na VŠE (o kterém snad brzy také napíšu pár řádků), řekl jsem si, že je čas na menší relaxaci, a vyrazil s partou kamarádů do Jánských lázní za trochou lyžování.


Bude tomu již nějaký ten rok, co jsem naposledy lyžoval v České republice. V momentě, kdy člověk okusí zahraniční lyžařská střediska, se mu totiž již opravdu nechce vracet na krátké, neupravené a přecpané české sjezdovky. V Alpách je prostě líp a za témě stejnou cenu si užijete o hodně více muziky. Po letech jsem sed tedy opět odvážil do Krkonoš. Naší destinací byly Jánské Lázně a blízká Černá hora, která se chlubí nejdelší sjezdovkou v celé ČR. V "Jánkách" už jsem kdysi byl, ale příliš jsem si toho nepamatoval, a tak jsem byl zvědavý, jestli bude vůbec o co stát.


Ubytování jsme měli vyřešené výborně - luxusní, plně vybavený apartmán s garáží prakticky hned vedle stanice lanovky na Černou horu. Jsem ale typ člověka, který jede na hory hlavně kvůli zábavě a přátelům a tak mě nějaké plazmové televize a podobné vychytávky příliš nenadchnou, klidně bych snesl nějakou stylovou horskou chajdu. Ale komfort to byl příjemný.


Co se lyžování týče, kupodivu jsem byl příjemně překvapen. Na celotýdenní dobrodružství to asi není, ale ty 4 dny lyžování se daly v pohodě snést. Celodenní permanentka stojí na Černé hoře 590 Kč, dopolední něco kolem čtyř stovek. Mě se jednou podařilo od jakéhosi Poláka koupit asi v půl jedenácte celodenní "permici" za skvělých 250 Kč, údajně se mu zranilo jeho malé dítko a tak ji už nepotřeboval. Párkrát jsme zkoušeli i bodové permanentky, ale ty se vůbec nevyplatily, člověk párkrát sjel svah a bylo po srandě.


Co se počtu lidí týče, bylo překvapivě prázdno. Ve frontě jsme prakticky nečekali, což je na české hory téměř neuvěřitelné (stále mám v živé paměti stometrové fronty a nekonečné čekání v nich z let ne až tak vzdálených). Sjezdovky byly celkem slušně upraveny, počasí bylo také relativně příznivé a tak jsem si během oněch čtyř dnů nečekaně dobře zajezdil. Na svazích bylo hodně turistů, převážně z Německa a Polska, a úroveň lyžařů se nedá se zahraničím srovnávat, ale všechno bylo opravdu nečekaně "v pohodě". Trošku mě akorát šokovaly ceny občerstvení, které jsou na české podmínky občas hodně vysoké.


Po pěti dnech jsem se zase vrátil zpátky do Prahy, čekal mě jednodenní odpočinek a už jsem se pomalu balil na další výlet...

28.01.2009 | 21:23 | kategorie: Osobní | Hannes | trvalý odkaz

Švédsko, Stockholm a tři dny ve Skandinávii

Po složení předposlední zkoušky jsem si konečně našel čas sepsat dojmy z mé třídenní cesty do Švédska. Mnohokrát odkládaný a očekávaný report je tedy konečně tady. Takový úvod a základní informace jsem sepsal již v předchozím článku, který dokumentoval hlavně přípravy na cestu a přílet samotný.

 

V prvním článku jsem zapomněl jaksi poznamenat jeden relativní zásadní fakt. Jak asi víte, Ryan Air je opravdu nízkonákladová společnost a letenky se u nich dají pořídit opravdu levně. Má to ale mnoho háčků – samotný web firmy je zcela otřesný, vzhledem asi tak pět let pozadu a funkčností jakbysmet. Abyste se dostali do finální fáze, ve které máte opravdu zarezervovaný a zaplacený let, musíte si projít poměrně strastiplným procesem.

 



Web se vám neustále snaží vnutit nejrůznější nabídky, zvýhodnění, připojištění a další zbytečnosti, které samozřejmě navyšují výslednou cenu letenky. Pro dosažení nejnižší ceny je třeba provést rezervaci s online check-inem (před odletem se sami odbavíte a vytisknete si palubní lístek), zaplatit platební kartou Visa Electron (za všechny ostatní se opět připlácí) a hlavně, nemít žádné zavazadlo. Za každé odbavené zavazadlo se totiž platí (a ne málo) – a jelikož jsem jel pouze na 3 dny, rozhodl jsem se že pojedu nalehko. A tak se taky stalo, na cestu jsem vyrazil pouze s malým batohem na zádech, kde jsem měl snad jenom zubní kartáček, sprchový gel a pár kousků oblečení.



 

Jak jsem psal již minule, přílet byl bezproblémový a přestup na autobus přímo do centra Stockholmu taktéž – všechno jsem měl zařízené již z domova přes internet. Autobus mě vysadil na hlavním nádraží, které je šikovně společné pro vlaky i autobusy. Jelikož byl podle mapy hostel nedaleko, vydal jsem se s vytištěnou Google Maps v ruce po jedné z hlavních tříd směrem k mému dočasnému domovu.



 

Google Maps se ukázaly jako poměrně nepřesné řešení: spousta menších ulic bylo pravděpodobně díky odzoomování naprosto nezobrazených a tak netrvalo dlouho a stačil jsem zabloudit. Tady mě obrovsky pomohla moje Nokia E51 – stačilo najít nezabezpečený hotspot a přes wifi jsem se připojil opět na mapy Googlu a v reálném čase konečně našel tu správnou cestu. Výborná je mimochodem funkce, které vám s nevídanou přesností podle BTSek označí vaši přibližnou polohu, i když nemáte GPS.

 



Švédsko je jednou z mála zemí, kde se alkohol prodává pouze ve speciálních obchodech. Systembolaget je státem kontrolovaná monopolní síť obchodů, kde si můžete koupit všechno od piva přes vína až po nejtvrdší likéry. V ostatních obchodech je k dostání maximálně piva, a to navíc často v dost omezeném množství. Asi si tedy dovedete představit, jak vypadají tyto obchody v pátek večer, zvláště když zavírají každý den v 19.00. I přes týden bylo v Systembolagetu opravdu rušno.

 



Potěšil mě široký výběr českých piv, ale já jsem přijel, abych vyzkoušel ty místní, české pivo mohu pít doma. Později jsem zjistil, že české značky se tu i poměrně často čepují. Tím se pomalu dostávám k otázce cen. Švédsko je neuvěřitelně drahá země. Ceny v obchodech jsou přibližně stejné jako u nás. Problém je v tom, že jedna švédská koruna je 2,5 násobek té české, takže všechno je přibližně 2x až 3x dražší. Euro zde také neplatí, takže je nutno vyměnit SEK a následně se jich při odjezdu zase zbavit.


Jelikož jsem byl po cestě již opravdu hladový, rozhodl jsem se ještě cestou zajít na rychlé občerstvení. Téměř na každém rohu stejně jako v USA nebo Kanadě je ve Stockholmu pobočka sítě 7/11. Seven Eleven je jakýsi miniobchod ve stylu benzínové pumpy, kde seženete základní potraviny a různé rychlé občerstvení. Ceny ale odpovídají charakteru prodejny, takže jsou přibližně dvojnásobné oproti normálním supermarketům. Na druhou stranu tady můžete dostat celkem dobré a cenově přijatelné kafe, capuccino a další nápoje, které během tuhé zimy docela bodnou.


 

Švédská zima se nakonec neukázala tak zákeřná, jak jsem plánoval. Na internetu jsem před odjezdem našel, že slunce svítí v lednu pouze zhruba 1 hodinu. Zděšen jsem přemýšlel, co tam vlastně budu dělat, když bude neustále tma. Realita ale byla o poznání lepší, slunce sice opravdu svítilo pouze chvíli, ale zbytek dne bylo normálně světlo. Rozednilo se sice o něco dříve než u nás a setmělo zhruba v půl čtvrté, ale jinak žádné velké rozdíly nepanovaly. Příjemně překvapila i teplota, která se přes den i v noci držela konstantně kolem 2°C, což je po nedávných českých mrazech naprosto pohodová teplota.

 

Když jsem se konečně dostal do hostelu, přivítala mě sympatická, leč poněkud rozvalitá Švédka, s kterou jsme vyřídili úvodní formality (naprostá většina Švédů mluví perfektní angličtinou). City Backpackers Hostel byl v roce 2008 jedním z deseti nejlépe hodnocených hostelů na světě, takže jsem měl opravdu vysoká očekávání. Ta se potvrdila hned při úvodu, kdy mi zadarmo nabídli upgrade z šesti lůžkového, který jsem si zaplatil, na čtyřlůžkový. Velkorysou nabídku jsem samozřejmě přijal.

 



Cena za jednu noc byla relativně přijatelná, i když korespondovala s dražší cenovou hladinou v zemi. Mírně nepříjemný byl příplatek za povlečení a prostěradlo, které si buď musí návštěvník přinést svoje nebo pronajmout za cca 130 Kč. Tahat s sebou v malém batohu ještě tohle se mi opravdu nechtělo, a tak jsem si musel onen mírný poplatek dopřát, stejně jako naprostá většina nocležníků. K jejich obhajobě musím dodat, že podobný postup je ale běžný v naprosté většina švédských hostelů.

 

Několik lidí se mě již v minulosti ptalo, proč jezdím do hostelu, když mohu mít mnohem větší komfort v hotelovém pokoji. Odpověď je velice snadná, a každý, kdo byl někdy v nějakém lepším hostelu vám tuto teorii potvrdí: v hotelu máte sice „svůj“ pokoj a určitý vyšší standard. Hostel ale všechny tyhle výhody hravě přebíjí faktem, že zde jsou desítky lidí z celého světa, kteří cestují ve většině případů sami a tak jsou zcela otevřeni seznámení s novými lidmi. Vzniká tak unikátní a velice přátelská atmosféra, kdy se prakticky celý hostel navzájem seznámí a následně pořádá většinu aktivit společně. Poznat nové (a často opravdu zajímavé) lidi je velmi jednoduché a pokud bych to měl srovnat s anonymní náladou v klasickém hotelu, nikdy bych nevolil jinak.

 



Na mém čtyřlůžkovém pokoji na mě čekali dva Brazilci a jeden Australan, všichni velice přátelští a pohodoví. Rychle jsem se seznámil s několika dalšími Australany, dvojicí holek z Holandska a dalšími cestovateli. Hostel byl v tomhle opravdu skvělý – dvě velké společné místnosti, 6 počítačů s internetem zadarmo, dvě kuchyně a další vybavení. Specialitou byla možnost zapůjčení bruslí (zcela zadarmo), které se daly využít na nedalekém náměstí, kde bylo postaveno umělé kluziště.



 

Další vychytávkou byly těstoviny zdarma – každý si mohl vzít kolik chtěl a tak se prakticky každý večer vařily ohromné porce těstovin. Většinou to skončilo tak, že se skupinka lidí dohodla dohromady, podělila se o suroviny na omáčku a přílohu a navečeřeli se společně. Druhý večer dokonce někdo vzal ten největší hrnec z celé kuchyně a uvařil neuvěřitelný kotel těstovin i s omáčkou pro všechny. Úžasné.



 

První večer jsem byl již celkem unavený, přesto jsem vyrazil na obchůzku okolí. Na internetu jsem si našel na doporučení ostatních cestovatelů několik klubů a podniků, které jsem plánoval navštívit, ale nějak jsem se k tomu nakonec nedostal. Vstupné do klubů ve Stockholmu je také dost vysoké, většinou 100 švédských korun (cca 250 Kč), a to se mi moc platit nechtělo, zvlášť když většina zařízení byla poloprázdná.



 

Stockholmská klubová scéna je vůbec kapitola sama pro sebe. Úzce souvisí s tím, jak Švédi vypadají. Oproti Čechům je to opravdu znatelný rozdíl – všichni dbají na svůj vzhled, na to jak se oblékají a celkově vypadají mnohem lépe. Co jsem tak vypozoroval, tak velice rádi nakupují a na oblečení si dají opravdu záležet. Když se tedy chcete dostat do klubu, dost často se vám může stát, že vás dovnitř vůbec nepustí. Prvním důvodem je právě nedostatečně „atraktivní“ vzhled. Vyhazovači u vchodu dokáží být opravdu nepříjemní a hádat se nemá moc smysl. Druhou možností je váš věk: díky naprosto divnému pravidlo se do většiny klubů nedostanete pokud vám není alespoň 23 let. Některá místa dokonce vyžadují věk 26 a výš, což už mi přijde hodně střelené. Podniků, kam se dostanete v 18 letech je minimum.



 

Když už jsem nakousnul oblékání a vzhled, přidám i pár vět o vývozním artiklu Švédska: vysokých blonďatých slečnách. Sám jsem byl zvědavý, jak to opravdu je. A skutečnost? Ano, jsou tam! Není to nikterak významný rozdíl oproti českým holkám, které jsou také velice pohledné, ale čas od času prostě zahlédnete neuvěřitelně atraktivní blondýnu, která je jako z jiného světa. Jejich koncentrace se zvyšuje hlavně ve večerních hodinách a v okolí vyhlášených nočních barů a podniků. Jinak jsou ale Švédi hodně zmixovaní, ono křížení několika ras zanechalo opravdu rozmanité typy lidí a blond není rozhodně jediná barva, kterou můžete spatřit.

 



Po klidné noci (nikdo naštěstí nechrápal) jsem se kolem deváté hodiny ráno probudil a odebral do centra města. Hostelem nabízená snídaně mi přišla poněkud předražená, načež jsem ale zjistil, že ji stejně o moc levněji pořídit nedokážu. Alespoň jsem měl ale větší výběr doplněným ovocem. Centrum Stockholmu je rozloženo na několika ostrovech. Přestože zde funguje poměrně hustý systém metra a autobusů, na většinu lokací se dá dostat relativně pohodlně pěšky, pokud nejste úplně líní. Já se tak vydal na ostrov Djurgarden, na kterém se nachází dvě hlavní atrakce doporučované turistickými průvodci.



 

Prvním z nich je Vasa Museum. Vasa je švédská loď, která se v roce 1628 potopila nedaleko Stockholmského přístavu. Důvodem byla špatná konstrukce lodi, díky která nebyla loď dostatečně stabilní a i malý poryv větru ji dokázal převrátit. V roce 1956 ji Andres Franzen začal hledat, což se skutečně podařilo, načež ji následně vyprostil téměř celou zachovalou z mořského dna a umístil právě do zmíněného muzea. Obrovská loď je tak poměrně unikátním zážitkem, muzeum je pěkně zpracované, k dispozici je i krátký film v kinosále a živý anglický průvodce zdarma. Tahle návštěva rozhodně stojí za to.



 

Druhou „top“ atrakcí Stockholmu je Skansen, což je jakási kombinace Disney Worldu a pražské zoo, pojednávající o typickém švédském životě. Bohužel, přes můj dotaz zda je rozsáhlý areál otevřený a ujištění, že rozhodně ano, byla většina atrakcí a expozicí zavřena. V kombinaci s nepříjemnou fujavicí a pozicí Skansenu na vrcholku kopce se jednalo o opravdu velké zklamání. Za nemalé vstupné jsem viděl tak akorát pár lachtanů, sobů, losů a vlků v liduprázdném areálu, zkrátka nic výjimečného. Vstup do Aquaria nebyl nepochopitelně v ceně, a dalších pár set korun už se mi platit nechtělo, a tak Skansen skončil jako největší zklamání celého výletu.

 

Zbytek dne jsem strávil návštěvou několika dalších menších památek a nakupováním. Bohužel prakticky za všechno se ve Stockholmu musí platit, a přestože se město chlubí více než 100 muzei, většina z nich je dost slabá. Nejvíc mě vadilo vstupné i do kostelů, což mě prakticky odradilo od jejich návštěvy. Stejně tak použití toalet i v nákupních centrech a fast foodech je všude placené (25 Kč). Zaujalo mě obrovské množství obchodů H&M, v některých místech byly třeba 4 obchody na padesátimetrovém úseku jedné ulice.

 



Po důkladné večeři (Ostschnitzel a free pasta) jsme se domluvili se skupinou dalších asi 6 lidí, že vyrazíme večer někam ven, posedět a popít. Předpřipravili jsme se několika plechovkami piva a v bujaré náladě vyrazili hledat nějaký rozumný podnik. Tady se odehrála velice vtipná historka, kdy Australan Tom jaksi nemohl vydržet tlak svého močového měchýře a na liduprázdné hlavní ulici odběhl vyprázdnit jeho obsah. Nešťastnou náhodou ale jelo kolem policejní auto, které znenadání začalo houkat, vyskočila o hlavu menší policistka a netrvalo dlouho a Tom stál spoutaný opřený o zeď. Následovalo několik minut vtipného vyjednávání, na jehož konci nakonec bylo okamžité propuštění s domluvením. Močit ve Švédsku se tedy příliš nevyplatí, i když tady to ještě dopadlo dobře. J

 



Po menších problémech s nalezením vhodného podniku (všude zavřeno, prázdno nebo příliš vysoký věkový limit) jsme nakonec skončili ironicky v TGI Friday’s. Ano, jel jsem do Švédska abych skončil v americké restauraci s anglicky mluvícím personálem. Po zjištění cenové hladiny Stockholmských osvěžoven jsme ale dlouho nezůstali – přeci jenom 0,4 litru piva za 140 Kč se příliš dobře nepijí. Zhruba kolem jedné jsme tedy se zavírací dobou skončili, vyrazili zpátky na hostel a tady ve společnosti poněkud cenově dostupnějšího piva v plechovkách pokračovali ve společném veselí asi do 4 do rána.



 

Třetí den jsem si vyhradil na prohlídku ostrova Gamla Stan, což je něco jaké Staré město v Praze. Úzké uličky, staré budovy, královský palác a předražené obchody pro turisty. Opět se bohužel opakoval scénář ze včerejška, většina památek byla zavřená a ty ostatní za moc nestály. Náladu jsem si tak spravil alespoň v All-you-can-eat restauraci, kde jsem se za celkem rozumný peníz přežral k prasknutí.

 

Odpoledne už se nic zápisuhodného neudálo a tak jsem vyrazil opět autobusem na letiště. Tentokrát tam byl za hodinu, zatímco z letiště to trvalo hodiny dvě, takže jsem se musel chvíli nudit na letišti Skavsta. Po nastoupení do letadla jsem si přisedl vedle 22 leté (blonďaté) Švédky, s kterou jsem se seznámil a prokecal s ní prakticky celý let. V Praze jsem ještě doprovodil jednoho Portugalce, kterého jsem potkal v hostelu a který jel navštívit nějaké příbuzné v Praze. Letěl stejným letem jako já, šílená náhoda. Pozdě večer jsem konečně dorazil vysílen domu a spokojen téměř okamžitě usnul.



 

Rychlá návštěva Švédska tak byla určitě zajímavou zkušeností. Město samotné mě až tak nenadchlo, možná jsem čekal trochu víc. Jak jsem již zmínil, Stockholm je alespoň pro nás dost drahá destinace. Mnohem zajímavější bylo seznámení s mnoha novými přáteli v hostelu – ve finále jsem byl opravdu rád, že jsem jel právě tam. Každopádně celý výlet posloužil jako skvělá relaxace a pročištění hlavy během zkouškového období a díky nízké ceně letenky ani nevyšel nikterak draze.


eXTReMe Tracker