Počasí ve Vancouveru je šílené. Doslova. Představte si Anglii, přidejte pár dalších divných míst co se počasí týče a možná dostanete přibližnou představu o Vancouveru. Sledovat předpověd v televizi je zbytečné – téměř nikdy nevyjde, a to ani na následující den. Každá televize spolu s předpovědí uvádí procentuální pravděpodobnost předpovědi na další dny – a ta se téměř výhradně pohybuje pod 50%, což znamená, že to buď vyjde nebo (spíše) ne.

A skutečně to tak funguje – jestliže na zítřek předpovídají slunečno a horko, nikdo se nebude divit jestli bude pršet a bude pěkná zima. Přesně to se stalo s mým příletem do Vancouveru: na internetu jsem si zjistil 28°C a sluníčko a podle toho se taky obléknul. Když jsem přijel, teploměr na letišti ukazoval 17°C a jemně pršelo. Úžasné. Nejen kvůli tomu je Raincouver jedna z přezdívek pro tohle město. Poměrně výstižné.

Kanaďané milují svojí zemi a dávají to všude najevo...

Co je důvodem takto mizerných předpovědí počasí a proměnlivého počasí? Jednoduché, místní klima. Vancouver je z poloviny obklopen oceánem a z té druhé třítisícimetrovými horami. Mořská bríza nebo vichřice z Rocky Mountains se střídají stejně tak pravidelně jako tu zapadá a vychází slunce, takže je opravdu těžké tipnout jak bude. Kromě toho může být na jednom konci města úplně jinak než na tom druhém. V novinách, které čtu každé ráno cestou do školy jsem dokonce jednou viděl pravděpodobnost 0%. Opravdu užitečný servis čtenářům, Zákopčaník by asi rychle změnil svoje slunce v duši...

vancouverský přístav a druhá část města na protějším břehu

Prvních pár dní ve Vancouveru jsem toho moc nedělal. Byl jsem totiž obrovsky unavený po oné dlouhé cestě a hlavně následkem jet lagu. Těch 9 hodin se zdá jako nic, ale ve skutečnosti je to pro organismus docela drsná změna a mě osobně trvalo asi 4 nebo 5 dní, než jsem si tak nějak zvyknul. Možná i kvůli tomu jsem asi do středy měl horečku, nepříjemnou bolest hlavy a celkově jsem se cítil mizerně. Pak jsem se zeptal Mug jestli nemá na tohle nějaké prášky, spolknul dvě pilulky něčeho (protože moje vlatní prášky nějak neúčinkovaly) a šel spát (asi v 9 večer). Druhý den ráno byl jako malý zázrak: naprosto svěží pocit, žádná bolest hlavy, krku, nic. Paráda.

Čtvrtek byl také asi první den, kdy bylo ráno hezky. Ostatní dny bylo buď hodně nebo hnusně, pršelo a vůbec. Díky prvnímu slunečnému dnu a hlavně dočasně vyléčené únavě jsem si konečně mohl pořádně prohlédnout celý Vancouver ze SkyTrainu cestou do školy. Nádhera, jestli si za ten měsíc někdy sednu a bude zrovna hezky, tak určitě natočím nějaké video. Ony domečky přecházející v supermoderní mrakodrapy s parky a zelení všude kolem jsou prostě úchvatné.

Canada Place... čisté, moderní, zelené, úžasné

Co se týče školy, nemůžu si stěžovat. Po prvním dni, kdy se konala ona informační session a psaní testů jsme v úterý měli dorazit do jednoho z kampusů ILSC, kde nás seznámili s tím co pro nás vybrali, jakou úroveň a typ kurzu. Poté se většina studentů opět přesunula do nějaké jiné budovy. K mému potěšení mě obě moje volby vyšly – sice jsem nebyl vůbec v seznamu a museli jsme to trošku řešit, ale nakonec mě někde našli a oznámili že moje Communication a Grammar Class mi byly opravdu přiděleny. Co mě udělalo ještě větší radost, byla úroveň, do které jsem byl zařazen. Advanced A1. To nejvyšší co škola nabízí asi z 8 levelů. Asi už něco málo anglicky umím a přestože to možná bude znít trošku namyšleně, jsem na to opravdu hrdý. :-) Moje rodinka mi taky říkala, že mi mluvení jde velice dobře. Potěší to.

park na okraji jedné z nejrušnějších ulic ve městě

První tříhodinnová Communication Class od 9 hodin ráno byla povedená. Sonja, která nás učí, je neuvěřitelně sympatická ženská, vždy s úsměvem na rtech a vždy ochotná pomoci. Vůbec, personál ve škole je naprosto profesionální. Všichni velice přátelští, trpěliví a příjemní. Jako jedna z mála je Sonja rodilý „Vancouverit“ – hodně ostatních učitelů buď pochází z jiných zemí nebo mají alespoň mezinárodní kořeny. Což asi není problém, ale já jsem byl šťastný za rodilého Kanaďana. Celý systém školy funguje opravdu výborně. Každý větší (rozuměj početnější v množství studentů ILSC) stát (v případě Evropy kontinent) má přidělený vlastního Counsellera. To je osoba, která vám je vždycky připravená poradit, pomoci nebo vás odkázat na někoho dalšího.

Co se týče skladby studentů, je to pro Evropana trošku šok. Asiaté přebírají kontrolu nad světem. Řekl bych že tak 70% studentů v ILSC jsou šikmoocí přátelé z východu – hlavně Korejci, Japonci, Tchajwanci a taky pár Číňanů. Všichni jsou nechutně bohatí a zůstávají zde na neuvěřitelné dlouhé kurzy (včera jsem mluvil s holkou co tu studuje 2 roky, což je při ceně školného 45 tisíc / měsic už celkem znát, ale asi ne pro ně). Dál je tady obrovské množství Brazilců, docela dost Mexičanů a Kolubijců. No a pak pár nás, Evropanů, zastoupených hlavně Německem.

vyhlídková restaurace Cloud9 (s vyhlídkovými cenami)

Zajímavostí Vancouveru je, že je to opravdu mezinárodní město. Ani po zavření dveří školy se žlutých obličejů na každém kroků nezbavíte – Asiaté tu totiž také bydlí, skupují pozemky, investují. A to docela ve velkém, Sonja říkala něco o 30%. Není ale problém potkat Inda, Itala nebo třeba Argentince – ve Vancouveru je 27 minoritních národnostních skupin v počtu větším než 13 tisíc lidí. Jestli máme v Praze 4 nebo 5 takových skupin tak je to asi moc. I díky tomu můžete každý den slyšet totálně odlišné přízvuky Angličtiny, což je jedině dobré. Angličtina rodilých Kanaďanů je k mému překvapení docela čistá a podobná té Britské a tak se nemusíte bát, že byste slyšeli ono nechytatelné mumlání, které někdy produkují hlavně černoši v Americe.

Downtown, v pozadí zasněžené hory

Co se týče látky probrané v dopoledním kurzu ve škole, zaměřili jsme se hlavně na představování a diskutování o rozdílech v jednotlivých národnostech a kulturách. Na tuhle diskuzi jsem navazovali víceméně během celého týdne, protože to bylo hodně zajímavé a vtipné srovnávání. Hlavně Korea, která je u nás zastoupena třemi studenty, je extrémně odlišná od zbytku světa. Víte třeba, že když vám učitel v korejské škole rozdává nějaký test nebo papír, musíte ho vždycky přijmout oběma rukama a pak se uklonit? Jinak riskujete nepříjemné kázeňské problémy srovnatelné s třídními důtkami u nás. Celkově je Korea neuvěřitelně zdvořilá země.

nové obchodně-kancelářské centrum stavěné kompletně na vodě

Jelikož mám zaplacenou polopenzi, vydal jsem se v polední přestávce někam na oběd. Naprostá většina studentů má zaplacenou penzi a upřímně i to přišlo celkem divné, protože jsem nikde v informacích školy možnost polopenze ani nenašel. Dost možná nějaký kiks ze strany Student Agency. Kolem školy je ale opravdu hodně retaurací a rychlých občerstvení, takže to nebude až takový problém. První den jsem se vydal s Lennym, což je 25 letý sympatický Korejec, do korejské restaurace. On se cítil jako doma, já se cítil jako Alenka v říši divů protože jsem nerozuměl ani jednomu slovu v korejském menu. Nakonec to ale nebyl problém a oba dva jsme si dali Sushi Combo – celé menu nejrůznějších druhů sushi s pitím a jakýmsi zeleninovým salátem. Bylo to vlastně poprvé v mém životě, kdy jsem měl pravé, ručně dělané sushi se vším co k tomu patří. Ze začátku jsem trošku zápasil s čínskými hůlkami, což vyvolávalo mnoho úsměvů na Lennyho tváři, ale nějak jsem to zvádnul (zkuste si schválně doma nabrat natrouhanou mrkev dvěma kousky dřeva :)). A chutnalo to opravdu výborně, ani jsem to nemohl všechno sníst. Za dvě stovky výborná nabídka, u nás bych se asi za shodné jídlo nedoplatil.

McDonald is everywhere...

Odpolední hodinka a půl gramatiky už tak cool nebyla. Vlastně byla, ale probíraná látka byla bohužel na poměrně nízké úrovni, protože se jedná o kurz smíchaný ze všech možných převážně intermediate úrovní. Jasně, párkrát jsem se taky nachytal a učitel byl úžasný, ale nemá cenu studovat něco co už z větší části vím za ty peníze, co jsem zaplatil. Hned odpoledne jsem si proto změnil třídu na Academic Vocabulary Preparation, což je opravdu hardcore kurz zaměřený na slovní zásobu. Líbil se mi ale mnohem víc, takže v něm už zůstanu, přestože dostáváme denně pěkně dlouhé úkoly a další bonusovou práci, která je ale jedině dobrá pro zlepšení cizího jazyka...

Tak ono čekání na přípoj v Londýně se nakonec trochu protáhlo. Je to ale už skoro normální – obrovské množsví těchto zámořských letů bývá opožděno. Po pěti hodinách čekání na letišti, ve frontách a bez možnosti dělat cokoliv smysluplnějšího vás zpráva „Delayed by 60 minutes“ opravdu nepotěší. Nakonec se z těch šedesáti minut vyklubovalo minut devadesát, za které by se nemuseli stydět ani České dráhy.

Po onom úmorném čekání jsme ale přeci jenom vzlétli. Jumbojet, Boeing 747. Opravdu hodně veliké letadlo pro opravdu hodně lidí a posádky. Klasických šest lidí v řadě se tady nekoná, sedí se rovnou po deseti lidech v jedné řadě a celkem to vyjde na nějakých 450 pasažerů. Let s British Airways byl výborný: překvapivě dobré jídlo, téměř neomezené pití a extrémně ochotné letušky s výbornou britskou angličtinou.

vaše zavazadla jsou vždy v dobré péči letištního personálu :)

Jenom kdyby to netrvalo tak dlouho – 9 hodin sedět na jednom místě bez hnutí je přeci jenom hodně i na silné povahy. O nějakém serioznějším spaní se také nedalo mluvit, navíc mi byla docela zima, protože klimatizace v letadla chladila opravdu výkonně. Kromě dvou plnoodnotných jídel s ovocem a zákuskem jsem taky dostal zajímavý balíček obsahující ponožky, deku, sluchátka na LCD displeje zabudované v každém sedadle, zubní pastu a hlavně oční stíny. To mě opravdu rozesmálo :) Před odletem bylo možno vybrat z asi 20 druhů jídla, já to nechal na defaultní volbě, z které se vyklubala rýže s kuřecími kousky a docela dobrou omáčku. Před přistáním jsem se opravdu sotva hýbal.

co takhle trošku solitaire pro zkrácení dlouhého letu?

Zajímavé na celém letu bylo to, že jsme se vlastně posouvali přesně se sluncem – zažil jsem tedy den s přibližně 24 hodinami sluníčka. :) Můj organismus z celé té věci už tak nadšený nebyl – přeci jenom být asi 30 hodin vzhůru bez spánku není zrovna sranda. Po oněch devíti hodinách jsem se s radostí vyvalil z letadla s totálně otlačeným tělem a prošel letadlem do fronty u odbavení. Vancouverské letiště YVR je naprosto úžasné: všechno nové, stromy, vodopády a další příroda přímo v budově a výborné značení. Před odbavením jsem musel asi 30 minut počkat v otravné frontě, až mě konečně odbavila usměváva úřednice. Pár rychlých otázek o mém pobytu a je hotovo: jsem v Kanadě!

Pro cestu z letiště do mé rodiny jsem si na letišti vzal taxíka. Přestože jsem před odletem koukal na internet a našel cenu pro mojí trasu, výsledna cena byla samozřejmě uplně jiná. Vyšší. Oněch slibovaných maximálně 36 dolarů z internetu se nakonec proměnilo v dolarů 45, takže něco kolem tisícovky. Co se ale dá dělat, hádat se s řidičem jsem se opravdu nechtěl. Cesta byla totálně bez problému, mladý řidič si prostě naťukal adresu do GPS navigace a pak jenom jel po vyznačené trase. Náročná to práce :)

Již po cestě jsem byl totálně šokován Vancouverskou přírodou. Něco takového ve světě moc neuvidíte. Představte si to asi takhle: modrý oceán, moře maximálně jednopatrových baráčků hustě protkaných stromy, parky, lesíky a další zelení, v pozadí pár mrakodrapů a stoupající kopce pokryté jehličnany končíci sněhovými vrcholky. Nádhera.

Po příjezdu do rodiny jsem byl trošku vystrašen. S nepříjemnými zážitky z Cambridge v hlavě jsem očekával co se bude dít, jaká to bude rodinka, dům a vůbec. Po zazvonění u dveří středně velkého patrového rodinného domku mi otevřela jakási postarší paní, která očividně neměla kanadské kořeny, ale byla očividně z Indie nebo nějaké podobné země. Jak jsem psal dříve, hostmother se měla jmenovat Muktiar, což by klidně i sedělo. Nebyl jsem z toho tedy zrovna nadšený, ale naštěstí to mělo dobrý konec: jednalo se pouze o nějaké příbuzné mojí pravé rodinky, které mě měli přivítat, protože ona rodinka si vyrazila na koncert Gwen Stefani do Seattlu. Hodně velká úleva.

Asi po hodině čekání opravdu dorazili. Osmiletý kluk Mateo, jedenáctiletá Gabby, a jejich rodiče Mike a Mug (zkratka pro ono Muktiar). Mug měla očividně indické kořeny, ale Mike byl klasický Evropan. Jeho rodiče bydleli v Itálii – takže docela slušně mezinárodní rodinka. Všechno se nakonec ukázalo jako téměř výborné: docela luxusně vybavený domeček, pohodové děti a výborní rodiče.

Mike je tak trochu blázen do techniky: když mi šli do spodního patra ukázat můj pokoj, šokovaly mě hned dvě věci. Zaprvé, obrovská postel. Ale opravdu obrovská, myslel jsem že na ní budeme spát tak tři, ale byla celá jenom pro mě. :) Zadruhé, snad ještě lepší: neuvěřitelná plazmová televize s uhlopříčkou tak 150 centimetrů a asi dvoumetrovým sound systémem v podobě opravdu masivních reproduktorů. Docela mě překvapilo, když jsem nahoře v obývacím pokoji uviděl plazmovku další, sice trošku menší ale stále hodně hodně velikou. Když si k tomu připočtete asi 900 programů, většina z nich HDTV kvalitě, asi si dovedete představit jak nadšený jsem byl...

John,

Thank you for emailing us with some details about your arrival and of course your picture. (poslal jsem jim pár svých foteček). We are looking forward to having you come stay with us while you study here in Vancouver.  From your email it appears your English is already very good! (I told you ;-)) As far as using your computer, that will be fine, our internet connection here is wireless so Mike will be able to assist you in getting yours to connect to our provider. (úžasný, to jsem ani nečekal) Just to give you a little forewarning, the weather here has been raining the past week, we are hoping for sun but don't know when that will be back again! (čekal jsem slibovaných 25 stupňů, takže nakonec asi budu muset přibalit i nějaké ty kalhoty...) Be prepared with a light jacket, to be safe pack for some rain and some sun, you never know what Vancouver will bring! ...

V podobném duchu se nese celý email, takže vše vypadá opravdu parádně. Celá rodinka prý jede na víkend do Seattlu na koncert Gwen Stefani (poznámka "have you heard of her?" mě vrátila do reality, v očích Kanaďanů jsem asi momentálně jakýsi studentík tam z východu, nedotčený civilizací :)). Slíbili mi dokonce projížďku vlakem/nadzemkou po Vancouveru, abych se trošku seznámil s městem, takže počáteční obavy snad byly opravdu neoprávněné.

Nakonec přidávám ještě jednu fotečku. Není to léto krásné?

Stejná trasa, stejná třída, u obou přestup v Londýně...

Ve Vancouveru funguje mezinárodní jazyková škola ILSC, ve které strávím začátek prázdnin. Zvláštností této školy je, že narozdíl od Cambridge kde jsel byl loni akceptuje nové studenty pouze jednou za měsíc. Má to svojí logiku, utvoří se pak lepší kolektiv a noví studenti nemají problémy s včleňováním do kolektivu. Nástupní termíny ale celkem omezují volbu vašeho odjezdu. Ten červnový je stanoven na 18.6. v 8.00 ráno. Pokud v tento čas nebudete přítomni na adrese školy, máte prostě smůlu i když jste letěli přes půlku světa.

Já jsem si tedy minulé pondělí dohodnul se Student Agency tento měsíční pobyt a požádal o předběžnou kalkulaci. Ta mi byla druhý den zaslána - stejně jako minule v Anglii však obsahovala pojištění proti stornu zájezdu. Pod tímto podivným názvem se skrývá přibližně třítisícová položka, která by vás teoreticky měla ochránit v případě, že si třeba týden před odjezdem zlomíte nohu a nikam tedy jet nemůžete. Podmínky této služby poskytované pojišťovnou Allianz jsou ale tak nevýhodné, že se mi toto pojištění prostě ani nevyplatí. Loni jsem ho z donucení mého konktaktu v Student Agency uhradil a nevyužil. Letos už jsem to odmítnul, protože po detailním pročtení oné smlouvy narazíte na desítky pasáží, které jsou pro zákazníka opravdu nevýhodné. Jenom málokdo si ale tuto smlouvu pročte, a tak SA i Allianz vytříská na této položce opravdu slušné peníze. Samozřejmě, někdy se to (nedejbože) může hodit.

Hned po obdržení kalkulace jsem tedy odeslal zpátky email, že toto pojištění ve smlouvě mít nechci, ať mi pošlou kalkulaci novou. No a tady nastal problém. Problém, který mě zatím stál 9 000 Kč. Onen mladý pán sedící kdesi v kanceláři v Brně se prostě odmlčel. Přestože mi slíbil urychlenou komunikaci emailem, nedostalo se mi odpovědi žádné. Zkoušel jsem tedy psát další emaily, volat, nic. Až dneska. Dnes ráno jsem ho konečně zastihnul po telefonu v práci. Na dotaz proč mi neposlal zpátky fakturu k zaplacení mě zcela chladně odvětil: Omlouvám se, nebyl jsem v práci.

Zkoušel jsem z něj ještě vypáčit jestli je to tak složité poslat jeden dokument ve Wordu i z domova, když jde o čas (při loňském vyřizování pobytu v Anglii bylo všechno hotovo během několika hodin), na což mi odvětil ještě zajímavěji: žádný z mých 3 emailů mu prý nepřišel. To už se mi zdálo opravdu podezřelé, protože bych o tom zcela určitě věděl. Požádal jsem ho tedy, aby mi konečně poslal onu upravenou smlouvu a fakturu, což také po několika hodinách skutečně udělal. Jaké bylo ale překvapení, když email samozřejmě obsahoval i onen mail s žádostí o změnu ode mě, který mu nikdy nepřišel. Příště by to chtělo aspoň trochu srovnat v hlavě.

Proč jsem ale vlastně přišel o oněch 9 tisíc Kč? Je to jednoduché: letenka. Nevím jestli víte, kde leží na mapě Vancouver, ale můžu vás ujistit, že je to slušný kousek cesty. Západní břeh Kanady už je přeci jenom několik tisíc kilometrů daleko, a tak i letenka není zrovna nejlevnější. K mému neštěstí byl onen týden, kdy tento pán nebyl v práci, roven 9 tisícům Kč mezi nejlevnější dostupnou letenkou před týdnem a dnes. Prostě všechny levné lety mezitím někdo vybral, a zbyly už jenom ty poměrně drahé. Rozdíl mezi 19 000 Kč a 28 800 Kč už je celkem znát.

Ono zařizování letenek je taky celkem sranda. U nás v ČR fungují asi tři společnosti zařizující letenky, všechny ostatní weby pouze využívají jejich technologie jako zprostředkovatelé. Nejvíce zajímavé je to, že jestliže jeden systém nabízí určitý let jako volný, jiný ho zobrazuje jako beznadějně obsazený a ten třetí ho pro jistotu vůbec nezná. Ceny se samozřejmě také liší i v řádu několika tisíc Kč. Rychlým nahlednutím do zahraničí jsem zjistil, že stejné lístky se dají koupit i o 6 tisíc levněji, po přepočtu na naší měnu. Těžko říct, kde se stala chyba nebo proč je to takhle nastaveno, ale je to tak. K zakoupení letenky na zahraničním portálu ale bezpodmínečně potřebujete kreditní nebo debetní kartu. Tu bych měl, dokonce dvě, jenomže: jednu z nich systém nerozpoznává vůbec a u té druhé po chvíli bádání a volání na hotline zjišťuji transakční limit 15 000 Kč, takže letenku za dvacet si taky nekoupíte. A pro navýšení limitu musíte hezky na pobočku banky, zažádat o zvýšení limitu, počkat dva dny, a pak to s překříženými prsty zkusit znovu. To už ale může být zase poněkud pozdě. Suma sumárum, kdyby zaměstnanec Student Agency nedělal mrtvou rybu a potvrdil pobyt ve škole ve Vancouveru a rozjel celý proces zařizování, mohl jsem mít celkem zajímavé kapesné "navíc". Jestli mi teď ještě kanadská ambasáda odmítne žádost o vízum, tak mě asi pěkně zrudne alergií už tak dost podlité oční bělmo...