CZHANNES.COM: Úspěšný Blog | Hannes web | Creta web | Game blog
online čtenářů: 3
celkem článků: 2282
celkem komentářů: 11853
[?] nových článků: 0
 Weblog o počítačových hrách, internetu, software, hardware a dalších zajímavostech [by Hannes] admin
08.08.2006 | 14:41 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

Další den, druhý týden v Anglii

Pondělí 22:54

Dnešek byl opět tak trochu jiný. Pondělí je den kdy nastupují noví studenti a celé město je tak trochu naruby. To se projevilo už ráno. Vstával jsem klasicky v 7.15, cornfalky ke snídani. Chtěl jsem si udělat nějaký toast, ale toastový chleba už opět začínal plesnivet – stalo se to už minulý týden a teď znova. Chleba tady totiž jím jenom já a protože ho Miss Gordon nechává v tom igelitovém pytlíku, za těch několik dní začne vždycky plesnivět. Budu na to muset vymyslet nějaký vylepšovák, třeba ten chleba vyndat z igelitu :)

Autobus odjížděl tradičně v 7.55, venku mě překvapil mírný deštík, jinak ale bylo na Anglii dost teplo. Po cestě autobusem do školy se ukázal první problém nového týdně – tak jako já před týdnem nastupovali skoro na všech zastávkách noví studenti, kteří moc přesně nevěděli kam jet a ostatní kupovali týdenní lístky, což se vždycky trochu protáhne. Místo tradičních cca třiceti minut jsme tedy jeli něco málo přes 40. Po cestě jsem ještě potkal dvě ztracené české slečny, které totálně nevěděli kam jít, tak jsme je poslal na taxík. Nastupují asi dvě zastávky po mně, takže si třeba zítra trochu popovídáme.

Zpoždění autobusu se projevilo v mírné pozdním příchodu, naštěstí jsem nebyl zdaleka sám kdo měl menší problémy. Druhý efekt nového týdne je totální zmatek ve škole – všechny třídy jsou proházené, různě se potulují noví studenti a píší se rozřazovací zkoušky. Každou chvílí nám tedy do učebny vlez někdo cizí a vykuleně koukal co se to děje.

V prvních dvou hodinách jsme probírali nová slovíčka, konkrétně ta která začínají na „ex“. Pak následovala dost náročná křížovka ve dvojicích, úkolem bylo tomu druhému vysvětlit anglické slovíčko bez toho abyste použili jakýkoliv tvar toho slova. Problémem bylo, že to nebyly žádné základní věci, ale slovesa jako tow, overhaul, exasperate, a tuny dalších na které už si ani nevzpomínám. Celkem záhul.

V druhé části jsme s Margarette dělali jedno celkem stupidní cvičení na poslech, kterému nikdo nerozoměl. Jednalo se o místní show vysílanou na BBC Radio 4, kdy musí dva oponenti mluvit bez přestávky na zadané téma bez toho aby se opakovali, sklouzávali mimo téma atd. Vždy když jeden soutěžící přeruší svůj monolog, pokračuje ten druhý, a nakonec vyhraje ten kdo mluví za těch 60 sekund. Na první pohled celkem jednoduché, při praktické zkoušce dost náročná záležitost. Zkuste si schválně mluvit jednu minutu o Georgi Bushovi bez toho abyste se zastavili, opakovali nebo kecali nesmysly.

Na konci týdne nás čekají také první testy. Jsem na to docela zvědavý, bude to asi docela drsný. Naštěstí to nijak neovlivňuje váš certifikát, je to jenom čistě k zopakování látky a srovnání s ostatními.

Krátce po poledni jsem se vydal s Ivou do Pizza Hut. Během oběda tady totiž mají speciální akci, kdy zaplatíte 4 libry a můžete jíst tolik pizzy kolik se vám jenom zlíbí. V praxi to vypadá asi tak, že kolem pultu s pizzami stojí rozvášněný dav cizinců netrpělivě čekajících na lopatku k nabrání pizzy. V kuchyni ani nestačí vařit, jak to rychle ubývá. Já jsem si dal solidní nálož dvou plných talířů, konečně nějaká pořádná strava. Mimochodem pizzu tady mají celkem odlišnou od té naší nebo italské. Jedná se spíše o tlustou americkou deep-dish pizzu, ale chutná to taky výborně. Na výběr bylo asi 6 druhů, vyzkoušel jsem pochopitelně všechny a myslím že se sem ještě alespoň jednou v následujících třech týdnech vrátím :-)

Po obědu jsem se ještě vrátil do Queens abych zde vyřídil několik věcí na internetu a mimojiné také nahrál na web fotky, které můžete vidět o kousek níž. Na místním připojení mě dost štve že zaprvé blokují strašně hodně webů a zadruhé se všechny kromě britských stránek načítá asi půl hodinu. Co se ale dá dělat.

Cestou domů jsem se ještě stavil na zmrzlinu v centru a na dvou vyhlídnutých místech na ulici s rychlejším bezdrátovým internetem. Nezabezpečených přístpových bodů je tu docela dost, ale zrovna v okolí mého baráku není absolutně nic :-( Kolem šesté hodiny jsem přijel domů, večeře už byla připravená, tentokrát jakési maso ve smetanové omáčce s kukuřicí a celými brambory. Bylo toho tolik, že jsem ani všechno nesnědl, nejsem na tak velké večeře pořád ještě zvyklý.

Večer jsem si dal chvilku Strongholdu 2, jedné z her u kterých si tady po večerech krátím čas. Mimo to tady mám ještě THPS Underground 2, Age of Empires 3 a Heroes of Might and Magic 5 (všechno originálky pochopitelně, kdyby se chtěl někdo zeptat ;-), ale k tomu jsem se ještě (naštěstí) nedostal, zatím mám vždycky tak nějak co dělat... To be continued.
07.08.2006 | 17:18 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

Prvních pár fotek z Cambridge

Zasílám prvních pár fotek z mého pobytu v Anglii. Kvalita je dost mizerná, protože jsem to všechno fotil mobilem. Důvod je jednoduchý, mobil je malý a nosím ho stejně pořád v kapse, zatímco foťák s ultrazoomem je tak trochu neskladný a nemůžu s ním zachytit běžný život, pokud tedy nechci s sebou tahat dvoukilovou brašnu...



Even the nice girls travel to England


 


Náš klasicky žlutý autobus


 


Vjezd do vlaku u Eurotunelu, vypadá to trochu jak vlak do Osvětimi


 


Vejdeme se tam jen tak tak...


 


Welcome to London, Victoria Coach Station


 


Najděte si svůj autobus...


 


Tady realita, u nás zatím vzdálená budoucnost


 


Můj první přechodný baráček


 


A tady už je první naprosto klasická snídaně...


 


Budova školy, Queens Campus


 


Rozřazování studentů do levelů na zahradě školy


 


Slovinka Kate, pěkná a hrozně ukecaná :)


 


Victoria's college, v létě otevřená pro turisty, v zimě pro bohaté studenty


 


It's time to eat! :)


 


Moje mobilní pracoviště... 


 


Další den přišel čas na Quarter-pounder menu v McD, teď už se ale stravuji jenom zdravě :)


 


Tenhle obchod se mi zamlouvá :) 


 


Cesta domů doubledeckerem


06.08.2006 | 20:12 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

První (trochu nudný) víkend v Anglii

Neděle 16:15

Sobota byla mírně řečeno dost utahaná. Po nočním putování jsem se probudil někdy v 11 hodin a nebylo kam spěchat. V sobotu Lorraine nevaří, takže jsem se rozhodl zajet odpoledne do města koupit něco k jídlu. Na víkend se konečně udělalo trošku hezké počasí takže ve všech parcích bylo celkem narváno, všude posedávaly skupinky místních obyvatel i cizích studentů. Já jsem byl ale sám, takže jsem chvilku koukal na partičku Poláků hrajících fotbal a pak se vydal zpátky domů. Večer jsem koukal ještě na místní verzi Who wants to be a millionaire, Big Brother a Jackass a pak šel pomalu spát. Víkendy jsou tak docela nudné, pokud si člověk nic nenaplánuje. Příště musím něco zorganizovat předem.

Dneska jsem se probudil nebyčejně brzy, někdy po sedmé hodině. S Ivou, další Češkou ze školy jsme byli domluvení na výlet do Ely, malého městečka asi 25 kilometrů od Cambridge. Po lehké snídani jsem pomalu vyrazil na autobus – o víkendech tu jezdí jenom jednou za půl
hodiny, takže se vyplatí přijít včas, jinak si docela počkáte.

Na nádraží jsem si našel nejbližší vlak a chtěl koupit lístky. Do Ely jezdí spoje skoro každých 30 minut, takže nebyl problém vybrat nejvhodnější čas. Po vzoru Tesca mají na nádraží samoobslužné mašinky na lístky, stačí si vybrat cílovou destinaci, druh lístku, a můžete platit. Moje česká kreditní karta byla bohužel odmítnuta a tu americkou jsem nechal doma. Musel jsem tedy zaplatit normálně hotovostí. Mají tady zajímavé slevy na zpáteční jízdenky – normální jednosmérný lístek do Ely stojí L 4.10 a zpáteční jenom o 10p víc, 4.20.

Za chvíli už jsme s Ivou seděli v malém rychlíku a jeli směrem na sever. Britské vlaky jsou celkem očekávaně mnohem pohodlnější a rychlejší než ty české, pomalu ani necítíte že jedete a všechno vypadá spíš jako v letadlo než ve vlaku. Asi za 15 minut jsme byli na místě, nikdo ani nekontroloval jestli máme lístky nebo ne.

V Ely kromě velké katedrály není skoro nic, pár obchůdků, hezké nábřeží a dům Oliver Cromwella, tak jsme se vydali přímo do centra na prohlídku obrovské katedrály, jejíž stavba byla započata již v roce 1065. Pokud bych to měl srovnat s pražským Chrámem Sv.Víta, je místní katedrála ještě asi 2x větší. Uvnitř zrovna probíhala nedělní mše a tak jsme chvilku čekali v části pro turisty, než jsme byli vpuštěni do všech prostor. Po důkladné prohlídce a nafocení dostatku fotografií jsme šli koupit nějaké sendviče a něco k pití na oběd. Dům Olivera Cromwella nebyl nijak zvláštní, prostě trošku starší baráček s cedulkou „zde žil O. Cromwell“, ve kterém se nacházely informace pro turisty.

Na oběd jsme si sedli do zahrady nedaleko katedrály a ještě asi hodinu povídali, načež jsme se vydali zpátky na vlak. Podél místní říčky je několik pěkných restaurací, kolem kterých se všude procházejí labutě a další vodní zvířena, taková maloměstská idylka. Na zkrácení čekání na vlak jsme koupili jeden výtisk Sunday Times, jedněch z mnoha novin které tady vycházejí v neděli. Pokud bych měl srovnat anglické noviny například s Mladou frontou, která je také celkem obsáhlá, jedná se o úplné knihy. Téměř všechny noviny také přikládají CD s hudbou nebo film na DVD, takže to nakonec vyústí v asi kilový balík papíru a dalších příloh. To jenom tak na okraj, abyste věděli co nás asi brzy také čeká.

Cesta zpátky do Cambridge byla bez problémů. V centru města jsem ještě potkal několik lidí ze školy s kterými jsem prohodil pár slov a pak už jsem čekal na autobus zpátky domů. V hospůdce na rohu opět seděl Oris a popíjel pivko, očividně si užívá života. Na druhý týden máme opět několik úkolů ze školy, tak se na to teď asi vrhnu... To be continued.
05.08.2006 | 15:27 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

Noční procházka Cambridge

Sobota 12:25

Včera to bylo celkem zajímavé. Ráno jsem se válel asi trošku moc dlouho v posteli, takže mi ujel autobus, naštěstí jsem to ale jakž takž stihnul i tím dalším, který jel za 10 minut. Ve škole jsme dostali opravený writing, esej na téma o vlivu internetu na přibližně dvě stránky. Marge zvolila zajímavý přístup, kdy nám nejdřív rozdala papír asi s 10 větami, které pocházely z tohoto úkolu, ovšem nebyl zde uveden autor. Naším cílem bylo najít v těchto větách nějakou chybu, ať už v pořadí slov, významu nebo prostě nějakou gramatickou hrubku.

Moje první známka byla 3+. Vzhledem k tomu, že byla tato práce opravena na úrovni certifikátu CAE, není to až tak špatný výsledek. Jedná se o stupnici od jedné do šesti, přičemž jednička je nejlepší. Když vezmu v úvahu že jsem to napsal během pár minut naprosto bez přípravy a koukání do nějakého slovníku, není to tak špatné. Příště už si ale nechám trochu víc záležet.

Během výuky se dostalo taky na práci na počítačích – dostali jsme seznam zajímavých www adres vztahujících se k výuce angličtiny a mohli jsme si je prohlédnout. Mezitím jste si samozřejmě mohli přečíst nové emaily a nenápadně brouzdat na internetu. Škola má zakoupené různé užitečné databáze článků, her na procvičení angličtiny a dalších aplikací, které celkem zábavnou formou učí nový jazyk.

Odpoledne jsem se šel opět projít do centra. Cestou jsem se stavil ještě v centrále školy abych si na sobotu zamluvil výlet do Londýna, ale už nebylo žádné volné místo, tak mám smůlu. V jedné zapadlé uličce jsem našel i McDonald, tak jsem nemohl odolat a koupil si nějaké základní menu s pravým anglickým čtvrtlibrákem. Shodou okolností mě obsluhovala Češka, na cedulce měla „Jana“, tak jsme prohodili pár slov. Pak jsem se ještě stavil v místním obrovském knihkupectví, kam se na to hrabe pražský Kanzelsberger nebo Černá růže, tohle bylo opravdové knižní centrum. Skoro hodinu jsem si tam četl anglické průvodce o České republice, což bylo neuvěřitelně zajímavé.

Většina knížek byla celkem starých – popisovaly Českou republiku na konci devadesátých let, některé obrázky byly opravdu komické, snad 20 let staré. Našly se ale i výborné aktualizované publikace s množstvím současných fotografií a dobrých tipů. I tak jsou ale popisy v těchto knížkách poněkud zkreslené – v jedné jsem se dočetl že Češi jsou národ milující pizzu, že je to skoro naše národní jídlo. O knedlo zelo ani zmínka. Průvodci zaměřující se na Prahu také varovali před jinými částmi Prahy než centrem, že je to prý stále ještě dost divoké město. To už podle mě také není pravda.

Doma na mě čekala večeře v podobě vepřového s bramborovou kaší a kopou různé zeleniny. Na večer jsem měl konečně nějaký zajímavý program – s několika lidmi ze školy jsme se domluvili na menším posezení u pivo. V 8.30 jsme měli sraz v Parker Piece, místním parku který je velice oblíbený u mladých lidí. Nicolas z Francie a Christian z Německa už tady čekali spolu s pár dalšími slečnami. Když jsem přišel, vyrazili jsme koupit něco k pití. Nakonec to skončilo basičkou 20 německých piv, vodkou s džusem, vínem pro holky a k tomu nějaké chipsy. Než jsme se vrátili, bylo v parku už asi 10 lidí, vlastně my tři a pak už jenom samé slečny. Ideální.

Nenuceně jsme se bavili, Christian přitáhnul malé rádio takže hrála i nějaká muzika a čas hezky utíkal. V Anglii je v noci celkem slušná zima, takže jsem byl rád že jsem měl na sobě alespoň nějaké teplé oblečení. Konverzace se tak různé přelívala z angličtina do němčiny, francouzštiny nebo španělštiny, já jsem s Věrou a její kamarádkou mluvil občas i česky. Vzhledem k tomu, že dost lidí jelo v sobotu do Londýna, asi v půl jedné jsme to pomalu rozpustili a všichni se vydali domů do nejrůznějších směrů města. Někdo jel na kole, někdo taxíkem, někdo pěšky. Já chtěl jet autobusem, ale ten tady jezdí v noci opravdu mizerně, jenom jednou za hodinu, tak jsem se vydal aspoň kousek pěšky. To se ukázalo jako velice špatný nápad, protože jsem se celkem brzy ABSOLUTNĚ ztratil. A když píšu absolutně, věřte tomu že jsem toho nachodil opravdu hodně. Asi po třech hodinách noční chůze jsem se konečně ocitnul ve známé části města, z které už jsem tak nějak trefil domů. Venku už pomalu začínalo vycházet sluníčko a já totálně unavený ulehal do své postele, s nějakými 15 kilometry v nohách. Docela síla.

Dneska si dám asi trochu volnější den, jsem z toho včerejška dost unavený. Na zítra plánujeme s pár holkami výlet vlakem někam do Elm, má tam být nějaká velká katedrála nebo co, ani nevím. Snad se zase neztratíme :)
04.08.2006 | 12:22 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

Klasické anglické počasí a jiné drobnosti

Středa 22.23

Život se pomalu dostává do určitých kolejí. Vstávání v 7.15, čekání na volnou koupelnu, příprava snídaně případně lehké svačinky a odchod na autobus. Oris mi dneska nechal na dveřích od koupelny cedulku „Please be quiet in the morning“, přitom vstal ještě přede mnou, tak nevím co se mu nelíbilo. Budu se ale snažit všechno ještě o trochu ztišit.

Cesta do školy pořád trvá autobusem celkem dlouho, ale kolo jsem definitivně zavrhnul. Je prostě moc staré a na mě příliš malé, takže jsem si koupil měsíční „tramvajenku“ na skoro všechny autobusy v Cambridge za 38 liber a můžu cestovat jak se mi zlíbí. Objevil jsem také novou zastávku na znamení nedaleko od mé školy, takže už nemusím běhat přes půlku města pěšky.

Výuka ve škole se už definitivně ustálila přibližně na dvakrát dvou hodinách, od 8.45 do 12.30. Je to čas tak akorát, ke konci už toho má člověk celkem dost, i když se vyučující snaží výuku co nejvíce obohatit. Od klasické školní angličtiny to má opravdu hodně daleko, jsme nuceni mnohem víc mluvit (například na začátku každého dne je prostě vyhrazeno asi 10 minut jenom na „rozmluvení“). Probírají se víceméně reálné události, žádné blbosti vymyšlené v učebnici – dneska jsme se tak třeba bavili o firmách poskytujících nejlepší zaměstnanecké výhody v USA nebo o jednom případu šikanování zaměstnanců v Deutsche Bank (včera o tom tady dokonce říkali i ve zprávách a druhý den už to probíráme ve škole).

Velice zábavná byla druhá část výuky, kdy jsme se museli naučit pár základních vět ve 4 cizích jazycích zastoupených nějakým studentem – na mě tak připadla němčina, francouzština, portugalština a jako perlička na závěr japonština. Když jsme pak říkali dohodnuté věty v těchto cizích jazycích, užili jsme si opravdu hodně srandy. Nutno říct že čeština dělala ostatním studentům také hodně velké problémy :)

Oběd jsem dneska vyřešil čokoládovým muffinem, které jsou tady celkově hodně populární, a jedním balením sendvičů z Tesca. Tesco má v Cambridge dva velké supermarkety a mnoho dalších menších, přibližně o velikosti klasické české samoobsluhy. Ani ty velké nejsou až tak obrovské jako české Kauflandy, Hypernovy a další obchody. Mají to tam ale mnohem lépe zařízené, mezi regály se pohybuje obrovské množství zaměstnanců vyrovnávajících zboží, vybalujících nové zboží a čekajících na vaše zvídavé dotazy.

Slušného povyražení jsem si užil u pokladny. Pro nás věc naprosto nezvyklá, pro Angličany pravděpodobně celkem normální: místo klasických pokladen s otrávenou pokladní jsem u východu našel self-service checkout, aneb pokladnu bez pokladní. Nutno říct že nápad to je geniální – zákazník si prostě přes klasický scanner čárových kódů oscanuje všechno zboží, všechno vidí na dotykové LCD obrazovce, kde si pak vybere i způsob platby a jednoduše zaplatí. Ušetří se tak na platech pro pokladní a zákazník si užije aspoň trochu srandy. Do automatické mašinky jsem strčil českou platební kartu a bez nejmenších problémů jsem měl během pár vteřin v ruce účtenku a mohl jít, žádné čekání jako u nás. Tady se máme ještě hodně co učit.

Při vystupování z autobusu nedaleko mého dočasného domova jsem se opět přesvědčil o dost jiné mentalitě místních lidí. Snad úplně každý řidič autobusu vás při vystupování/nastupování sám pozdraví a popřeje hezký den, to se mi u nás moc často nestává a přitom to není nic namáhavého.

Večer jsem trošku koukal na televizi, konrétně na show Weakest Link, což je úplně stejný pořad jako Nejslabší máte padáka, akorátže tady je to obrovsky populární. Místní moderátorka je opravdu hodně drsná, česká verze proti tomu byla slabý odvar. Když jsem se o tom večer bavil s Lorraine, říkala že to je bývalá alkoholička a že pomalu ani nemůže chodit venku po ulicích, protože je opravdu nesnášená.

Již brzy mě čeká také první víkend, možná vyrazím na menší prohlídku Londýna, škola organizuje nějaký odvoz s vlastním programem. Další možnost je Oxford, konkurenční univerzitní městečko, ale na to asi ještě bude času dost, čekají mě ještě 3 volné víkendy. Možná si ale nechám ten Londýn na poslední víkend v srpnu, protože domu jedu až v neděli 27., takže bych si možná mohl sehnat nějaké levné ubytování na jednu noc v Londýně a v klidu si to všechno projít. Uvidíme...
02.08.2006 | 12:39 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

A začínáme s učením...

Úterý 21:04 GMT

Jízda na kole nebyl až tak dobrý nápad. Vlastně, byl to dobrý nápad, ale technický stav kola byl horší než jsem předpokládal. Zaprvé mi bylo dost malé, sotva jsem se vešel mezi sedlo a řídítka, ale hlavně bylo strašně nízko sedlo a duše byly téměř úplně vypuštěné. Nebylo už ale jiné možnosti a tak jsem ho usušil po raním deštíku a pomalu se připravil na další dobrodružství. Ale to by nebylo tak jednoduché: kolo bylo zaparkované v zahradě, která je za barákem. Z ulice tam vede taková malinká ulička, ale dveře do této uličky byly bohužel zavřené a klíče pocopitelně nikde. Nezbylo mi tedy než opatrně pronést kolo celým barákem. Neměl jsem ani zámek, takže to bylo dost divoké.

Můj silniční speciál nebyl používán už asi opravdu hodně dlouho. Při každm šlápnutí jsem tak slyšel ukrutné vrzání a zkusit přehodit jsem kvůli dost zrezlému řetězu radši ani nezkoušel. Vyfouknuté duše způsobovali ohromný odpor, takže jsem sice šlapal jak divej, ale kolo se jenom pomalu sunulo dopředu. A to mě čekalo pár yardů přes město do školy. Ježdění v Cambridge je ale opravdu parádní, všude máte cyklostezky, řidiči na silnicích vás opravdu respektují, dávají vám přednost a prostě je to všechno úplně něco jiného než třeba v Praze.

Po cestě jsem se jakž takž držel správného směru, ale i tak jsem trošku bloudil, uličky v centru jsou víc zamotané než na Kampě. Dorazil jsem tedy asi po 40 minutách v 8.50 do areálu školy, hodil kolo do speciální uličky pro kola (je naštěstí monitoroána kamerou, takže ani tolik neadilo že jsem neměl ten zámek) a pospíchal do školy která začíná v 9. Tedy, měla začínat. Z jakéhosi podivného důvodu začala výuka už v 8.45, takže jsem přišel zase pozdě. K mému údivu už ve třídě všichni ostatní byli, takže jsem asi někde něco přeslechl.

Menšího šoku se mi dostalo když jsem zjistil, že jsem byl zařazen do skupiny Advanced. Zeptal jsem se Marje, nové učitelky, jaké další úrovně tady jsou. Dostalo se mi odpovědi, že Advanced je ten nejvyšší level, nad námi je prý už jenom nebe a královna :) Na jednu stranu jsem měl radost, že jsem na tom možná s angličtinou celkem dobře, na stranu druhou jsem se trošku bál abych to zvládal.

Kvůli mému pozdnímu příchodu jsem zmeškal úvodní představení, ale to se celkem rychle dohnalo. Hráli jsme totiž na úvod takovou speciální hru, kdy jste museli chodit po třídě a ptát se ostatních studentů na několik zadaných otázek a zjišťovat jejich odpovědi. Při této příležitosti se dalo celkem dobře seznámit, i když už jsem nestihl obejít všechny studenty. Z mojí pondělní skupiny tam byl akorát Němec Christian, který je na tom s english opravdu dobře, jinak samé nové tváře. Zapamatoval jsem si pár dalších jmen – Mael ze Švýcarska, Katharina z Polska, Felipe z Brazílie, Yasmine z Japonska a nakonec Věra z České republiky :-) S Věrou jsem si celkem dobře popovídal už včera, je to pěkná buchta z Brna :)

Během dopoledne jsme vystřídali 2 učitele, probrali několik cvičení v učebnici, dostali 3 domácí úkoly, hodně mluvili a taky trochu meditovali. Co se týče naší „coursebook“, jedeme podle docela povedené knížky „Accelerate“, která je ale dost drsná, spousta nových slovíček, dost náročná cvičení, prostě advanced level. Učitelé se s námi taky moc nemazlí, mluví víceméně normálně (tzn dost rychle) a nových slovíček jsem měl za dopoledne plnou hlavu. Hodně se praktikuje zadání nějaké úlohy a následná diskuze ve dvojicích nebo trojicích, což sice moc nemusím, ale je to asi dobrá cesta jak se trochu poznat a hlavně neustále mluvit.

Necelých 5 hodin školy uteklo neuvěřitelně rychle a po přestávce na oběd už jsme byli volní. Školní kantýna je dost slabá, 4 podivná jídla která se tam navíc dováží a jinak spíše takové občerstvení. Moc studentů se tam nestravuje, většina z nich chodí někam do města, dost holek taky nejí vůbec (nechápu :)). Já se vydal opět lovit internet přes WiFi s notebookem, protože Jamie, která mi měla zařídit login a heslo do školní sítě, na to nějak zapomněla.

Do centra jsem nemohl na kole, protože jsem neměl ten zámek, takže jsem se vydal po svých těch několik kilometrů. Nejdříve jsem zašel do Pizza Hut, ale tam mě to nějak nezaujalo, opět dost drahé, takže jsem pokračoval dál. Skončil jsem až v Burger King, kde jsem si za 5 liber objednal jakési menu – hamburger, hranolky a půl litru koly. Je to asi nejlevnější jídlo co tady můžete sehnat, ale chodit nějak pravidelně tam rozhodně nechci, to bych brzy skončil s 10 kily navíc. Jak teď nejsem zvyklý moc jíst, tohle menu mě docela dost zaplnilo, až jsem se divil. Prošel jsem ještě pár obchůdků a nákupních uliček a pomalu se zase vydal těch pár kilometrů zpátky do školy.

Když už jsem chtěl vyrazit, přepadl mě strašný déšť. Počasí v Anglii je opravdu divné, pro středoevropany je to asi docela síla. Většinu dne tady svítí sluníčko, fouká docela silní vítr a je hezky. Naprosto náhle však může začít dost silně pršet, prostě z minuty na minuty. Za dalších pět minut je po dešti a zase sluníčko, vedro a na nebi obrovské duhy. Cestou domů mě tohle potkalo asi pětkrát, takže žádná radost, vždycky jsem se snažil schovat alespoň někde pod stromem, ale to moc nefungovalo, místní stromy jsou tak nějak podivně děravé :) Po cestě jsem také zjistil že to je docela štreka, a že možná nebude tak špatné jezdit příště autobusem, protože to na tomhle stroji vyjde časově skoro nastejno a nepřijedete spocení a v horším případě i pěkně špinaví od deště a vody.

Večerní konverzace s Laurené (teď už konečně vím jak se jmenuje) byla opět docela příjemná, moje hostitelka střihala živý plot na zahradě a já si mezitím četl místní bulvár, deník The Sun. Popravdě řečeno, Blesk je proti tomuhle nepovedený vývar, zatímco Sun je opravdu silný bujón. Zaujali mě také reklamy na mobilní telefony, čeští operátoři se mají pořád hodně co učit – za nějakých L 15 měsíčně při roční smlouvě tady dostanete nový mobil, 2000 SMSek a nějakých 500 volných minut každý měsíc.

Po večeři která se skládala z bramborové kaše s poněkud nezvyklou příchutí, kopy hrášku a ještě větší kopy nějakého pečeného masa jsem se odvalil do svého pokoj dát si menší pauzu. Ty porce jsou na mě přeci jenom dost veliké, navíc jsem byl předtím v tom Burger Kingovi, ale rozhodně lepší než kdybych měl hlad.

Večer jsem požádal o zámek na kolo, a nějakou pumpičku, ale tu má Oris někde neznámo kde, prý si zkusí vzpomenout. Nevím no, vzhledem k tomu že vstává někdy v 9 kdy já už sedím ve škole, nevidím to moc dobře, takže možná zítra pro změnu zase pojedu autobusem. Teď ještě koukám na televizi, mají tady docela zajímavé pořady, dost dokumentů a reality show. Klasický Big Brother je dost podobný tomu českému, ale o dost odvázanější a volnější. Kromě dvou kanálů BBC, které jsou úplně bez reklam, tady sázejí reklamy zatraceně často, cca každých 15 minut. Dostala mě reklamu na škodovku, jsou tady celkem populární, na ulicích jsem jich už pár potkal. Velkým jitem jsou také lentilky, které vypadají naprosto stejně, akorát se to jmenuje „Smarties“. Vypadá to tedy konečně trochu líp, život se snad dostává do určitých kolejí a pomalu si zvykám. To be continued...
01.08.2006 | 15:54 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

Cambridge: první den ve škole

Pondělí, 21:24

Včerejší večer byl ještě celkem zajímavý. Po příchodu domů jsem nikoho v žádné místnosti nenašel, Laurenne (tak nějak by se měla moje hostitelka jmenovat, ještě to musím prozkoumat) říkala něco o malé návštěvě místní hospůdky s kamarádkami, tak asi již odešla. Oris očividně taky někde paří. Jsem už ukrutně unavený, večeře už se asi nedočkám, tak se pomalu připravuji ke spaní. Postel je opravdu pohodlná, ze 3 polštáů nechávám jenom jeden, nejsem zvyklý na tolik peří pod hlavou.

Zapínám televizi a ladím jeden z místních kanálů. Mají jich tu celkem pět, což není až tolik, ale na televizi stejně až tolik koukat nebudu. Kromě státních BBC 1 a BBC 2 jsou to ještě 3 komerční kanály. Na jednom z nich právě finišuje jakási reality show – Love Island, takoví vyvolení na tropickém ostrově s tím, že tam jde spíš o něco jiného než o plnění denních úkolů. Vše je ale cenzurované, žádných drsných záběrů se nedočkáte. Zkouším ještě poněkolikáté rozjet spojení mobil – notebook ale opět se nedaří, zabudovaný software pro bluetooth je absolutně stupidní a Microsoft ActiveSync se také nechytá. Pomalu už tak uléhám do postele, byl to náročný den.

Asi po hodině se probudím, televize pořád hraje. Usnul jsem o dost rychleji než jsem čekal, vlastně si to ani moc nepamatuji, takže jsem asi ani nestihnul TV vypnout.

Po dalších několika hodinách spánku mě budí volání na ulici a pak i zvonek. Laurenne se snaží dostat domů. Synáček totiž přišel „totally drunk“ domů, nechal klíče v zámku takže nešlo odemknout a teď poctivě zařezává ve vedlejším pokoji. Po dalších pár minutách se zvedám a jdu odemknout, co se dá dělat. Přestože je asi jedna hodina v noci, dostává se mi vřelých díků a paní domácí se ještě snaží zavést trochu konverzace. Na tohle už se ale opravdu necítím, takže slušně odmítnu a jdu pokračovat v tuhém spánku.

Ráno mě probouzí budík na mobilu. Rychlým pohledem na hodinky ale zjišťuji, že je o hodinu dřív, 6.15. Hodinky jsem si sice na britský čas přeřídil, mobil už ale ne. Rychle tedy zase usínám, s tím že mě snad někdo v 7.15 probudí, nebo se probudím sám. Neprubudil. Něco před 7.30 jsem se ám vzbudil a vystartoval z postele. V 9.00 jsem měl být na druhém konci města v mé škole a podle Honnoré trvá cesta docela dlouho. Rychlé vyčištění zubů, oblíknutí a pádím do kuchyně na snídani. Ta samozřejmě nikde není, ale vím už kde jsou různé cereální lupínky, takže si rychle dělám porci cornflaků se studeným mlékem. Stačím ještě namazat malou bagetku kterou jsem si včera koupil máslem a navrch dát pár platků čedaru (eidam tady asi moc nevedou) a už pádím na zastávku autobusu.

Po chvíli čekaní na CityLine No.1 autobus přijíždí. Podle jízdního řádu měl sice jet až za 10 minut (nebo že by měl 15 minut spoždění ? :-)) ale vem to čert, hlavně že je tady. Tak nějak si uvědomuji, že nevím kam jede a kam mám jet já. V britských zásadně patrových autobusech se platí výhradně u řidiče, starší chlapík vypadá celkem solidně, tak se ho ptám na cestu. Bohužel moc nezná část města kam mířím, tak se nakonec dohodneme na centru a že už to pak nějak najdu pěšky. Cena je opět docela drsná, za pár zastávek platím L 1.50. Týdenní neomezená jízdenka přitom vyjde na 9 liber.

Pomalu se blížíme do centra. Pomalu protože autobus staví každou chvíli a přistupuje spousta studentů s podobnými problémy jako jsem měl já. Kombinace neznámého cíle a ne zrovna ideální angličtina celou jízdu značně zpomaluje. Relativně krátký úsek tak jedeme přes půl hodiny a já už se konečně blížím svojí cílové stanici. V centru je opět spousta zastávek, já si vybírám tu téměř poslední. Nakonec se to ukázalo jako celkem dobrá volba a čas je také slušný, mám ještě půl hodiny.

Cestou do Queens Campus mě dvakrát málem přejede auto, ale zatím pořád žiju. Kombinace ježdění vlevo a úzkých nepřehledných uliček se stovkami cyklistů je docela smrtící. Nakonec se ale dostávám na správnou adresu a vítá má nádherný areál školy s posekaným krásně zeleným trávníkem, který úplně láká k posezení a povídání s ostatními studenty. Jak se ale později dozvídám, nesmím na něj ani vkročit, ležení nebo sezení by bylo velice závažným prohřeškem. Vítá mě jedna postarší dáma se seznamem všech studentů a sděluje mi mojí místnost, Q2.

Není těžké to najít, budova není až tak rozlehlá. Asi 10 minut před devátou vcházím do Q dvojky, kde už sedí pár studentů, vlastně studentkyň, jedná se o 4 holky. Hello a úsměv na rtech vzbuzují celkem pozitivní reakci, vybírám si místo a čekám co se bude dít dál. Postupně přicházejí další studenti, nakonec to skončí na konce 14. Převažují slečny, věkově jsme tak od 17 do 25 let. Jedna Holanďanka je opravdu exkluzivní, na první pohled nějaká modelka, ostatní slečny jsou také spíše nadprůměrné. Místně jsme všichni z Evropy, akorát Xavier je z Brazílie. Čech jsem k mé radosti sám, aspoň budu muset mluvit víc anglicky :) Mezi dalšími studenty se najde po dvou Němcích, Francouzích, a Polacích, ostatní národnosti jsou zastoupeny vždy jenom jedním studentem.

Po chvíli přichází dovnitř Margaret, typická anglická ženská v nejlepších letech, na první pohled celkem příjemná. Sděluje nám první instrukce – přichystán je na nás test, writing exam a krátká konverzace. Test se mi zdá zpočátku dost jednoduchý, ale postupem času optížnost skokově stoupá a nakonci už se dost potácím. Ostatní jsou na tom naštěstí dost podobně. Jedna holka anglicky skoro neumí a je to pro ní asi opravdu utrpení, dokončit to ale stejně musí. Po zkoušení a informační session následuje prohlídka objektu školy – kantýna, knihovna, počítačová místnost a další zařízení. Následuje přestávka na oběd, po které nás hromadně odvedou do druhé školní budovy o pár ulic dál.

Během přestávky nacházím 3 Češky s kterými vedeme živou konverzaci. Všechny 3 jsou z Moravy, asi o rok až dva mladší než já. Z mého pražského přízvuku, který jsem si až doteď vůbec neuvědomoval, mají hroznou srandu, celkově se dobře bavíme. Zkouším také bezdrátový přístup s notebookem (tahám ho s sebou skoro všude :-)), ale k mému rozhořčení funguje propagovaná wi-fi síť jenom na web univerzity, nic jiného se nedá načíst. Vydávám se tedy ještě ulovit pár nezabezpečených hotspotů, ale už není moc času a hlavně přichází typické anglické počasí – celý den svítílo sluníčko a najednou z minuty na minuty prudká průtrž mračen a výrazné ochlazení. Za dalších 10 minut zase vedro. Stačím tedy stáhnout akorát nové maily.

V druhé univerzitní budově dostáváme ID cards a je nám nabídnuta možnost pronajmutí kola. Necelých 50 liber na 4 týdny se mi ale zdá celkem dost, použité kolo se dá koupit kolem 25 liber a měsíční ticket bus stojí L 39. Pár lidí si ale kola pronajímá. Plánovaná procházka po Cambridge už se nekoná z důvodu dalšího deště. Všichni se tedy rozcházíme do svých rodin, já jdu ještě s českými kolegyněmi do centra udělat menší obhlídku obchodů. Holky jsou nadšené z místních módních značek, které mě ale absolutně nic neříkají. Kolem 17.00 se loučíme i my a pomalu vyrážím domu. Mám ale hrozný hlad a tak hledám ještě nějaký fast food. Nacházím akorát Burger King, ale tam nic moc nemají a ty ceny se mi zdají pořád šílené. Nakonec si dávám výbornou bagetu s vlastním mixem ingrediencí za dvě libry a rychle hledám zastávku autobusu.

Tradiční anglická večeře je vždy v 6 večer a přijít na první večeři pozdě se rovná úrážce rodinné cti. Mě se to povedlo, díky dopravní zácpě a dlouhému hledání zastávky přijíždím asi o 15 minut pozdě. Naštěstí jsem to vyřešil omluvnou smskou s dovětkem „city buses suck :)“ a večeře tak byla v pohodě. Servírovala se solidní porce jakéhosi tmavého dobrého masa s omáčkou, americké opečené brambory a zeleninová příloha v podobě mrkve a jakýchi mořských řas. Bylo to opravdu výborné a během jídla jsme s Orisem probrali spousta věcí, od mojí země po britské pivo. Dostal jsem i pozvánka do místního oblíbeného podniku, ale zase bych to tak brzy nehrotil, ještě uvidím. Oris říkal že to poslední dobou nějak přehání, prý byl skoro celé poslední dva týdny v lihu, tak že se prý bude krotit. Moc bych mu to ale nevěřil :)

Po večeři nacpaný k prasknutí zkoumám ještě mapy, zítra pojedu na kole půjčeném od mojí rodiny. Je to sice model asi tak z roku 1980, ale to tady vůbec nevadí, aspoň mi to nikdo neukradne. Konečně se mi také podařilo rozjet spojením s mobilem a přetahuji tak pár fotek. Jde to ale jenom po jedné, což je pěkně zdlouhavé a nudné, takže vybírám jenom ty zajímavější. Teď uplynula právě hodina od toho co jsem začal psát, takže už jsem opět dost utahaný a pomalu půjdu spát. Zítra se pokusím opět někde narazit na možnost přístupu k internetu a poslat tento článek...
31.07.2006 | 15:37 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

Nekonečné problémy s ubytováním

Právě se mi asi po 15 minutách podařilo najít další nezabezpečené APčko tak můžu zveřejnit další připravený post...

Neděle, 21:49

Tak jsem zase o spoustu dalších zkušeností bohatší. V minulém příspěvku jsem končil cestou autobusem směrem na Cambridge, tak tedy budeme zase odtud pokračovat. Asi po třitvrtě hodině brouzdání na internetu jsem toho už nechal – zaprvé se notebook v jedoucím autobusu moc dobře bez myší neovládá, zadruhé se často objevovaly výpadky připojení. Technologicky bylo připojení zajištěno přes síť 3G, tedy věc, která se u nás teprve pomalinku rozmáhá, ale tady už je zcela běžná.

Asi po dvou hodinách jízdy po dálnici jsme dojeli do Cambridge. Předem jsem měl vytištěné dvě mapky, na kterých vypadalo městečko jako celkem malinké, ve skutečnosti je to se všemi předměstími celkem slušné „city“. Hned na první pohled vás do očí praští neuvěřitelné možnoství kol a cyklistů, kteří jezdí po vyznačených cyklostezkách. Ty jsou opravdu všude, kam se naše republika hrabe. Kolo je tady prostě takový městský prostředek číslo jedna, skoro u každého plotu jich je přivázán celý chumel.

Náš autobus brzy zastavil na konečné zastávce Drummer Street. Ta je v samém srdci města a dostanete se tak hezky do všech směrů. Následovalo rozloučení se dvěma slečnami se kterými jsem cestoval, výměna čísel a hledání ubytování – každý jsme pochopitelně směřovali někam úplně jinam. Holky to měly o dost dál, tak šli na taxík, já se vydal pěšky hledat zase tu svojí ulici.

V Cambridge je všude obrovské množství stromů, lesíků, zeleně a parků. A taky strašně moc studentů. Když píšu strašně moc, je to asi něco co si dokážete jenom těžko představit. Hlavní ulice jsou naprosto přecpané chodcemi nejrůznějších národností, od zauzlovaných Arabů až po uřvané Američany. Hodně jsem slyšel také Poláky, na žádného Čecha jsem nenarazil. Asi po dvou kilometrech chůze a táhnutí kufříku jsem konečně našel svojí ulice. První dojem byl výtečný, ovšem relativně dost rychle vyprchal. Představte si to asi takhle: milionářská čtvrť, nádherné nové a obrovské domky a nakonci ulice u hlavního silníčního tahu polorozbořený domeček s kanalizací vedenou po vnějších stěnách. Tipněte si, kde jsem asi měl bydlet.

Po nesmělém ohledání zarostlé budovy jsem přikročil ke dveřím odhodlán provést úvodní pozdrav a představit se. V Anglii skoro nikde nemají zvonky, takže musíte prostě párkrát zabouchat na dveře a doufat, že vás někdo uslyší. Uslyšel. Otevřel mi šikmooký asi 25letý mladík. Ihned jsem se zeptal jestli jsem tady správně za Miss Gordon a on že jo, ale že ona tady není. Řekl jsem mu tedy fajn, mám tady následující měsíc bydlet. Na to se on na mě divně podíval a zavolal nějakou hatmatilkou něco nahoru do prvního patra. V zápětí přiběhl druý Asiat a lámanou angličtinou mi oznámil, že tady nikdo jako já bydlet nemá a že miss Gordon je na dovolený v Řecku.

Myslel jsem, že mě omejou. Po změně ubytování na poslední chvílí mi teď tenhle hočimin tvrdí že tady nikdo takový být nemá. Vytahuji na něj tedy svůj poslední a zároveň jediný trumf, průvodní dopis is Embassy CES, školy, která pobyt zařizovala. On si o čte a nakonec odbíhá k telefonu. Pár minut někam volá a nakonec k mému ulevení říká ať jdu dovnitř. Uff. Jenže, nechval dne před večerem.

Kluci Hogh a James z Koreje se ukazují jako sice trošku méně jazykově vybavení ale parádní společníci. Provádějí mě celým bytem a ukazují jak všechno funguje. Tady najdeš večeři, sem každej pátek hodíš věci na praní a tady budeš spát. Jo super. Ale dveře k místnosti kde mám spát jsou zavřené a ani Kim ani Čong-il nevědí kde je klíč. Nakonec si vzpomínají, že ho paní domácí někam schovala a odjela si na tu dovolenou do Řecka. Super.

Aktivnější Hogh zase někam volá a říká, že by měl někdo přijít s tím klíčem. Mezitím mi udělá čas s mlékem (kupodivu celkem dobré) a pustíme si televizi. Rychlým pohledem jsem odhalil starší model značky Samsung s DVB-T tunerem. Běží tady ale jenom pět kanálů. Při sledování mizerného Jurského parku 3 se tak trochu seznamujeme a konverzujeme – oni už jsou tady prý asi 3.měsíc a odjíždí až v září, nijak nepracují a akorát si užívají pobytu. Kde berou ty šílený prachy se nedozvídám, akorát se shodujeme na tom, že je to tady šíleně drahý. Mě se dostává pochvaly za dobrou English, Hoghovi zase chválím jejich levný a rychlý internet doma v Korei.

Postupem času mě film ale dost omrzí. Přece jenom jsem posledních cca 24 hodin téměř nespal, snědl jsem toho taky dost málo a celkové vyčerpání bylo dost zdát. Uvědomuji si, že moje vyhlídky jsou dost mizerné. Bydlím sice docela blízko od centra, ale celý barák má rozlohu asi tak mého obývacího pokoje v Praze s tím rozdílem, že je patrový. Paní domácí, která se o mě má starat v nedohlednu, z dovolené má přiletět snad za několik dní. Jídlo žádné, lednička prázdné a prázdnou přihrádku na chleba James okomentoval slovy „There’s usually bread, but now is there nothing.“ Na fotkách vidím také celou rozvětvenou rodinu a nejsou mi zrovna od pohledu příjemní. Né že bych měl něco proti černochům, ale prostě se mi to nějak nezdá, je to všechno takové zanedbané...

Hlad už se pomalu nedá vydržet a tak vyrážím do City něco koupit. Omrkávám pár ceníků a zjišťuji, že mi skoro určitě nebudou stačit peníze, jestli teda nechci jíst suchý toastový chléb. Malá pizza po přepočtu za necelé 4 stovky je jenom slabým odvarem místních cen. Nakonec končím s cereálnými bagtkami, které do sebe láduju neuvěřitelným tempem. Všude se opět válí stovky studentů i starších lidí, na řece Cam plujou výletní lodičky, a na každém kroku se vám pod nohy plete nějaký cyklista.

Po příchodu do dočasného domova mě čeká zpráva přímo od Bohů: potřetí se stěhuji! Tentokrát jsem to snad poprvé uvítal. Korejský kluci už pro mě prý zavolali odvoz a za 10 minut jedu zase o dům dál. Netrvá to ani 3 minuty a před domkem stojí stříbrné volvo. Tak konečně nějaký luxus říkám si, škola se snaží odčinit co napáchali. Řidič mi pomáhá s kufrem a už jedeme. Po nastoupení mi rychle chladne úsměv – na palubní desce je digitální taxametr. Ujedeme sotva pár bloků a na ukazateli svítí výhrůžná částka 6 liber. Pěšky bych tam byl za 5 minut a zadarmo. Řidič je aspoň příjemný, povídáme si, ale další nečekaný zářez do peněženky to nesmaže.

Stavíme v jakési nové čtvrti a začíná se svítat na lepší časy. Ze zcela nového domečku mi vyhází naproti moje nová hostitelka a její 21letý syn Orin. Oba dva jsou opět černoši, ale neuvěřitelně přívětiví a laskaví. Uvádějí mě do jejich obydlí, které je opravdu pěkné, skoro všechno nové. Představujeme se, a já začínám vyprávět svůj divoký příběh. Docela ho prožívají, a pak tedy definitivně potvrzují že u nich mohu zůstat. Obrovská úleva. Ukazují mi můj pokojík, je sice malinký ale naprosto dostačující, mám tu i televizi. Následují pravidla domácnosti, která je nutné dodržovat. Vzhledem k jejich bytu jsou trošku náročnější, ale žádný velký problém. Hlavně ráno nebudit 

Konečně se odebírám vybalit si do své místnosti a konečně se můžu trochu natáhnout. Po 24 hodinách. Dávám si důkladnou sprchu a jdu se projít ven s mojí novou paní. Kousek od baráku je malý supermarket, který může posloužit k zakoupení oběda nebo čehokoliv dalšího. Zastávka autobusu do centra je taky kousek, zítra s ním pojedu do školy. Všechno vypadá v pořádku.

Večer ještě beru notebook a prozkoumávám okolí na přítomnost WiFi. Docela by se hodilo najít nějaký nezabezpečený bod v blízkosti, abych se mohl alespoň občas dostat na net mimo univerzitu. Dlouho dlouho nic až nakonec narážím na hotspot „Wireless“, který nemá heslo. Připojením se dostávám do sítě kabelového internetu ntl.com s rychlostí downloadu kolem 200 kB/s. Paráda. Sedím na chodníku a vyřizuji pár mailů. Už je celkem pozdě a po chvilce ke mě přichází jakási paní: „Son, you are local?“ „Yeah, I am a student living nearby“ „Ok, I’d like to tell you this is not a good idea, this thing must be really expensive (ukazuje na notebook za 43 papírků) and some boys could steal it from you“. Ještě se vyptávám jestli to je opravdu tak, a nakonec radši rychle notebook zavírám a odcházím domů. Na první stránce místních novin pak vidím titulek o přepadení několika studentů místní omladinou. Asi měla pravdu, nebude to tady tak bezpečné jak jsem myslel. Ujišťuje mě v tom i mladík bezradně stojící s kamarády nad ukradeným kolem....
30.07.2006 | 15:04 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

Noční cesta do Londýna

neděle, 30. července 2006

Tak si to právě valíme vláčkem pod Lamanchským průlivem. V Angliii už jsem byl snad dvakrát, ale vždycky jsem jel trajektem po moři, takže Eurotunnel je pro mě novinka. Ale, vezmeme to hezky od začátku...

Včera kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem s jedním přenosným kufrem a batohem na zádech vyrazil. Celkem dost málo věcí na měsíc pobytu, ale tak nějak mi přišlo že mám všechno. Vzhledem k tomu, že první jídlo dostanu až za více než 24 hodin, jel jsem na Florenc ještě přes KFC a jedno Twister Menu. Koupil jsem k tomu ještě dvě bagety, ale stejně to asi bude málo.

Autobus měl odjíždět v 17.15 – místo toho bylo v 17.15 na nástupiště odhadem tak kolem 100 lidí a autobus nikde. Ne zrovna dobrý začátek. Asi po pěti minutách však přijel, klasický žlutý express Student agency. Dokonce přijeli dva, tím se vysvětlil tak velký počet lidí. Následovalo „odbavaní“ zavazadel a kontrola jízdenek, po které jsme se konečně s půlhodinovým spožděním rozjeli. Vzhledem k tomu, že Londýně přestupuji na daší autobus, na jehož přestup mám jenom hodinu, začal jsem se trošku bát.

Ještě víc jsem se začal bát na hraničním přechodě v Rozvadově – jakýsi cetující neměl vyřízené vízum, takže se to muselo ještě narychlo zařizovat, což znamenalo zdržení o dalších přibližně 60 minut. Jinak byl přístup Studen Agency skvělý – během jízdy dostáváte zadarmo teplé nápoje, přinesli nám i něco na čtení a na cca 7 LCD panelech běží různé filmy. Zvuk není klasicky reprodkovaný nahlas, ale pro jeho poslech si musíte zapojit sluchátka do zdířky mezi sedadly – sluchátka jsme dostali také zadarmo. Vedle filmů na DVD tady hraje ještě asi 7 dalších hudebních kanálů a rádií, takže si tak můžete hezky zpříjemnit cestu. Prvním filmem bylo „Léto s kovbojem“, sice dobrá komedie, ale přece jenom už trošku stará, takže to jsem nesledoval. Druzí Piráti z Karibiku už mě nalákali, přestože jsem film již také viděl.

Další zastávky se dělaly přibližně po 4 hodinách. Na té ranní, kolem čtvrté hodiny mě nějak přepadnul hlad, a tak jsem se podíval do jedné z restaurací, těsně před francouzskými hranicemi. Zaujal mě jakýsi koláč, který vypadal opravdu dobře. Přestože na pokladně měli nápis že je možné platit i v Korunách, pokladní to razantně odmítla. Eura jsem taky neměl, tak jsem jí nabídnul 20 liber. Ty přijala, nazpátek mi ale vrátila zase Eura, která tak nějak nepotřebuji. Navíc tam měli nějak divý kurz, takže mě ten koláček vyšel asi na 130 Kč. Ale ranní hlad to zahnalo 

Po průjezdu Belgií a Francií, kde už nejsou žádné hranice, jsme kolem osmé hodiny dorazily k Eurotunelu. Tamější dálnice jsou opravdu úžasné, všechno nové, žádné drncání. Zaujalo mě také osvětlení – po celýh cca 150 kilometrů byla dálnice osvětlená, věc u nás naprosto nepředstavitelná. U Euroteunelu nás přivítala pořádná průtrž mračen a pasová kontrola anglických imigračních úředníků. Naštěstí jsme nemuseli vybalovat všechna zavazadla jako polští kolegové před námi, stačilo ukázat pas a pozdravit stylovým „Morning Sir“. Následovala asi půhodinka čekání na dalších vlak pod La Manchem, protože nám ten poslední těsně ujel.

Tyhle vlaky jsou dost zvláštní. Vypadají tak trochu jako transporty smrti do Osvětimy, ale mají ohromnou kapacitu. Náš gigantický autobus pro 60 lidí se tam stejně ale vešel jen taktak. Během cesty která trvá asi tak 35 minut můžete buď sedět v autobuse, nebo jít ven, do vlaku. Vzhledem velikosti našeho busu však zůstávalo po vystoupení asi tak 40 centrimetrů prostoru, což není zrovna mnoho. Okýnky ven nic stejně nevidíte, je to prostě tunel.

Za chvíli jsme ale byli už venku a po rychlostní silnici rychle pokračovali k Londýnu. Člověku se ani nechce věřit, jak je to město veliké, z předměstí do centra jsme se proplétali skoro hodinu. Naštěstí se všechno stihlo a jakýmsi zázrakem přijel řidič skoro úplně přesně podle stanoveného času. Na Vicoria Coach Station nás vyložil a ponechal vlastnímu osudu. Vzhledem k tomu, že většina cestujících byla tvořena mladými studenty jedoucími stejně jako já na jazykový pobyt kamsi do Anglie či Irska, vydali jsme se společně hledat odjezdy našich autobusů.

Ty odjíždějí také z Victoria Station, ale z úplně jiné budovy. Nádraží velikosti pražského Florence je využíváno pro cestování do celé Anglie, a také kvůli tomu tady můžete potkat lidi opravdu všech národností. Protože jsem měl už docela hlad a všechno jídlo bylo snězeno, chtěl jsem si koupit něco drobného k snědku, ale místní ceny mi to bohužel jaksi neumožnily. Radši počkám do Cambridge, tam to snad bude levnější.

Asi po 45 minuách čekání se na našem terminálu otevírají dveře pro nástup do autobusu. Bus je to velice moderní, klimatizovaný a poloprázdný. Spolu se mnou jedou do Cambridge další dvě holky přibližně stejného věku, takže se tam možná někde potkáme ve škole (bydlí ale úplně jinde). Pomáhám jim s kuframa a už se rozjíždíme. Vyndavám notebook a dopisuji poslední odstavce. Co mě ale opravdu šokuje je WiFi. V autobuse je prostě po celou cestu zdarma připojení k internetu přes WiFi. Na tohle si asi u ČSAD ještě pár desetiletí počkáme. Díky tomu můžu konečně na blog přidat příspěvek, který si právě čtete.

Během cesty jsem nafotil mobilem spoustu fotek, zatím se mi ale nepodařilo spojit oboje zařízení přes bluetooth tak, abych mohl dostat fotky do počítače – dodám je tedy později. Zatím jsem tedy velice spokojen, žádné vážnější problémy se neobjevily a po cestě mám velice příjemnou společnost. Rozhodující asi bude rodina, do které se za pár hodin dostanu, ale to si přečtete zase v dalším postu....
28.07.2006 | 16:55 | kategorie: Cambridge | Hannes | trvalý odkaz

Měsíc v Anglii: první komplikace

Tímto příspěvkem startuji nový seriál o mém měsíčním pobytě v Anglii, konkrétně v Cambridge na Queens College. Jedná se o jazykový pobyt s ubytováním v hostitelské rodině a polopenzí. Dopoledne strávím ve škole, odpoledne a víkendu jsou volné s tím že škola připravuje různé doprovodné programy a výlety. Do Cambridge odjíždím autobusem zítra odpoledne, kolem poledne budu v Londýně kde musím přestoupit na další autobus přímo do Cambridge. Cesta tak trvá dohromady skoro 20 hodin, bohužel letenky už byly mimo můj cenový strop. Cena za tuhle měsíční srandu je dost vysoká, navíc Velká Británie je pro nás pekelně drahá země - takové trošku lepší pivečko Guiness za 3 libry (cca 130 Kč) je docela drahá sranda, a takhle je to tam skoro se vším.


Celá akce je tak napůl pořádaná se Student Agency, zbytek jsem si zařizoval na vlastní pěst. Dopředu mám nakoupené všechny jízdenky, například tu z Londýna do Cambridge jsem koupil přes internet a zaplatil zahraniční kreditní kartou. Cesta je to asi jako z Prahy do Strakonic, necelé dvě hodinky jízdy a cena je opět docela brutální - v přepočtu cirka 700 Kč. Vlakem by to ale vyšlo ještě dráž a o transferu zařizovaném univerzitou ani nemluvím. Holt si asi budu muset zvyknout, že ne všechno se dá takhle přepočítat, jinak bych si tam nic nekoupil.


Asi před měsícem jsem od Embassy CES, což je síť jazykových škol po celém světě která mi zařizuje výuku dostal dopis s podrobnostmi o ubytování. Mělo se jednat o asi 40letou paní původně z Kypru, nyní žijící s 18letou dcerou v Anglii. Včera večer jsem se odhodlal Miss Constantinou zavolat, ale dost krutě jsem narazil. Asi na šestý pokus (jejich systém předvoleb a volaček jsem opravdu nějak nepochopil) jsem se konečně někam dovolal. K mému zděšení mi tato paní v angličtině řekla že studenty z této školy už nepříjímá a tudíž u ní nebudu bydlet. Popřál jsem jí tedy hezký večer a se zděšením hovor ukončil.


Téměř okamžitě jsem volal na helplinku do Brna co to jako má znamenat, den před odjezdem nemám kde bydlet a nikdo se mě ani neobtěžoval informovat. Docela bych nechtěl vidět situaci kdy přijedu do cizího města a najednou nic, odkázán skoro úplně sám na sebe bych musel tenhle problém řešit. Po pár urgentních hovorech Česká republika-Anglie jsem zjistil, že škola prostě změnila mojí hostitelskou rodinu. To by mi až tolik nevadilo, ale mohli mi o tom dát aspoň vědět.


Dneska mi mailem poslali další dopis s novou adresou a krátkým popiskem mojí hostitelky. Oproti předchozí rodině jsem si docela pohoršil, protože nová Houselady je jakási nezaměstnaná hospodyňka, která ubytovává rovnou 6 studentů a to jí živí. Uvidíme jak to bude vypadat v praxi, ale dvakrát nadšený z toho zrovna nejsem.


Další šok byla i naprosto odlišná adresa školy, takže mi změnili nejen uvytování ale i studium. Vzhledem k tomu, že jsem měl v přechozí univerzitě dohodnutý bezdrátový přístup na internet, není tahle změna opět nic pěkného a pěkně mě to rozhodilo. Musel jsem si znova vytisknout všechny mapky a hledat alespoň základní spojení mezi školou a ubytováním. Cambridge naštěstí není až tak veliké město, takže to snad nebdue tak hrozné, přinejhorším si tam koupím kolo a budu jezdit na kole, cyklostezek tam mají spousta.


Teď už se zbývá jenom zabalit - všechno důlěžité už je snad nakoupeno a zařízeno, takže můžů začít pakovat. Měsíc je celkem dlouhá doba, takže s sebou asi budu mít dost krámů, ale co se dá dělat. Oblečení si tam někde vyperu, mají tam podobné vedro jako v ČR, takže toho nebude zase až tolik. Včera jsem si za dvě stovky koupil i redukci na britské zásvuky (bože, vždyť je to kousek plastu a stojí to dvě kila!), takže je snad všechno připraveno pro mojí elektroniku. A že si tam toho neberu málo: notebook, mobil, mp3 přehrávač, digitální foťák a pro tohle všechno ještě napájení a nabíječky.


Celkově už se opravdu těším. Angličtina mě dost baví a snad zaznamenám i nějaké to zlepšení, říká se že měsíc v Anglii je jako rok intenizivního studia tady. V průběhu měsíce budu zde na blogu uveřejňovat různé zážitky a dojmy, přidám také fotky. Zvažuji ještě možnost blogovat v angličtině, ať už kvůli procvičení jazyka nebo kvůli většímu záběru i zahraničních čtenářů, ještě uvidím... Jestli se teda nějak vyřeší ten internet, platit 2 libry za hodinu internetu v kavárně se mi dvakrát nechce.


eXTReMe Tracker