Dneska jsem se vydal využít kupón na dvě pizzy do Pizzerie Klodi. Kupón byl zakoupen jiným členem rodiny a jak už to tak u poukázek do restaurací bývá, buď propadnou úplně, nebo je jdete využít zcela na poslední chvíli pár dní před koncem platnosti poukazu. Tento pocházel z webu Hyperslevy.cz, ale co jsem se tak koukal tak Restaurace Klodi spolupracovala s mnoha dalšími slevovými servery a nejrůznější nabídky neustále střídá a přidává nové.

Důvodem k napsání tohoto článku byl ostřesný zážitek spojený s návštěvou této rádoby pizzerie. Pokud se chystám koupit na internetu nějaký poukaz do restaurace, vždy si předem daný podnik trochu prověřím, přečtením recenzí, komentářů a pár dotazy v Googlu. V tomto případě jsem již tušil, že půjde o průšvih, protože dosavadní reference na pizzerii Klodi byly téměř pouze negativní. Jak jsem ale psal, já jsem slevový kupón nekupoval a tak nebylo jiného zbytí.

Pizzeria Klodi má celkem sympatickou polohu na Národní ulici kousek od zastávky tramvaje. Tím ale výčet pozitivních vlastností končí. Ruský majitel této rádoby pizzerie zaměstnává stejně ruské zaměstnance, kteří sotva mluví česky a vašim dotazům kolikrát ani nerozumí. Celý zážitek začal po vystání asi tříminutové fronty, která se přede mnou nashromáždila. Když jsem se konečně dostal na řadu, zcela otrávená a velice nepříjemná blonďatá Ruska mi dala na výběr menu (respektive nakopírovaný cár papíru), z kterého jsem si mohl vybrat 2 pizzy, které jsem chtěl objednat. To jsem během okamžiku udělal, předal jí voucher a ona se nasraně odebrala ke kase, kde namarkovala 20 Kč. Nic o příplatku za krabice na voucheru nebylo, ale OK, to je v pizzeriích řekněme standardní procedura.

gurmánská lahůdka v běžné nabídce za krásných 139 Kč

První skutečná potíž ale nastala v momentu, kdy jsem řekl že bych si dal jednu pizzu tady a jednu s sebou (voucher byl na 2 pizzy). Na to mi k mému udivení oznámila, že to není možné. Avšak ne z důvodu podmínek slevy, ale kvůli tomu, že už namarkovala do kasy ty 2 krabice! Zeptal jsem se jestli to myslí vážně, ale očividně myslela a tak jsem místo zbytečného dohadování radši tu dvacku zaplatil. Následně přišel šok číslo dvě, a to sice oznámení, že "pizza bude hotová tak za hodinu, možná víc". Paráda. Není nad kvalitní servis. Neměl jsem chuť se znova rozčilovat tak jsem řekl že fajn, stavím se zde za hodinu a odebral se prohlídnout nedaleké Tesco na Národní.

Za hodinu jsem přišel a prakticky již bez emocí jsem byl seznámen s faktem že pizza ještě není hotová, ale do zhruba 10 minut by to mohlo být. Posadil jsem se tedy a čekal, stejně jako zhruba deset dalších nasraných lidí kolem mě. Přibližně za 15 minut dvě pizzy opravdu dorazily. Doufal jsem, že si spravím chuť alespoň dobrou pizzou, ale jak už asi tušíte, ani to se nestalo. Pizza byla naprosto odporná, malinkatá, nedopečené těsto plné mouky, minimum ingrediencí, téměř  žádný sýr, prostě hnus velebnosti. Některé kusy pizzy byly prostě jenom s kečupem, jak na nich bylo málo ingrediencí. Škoda slov. Nasraně jsem jednu pizzu snědl a druhou si odnesl domu (bez sebemenší chutě jí sníst).

Pokud tedy budete váhat nad cenově lákavou nabídky ruské placky těsta s kečupem v pizzerii Klodi, důrazně vás před tímto nákupem varuji a doporučuji radši trochu připlatit a koupit si kvalitnější produkt někde o kus dál. Na celé věci je navíc vtipné to, že za celou dobu do restaurace nepřišel jediný zákazník, který by si tam něco normálně objednal - není divu, neochotnou obsluhu a hnusnou pizzu za 139 Kč bych si taky rozhodně nekoupil.

A perlička na závěr: při mém odchodu do pizzerie dorazil jakýsi obchodní reprezentant nejmenovaného slevového serveru, sedl si vedle mě ke stolu s ruským majitelem a začal smlouvat o podmínkách další pizza promo akce. Pokud si chcete tedy užit trochu srandy, určitě budete mít ještě příležitost, protože tato restaurace očividně žije jenom z prodeje voucherů...

Slevomat.cz je fenoménem několika posledních dnů. Vy o něm ještě nevíte? Každý den nabízí Slevomat bezkonkurenční nabídky na různé aktivity, jídlo, vstupenky, nebo nákupy. A to často se slevou třeba i 90%. Mezi nejzajímavější slevy patřilo třeba 5 točených piv v restauraci za neuvěřitelných 15 Kč nebo nejrůznější obědová menu pro 2-4 osoby v ceně kolem 200 Kč. Dalšími častým sortimentem jsou nejrůznější masáže, relaxační pobyty, wellness a podobné aktivity. Nové nabídky se na Slevomatu objevují každý den. Ideálním způsobem, jak nezmeškat žádnou slevu je přihlášení se k newsletteru, který vás vždy upozorní o nové slevě přímo na váš email. Já už si přes Slevomat zakoupil několik poukazů a značně ušetřil - zkuste to i vy!

Zhruba za dva týdny se i do českých kin dostane americké drama Brothers, do češtiny doslova přeložené jako Bratři. Tenhle válečný snímek se stopáží téměř dvě hodiny postavil do hlavní role nikoho menšího než Tobey Maguire, kterému zdatně sekundují Jake Gyllenhaal a Natalie Portman. Příběh založený na skutečné události vypráví o vzorném otci, který je poslán do Afghánistánu, kde padne do zajetí, které následně změní celý jeho život. Naopak doma se z problematického rváče stává citlivý muž a celý příběh o dvou bratrech se začíná pěkně zamotávat. Přestože je to tradičně tak trochu oslava amerického snu, tenhle film natočený podle dánské předlohy je opravdu šokující až lehce mrazivý. Konec je pak pěkně vystupňovaný, i když tempo filmu je spíše pozvolná. Na začátku mi lehce nesedl právě Tobey Maguire, který vypadá lehce retardovaně, avšak na konci už si divák celkem zvykne. Pravda je taková, že asi i za 10 let bude představitel Spidermana vypadat jako pubertální floutek. Drsné, dojemné a perfektně zahrané. 7.5/10

Válečný / Drama 
USA, 2009, 105 min

Režie: Jim Sheridan
Hrají: Jake Gyllenhaal, Natalie Portman, Tobey Maguire, Mare Winningham, Sam Shepard, Jenny Wade, Bailee Madison, Taylor Geare, Patrick Flueger, Carey Mulligan, Luce Rains, Clifton Collins Jr.

Příběhem rodiny, kterou čeká tragédie, bolest a ostrý souboj dvou bratrů. Starší z bratrů Sam (Tobey Maguire), je sestřelen při misi v Afgánistánu. Jeho okouzlující žena (Natalie Portman) najde oporu v manželově bratrovi (Jake Gyllenhaal). Nečekané idyle udělá konec návrat Sama, který sice přežil, ale změnil se k nepoznání... Z kliďase a slušňáka udělalo mučení v zajetí, agresivního uzavřeného podivína, trpícího záchvaty paranoie a děsícího vlastní děti. Bratrský střet je nevyhnutelný.

Těsně před Vánocemi se na DVD i v České republice dostal prázdninový hit G. I. Joe: Rise of the Cobra. Po dlouhé době jsem měl celkem náladu na nějaký akční film a G.I. Joe se ukázal jako výborná volba. Takovou akční řežbu zase dlouho neuvidíte - v téměř dvou hodinách se neustále něco rozpadá, vybuchuje, někdo s někým bojuje a celý děj má na tak dlouho stopáž celkem slušný spád. Jedná se o typicky americký akční nářez, u kterého nesmíte moc přemýšlet ale hlavně se bavit. Kromě výborných bojových scén a explozí jsou to ale i výborné filmové triky (rozpadající se Eifelovka) a také nečekaně pár docela vtipných drsňáckých hlášek. Prostě akční podívaná jak má být, ideální na odreagování, u které nemůžete brát vůbec nic vážně. Natáčení mimochodem probíhalo i v ČR a miniroličku si zahrála i Karolína Kurková, přesto se žádná místní lokalita ve filmu neobjevuje. Jestli chcete ryzí akční zábavu v té nejvíce přehnané formě, G. I. Joe vám vřele poslouží. 6.5/10

kční / Dobrodružný / Sci-Fi / Thriller 
USA / Česko, 2009, 118 min

Režie: Stephen Sommers
Hrají: Dennis Quaid, Channing Tatum, Marlon Wayans, Sienna Miller, Joseph Gordon - Levitt, Saïd Taghmaoui, Christopher Eccleston, Adewale Akinnuoye - Agbaje, Rachel Nichols, Ray Park, Arnold Vosloo, Byeong-heon Lee, Jonathan Pryce, Karolína Kurková, Gerald Okamura, David Murray, Joe Chacon, Brendan Fraser, Lili Mirojnick

Legendární řada hraček od Hasbro Toys, k jejichž výrobkům patří také mimojiné nedávno na plátně oživení Transformers, společně s animovaným seriálem a komiksem inspirovaly Paramount pictures k natočení sci-fi akce G. I. Joe. Můžeme se těšit na rozličnou partu dobráků, ke kterým patří neslyšitelný ninja Snake-Eyes, který mistrně vládne nejen mečem, ale také automatickými pistolemi, charizmatická hrdinka Scarlett a jejich velitelé Hawk s Dukem. Parta G. I. Joe musí odvracet útoky teroristické organizace zvané COBRA, která chce ovládnout svět. Elitní teroristický zabiják ninja Storm Shadow vyrostl a byl pokrevním bratrem na opačné straně stojícího Snake-Eyese, což nám celý příběh zkomplikuje. Režie se ujal Stephen Sommers (Mumie, Van Helsing).

Je tomu už téměř čtvrt roku, co jsem se vrátil z africké Keni, ale teprve teď jsem si našel čas na dopsání několika reportů z tohohle neobyčejného měsíce stráveném ve zcela jiném světě. Jak jsem psal naposledy ve třetím příspěvku z Keni, po několika dnech v hlavním městě Nairobi jsme se začali chystat na první výjezd mimo tuto třímilionovou oázu civilizace. Zachtělo se nám poznat trošku té skutečné, divoké Keni, a tak jsme se vydali na sever k jezeru Naivasha.

Zhruba 100 kilometrů po relativně nové cestě jsme zdolali tradičně – v místním autobuse „matatu“.Tahle cesta byla neobyčejně kvalitní, což nám bylo docela podezřelé. Později jsme zjistili proč: Evropská unie před několika lety na tuto dopravní tepnu darovala zemi nemalou finanční částku v podobě grantu, za který si Keňané mohli postavit pořádnou asfaltovou silnici.

Najít to správné matatu nebylo tentokrát úplně jednoduché. Autem jsme popojeli na okraj městě, kde by údajné matata měla stavět. Problém byl, že jsme nevěděli, kde přesně staví. A  na nějaké značky v téhle zemi opravdu spoléhat nemůžete. Možná ještě větším problémem byl největší slum v Nairobi, který začínal přesně v této oblasti. Kibera je extrémně nebezpečné místo, kam ani místní policie nechodí a statisíce lidí zde žijí v absolutní chudobě v chatrčích z klacků a vlnitých plechů.

Když na podobné místo přijedou tři běloši v relativně novém místě a neví přesně, kam mají jít, působí to jako pěst na oko. Tohle byl pravděpodobně nejméně příjemný okamžik za celý měsíční pobyt v Keni. Ten pocit, když na vás stovky lidí neustále koukají, vy sedíte v autě, které nejde zamknout a pomalu projíždíte davem lidí, nebyl vůbec příjemný. Tak nějak jsme prostě cítili, že tady nemáme co dělat.

To správné matatu jsme po chvíli naštěstí s pomocí jednoho z místních našli (samozřejmě si za tuhle radu řekl o nepatrný příspěvek) a konečně nasedli. Jak už to tak v Keni bývá, poloprázdné auto tady opravdu nejezdí a tak jsme i my jeli nacpaní až po okraj. Menší problém byl s dvěma batohy – téměř žádný nákladní prostor tyhle vozítka nemají a na sedadlo vedle jsme si je dát nemohli, respektive bysme si museli zaplatit další místo. Nakonec jsme to nějak uhádali a batohy nacpali pod nohy.

Po necelých dvou hodinách už jsme stavěli a řidič nám oznámili, že jsme v cílové destinaci. Město Naivasha je však od stejnojmenného jezera vzdálené ještě asi 15 kilometrů a my jsme hlavně zastavili někde na odbočce z hlavní silnice. Řidič nám oznámil, že do centra města vůbec nejede, že by si zajel, a jestli nám to prý nevadí. Co na to odvětit než klasické „hakuna matata“ (žádný problém). V téhle zemi se prostě ani stresovat a rozčilovat nemá smysl.

Během chvilky se nás naštěstí chopil jakýsi mladík s autem, že nás prý doveze do centra města i kamkoliv jinam. Už jsem to zmiňoval několikrát, ale jako běloch prostě v Keni působíte jako magnet mezi špendlíky. Ano, bělochů je tady tak strašně málo. Takže kdekoliv se objevíte, okamžitě se k vám začnou sbíhat místní s obchodním duchem a začnou vám nabízet nejrůznější rady, zboží i služby.

Nasedli jsme tedy do auta, které už mělo svoje nejlepší léta za sebou (ale pořád celkem spolehlivě jezdilo) a vydali se asi dva kilometry do centra města. Chlapík byl celkem hovorný a doporučil nám místní supermarket k nákupu, který jsme potřebovali udělat. Když nás před něj dovezl, říkal že tady klidně počká a pak pojedeme dál. To už nám začalo být trochu podezřelé, protože zase až tak ochotní místní nejsou a o nějaké ceně jsme se zatím nebavili.

Po rychlém nákupu jsme se s desetilitrovým kanystrem vody vrátili k autu, kde černoch stále čekal a začali nenápadně vyzvídat, co se bude dít dál. Potřebovali jsme do jednoho z kempů u jezera Naivasha, které jsou asi patnáct kilometrů od města. Podle průvodce do této oblasti jezdí snad jenom několik matatu denně a nejedná se taktéž o příliš bezpečnou oblast. Zeptali jsme se tedy, za kolik by nás tam hodil, načež černoušek s úsměvem nadhodil tak nesmyslnou částku, že jsme se mu prostě na místě vysmáli. Očividně to prostě zkusil, v domnění že nemáme ponětí o cenách, které platí místní za dopravu. Nakonec jsme se dohodli, že nás za pár korun hodí na stanoviště matatu a odtamtud už si nějak poradíme.

Tak to taky dopadlo a za pár okamžiků už jsme stáli na okraji města vedle asi čtyř minibusů. Informace z průvodce se naštěstí ukázaly jako nepravdivé, matatu tady jezdilo zhruba každou půlhodinu. Do jednoho z nich jsme tedy nasedli, ještě asi čtvrt hodiny čekali a pak už se konečně spolu s dalšími patnácti lidmi v autě pro dvanáct osob vydali k naší destinaci.

Neměli jsme přesně představu, kde budeme spát, ale stan a spacáky v batohu nám dávaly možnost ubytovat se prakticky kdekoliv. Nakonec jsme si vybrali hned asi druhý kemp, který byl zmíněn i v našem průvodci. Fisherman’s Camp se ukázal jako skvělá volba. V porovnání s vyprahlou a špinavou krajinou tohle místo působilo jako ráj – krásně zelená louka prakticky hned u jezera ve stínu obrovských stromů, udržované cestičky, nějaké to zázemí, bar a hlavně celá řada bělochů.

Místní specialitou jsou hroši. Ano, jezero je plné obrovských hrochů, kteří hlavně v noci vylézají na pobřeží a ožírají nízké stromky hned za pláží. Přestože to tak nevypadá, jedná se o extrémně nebezpečná zvířata, ke kterým je lepší se vůbec nepřibližovat. Obyvatele kempu od hrochů chrání docela vysoký elektrický plot, celá pláž se navíc po setmění zavírá. Jinak ale můžete v tomhle kempu narazit na nejrůznější zvířata: stáda koz, koček, psů, nejrůznější opic skákajících po stromech a nesměle prozkoumávajících stany hostů.

Jedinou nevýhodou byla cena za ubytování, která byla na místní poměry opravdu dost vysoká. Cena v dva roky starém průvodci byla několikanásobně nižší, ale 25% inflace dělá v Keni svoje. Nakonec se nám již tradičně podařilo cenu alespoň trochu usmlouvat, přesto to byla docela citelná rána do našeho rozpočtu.

K našemu překvapení se v areálu připravovalo jakési pódium a hudební aparatura. Celou věc organizovalo několik Britů a jak jsme se po chvíli dozvěděli, jednalo se o nultý ročník akce s názvem „Rift Valley Festival“, která od příštího léta nabídne koncerty místních i zahraničních hudebních umělců. Po postavení stanu jsme se vydali do místního baru, kde jsme si konečně dali něco k jídlu (výborné a předražené kuře na kari) a zchladili se několika pivy. Hned jsme se dali do řeči s dvěma holkami z Austrálie, s kterými jsme pak strávili víceméně celý zbytek našeho pobytu.

Po večeři následoval výborný chillout na chatrném dřevěném molu a v loďce na jezeře. Zapadající slunce, skvělou Jihoafričanku Carrie a pocit totální svobody a bezstarostnosti si pamatuji velice živě doteď. Večer opravdu následoval hudební koncert. Trošku nás zklamalo, že přestože se nejednalo o nic oficiálního, všichni museli zaplatit vstupné, i když si chtěli dát jenom pivo na baru. K téhle zemi ale už placení úplně za všechno patří, takže jsme i tentokrát odevzdali těch pár set keňských šilinků a vydali se po dlouhé době zase trochu socializovat.

Zní to sice divně, ale když za necelý týden prakticky nezavadíte o bělocha, působí zhruba 50 převážně bílých a převážně přátelských lidí jako malý zázrak. Prakticky každý z nich má za sebou nějaký zajímavý příběh, důvod, proč se do této země vydal, a podobné cestovatelské nadšení jako já. Většinu návštěvníků tvořili mladí Američané, kteří přijeli ve skupině jakýmsi autobusem a jako Američané dělali tradičně neuvěřitelný bordel.

Koncert nebo spíše série vystoupení byla skvělá, na malém pódiu se vystřídal prakticky každý, kdo uměl na nějaký hudební nástroj a vrcholem večera bylo vystoupení keňské rapové skupiny (tuším, že se jmenovali K-Fox, údajně byli opravdu známí). Tahle partička dokázala udělat výbornou show a zapojit prakticky celé publikum. Malinkatý roztomilý Keňan s drsným hiphoperským tričkem ve špinavých kotníkových farmářkách a naprosto nepadnoucích kalhotech působil opravdu vtipně, ale tím jak moc svému umění věřil a dokázal se mu oddat zároveň vyvolával sympatie všech přihlížejících.

Druhý den jsme se celkem brzy ráno vydali do národního parku Hell’s Gate, který konečně sliboval nějaká ta exotická zvířata. Ten den bylo neuvěřitelné horko a na vyprahlých keňských pustinách bylo opravdu k padnutí. Celý výlet jsme pojali jako takovou cykloprojížďku. Za docela přijatelný peníz jsme si v kempu půjčili lehce opotřebovaná kola a vydali se asi 10 kilometrů k branám parku. Cestou jsme se stavili ještě na obligátní láhev Coca-coly a v místním bankomatu střeženém dvěma chlapíky s kulomety vybrali tolik peněz, že se nám ani nevešly do peněženky (ve skutečnosti to bylo pár tisíc Kč) a tak trochu tím tento bankomat ucpali.

U brány do parku Hell’s Gate nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě opravdu drahého vstupného. Ani po půl hodině se nám nepodařilo usmlouvat ani minimální slevu. Jelikož jsme neměli speciální formulář vyplněný naší školou, nesmlouvaví správci nám nechtěli prodat ani studentské vstupné a tak jsme museli každý zaplatit snad 50 dolarů za jednodenní vstup. Samozřejmě nám ještě nezapomněli naúčtovat vstup za kolo. Prostě když už obereme turisty, tak pořádně.

Park samotný je spíše zklamáním, příliš zvířat v něm nebylo. Mnohem zajímavější bylo horolezení na jednu místní horu, což se ukázalo jako docela náročná činnost. Holt ze země to vypadalo tak nějak jednodušeji, než když se s helmou na hlavě v sedáku snažíte udržet na skále a nespadnout dolu. Každopádně zážitek parádní.

Hlavním lákadlem celého parku je však Hell’s Gorge, což je jakási soustava soutěsek a úzkých chodeb vymletých pramenem místní řeky. S najatým průvodcem jsme se vydali do této úžasné spleti kaňonů, které končí dechberoucím výhledem na nekonečný národní park. V Hell’s Gorge jsem se opět cítil jako pětiletý kluk, protože celá cesta je poměrně náročná, musíte různě šplhat, slézat, přeskakovat potoky, brodit se nebo se třeba umýt v jednom z horkých pramenů vyvěrajících z tamějších skal.

Po několikahodinovém okruhu jsme se již celkem vyčerpaní vydali zpátky ke svým kolům a po cestě pokračovali zpátky k vchodu do celého parku. Díky obrovskému horku a poměrně náročnému terénu to byl celkem náročný výlet – a vychlazená kola uprostřed ničeho opravdu bodla. Vážně, občas vám to prostě nechce dojít, jak můžou do bohem zapojené krajiny, kde není zhola nic, dovézt mrazák s coca colou mraženou kostkami ledu a uprostřed té pustiny ji prodávat...