Fenomén Laser Game asi není třeba příliš představovat, snad každý Pražák na tuto atrakci jednou zavítal nebo o ní přinejmenším slyšel. Moje začátky s touhle variantou paintballu bez kuliček se datují zhruba deset let zpátky, kdy jsem jako malý špunt vyrazil se školou do herny na Národní. Jakousi shodou náhod jsem tehdá vyhrál a od Laser Game obdržel tušímže kalendář nebo jiný reklamní předmět. Dodnes na toto vítězství s hrdostí vzpomínám. :-) Dnes, v roce 2008, už herna na Národní dávno nefunguje, ale Laser Game se přesunul jinam: do nákupního centra Zličín, kde se v horním patře spolu se stoly na kulečník a další sporty skrývá pod názvem Zóna Gama.

S partou asi 10 známých a přátel jsme jedno páteční odpoledne na Zličín vyrazili, vybít si trošku energie a pořádně zablbnout. Celou hernu jsme měli zarezervovanou sami pro sebe, přestože podle oficiálního webu pojme až 21 hráčů najednou. Po několika minutách mi ale bylo celkem jasné, že i těch 10 hráčů je snad až příliš. Po ověření registrace jsme každý vyfasovali vestu s čidly počítajícími zásahy a samozřejmě zbraň. Čidel je na vestě hned několik, na prsou, zádech a remenech, a zásah do každého z nich je obodován jiným počtem bodů. Pistol samotná mě překvapila svojí poměrně malou velikostí a faktem, že pro střelbu je potřeba ji držet oběma rukama (nelze si tedy svým tělem krýt vlastní terče a zároveň střílet).

Po aktivaci zbraní a vest už jsme se rozutekli do herní arény, která mi ale po bližším prozkoumání přišla dost malá a nepříliš nápaditá. Dvoupatrová konstrukce neskýtá příliš možností překvapivého útoku, navíc je dost těžké najít místo, kde by vás někdo totálně nečekaně netrefil. Pokud chtěl člověk vyhrát, musel se držet v horním patře. Jelikož jsme hráli všichni proti všem, připomínala přestřelka občas mírný chaos. Po zásahu vaší vesty jste na 5 vteřin neschopni střílet a máte chvilku na přesunutí se na bezpečnější lokaci. V aréně během zápasu hraje hudba, ale zaprvé byla moc potichu a zadruhé se žánrově k vesmírné přestřelce moc nehodila. Žádné větší efekty ani pára se nekonaly.

Po dvaceti minutách jsme se totálně zpocení odebrali k východu, kde nám přidělili přezdívky a podle nich pak vytisknuli výsledky. Na papíru se dozvíte slušné množství statistik typu počet střel, počet zásahů, kam jste byli nejčastěji trefování a podobně. Rychlou analýzou jsme zjistili, že ani tak nezáleží jak dobře míříte, ale spíš kolik střel vystřelíte. Pro velký úspěch jsme dali ještě jednu hru - já se v obou případech držel kolem 4. pozice z 10. Laser Game po 10 letech pro mě tedy byla spíše zklamáním, čekal jsem větší zábavu a hlavně lepší herní prostředí. Za jednu dvacetiminutovou hru zaplatíte 150 Kč (resp. 100 Kč když máte průkaz ISIC), počítejte ale s dalšími výdaji za lehce předražené pití u občerstvení, protože po chvilce hraní je člověk opravdu unaven a zpocen. Nakonec jedna rada: neberte si cokoliv bílého, nedejbože s reflexními prvky, v kombinaci s halogenovými světly to z vás dělá velice snadný terč. :-)

S velkou slávou byl několika dny spuštěn informační portál Televize Nova na adrese TN.cz. Na televizi se víceméně nedívám, takže mě frekvence odkazování na tento web v hlavním zpravodajství nijak nevadí, ale důchodci bez internetu z toho mohou být slušně frustrovaní. Podle Novy samotné se jedná o velice významnou událost, protože s novým portálem plánují relativně brzy obsadit pozici třetího nejnavštěvovanějšího webu v České republice (momentálně tedy za Seznamem a iDnes). Nedalo mi to a tu velkou slávu jsem se rozhodl navštívit. Masivní titulek "Kachna pokousala psa" na homepage mě však ujistil, že tento web si jako homepage rozhodně nenastavím a pravidelným návštěvníkem se zřejmě také nestanu.

Celý web TN.cz je vůbec takový zvláštní. Modrá sekce Zprávy nabízí relativně bohaté zpravodajství bulvárního charakteru. Přesně v duchu Televizních novin se jedná převážně o tragické nehody, zeměstřesení, válečné spory a vraždy. Většina článků je velice krátkých s jednoduchou češtinou, často jsou k vidění videa a poměrně drsné fotografie. Asi největším překvapením je ale sekce Red, což je vlastně takový jemnější porno web. Články o sexu jsou hlavní náplní této "bulvárnější" složky webu, pro drsné jazykové výrazy také nemusíte klikat zrovna dlouho. Vrcholem jsou tzv. Rednews, kde se trojice rádoby moderátorek během přibližně jedné až dvou minut kompletně svlékne a lehce nepřirozeným hlasem při tom předčítá různé perličky ze světa i naších krajů.

Další kategorie už nestojí za větší pozornost, najde se zde jakýsi Magazín (opět převážně o sexu, sem tam nějaká zajímavost ze světa), blogy redaktorů Televizních novin (nepochopitelně s odporným nesladěným designem a hlavně na kompletně jiné doméně) nebo třeba sekce Vaše zprávy, což je prakticky pokus o YouTube s desítkami kradených a stokrát ohraných videí. Celá snaha mi tak vychází značně rozpačitě s nejasnou cílovou skupinou a obsahem na hranici přístupnosti. Bulvárních webů typu Blesk.cz už tu máme celkem dost a žádný z nich díru do světa neudělal, a tak bude souboj s giganty typu iDnes nebo Novinky podle mě celkem náročný. Jako pobavení po náročném dni však může web pro někoho dobře posloužit, jen si dejte pozor ať vás u toho nikdo nevidí...

Poslední dubnovou čarodějnickou noc jsem strávil s partou kamarádů na koupališti Džbán, kde se konal studentský Majáles 2008. Již několikátý ročník této akce sliboval několik zajímavých hudebních interpretů a kapel a pak hlavně pohodové setkání s přáteli. Před akcí samotnou jsem měl trochu strach ohledně počasí, jelikož dva dny před touto událostí v kuse pršelo, ve středu se ale počasí nakonec umoudřilo. Nějaká ta mikina se ale stejně hodila, večer se dost ochladilo.

Džbán (momentálně vypuštěný) se ukázal jako poměrně vhodné místo pro podobné akce, s kapacitou nebyly problémy, doprava již byla trochu horší. Na tramvajovou zastávku Pod Džbánem totiž jezdí všehovšudy dvě nebo tři tramvaje a to na několik tisíc lidí není zrovna úplně ideální. Ještě zábavnější byla cesta zpátky, kdy jediný noční spoj totálně nezvládal nával poloožralých studentů a na většině zastávek ani nestavil. Jediným rešením bylo "nadběhnout si" jednu nebo dvě zastávky, abyste se do tramvaje vůbec dostali.

V areálu mě potěšila sympatická cena piva (25 Kč) i dostatek různých pochutin a jídel, kde již byla cena o trošku vyšší. Hlad samozřejmě přišel a tak došlo na nějakou tu globásku, gyros a další občerstvení. Vrcholem večera pro mě byla jednoznačně skupina Chinaski - přestože hráli dost nových písniček, které téměř nikdo neznal, zaznělo i několik klasických hitovek, které naopak unisono zpíval celý dav.

Další program zahrnoval vyhlášení krále Majálesu (Lukáš Pavel z VŠE, ostatní kandidáti z UK a ČVUT prostě neměli šanci) a vystoupení kapel Skyline nebo třeba Support Lesbians na závěr. Při jejich minikoncertu ale už většina lidí odcházela, protože začínalo být pozdě, přišla zima a anglické texty stejně téměř nikdo neznal. Na závěr ještě jedna poznámka: být slečnou na podobných akcí musí být utrpení, fronta na přenosné WC Toi Toi byla opravdu nekonečná. Ještě že nám pánům stačí kus křoví. :-)

Televizní seriály hýbou světem (tedy alespoň Amerikou) a kromě tradičních stálic jako Prison Break nebo LOST Hollywood vyprodukuje neuvěřitelné množství dalších show, které jsou sice méně známé, ale kvalitativně jsou stále na výši. Zatím posledním seriálem, kterému jsem propadl, je GREEK (wikipedia). Tenhle seriál z prostředí americké vysoké školy Cyprus-Rhodes je víceméně takovými Prci Prci Prcičky na pokračování, což může být už samo o sobě dost velkým lákadlem. Podobnost s American Pie je opravdu značná - divoké školní party, podvádění ve škole, první lásky, zamotané vztahy a všechno co patří ke správnému studentskému životu.

Název Greek je odvozen z řeckého systému amerických vysokých škol, kde se kluci spojují do "fraternities" a holky zase do "sororities", alias jakýchsi studentských klubů. Každá taková partička bydlí společně v jednom obrovském domě a vystupuje pod názvem složeném z řeckých písmen (např. Kappa Tau či Zeta Beta). Popis a osud jednotlivých postav se pohybuje od partymena Cappieho, přes "hodnou" Casey, rebelující "Rebeccu" až po šprta Rustyho, který se všemi silami snaží změnit v pohodového kluka a vyzrát nad nástrahami prvních milostných vztahů.

Celý seriál má zatím pouze 16 dílů, takže není problém dohnat současný děj, pokud jste ještě nezačali. Po deseti dílech byla show přerušena kvůli známé stávce amerických scénáristů, ale od konce března již Greek zase pokračuje druhým dějstvím. Stahovat můžete například přes torrenty z Pirate Bay, u nás je tento seriál podle Googlu absolutně neznámý. Nejedná se o nijak náročnou zábavu, spíše naopak - pohodovou a vtipnou oddychovku, u které si odpočinete a třeba zavzpomínáte na vaše studentské zážitky...

Letošní prázdniny strávím z určité části v Americe. Po loňské Kanadě to byla vcelku intuitivní volba a do budoucna už se hodlám orientovat spíše na exotické země. Nebudu teď rozebírat z jakého důvodu nebo kam přesně jedu, ale zaměřím se na proces získání víza, které je pro vstup na území USA bohužel stále nutné.

(ilustrativní foto, podobnost s autorem článku je čistě náhodná :)

Až doteď jsem žil v domnění, že vízum není nijak velká překážka. Statistiky z americké ambasády v Praze hovoří přibližně o 94% úspěšných žadatelů a celé se to tváří víceméně jako formalitka. Po tom, čím jsem si prošel během několika posledních dnů mohu směle říct, že je to neskutečně otravný a časově náročný proces, který vám cestu může hned na začátku nepěkně znepříjemnit. Během celého procesu jsem totiž narazil na překvapivé množství lidské blbosti, ignorance a lhostejnosti.

Jako student jsem byl povinen žádat o studentské vízum F1. Před samotným začátkem procesu komunikace s ambasádou musíte mít v ruce originál dokumentu I-20, který potvrzuje váš plánovaný pobyt ve Spojených státech určitou institucí. O vyřízení této formality se většinou postará agentura/organizace, přes kterou do USA cestujete, přesto musíte čekat nějaké dva týdny, než formulář dorazí. Pak se již konečně můžete vrhnout na internetové stránky pražské ambasády a započít samotný proces žádosti o víza.

Tyto stránky jsou povětšinou v angličtině, kromě základních instrukcí, naštěstí je k dispozici český překlad v externím PDF souboru. Po zvolení správného druhu víza vás čekají přibližně 3 hodiny vyplňování šílených formulářů a domlouvání termínů schůzky. Kromě samotné žádosti (DS-156) musíte jako muž ve věku od 16 do 47 let vyplnit i další formulář DS-157. Na studenty pak čeká další lahůdka v podobě formuláře DS-158 a registraci v americkém systému SEVIS.

Některé otázky jsou opravdu šílené - vedle tradičního dotazu "jste terorista" nebo "jste nakažen veřejně přenositelnou chorobou" po vás bude americký státní aparát chtít výčet a kontakty na všechny členy vaší rodiny, 2 další nepříbuzné osoby, detaily vaší cesty včetně čísel letů, seznam všech vašich škol a zaměstnání včetně kontaktů a podobné hovadiny. Po vyplnění všech formulářů a vytisknutí přibližně 10 A4 papíru váš čeká další radost: zaplacení poplatků.

První poplatek, bez kterého ani nedokončíte úvodní registraci je přihlášení do systému SEVIS. Ten shromažďuje informace o všech osobách studujících v USA a jako zápisné se platí 100 dolarů. Má to ale jeden malý háček - jediná možnost platby je přes internet platební kartou. To je sice v Americe a většině světa běžná věc, ale u nás se stále jedná spíše o výjimku a dovedu si představit, že s tím může mít mnoho lidí problémy.

Druhou částí jsou poplatky samotné ambasádě: 2096 Kč za vyřízení víza + 185 Kč za doručení pasu k vám domu. Tady jsem narazil podruhé, když jsem se rozhodl zaplatit poplatky přes internet (naštěstí jenom ten druhý). Dementní web české ambasády totiž na hlavní stránce nezmiňuje nic o nemožnosti placení přes internet, teprve na podrobnostech o platbě se dozvíte, že platit je možné pouze složením hotovosti v ČSOB nebo složenkou na poště. Když jsem se po zaplacení oněch 185 Kč tuto informaci dozvěděl, vydal jsem se do ČSOB kde mám účet celou situaci vyřešit. Moje představa byla asi taková, že banku požádám o vytisknutí potvrzení o této transakci, které následně ukážu na ambasádě. Slovenka příjemná jako prdel mě ale rychle přesvědčila, že něco takového možné opravdu není, resp. mi to můžou do několika dní vytisknout za poplatek 300 Kč. Tři stovky za vytisknutí jednoho pitomýho papíru, awesome!

Po chvilce dohadování jestli to opravdu myslí vážně a přemýšlení o okamžitém zrušení účtu u ČSOB a přechodu ke konkurenci jsem cestou menšího odporu rezignovaně konstatoval, že těch 185 Kč prostě zaplatím radši znova. Za přibližně 30-vteřinovou práci si tato příjemná zaměstnankyně samozřejmě naúčtovala dalších 30 Kč.

Přibližně o dva týdny později jsem se o 4000 Kč chudší vydal na smluvenou schůzku do americké ambasády nedaleko Malostranského náměstí. Vybaven všemi potřebými potvrzeními (to druhé samozřejmě také bylo za 30 Kč navíc) a stohem dokumentů jsem prošel detekčním rámem, kde mě obrali o všechnu elektroniku a přiřadili žlutou vysačku s jakýmsi číslem. Na samotný pohovor potřebujete slušnou řádku věcí: platný pas, 3 vyplněné formuláře z webu, 1 formulář zaslaný z USA, 3 potrvrzení o zaplacení všech poplatků, bankovní výpisy z vašeho účtu za poslední tři měsíce, fotku o netradičních rozměrech 5x5 cm, potvrzení o studiu (resp. index) a mimojiné obálku pro kurýrní službu (chápu že 185 Kč je na nákup jedné obálky navíc dost málo).

Pohovor samotný už má relativně hladký průběh, akorát vás bude stát přibližně hodinu čekání (přestože máte smluvenou schůzku na určitý čas). Nejdříve odevzdáte na přepážce všechny zmíněné dokumenty, načež vám odeberou otisky prstů a pak konečně dojde na samotný pohovor. Ten trval asi dvě minuty, Američanka mluvila se silným přízvukem česky, ale jakmile zjistila že umím anglicky tak už jsme pokračovali v English. Došlo na pár otázek typu "proč jsem si vybral zrovna USA", které jsem povětšinou odbyl něčím všeobecným aka "I really like travelling and I always wanted to find out more about the American culture and society". Po hodině čekání a dvou minutách povídání bylo vše hotovo a mohl jsem se konečně odebrat domu.

Následující den odpoledne mě telefonicky kontaktovala kurýrní služba, načež došlo k předání mojí obálky s pasem. K mé radosti uvnitř bylo platné vízum, takže mohu za pár týdnů opravdu odletět. Co mě potěšilo o trochu méně je fakt, že mi vízum jaksi bezdůvodně udělili pouze do konce července, přičemž se celkem často dává i na několik let. Někdy na podzim by ale stejně měla skončit vízová povinnost s USA takže je to asi celkem jedno, akorát v Americe asi nestrávím tolik času, kolik jsem původně plánoval.

Abych to tak nějak shrnul: získání víza se ukázalo jako dost náročná procedura, která díky byrokratickým postupům a neuvěřitelnému množství formalit zabere překvapivě hodně času. Loni jsem žádal o vízum do Kanady a tam byl celý průběh mnohem jednodušší, levnější a rychlejší. Přestože mě zrušení vízové povinnosti nikdy moc nevzrušovalo, po těchto zkušenostech budu jedině rád, že podobný proces už od letošního podzimu nebudu muset nikdy opakovat...