Nedávno jsem zhlédnul další film z řady nekonečných imitací American Pie pod názvem Fired Up. Tahle americká teen komedie, která se do českých kin vůbec nedostane, staví na osvědčeném základu - uvolněná atmosféra, lehce perverzní vtípky, bandy vysokoškoláků a občas nějaká ta spoře oděná děva. Hlavní dvojice představitelů je tentokrát v roli známých svůdců a lamačů dívčích srdcí, kteří se rozhodnou přidat do dívčího týmu roztleskávaček. Bohužel v případě Fired Up většina vtípků příliš vtipná není a celé mi to přišlo lehce odbyté. Soundtrack sice obsahuje pár povedených písniček, ale celkově jsem tomu prostě nebavil. Podle čísel na IMDB se ale filmu v Americe celkem daří, takže kdo hledá jednodušší a nenáročnou zábavu, na svoje si asi také přijde. Nečekejte ale vůbec nic, tenhle film se vám prostě po pár dnech zase vypaří z hlavy. 4.5/10

Komedie 
USA, 2009, 90 min

Režie: Will Gluck
Hrají: Eric Christian Olsen, Sarah Roemer, Molly Sims, AnnaLynne McCord, Philip Baker Hall, John Michael Higgins, Smith Cho, Madison Riley, Jessica Szohr, Krista Kalmus, Julianna Guill

Teenagerská komedie o dvou puberťácích, kterým škola neříká nic a jejich nejoblíbenější činností je hraní fotbalu. I když fanynky musejí odhánět, nemají pořád dost a tak se vydají na dívčí tábor, plný nadržených dívek.

Tento pátek se i do českých kin konečně dostala animovaná pohádka Coraline, u nás uvedena pod názvem "Koralína a svět za tajemnými dveřmi". Animované filmy už mi poslední dobou tak trochu lezly krkem a už je to nějaký ten pátek, co jsem viděl poslední opravdu dobrý animák. Coraline mě ale velice pozitivně překvapila - oproti například Pixaru velice originální a pěkná animace a postavy se v kombinaci s kvalitně odvyprávěným příběhem stává nevšedním zážitkem nejenom pro nejmladší diváky. Lehce hororové prvky a poměrně napínavý příběh (kdo by to od animovaného filmu čekal) vás udrží při pozornosti po celou dobu děje a na konci budete z kina odcházet s pocitem dobře stráveného času. Vtipná je přítomnost jakéhosi blíže nespecifikovaného slovanského jazyka, v kterém lze občas rozeznat i několik českých slov. Producenti si v tomto díle také nechali značně popuzdit uzdu své fantazii a ve finále se tak dostáváme k originálními a nečekaně dobrému filmu, který rozhodně není jenom pro děti. 8.0/10

Animovaný / Dobrodružný / Rodinný / Fantasy 
USA, 2009, 100 min

Režie: Henry Selick
Hrají: Dakota Fanning, Dawn French, Teri Hatcher, Ian McShane, Jennifer Saunders, Keith David

Dva báječní muži s nekonečnou fantazií a třetí rozměr. Kombinace těchto faktorů stvořila temnou pohádku Koralína a svět za tajnými dveřmi. Dobrodružný příběh, který vzdáleně připomíná Alenčinu výpravu do světa za zrcadlem, se zrodil v hlavě Neila Gaimana, jednoho z nejlepších autorů fantasy současnosti. V jiné hlavě, která patřila tvůrci slavné Předvánoční noční můry Henrymu Selickovi, se zase vylíhnul nápad na jeho filmové zpracování. A ne ledajaké. Poprvé v historii kinematografie Selick zkombinoval metodu tradiční stop-motion animace a stereoskopického 3-D. Vznikl nikoliv pouhý film, ale zážitek, který lze jen velmi obtížně popsat slovy. Jedenáctiletá Koralína Jonesová je zvědavé a neposedné děvče s rašící pubertou. O to bolestněji na ni doléhá, že se z města tepajícího životem odstěhovala do barabizny kdesi v „pustoprázdnu“, kde na ni rodiče permanentně nemají čas a jediným vrstevníkem je kluk jménem Wybie, z něhož se vyklubal velmi otravný protiva.



Možnost povyražení nelze očekávat ani od Koralíniných nových sousedů, jimiž jsou dvě vysloužilé herečky a bývalý ruský cirkusák pan Bobinsky. Asi by se brzy ukousala nudou, kdyby v jedné z místností Koralína neobjevila tajné dveře. Za nimi čeká překvapení. Alternativní svět, který je na první pohled velmi podobný tomu reálnému, ale už na druhý úplně jiný – lepší. Její alternativní rodiče se jí věnují, alternativní Wybie není ani trošku otravný a ze sousedů se vyklubali nejzábavnější lidé pod sluncem. Koralínu dokonce napadne, jestli by jí v téhle dokonalejší verzi existence nebylo lépe. Nebylo, což se jí neustále snaží naznačovat mluvící kocour. Když ho konečně poslechne, je už pozdě. Útěk z „dokonalého světa“ do neutěšené reality nebude pro jedenáctiletou holku vůbec jednoduchý.

Po nedávno publikované eseji o zpravodajství a internetu jsem v rámci stejného předmětu musel ve škole přečíst jednu z několika publikací a napsat o ní zhruba dvoustránkovou recenzi. Knihy to byly poměrně obtížné, žádná zábavné beletrie, ale spíše technické a filozofické tituly. Knihou, kterou jsem si nakonec vybral, je Pátá disciplína od Petera M. Senge. Jedná se o v oblasti managementu poměrně známou a uznávanou publikaci, která mě ve finále příjemně překvapila. Od našeho vyučujícího jsem za tento článek dostal 9 bodů z 10, takže se dá říct, že byl pravděpodobně spokojen. Více již v samotné recenzi.

Peter M. Senge - Pátá disciplína

Kniha Pátá disciplína amerického autora Petera M. Senge patří mezi světovou klasiku v oblasti vedení lidí a managementu. Autor vychází z více než patnáctileté praxe vedení společnosti a osobních zkušeností. Tato kniha je velice aktuální, neboť se mimo jiné zaměřuje na globální společnosti, které jsou stále častější a které musí značně měnit způsob organizace a myšlení aby obstály v boji s konkurencí. Právě přechod v „učící se organizaci“ je jednou z klíčových myšlenek celého díla.

Senge vyjadřuje učící se schopnosti organizace pomocí pěti disciplín: mentální modely (zvyky a představy), osobní mistrovství (sebeuvědomování, schopnost využít vlastních předností), společně sdílená vize (stejné názory a plány do budoucna nejen vedení společnosti), týmové učení (schopnost vzdělávat se a spolupracovat v týmu) a konečně systémové myšlení. Právě systémové myšlení, které autor chápe jako způsob porozumění okolního světa jako celku i jednotlivců je označována jako Pátá disciplína, podle které je celá kniha pojmenována.

Nutnost adaptace a změny systémového myšlení je z díla zcela zřejmá a díky mnohaletým zkušenostem autor uvádí nejrůznější postupy a metody, jak tohoto cíle dosáhnout. Změna myšlení organizace je dlouhodobý proces, který nelze aplikovat naráz, ale musí se zavádět postupně. Díky němu je organizace schopná získat konkurenční výhodu.

Kromě popisu každé ze pěti disciplín kniha obsahuje také speciální kapitolu „Zkušenosti a poučení z praxe“, kde je na reálných příkladech ilustrován způsob uvažování, který vedl v minulosti ať již k vyššímu zisku, nebo úplné eliminaci konkurence. Celá kniha je založena na příkladech z praxe a reálného života a díky tomu se snadno čte a je i poměrně zábavná.

Zaujala mě například teorie s žábou a horkou vodou: pokud vhodíte žábu do nádoby s horkou vodou, žába se bude snažit co nejrychleji utéci. Pokud ji však vložíte do vlažné vody a budete postupně kapalinu ohřívat, žába v nádobě zůstane. Vadí ji totiž pouze velký teplotní rozdíl, ale vůči postupnému ohřívání je imunní. V podobné asociaci funguje podle autora zavádění změn v myšlení společnosti – pokud se provádějí postupně, vše by mělo proběhnout hladce. Pokud se však provedou naráz, může dojít k problémům.

Další stěžejní myšlenkou, kterou jsem si z knihy odnesl, je rozdílný způsob myšlení různých subjektů – na každý problém totiž existuje více úhlů pohledu, které ale jedinec často nevidí. Teprve v týmu či skupině dojde k odhalení komplexního problému, přestože si každý jedinec myslí, že právě jeho řešení je optimální. Autor to ilustruje na problému přesouvání břemena či zásobování obchodu.

Zajímavá je i kapitola o kruhových systémech, neboli navzájem se ovlivňujících interakcích. Na příkladu teroristických útoků autor opět ilustruje různé pohledy na problematiku – ve snaze ochránit americké občany stupňují Spojené státy svojí vojenskou aktivitu, což je ze strany ostatních národu a teroristů vnímání jako pokus o agresivitu a nadvládu, což ústí ve výcvik nových teroristů a samotné teroristické útoky. Zde celý cyklus opět navazuje a všechno se opakuje znova.

Část knihy o sdílené vizi mě utvrdila v přesvědčení, že práce v týmu je jednou z nejnáročnějších činností, které po nás při studiu na VŠE vyučující požadují. Autor popisuje nejrůznější problematiky týmové spolupráce, která podle něj téměř nikdy neústí v optimální řešení. Přijetí vize je vůbec problematické – jednotliví členové týmu mohou zaujmout nejrůznější postavení od rozhodného souhlasu a angažovanosti až po totální odpor či lhostejnost. V takovém případě je nalezení kompromisu a souhlas na společně sdílené vizi značně problematické. Tento problém autor rozepisuje i na konkrétních případech řešení takových problémů – tři základní taktiky, které zmiňuje, jsou projevení rozhodného souhlasu, určitá uměřenost a prostor nechat projevit ostatní případně jim dovolit vybrat nejvhodnější variantu.

Přestože se jedná o značně rozsáhlou publikaci, shledal jsem ji jako nesmírně zajímavou a užitečnou hlavně v praxi. Mnoho podobných manuálů a pojednání je čistě teoretických, zatímco v tomto případě autor demonstruje svoje zkušenosti a metody na skutečných případech z reálného života. Díky tomu se Pátá disciplína i poměrně dobře čte a každému se zájmem o sebezdokonalení či zlepšení systémové komunikace a myšlení ji mohu doporučit.

Hned po skončení třináctitýdenního trápení se šestým semestrem mého studia na VŠE jsem se rozhodl pro menší dovolenou, ještě před tím než naplno začne zkouškové období. Výběr tentokrát padnul na Dublin, kam se mi podařilo sehnat dost levné letenky. Ubytování jsme měli taky zadarmo, takže celý výlet vyšel opravdu rozumně, přestože je Irsko neskutečně drahé (pivo v hospodě za 150 Kč - nic moc).

Celkový dojem z překvapivě malého Dublinu nebyl špatný, špatné ale bylo počasí, protože prakticky celé 4 dny pršelo a byla docela zima. Tamější obyvatelé jsou ale na "anglické" počasí již očividně zvyklí, protože třeba v sobotu večer se normálně promenádovaly davy slečen v minisukních a tílkách po hlavní ulici, kde jsou všechny bary, zatímco my jsme opodál mrzli v bundách. Vtipné také bylo pozorovat zvýšený počet lidí nosících logo Google na oblečení, což bylo způsobeno přítomností centrály této firmy ve městě.

Letiště v Dublinu

Hlavní třída města - O'Connell Street

St. Patrick's Cathedral

Typická redbrick zástavba

Originální reklama

Temple Bar - hlavní lokace pro večerní zábavu a bujaré opíjení

Západ slunce nad řekou Liffey

Trinity College (slunce!)

Guiness gift store (jediný "kulinářský" výrobek celého Irska)

Tohle po nás zbylo po obědě ve výborné čínské restauraci.

Vláčkem do Malahide, na irský venkov

Malahide Castle

Hnusné počasí a stejně hnusná pláž.

I televize v autobusech na letiště jedou na Windows XP :)

Všech 30 fotek jsem nahrál do galerie na rajče.net.

V rámci jednoho předmětu vyučovaného na VŠE jsme měli napsat esej na jedno ze široce zadaných témat. Já si vybral téma "Specifika internetu jako média" a sepsal následující článek. Rozsah práce měl být 1500-1800 slov, já nakonec skončil zhruba u 1400 slov. Hodnocení ještě nevím, ale když už jsem si s tím dal tu práci, otisknu esej i zde na Game blogu, jelikož se jedná o docela zajímavé téma.

Internet měnící náš pohled na zpravodajství

Zhruba před dvaceti lety by podobná teorie zněla jako naprostá utopie. Miliony lidí trávících volný čas na internetu, vyhledávajících informace a sledujících zpravodajství aktualizované každou minutu. Živé reportáže, online přenosy, video streamy z místa činu dostupné široké veřejnosti. Poslední titulky zpravodajských internetových serverů na displejích mobilních telefonů a neuvěřitelná popularitu emailů. Internet během rekordně krátké doby zcela změnil svět, systém práce s informacemi i způsoby, jakými se chováme.

K bližšímu porozumění obrovského rozmachu internetu je vhodné podívat se zpátky do minulosti, abychom srovnali tento neuvěřitelný boom. První významná událost se bez debat odehrála roku 1456, kdy Gutenberg poprvé vytiskl Bibli a umožnil masové šíření knih. Zpočátku se jednalo o neuvěřitelně drahou, časově náročnou a nákladnou záležitost, ale postupným vývojem došlo k zevšednění této technologie, která znamenala velký přelom v dostupnosti a možnostech šíření informací.

Během následujících staletí došlo k tisku prvních novin (16.století) a později i časopisů (18.století), které hrály hlavní roli v předávání informace a významným způsobem formovaly veřejné mínění a chování lidí. Během průmyslové revoluce v 19.století došlo k ještě překotnějšímu vývoji, použití telegrafu, telefonu, první kamery a konečně k obrovskému rozšíření rádia. V roce 1920 začala v Americe fungovat první komerční rádiová stanice, aby následně během třicátých let prezident Roosevelt získal srdce národa jeho pravidelnými hovory u krbu.

Další krok logicky směřoval k televizi, která byla poprvé představena na Světové výstavě v roce 1939. Většího rozšíření a popularity se dočkala ale až během 50. let. O dalších dvacet let později se začíná rozvíjet kabelová televize, která následně vede k vytvoření specializovaných zpravodajských kanálů typu BBC nebo CNN.

Podle J. Warnera bylo rozšíření internetu neuvěřitelně rychlé: ve spojených státech trvalo 50 let, než začalo 50 milionů Američanů využívat elektřinu. Stejnou popularitu stačilo rádio jako komunikační kanál získat za 38 let, osobní počítače za 13 let. Internet pak za pouhé 4 roky. Tyto informace prezentoval J. Warner během své přednášky na Univerzitě v Texasu (5.4.2002).

Zatímco v roce 1993, kdy internet fyzicky vzniknul, existovalo pouze 150 webů, o pouhý rok později, v roce 1994, jich již bylo více než 10 tisíc a v následujících letech toto číslo rostlo neuvěřitelným tempem o statisíce ročně, až v roce 2000 dosáhlo hodnoty 20 milionů. Pro srovnání: slavné Library of Congress ve Washingtonu trvalo dlouhých 195 let, než sesbírala 14 milionů knih do své kolekce (Fidler, R., Mediamorphosis: Understanding new media, 1997, Thousand Oaks)

Američtí historici se domnívají, že opravdovou sílu a význam internetu odkryl rok 1998. Tehdy byl poprvé online zveřejněn takzvaný Starr report, který podával svědectví o aféře amerického prezidenta Billa Clintona s Monikou Lewinski (Rodman, G., Making sense of media: Introduction to mass communication, 2001, Allyn & Bacon). Toto byl první moment, kdy byl dokument takového významu zveřejněn na internetu, dokonce dříve, než k němu měla přístup většina novinářů.

První dojmy z internetu byly značně rozporuplné a klasičtí novináři příliš nevěděli, jak se k tomuto fenoménu postavit. V ranných letech byl internet vnímán jako něco exotického, nefunkčního, co nemůže mít v budoucnosti větší význam. Technicky založení autoři internetu však velice brzy pochopily, jaké možnosti toto médium nabízí. Zvláště pak v oblasti vzájemné integrace a spolupráce, například mezi nejrůznějšími mediálními agentury a zpravodajskými teamy. Internet byl najednou chápán jako jakési pojítko – mezi starými, klasickými a osvědčenými médii (noviny, knihy, obrázky, ilustrace) a unikátními možnostmi, které nabízel internet (zpětná vazba, interakce, videa, animace). Tak vznikl multimediální web.

Hlavní změnou oproti klasickému zpravodajství, která vedla k značnému odlišení internetu, bylo zpravodajství v reálném čase. Informace chtiví čtenáři již nemuseli čekat na večerní zpravodajství, nebo ranní výtisk oblíbeného periodika, ale mohli získat informace okamžitě, s minimálním zpožděním. Téměř jakákoliv katastrofa posledních deseti let byla detailně a neobvykle rychle zdokumentována zpravodajskými servery po celém světě. Tyto portály nabídly kromě textu velice rychle i obrazový materiál, fotografie, videa a detaily, které klasická média prostě nabídnout nemohou. Velice příkladnou ukázkou je teroristický útok na World Trade Center v září 2001.

Další významný rozdíl, který se objevil s příchodem internetu, je možnost vybrat si zpravodajství a informace, které chceme získat a konzumovat. Čtenář novin si nemůže vybrat, jaké informace aktuální vydání jeho oblíbeného deníku poskytne. Na internetu je ale nesmírně snadné získat konkrétní informace, které nás zajímají a které vyhledáváme a zároveň opomenout ty méně podstatné, subjektivně nezajímavé. Stejně tak nemusíme sledovat předpověď počasí pro celou republiku, stačí když budeme znát, jak bude vypadat počasí v našem městě.

Třetí revoluční prvek internetového zpravodajství je možnost získat kompletní obraz a souvislosti dané problematiky. Internet totiž přichází s hypertexty, odkazy. Jedním kliknutím můžeme přejít na příbuzný článek nebo detailnější popis problematiky. Právě internetové zpravodajství tak lze obohatit o prémiový obsah v podobě rozhovorů, analýz, reportáží, grafů a dalšího obsahu, na který nebylo do té doby v novinách místo.

Poslední velice podstatnou novinkou je možnost interakce mezi čtenářem a autorem obsahu. Toto je dle mého názoru zcela zlomová záležitost, která nyní vrcholí nejrůznějšími kolaboračními nástroji, wiki projekty, Web 2.0 mashupy a dalšími interaktivními platformami. Čtenáři najednou mohli vyjádřit svůj názor (i když často do značné míry redigovaný či přehlížený), hlasovat v anketách a průzkumech, diskutovat s ostatními, chatovat v reálném čase, dotazovat se známých osobností v live rozhovorech atd.

Všechny tyto aspekty měly neoddiskutovatelný vliv na chování lidí a způsob, jakým lidé získávají informace. V roce 1998 podle průzkumu amerického Pew Research Center For People and Press (http://people-press.org/) neměl internet žádný vliv na odliv čtenářů novin. O pár let později byl alte tento trend již zcela markantní. Když v roce 2000 během voleb americký kandidát na prezidenta oznámil poprvé svojí kandidaturu na internetu, bez předchozí konzultace s novináři či tiskové konference, lidé začali brát internet opravdu vážně.

S rostoucím počtem připojených domácností k internetu docházelo k stále většímu propadu a přesunu od televizního zpravodajství a novin k internetu. Tento rychlý růst byl poněkud zpomalen v roce 2001, kdy došlo k prasknutí internetové bubliny (Dot Com Bubble), ceny internetové reklamy se propadly a americká ekonomika začala mít problémy (Nielsen Net Ratings 2001, http://www.nielsen-online.com/).

Internet v jistém smyslu také změnil chování klasických novinářů. Klasický novinář má omezený prostor, ve kterém musí předat čtenáři informaci. Každý novinový článek by měl nabídnout odpovědi na otázky kdy, kde, jak, proč a za kolik v co nejstručnější podobě. S příchodem internetu byli najednou novináři zbaveni tohoto omezení a měli prakticky nekonečný prostor pro detailní zpravodajství. Jeff Webber, známý autor webu USAToday, označil tuto možnost jako „přidanou hodnotu“, možnost nabídnout čtenáři detailnější pohled. I sami novináři najednou začali používat internet, aby získali další informace (Philip N. Howard, Steve Jones, Society Online, 2004, Sage).

V poslední době je významný také rozvoj weblogů, internetových deníků, které se nemalou měrou podílejí na předávání informace. Weblogy nabízejí často ještě rychlejší zpravodajství přímo z místa dění, než internetové servery. Přestože je jejich věrohodnost kontroverzní, mohou efektivně posloužit jako zdroj pro další analýzy. Mnoho známých osobností a novinářů navíc vedle své profese také publikuje své osobní postřehy a názory na vlastním weblogu, kde je prostor pro subjektivnější články a kontroverznější témata.

Budoucnost internetu jako informačního a zpravodajského média je značně nepředvídatelná. Téměř každý rok přichází nový trend a směr, kam se internet bude „zaručeně“ směřovat. O rok později je již tento trend zastaralým výkřikem minulosti, jež byl mrtvou větví vývoje. Pravděpodobně nejzajímavějším trendem je dle mého názoru poslední dobou řada interaktivních platforem, kde je vlastní obsah tvořen uživateli.

Ti diskutují, píší, publikují a zároveň kritizují práci ostatních. Prací autora takového projektu je pouze poskytnout platformu, jakýsi komunitní portál, kde se může ona výměna názorů a informací odehrávat. Taková platforma musí být pochopitelně technicky značně vyspělá a prakticky dokonalá – díky obrovské konkurenci a možnosti zahlcení informacemi je otázkou nejmenších detailů, jestli návštěvník zůstane na jednom webu, nebo jedním kliknutím přejde na jiný. Návštěvníci samotní se pak již postarají o tvorbu obsahu a prakticky udržují web při životě bez námahy autora.

Internet zkrátka poskytuje nepřeberné možnosti. Zcela změnil naše chování v ohledu sběru informací a posunul možnosti běžného uživatele zůstat informován o aktuálním dění na celém světě. Díky svým specifickým vlastnostem změnil způsob, jakým novináři pracují a informují své čtenáře – stejně jako změnil způsob komunikace a informační toky mezi běžnými lidmi. Jinou otázkou zůstává, jak je to s důvěryhodností informací na internetu a jak se vůbec v té záplavě informací zorientovat a nepodlehnout informačnímu přesycení. To už ale nechám na úvaze každého jednotlivce…